ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.347.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 347/2021-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. B. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, proti žalovanému Společenství vlastníků Tišnov, Jamborova 920-921-922 , se sídlem v Tišnově, Jamborova 920 (identifikační číslo 262 64 544), o 5.228.381 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 29 C 246/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 13 Co 168/2020-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 13. 7. 2020, č. j. 29 C 246/2018-124, zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), řízení o zaplacení 5.228.381 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 13. 10. 2020, č. j. 13 Co 168/2020-144, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, jestliže nerozhodl o v pořadí druhé žádosti o osvobození od soudních poplatků a s argumenty žalobce se vypořádal v odůvodnění svého usnesení. Tvrzené skutečnosti a zjištění z předložených listin nevedou k závěru o „podstatnější“ změně žalobcových poměrů oproti době, kdy soudy rozhodly o jeho návrhu z 14. 11. 2019.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Z obsahu spisu se podává, že žalobou z 14. 10. 2018 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 5.228.381 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Usnesením z 30. 10. 2019, č. j. 29 C 246/2018-16, soud prvního stupně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku 261.420 Kč do patnácti dnů od doručení výzvy (položka 1, bod 1 písm. b/ sazebníku poplatků). Dne 14. 11. 2019 žalobce požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. Protože 3. 1. 2020 uplynula lhůta pro doložení vyplněného formuláře o majetkových poměrech žadatele, soud prvního stupně usnesením ze 7. 1. 2020, č. j. 29 C 246/2018-77, osvobození od soudních poplatků žalobci nepřiznal, neboť neprokázal splnění předpokladů. Odvolací soud – po té, co dodatečně zhodnotil žalobcovy poměry – usnesením ze 6. 4. 2020, č. j. 13 Co 31/2020-98, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením z 18. 6. 2020, č. j. 29 C 246/2018-102, soud prvního stupně vyzval žalobce, aby do patnácti dnů od doručení výzvy zaplatil soudní poplatek 261.420 Kč, a poučil ho o následcích nezaplacení. V poslední den lhůty – 3. 7. 2020 – požádal žalobce znovu o přiznání osvobození od soudních poplatků. Soudy obou stupňů rozhodly podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a v důvodech vysvětlily, proč předtím nerozhodly o žalobcově druhém návrhu na osvobození od soudních poplatků. Ukončení spolupráce s jedním z klientů k 30. 6. 2020 spojené s nemožností bezplatně užívat jeho vozidlo, marginální rozdíl v daňových základech podle daňových přiznání v letech 2018 (167.050 Kč) a 2019 (169.270 Kč) a zvýšení nájemného z 3.349 Kč na 4.439 Kč měsíčně nepředstavují změnu poměrů. K potvrzení úřadu práce z 18. 11. 2019 nelze přihlížet, protože skutečnosti z něho vyplývající byly žalobci známy již v roce 2019 a v první žádosti o osvobození je neuvedl, žádný relevantní závěr nelze učinit z výpisů z účtů žalobce, které jen prezentují tok finančních prostředků na příjmové i výdajové straně, a tvrzení, že v daňovém přiznání deklarované výdaje fakticky nemá, neboť uplatňuje výdajový paušál, uplatnil v obou žádostech o osvobození od soudních poplatků. Bez ohledu na nevěrohodnost údajů o majetkových poměrech jsou žalobcovy výdaje stále stejné. Podle odvolacího soudu procesní postup žalobce cíleně směřuje k tomu, aby co nejvíce oddálil splnění poplatkové povinnosti, jež mu vznikla podáním žaloby.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v tom, že opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků v zásadě nesmí zůstat opomenuta, přičemž rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání; pokud soud prvního stupně o takové žádosti o osvobození nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo účastníka na spravedlivý proces, neboť mu bylo takovým postupem odepřeno právo na přístup k soudu, a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci (srov. usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2346/2016). Po zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků je soud povinen v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. uvést, že další návrh na osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti o majetkových poměrech účastníka, jinak musí o jeho návrhu rozhodnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5524/2015, 23 Cdo 5525/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 609/2017, a ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018).
Odvolací soud se od shora prezentovaných závěrů neodchýlil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, se – stejně jako soud prvního stupně – s žádostí z 3. 7. 2020 řádně vypořádal tak, že oproti stavu existujícímu v době rozhodnutí o žádosti z 14. 11. 2019 nebyly prokázány žádné nové skutečnosti o majetkových poměrech žalobce, které by mohly vést k přiznání osvobození od soudního poplatku.
Námitkou, že za situace probíhajícího incidenčního řízení o tom, zda žalobce je věřitelem pohledávky uplatněné žalobou, soudy nepostupovaly podle §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., žalovaný nezpochybnil právní posouzení, ale vytknul vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Aby se dovolací soud mohl takovou námitkou zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (tj. že shledá dovolání přípustným z jiného důvodu) nebo by vada musela představovat v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a ve vztahu k níž dovolatel řádně vymezil předpoklad přípustnosti (§241a odst. 1, 2 a 3 ve spojení s §237 o.s.ř.). V projednávaném případě tomu tak není.
Výše soudního poplatku z žaloby o peněžité plnění podle přílohy zákona č. 549/1991 Sb. (sazebníku poplatků) přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, neboť nejde o otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen. Důvody k předložení věci Ústavnímu soudu proto, že sazebník poplatků je v rozporu s ústavním pořádkem, nebyly shledány (čl. 95 odst. 2 Ústavy).
Neuvedl-li dovolatel žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu