ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.218.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 218/2021-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) I. V. a b) P. V. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti žalované L E O N A R D, spol. s r.o. , se sídlem Praha 5, Musílkova 1311/5, identifikační číslo osoby 49101455, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Most, Moskevská 12, o zaplacení 190 884,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 40/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 12 Co 129/2019-590, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 15 C 40/2008-552, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 181 068 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 6. 10. 2007 do 31. 12. 2007 a dále až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž žalobci po žalované požadovali zaplacení 7 628,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 12 Co 129/2019-590, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ohledně výroků III. a IV. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanou zavázal k zaplacení nákladů řízení žalobcům v částce 310 727 Kč a uložil žalobcům a žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalovaná své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, když citujíc §237 o. s. ř. namítá, že „odvolací soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, když zavázal soud prvního stupně, aby aplikoval nesprávnou právní normu (§642 odst. 2 a následně §457 a 457 obč. zák.), aniž označila právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka, že žalobci neposkytli žalované přiměřenou lhůtu k odstranění stavu, pro který následně odstoupili od smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, tudíž soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a odchýlily se tak od předestřených rozhodnutí (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1043/2009 a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2439/2009), nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě soudy uzavřely, že žalobci poté, co opakovaně vytýkali prodlení s průběhem stavebních prací a nedostatky v jejich kvalitě, a vyzývali žalovanou k nápravě, dne 14. 6. 2007 písemně odstoupili od smlouvy o dílo, neboť bylo zřejmé, že dílo nebude včas hotové a nebude provedeno řádně. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podpořené odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 263/13, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu