ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.85.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 85/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SUAS Alternative s.r.o. , se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69 (identifikační číslo 039 95 933), zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému Společenství vlastníků M., se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupenému JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad sokolovnou 41/7, o 57.020,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 100/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2020, č. j. 15 Co 44/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 9 C 100/2019-118, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 57.020,28 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a na náhradě nákladů řízení 29.859,20 Kč.
Rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 15 Co 44/2020-194, Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.972,70 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – po právní stránce uzavřel, že žalované společenství písemně uznalo co do důvodu i výše dluh 166.723 Kč vůči žalobkyni, takže ve smyslu §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se má za to, že v době uznání nesplněná část dluhu ve výši 57.020,28 Kč trvala. Uznání dluhu posoudil jako platné, protože P. W., který za žalovaného jednal jako pověřený vlastník, nebyl k tomuto právnímu jednání přinucen okolnostmi uvedenými v §587 odst. 1 o. z. Důkazy, které žalované společenství navrhlo k prokázání bezprávné výhrůžky, nemají souvislost s uznáním závazku vyplývajícího ze zrušené smlouvy o dílo, ale vztahují se k okolnostem, za nichž byli P. W. a M. W. odvoláni z orgánů žalobkyně, a k pohledávce žalobkyně za M. W. Jinak řečeno, odvolací soud nedoplnil dokazování a vyslovil souhlas s tím, že soud prvního stupně neprovedl žalovaným navržené důkazy, a to proto, že nebyly způsobilé zvrátit jinými důkazy zjištěný skutkový stav věci (existenci uznaného dluhu).
Dovolání, kterým žalované společenství napadlo rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že dohodou o ukončení smlouvy o dílo a o způsobu úhrady dluhu z 31. 8. 2016 žalované společenství, za něhož jednal P. W., uznalo co do důvodu i výše dluh vůči žalobkyni ve výši 166.723 Kč a zavázalo se dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách 6.668,92 Kč počínaje listopadem 2016. V článku V, bodu 5.5 smluvní strany prohlásily a potvrdily, že „přistoupily k uzavření této dohody po pečlivém uvážení, při vědomí všech svých zákonných a smluvních povinností, tuto dohodu uzavírají jako plně informovaní profesionálové a vzájemná plnění dle této dohody, resp. vzájemná práva a povinnosti dle této dohody považují za adekvátní situaci, ve které je předmětná dohoda uzavírána.“ Podle článku VII bodu 7.1 smluvní strany deklarovaly, že „smlouvu uzavřely svobodně a vážně a pokládají ji za určitou a srozumitelnou.“ Žalované společenství dluh podle splátkového kalendáře splácelo až do prosince 2017, po prodlení s platbami za leden a únor 2018 následovalo opětovné uznání dluhu datované 9. 3. 2018, kterým se zavázalo dlužné splátky uhradit v březnu 2018 a v dubnu 2018 pak splátky za březen a duben 2018. Žalobkyně vyzvala k úhradě dluhu žalované společenství 6. 3. 2019. Listiny dokládající vztahy mezi žalobkyní a žalovaným včetně personálního obsazení zúčastněných právnických osob, zejména okolnosti svolání a konání valné hromady žalobkyně 12. 8. 2016, nenasvědčují tomu, že tvrzené nestandardní okolnosti vedly P. W. k uznání dluhu žalovaného společenství a že jmenovaný a jeho manželka M. W. byli vystavení nátlaku ze strany ostatních přítomných osob. Žalované společenství uznalo dluh zcela svobodně bez jakékoliv tísně. Opak nelze dovodit ani z dopisu z 27. 12. 2016 (výhrady k faktuře č. 6001600043 z 24. 8. 2016), ani z dopisu zástupkyně P. W. z 30. 11. 2017. Soud prvního stupně proto neprovedl důkazy účastnickým výslechem P. W. (statutárního zástupce žalovaného společenství), svědeckou výpovědí jeho manželky a svědeckými výpověďmi ostatních osob přítomných na valné hromadě žalobkyně 12. 8. 2016. Odvolací soud připomenul, že účastník nemá právo na provedení důkazů, jestliže (případná) zjištění z nich učiněná nesouvisí s předmětem řízení, který byl po skutkové stránce hodnocením důkazů zcela objasněn.
Námitka žalovaného, že otázku procesního práva týkající se provádění navržených důkazů (§120 odst. 1, §213 odst. 4 o.s.ř.) vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neobstojí (závěrům níže prezentovaným se rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu v otázce provádění důkazů a volby, které z navržených důkazů soud provede, je ustálena v tom, že „soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.“ Současně platí, že soud je povinen vypořádat se i s tím, proč nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a proč neprovedl i další, účastníky navrhované důkazy, popř. uvést, o které důkazy jde (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011).
V rozsudku ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, na který odkázal dovolatel v domnění, že se odvolací soud od jeho závěrů odchýlil, Nejvyšší soud vysvětlil, že účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016).
V nálezu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/2019, Ústavní soud – s odkazem na další svá rozhodnutí – uvedl, že „opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.“ Ne každé opomenutí důkazu – pokračuje Ústavní soud – nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat třeba v případě důkazních návrhů nemajících vůči projednávané věci žádný vztah.
Přípustnost dovolání není s to založit námitka, podle níž soudy nezohlednily, zda nebyly splněny předpoklady neplatnosti smlouvy z důvodů uvedených v §1796 o. z., neboť nejde o otázku, na níž byl meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu