ECLI:CZ:NS:2021:33.ICDO.77.2020.1
KSOS 33 INS XY
11 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 77/2020-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ch. n. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Plzeň, sady 5. května 296/36, proti žalované Mgr. Evě Budínové, se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, jako insolvenční správkyni dlužníků L. G. a L. G., zastoupené Mgr. Ivanou Mžíkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Politických obětí 118, o určení pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků L. G. a L. G., oba bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2019, č. j. 11 ICm XY (KSOS 33 INS XY), se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 11 ICm XY (KSOS 33 INS XY), určil, že pohledávky žalobkyně přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě ve věci dlužníků L. G. a L. G. pod sp. zn. KSOS 33 INS XY přihláškou pohledávky č. P2 a to dílčí pohledávka č. 1 ve výši 136 850 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 197 923 Kč a dílčí pohledávka č. 4 ve výši 20 438 Kč, jsou po právu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně namítá, že v daném soudním řízení vyvstala právní otázka hmotného práva, která zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to, zda „ lze za rozpor s požadavkem přiměřenosti, a tudíž významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele dle §1813 občanského zákoníku, považovat jednání podnikatele, který uzavře se spotřebitelem smlouvu o zápůjčce, kdy zápůjčkou má být hrazena záloha na jiný závazek spotřebitele, když jsou podnikateli dobře známy podmínky uzavření jiného závazku, a podmínky smlouvy o zápůjčce záměrně s tímto závazkem neprováže za účelem získání ekonomického prospěchu “ , a „ zda lze toto jednání považovat i za rozporné s dobrými mravy “ Dovolatelka rekapituluje, že společnost E. s. která je majetkově i personálně propojena s věřitelkou, nabídla dlužníkům zhotovení stavby na klíč, přičemž slíbila zajištění projektové dokumentace, vyřízení financování stavby i její provedení. Za tím účelem byla s dlužníky uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, smlouva o dílo na projektovou dokumentaci a na zhotovení stavby, smlouva příkazní. Dlužníci se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázali k úhradě zálohy, jejíž financování bylo zajištěno zápůjčkou poskytnutou žalobkyní, která byla účelově vázána. V uvedeném jednání žalovaná spatřuje jednání odporující dobrým mravům a zákonu, který úmyslně a účelově obchází, a které je v rozporu se zásadou poctivosti v právním styku. Závěr soudů, že se v projednávané věci nejedná o dvoudomé postavení jednatele žalobkyně, který je zároveň jednatelem společnosti E. s. a s nímž uvedené smlouvy uzavírali, považuje za rozporný se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Jednatel žalobkyně staví dlužníky do nevýhodného a nerovného postavení, neboť nejsou schopni rozlišit, v jakém konkrétním právním vztahu se nacházejí a s kým. Žalobkyně – míní dovolatelka – zneužívá prostřednictvím jednatele svého postavení a manipuluje s dlužníky v jejich neprospěch. Jednateli žalobkyně jsou totiž velmi dobře známy podmínky a obsah uzavřených smluv a má též vědomost o tom, že dlužníci nemají dostatek prostředků na úhradu zálohy, neboť jim zároveň poskytuje administrativní a technické vyřízení hypotečního úvěru, takže může ovlivnit dobu trvání dluhu (půjčky) i jeho podmínky, včetně smluvní pokuty. Tato osoba tak zneužívá situace ve svůj prospěch s cílem uvést dlužníky do prodlení se splácením záloh dle smlouvy o dílo i samotné půjčky. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka s poukazem na okolnosti uzavírání smluv s jednatelem žalobkyně prosazuje, že z pohledu sjednaných podmínek je dán rozpor s požadavkem přiměřenosti zakládající významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch dlužníků – spotřebitelů. Předestřenou argumentací napadá právní závěr odvolacího soudu, který shodně s insolvenčním soudem konstatoval, že „žádná zakázaná smluvní ujednání ve smyslu §1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nebyla v případě ani jedné ze smluv o zápůjčce v řízení zjištěna“. Pro řešení uvedené otázky shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť se jedná o otázku (v kontextu skutkových okolností dané věci) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené.
Dovolání je důvodné.
Především má dovolací soud shodně s odvolacím soudem za to, že v případě obou smluv (ze dne 13. 9. 2016 a ze dne 16. 3. 2017) jde o smlouvy spotřebitelské, neboť na jedné straně vystupuje žalobkyně jako podnikatelka a na druhé straně dlužníci jako spotřebitelé (§1810 a násl. o. z.).
Podle §1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Přezkumu podle citovaného ustanovení podléhají veškerá smluvní ujednání, z hlediska vymezení předmětu přezkumu je nepodstatné, zda se jedná o individuálně sjednané ujednání, či nikoliv. Tato skutečnost má význam při zkoumání přiměřenosti. (…) Přezkumu podléhají i smluvní ujednání s právními následky, které by mohl spotřebitel způsobit jednostranně. (…) Přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, ale obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech. (…) Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání; je možné posuzovat rozsah rovnováhy v poměru práva jedné strany a strany druhé. (…) Postavení stran v rámci závazku se liší, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z povahy závazku je zřejmé, že povinnosti stran jsou odlišné, stejně tak jsou odlišná rizika spojená s plněním dluhů (např. podnikatel je vlastníkem věci přenechané spotřebiteli k užívání), ujednání zakládající práva a povinnosti pouze jedné straně může být proto v souladu s požadavkem přiměřenosti (např. pouze podnikatel má právo kontroly užívání věci, pouze podnikatel má právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s vrácením věci). Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními (srov. ESD ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai , C-472/11). Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13/EHS se nepřiměřenost smluvní podmínky posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy, s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází [srov. NS Cpjn 200/2013, kde Nejvyšší soud posuzoval přípustnost ujednání o prolongaci v souvislosti s následky, které byly s prolongací spojeny (§1813)]. (…) Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Konkrétní ujednání musí zhoršovat právní postavení spotřebitele. (srov. Hulmák, Milan. §1813 [Zakázaná ujednání]. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421 - 448).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na následujících závěrech.
Odvolací soud aproboval závěr insolvenčního soudu, že nebylo povinností žalobkyně přezkoumávat úvěryschopnost dlužníků, neboť na obě uzavřené smlouvy nedopadal režim úpravy zákona o spotřebitelském úvěru.
Smlouvu ze dne 13. 9. 2016, kterou insolvenční soud posoudil jako smlouvu inominátní, odvolací soud vyhodnotil jako smlouvu o zápůjčce, přičemž tuto smlouvu vyhodnotil též jako tzv. spotřebitelskou.
Odvolací soud „v souladu se závěry insolvenčního soudu“ konstatoval, že žádná zakázaná smluvní ujednání nebyla v případě ani jedné ze smluv zjištěna.
Odkázal na správnost závěru insolvenčního soudu, jenž sice z existence provázanosti mezi poskytnutím finančních prostředků dlužníkům podle smlouvy ze dne 13. 9. 2016 a smlouvou o dílo uzavřenou mezi dlužníky a společností E. s., dovodil potřebu hodnotit obsah smlouvy ze dne 13. 9. 2016 prismatem, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, nepřisvědčil však námitce žalované, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. „dvoudomé“ postavení jednatele žalobkyně a jednatele společnosti E. s., neboť v této věci (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 563/11, kdy totožnou otázku posuzoval Ústavní soud) s dlužníky nejednal D. M. jako fyzická osoba, ale jako smluvní partner dlužníků při uzavření smlouvy ze dne 13. 9. 2016 vystupovala žalovaná (patrně míněno žalobkyně) a v případě smlouvy o dílo společnost E. s. Označení smluvních stran zcela rozdílných - byť jednajících stejným jednatelem – při uzavírání obou smluv tak nemohlo u dlužníků vyvolat pochybnosti o odlišnosti subjektů ve vzniklých právních vztazích a ani tím nebyla umožněna nežádoucí manipulace dlužníků v jejich neprospěch. O odlišném postavení žalobkyně a společnosti E. s. byli dlužníci informováni, tudíž – uzavírá soud - žalobkyně neporušila žádné ustanovení na ochranu spotřebitele.
Insolvenční soud (jehož závěry převzal odvolací soud) konstatoval, že nebylo prokázáno, že by provázanost žalobkyně a společnosti E. s., stavěla dlužníky do nevýhodného a nerovného postavení proto, že by nebyli schopni rozlišit, v jakém konkrétním právním vztahu se nacházejí a s kým; nebylo prokázáno, že by uzavřením smlouvy ze dne 13. 9. 2016 žalobkyně zneužila svého postavení a prostřednictvím jednatele manipulovala s dlužníky v jejich neprospěch tím, že jim poskytla či nabídla vyřízení hypotečního úvěru, neboť žádná nabídka vyřízení hypotečního úvěru dlužníkům žalobkyní prokázána nebyla; konečně nebylo prokázáno, že by bylo cílem žalobkyně uvést dlužníky v omyl a dostat je do prodlení. Obsah obou smluv byl výsledkem dohody stran ohledně celého jejich obsahu a nebyl výsledkem nerovného postavení účastníků v kontraktačním procesu, neboť smlouvy o zápůjčce jsou formulovány srozumitelně a pro osobu nadanou průměrným rozumem a obezřetností je pochopitelný jak jejich obsah, tak i důsledky z jejich uzavření plynoucí.
Odvolací soud k výše uvedenému doplnil, že „ nebylo zjištěno nic o tom, že žalobkyně uzavírala smlouvy o zápůjčce v úmyslu uvést dlužníky do prodlení jak se splácením záloh, tak samotné zápůjčky, a v zamýšleném ekonomickém zisku nikoliv v podobě úvěru, nýbrž v podobě smluvních pokut “.
Ohledně „platnosti smluvní pokuty“ odvolací soud zdůraznil, že právní úprava umožňuje moderaci smluvní pokuty pro případ nepřiměřenosti, ale pouze k návrhu dlužníka, tudíž její případná nepřiměřenost není důvodem pro závěr o její neplatnosti. Protože se žalovaná moderace nedovolala, považoval odvolací soud za nadbytečné se zabývat její nepřiměřeností. I tak dovodil, že smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě ze dne 16. 3. 2017 respektovala limit stanovený v §122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
Uvedené závěry, jež jsou závěry právními, však (snad s výjimkou zjištění, že o odlišném postavení žalobkyně a společnosti E. s. byli dlužníci informováni) nejsou opatřeny prakticky žádnými skutkovými zjištěními, ani žádnými přezkoumatelnými úvahami a hodnocením nejen vystupování jednatele obou společností, ale též způsobu sjednání smluv. Chybí jakékoliv zjištění a vyhodnocení obsahu (i podle soudů vzájemně provázaných) uzavřených smluv, resp. konkrétních ujednání v nich obsažených. Jinak řečeno soudy při posouzení otázky, zda smluvní ujednání uzavřených smluv nevykazují znaky zakázaných jednání podle §1813 a násl. o. z., tj. zda konkrétní smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, kromě pouhého konstatování jejich absence neuvedly skutková zjištění, z nichž při tomto posouzení vyšly, ani způsob, jak zjištěné skutečnosti posoudily po právní stránce (v kontextu popěrným úkonem uplatněných námitek). Rovněž chybí vyhodnocení, zda a jaké důsledky na případné povinnosti dlužníků plnit z uzavřených smluv mohly mít též okolnosti týkající se i dalších uzavřených smluv se společností E. s. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž i nesprávné.
Pokud se jedná o právní závěr, podle něhož (z důvodu, že na dotyčné smlouvy nedopadá režim tzv. zákona o spotřebitelském úvěru) na žalobkyni nedopadala povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost dlužníků, dovolací soud připomíná, že v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech. Sama skutečnost, že posuzované smlouvy nespadají do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, proto nutně neznamená, že by zcela stranou přezkumu musely zůstat například okolnosti týkající se možného rizika prodlení, jestliže z dosavadních zjištění vyplývá, že šlo (u první půjčky) o zápůjčku značně vysoké peněžní částky s velice krátkou dobou splatnosti, nebo jestliže druhá zápůjčka byla věřitelkou poskytnuta v době, kdy již dlužníci byli v prodlení se splatností první zápůjčky. Netřeba zdůrazňovat, že poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním úhelným kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam – tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených se společností E. s.
Výše uvedené se bude týkat též posouzení ujednání o smluvních pokutách, u nichž soudy konstatovaly (bez bližšího odůvodnění) „ srozumitelnosti obsahu i formy “ smlouvy ze dne 23. 9. 2016 „ včetně důsledků z jejího uzavření plynoucích “, přičemž samotnou výši smluvní pokuty neshledaly nepřiměřenou a nedovodily nekalý úmysl žalobkyně dovozovaný žalovanou z krátké doby splatnosti půjčky; u smlouvy ze dne 16. 3. 2017 pak vycházely z toho, že se jednalo o zápůjčku, která nebyla navázána na jiný smluvní vztah. Soudy se tak zaměřily na posouzení přiměřenosti výše sjednaných smluvních pokut, aniž přezkoumatelným způsobem vyhodnotily, zda (a tedy proč) lze tato ujednání - v kontextu všech okolností - považovat za součást vyvážených a přiměřených smluvních podmínek obou stran smlouvy.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu