ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3913.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3913/2020-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační číslo osoby 452 44 782), proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, o 284.328,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 135/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2020, č. j. 22 Co 401/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 28 C 135/2018-160, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 272.991,02 Kč se smluvním úrokem 14,9 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, obojí z částky 242.423,97 Kč za období od 11. 4. 2018 do zaplacení, co do částky 11.337 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 5. 2015 smlouvu o úvěru podle §2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 271.050 Kč. V rámci této smlouvy bylo rovněž sjednáno pojištění u Pojišťovny České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, pro případ neschopnosti dlužníka úvěr splácet. Žalovaný finanční prostředky z úvěru vyčerpal, pořídil si za ně automobil a zhodnotil svou nemovitost. Protože úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyně úvěr ke dni 9. 8. 2017 zesplatnila. Žalovaný v řízení uplatnil procesní obranu ve výši žalované částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že zaměstnankyně žalobkyně, která s ním sjednávala i pojištění úvěru, ho uvedla v omyl o pojistných podmínkách. V listopadu 2016 nastala u žalovaného invalidita 3. stupně, avšak na plnění z pojištění úvěru mu nevznikl nárok, neboť v době uzavření pojištění jako osoba ve 2. stupni invalidity nesplňoval podmínky pro vstup do pojištění. Žalobou uplatněný nárok měl soud prvního stupně za prokázaný, ohledně procesní obrany žalovaného s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2146/2000 uzavřel, že „škoda nemůže být představována závazkem ze smlouvy o úvěru, neboť jeho splněním se hodnota jmění žalovaného nijak nezmění….“. Škodu žalovaného však představuje zaplacené pojistné ve výši 11.337 Kč. Zaměstnankyně žalobkyně, která s žalovaným úvěrovou smlouvu a pojištění sjednávala, měla znát pojistné podmínky a seznat, že žalovaný předpoklady pro vstup do pojištění nesplňuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 22 Co 401/2020-227, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 54.598,20 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 14,9 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, obojí z částky 48.484,79 Kč za období od 11. 4. 2018 do zaplacení, a co do 218.392,81 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 11.337 Kč nebyl odvoláním napaden). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry ohledně nároku žalovaného na náhradu škody. Uznáním invalidity 3. stupně přišel žalovaný o příjem spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku a pozbyl schopnost úvěr splácet. Právě pro takový případ uzavřel pojištění a byl zaměstnankyní žalobkyně ujištěn, že nastane-li, bude úvěr z pojištění uhrazen. Zaměstnankyně žalobkyně při sjednávání pojistné smlouvy pochybila (resp. podala žalovanému nesprávné informace), pojištění nebylo platně sjednáno a žalovanému vznikla ve smyslu §2952 o. z. škoda ve výši odpovídající dluhu z úvěrové smlouvy v době zesplatnění úvěru, za kterou žalobkyně odpovídá. Spoluúčast žalovaného na vzniku škody odvolací soud určil podle §2918 o. z. podílem v rozsahu 20 procent; žalovaný totiž porušil prevenční povinnosti zakotvenou v §2900 o. z., neboť se neseznámil s Všeobecnými obchodními podmínkami a Rámcovou pojistnou smlouvou a podpisem úvěrové smlouvy ze dne 20. 5. 2015 stvrdil nepravdivé prohlášení o svém zdravotním stavu (že je zdráv a nepobírá invalidní důchod, není v pravidelné lékařské péči, je zaměstnán v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou atd., ačkoli byl již řadu let v invalidním důchodu pro invaliditu 2. stupně a nepracoval). Podstatný podíl na vzniku škody však má žalobkyně, která žalovaného uvedla v omyl, přestože při sjednávání úvěrové smlouvy vystupovala jako profesionál a měla jednat s patřičnou znalostí a pečlivostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka - odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, - nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škodu může podle §2952 o. z. představovat závazek z úvěrové smlouvy spočívající ve vrácení poskytnutého finančního plnění. Žalovaný úvěr vyčerpal a za poskytnuté finanční prostředky si pořídil automobil a zhodnotil svou nemovitou věc, čímž zvýšil hodnotu svého majetku; v jeho majetkové sféře tedy nemohla vrácením finančních prostředků nastat žádná újma. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, namítá, že odvolací soud nesprávně určil míru její spoluúčasti a spoluúčasti žalovaného na vzniku údajné škody. Nevysvětlil náležitě, proč jí lze jako údajném škůdci přičítat právě 80ti procentní podíl na vzniku škody. Prosazuje, že samotná skutečnost, že je profesionál a žalovaný je laik, nemůže být podle ní měřítkem pro stanovení míry spoluúčasti na škodě podle §2918 o. z.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části jeho prvního výroku tak, že žalobě co do 54.598,20 Kč s příslušenstvím vyhověl, nemohla být tímto rozhodnutím dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jde ve vztahu k ní o příznivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho prvního výroku podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v této části odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, jež dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho druhého výroku. Dovolatelce nelze přisvědčit, že první jí formulovanou právní otázku odvolací soud řešil v rozporu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000. Odkaz na citované rozhodnutí dovolacího soudu není případný (a rozhodnutí odvolacího soudu s ním nemůže být v rozporu), neboť Nejvyšší soud v něm neřešil žalobkyní formulovanou právní otázku (tj. otázku škody spočívající ve vzniku dluhu z úvěrové smlouvy), ani otázkou jí obdobnou, nýbrž na podkladě zcela odlišných skutkových okolností a v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, se zabýval okamžikem vzniku škody na věci a souvislostmi vzniku takové škody se zaplacením úplaty za nabytí věci do vlastnictví.
Druhou z formulovaných právních otázek (jakým způsobem má být v případě škody představované závazkem vyplývajícím ze smlouvy o úvěru určena míra spoluúčasti poškozeného na jejím vzniku) sice žalobkyně v dovolání označila za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, avšak z obsahu dovolání plyne, že přípustnost dovolání pro její řešení ve skutečnosti spatřuje v tom, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud však při řešení uvedené právní otázky zcela respektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem například v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, či usneseních ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018. Ustanovení §2918 o. z. je normou s relativně neurčitou hypotézou a odvolací soud přesvědčivě vysvětlil a zdůvodnil, na základě jakých v řízení prokázaných skutečností dospěl k závěru o okolnostech vzniku škody, které je třeba přičítat žalovanému, a o míře jeho spoluúčasti na vzniku škody. Jeho úvahy se nejeví jako nepřiměřené.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti jeho druhému výroku) ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok rozsudku odvolacího soudu) není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu