ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.33.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 33/2021- 208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného L. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 42/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 T 42/2020.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 T 42/2020, byl obviněný L. K. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v Liberci dne 15. 4. 2019 požádal pod cizí identitou prostřednictvím internetových stránek www.hellobank.cz o poskytnutí spotřebitelského úvěru jako osobní půjčku ve výši 919.000 Kč a předložil naskenovaný občanský průkaz, výpis z účtu č. XY, potvrzení o výši příjmu u společnosti M. E. (B.), IČ XY na jméno svého syna M. K., nar. XY, bez jeho vědomí a bez jeho souhlasu a k jeho škodě a na základě těchto cizích údajů byla automatizovaným systémem žádost vyhodnocena jako vyhovující a následně elektronicky přes zaregistrované telefonní číslo XY uzavřel obžalovaný se společností BNP Paribas Personal Finance, registrační číslo 542 097 902, se sídlem boulevard Haussmann, 75009 Paříž, Francouzská republika, smlouvu o úvěru číslo 42387156370001, na jejímž základě byl poskytnut úvěr ve výši 919.000 Kč, se splátkou ve výši 12.700 Kč splatnou vždy k 17. dni v měsíci na dobu 120 měsíců a předmětné finanční prostředky byly zaslány dne 18. 4. 2019 na účet č. XY, ke kterému měl obžalovaný dispoziční oprávnění a finanční prostředky byly dne 18. 4. 2019 ve výši 400.000,- Kč, dne 23. 4. 2019 2x po 200.000,- Kč a dne 24. 4. 2019 ve výši 118.500,- Kč převedeny na účet XY, který je veden pro společnost L. T. u Raiffeisenbank a.s., s uživatelským oprávněním M. K., nar. XY a obžalovaného, včetně přímého elektronického bankovnictví, vše ke škodě společnosti BNP Paribas Personal Finance, které vznikla škoda ve výši 880.800 Kč, neboť obžalovaný z úvěru uhradil 38.200 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. K. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §84 tr. zákoníku za užití §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost BNP Paribas Personal Finance, registrační číslo 542 097 902, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 T 42/2020, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný L. K. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §84 tr. zákoníku za užití §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020, podal dovolání nejvyšší státní zástupce opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že se závěry soudů se nelze v plném rozsahu ztotožnit. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním hodnocením v tom směru, že po formální stránce byly všechny zákonné znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů naplněny, avšak podstatou jednání obviněného bylo, že uzavřel s poškozenou BNP Paribas Personal Finance smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 919.000 Kč vydávaje se přitom za svého syna M. K., jemuž tím měla zároveň bez bližšího popisu vzniknout vážná újma na právech, neboť byl neoprávněně považován poškozenou společností za dlužníka ze sjednané úvěrové smlouvy. Úvaha krajského soudu, že obviněným sjednaná úvěrová smlouva jménem jeho syna je smlouvou neplatnou podle §580 odst. 1 a §583 občanského zákoníku a z tohoto důvodu se nemohlo jednat o jednání při sjednávání či uzavření smlouvy o úvěru, však nemá oporu ani v zákoně, ani v judikatuře Nejvyššího soudu.
K otázce trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že zásadním údajem, o němž má být poškozená informována pravdivě, aby se mohla kvalifikovaně rozhodnout, zda s takovou osobou uzavře či neuzavře závazkový vztah, je údaj o identitě dlužníka (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 600/2011). Byť v případě, že pachatel aktivně vystupuje při jednání s věřitelem jako odlišný subjekt, dochází tím zároveň k omylu na straně banky, stále se jedná o uvádění nepravdivého údaje v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy, což je pro právní posouzení jednání pachatele zásadní. Následně popsal, že v posuzovaném případě bylo úmyslem pachatele dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě by mu byly vyplaceny finanční prostředky, a to pod identitou osoby, která o daný úvěr nežádala, neměla o něm žádnou vědomost, nevěděla, že „jí“ byl nějaký úvěr poskytnut, přitom však měla následně plnit povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy. Vztah mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu lze vyjádřit tak, že §209 odst. 1 tr. zákoníku je obecným ustanovením postihujícím podvodné jednání v podstatě v jakékoli souvislosti, jestliže jím byla způsobena škoda a došlo k obohacení, zatímco §211 odst. 1 tr. zákoníku je speciálním ustanovením postihujícím podvodné jednání mimo jiné v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy, aniž by bylo nutné, aby vznikla škoda a došlo k obohacení, přičemž způsobení škody je při splnění zákonných předpokladů okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006 sp. zn. 7 Tdo 918/2006, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 614/2002). S ohledem na uvedený vztah speciality mezi oběma ustanoveními je zřejmé, že jednání pachatele mělo být (v době rozhodování soudů) posouzeno jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, neboť tímto jednáním byla poškozené společnosti způsobena škoda přesahující hranici škody značné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020.
Pokud jde o druhou přisouzenou právní kvalifikaci, přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se měl obviněný dopustit tím, že sjednal úvěrovou smlouvu na identitu svého syna, čímž uvedl poškozenou BNP Paribas Personal Finance v omyl, a způsobil vážnou újmu na právech poškozeného M. K. Z tohoto popisu však není patrné, jaká konkrétní újma na právech měla poškozenému M. K. vzniknout, třebaže se jedná o jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1315/2013).
Z výpovědi M. K. se podává pouze tolik, že mu věřitelé, nikoli pouze tento konkrétní věřitel, hrozili exekucí, pokud nezačne splácet. Poté vyšlo najevo, že dluží celkem 3.000.000 Kč, což jsou ovšem všechno dluhy jeho otce. Proto požádal o insolvenci a podal trestní oznámení. Z výpovědi v hlavním líčení dne 11. 6. 2020 tohoto poškozeného plyne, že obviněný jeho jménem uzavřel řadu úvěrových smluv, o části poškozený věděl, o této konkrétní nikoli. Během krátké doby vyšlo jednání obviněného najevo, proto podal insolvenční návrh. Nicméně nebylo to v důsledku tohoto jediného úvěru, úvěrů bylo více a v této konkrétní věci čelil pouze telefonickému dotazování ze strany poškozené, jak hodlá plnit splátkový kalendář. Jiné kroky vůči němu poškozená nečinila. Poškozený se rovněž nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a to ani nemajetkové újmy.
Uvedené skutečnosti nenalezly odraz v doplnění popisu skutku o další znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ani v úpravě právní kvalifikace tak, že tato právní kvalifikace jednání obviněného by byla vypuštěna. Nebyly tak naplněny nároky na popis skutku kladené judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1267/2016, nebo ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1432/2014).
Navrhnul proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil také svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno v posuzované věci rozhodnout jiným způsobem než jím navrhovaným [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Obviněný využil svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil. Ve svém vyjádření projevil souhlas s argumentací nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
K uplatněné argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
V posuzované věci soud prvního stupně při právním posouzení jednání obviněného uvedl, že obviněný tím, že se při žádosti o spotřebitelský úvěr prezentoval jako jeho syn, poškozený M. K., kdy dodal jeho doklady a pracovní potvrzení, na základě čehož mu byl poskytnut úvěr ve výši 919.000 Kč, který byl zaslán na účet, ke kterému měl oprávnění a následně tyto peníze převedl na účet společnosti L. T., spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jestliže obviněný prezentujíc se při žádosti o půjčku pod jménem poškozeného mimo jiné dodal taktéž jeho pracovní potvrzení, stvrzující taktéž výši příjmu, ač od počátku věděl (kromě svého reálného jména), že peníze na splácení půjčky nemá k dispozici, je jako nezaměstnaný evidován na úřadu práce a má problém s gamblingem, tzn. obohatil přijetím finančních prostředků ve výši převyšující 900.000 Kč z poskytnuté půjčky nejprve sebe a následně společnost L. T., a to tím, že uvedl poškozenou společnost v omyl, naplnil tak svým jednáním znaky shora uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Pokud obviněný při své prezentaci předkládal, resp. zasílal identifikační průkazy svého syna, za kterého se vydával, a po němž se následně poskytovatel půjčky domáhal úhrady, když poškozený je z důvodu zadlužení se obžalovaného jeho jménem znevýhodněn i na potencionálním partnerském poli, spáchal tím přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V předmětné věci se soud druhého stupně plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění napadeného rozsudku soud druhého stupně konstatoval, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu. Přitom zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje a způsobí takovým činem značnou škodu. Ačkoliv se obviněný stíhaného jednání dopustil právě v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy, krajský soud se nemohl ztotožnit s návrhem státní zástupkyně na změnu právního hodnocení jeho jednání. Jednání obviněného ve vztahu k úvěrové společnosti totiž nespočívalo toliko v uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů rozhodných pro úvěrového věřitele ve vztahu k uzavření úvěrové smlouvy, ale v uvedení úvěrové společnosti v omyl v tom smyslu, kdo má být účastníkem úvěrové smlouvy v postavení dlužníka. Jednání obviněného vykazovalo znaky neplatného právního jednání ve smyslu §580 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, pro absenci projevu vůle úvěrového dlužníka ve vztahu k procesu uzavírání daného smluvního vztahu, a proto na jeho podkladě nemohla být platně sjednávána ani uzavřena smlouva o úvěru, nýbrž se jednalo toliko o uvedení bankovního ústavu v omyl neplatným právním jednáním obviněného, který nejednal svým jménem. Z uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Stejně tak se krajský soud ztotožnil i s tím závěrem, že jednání obviněného naplnilo rovněž znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce dovolatele spočívající v neuplatnění vztahu speciality mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Jedním z alternativních znaků objektivní stránky je uvedení v omyl, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost konkrétních podávaných informací. V žádném případě se však nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí vědět o omylu jiného již v době, kdy dochází k obohacení jeho nebo někoho jiného. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody na cizím majetku. Dalším znakem objektivní stránky tohoto trestného činu je obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly vynaloženy z majetku pachatele nebo jiné obohacené osoby. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky se tedy vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době získání plnění na podkladě určité smlouvy (např. o zápůjčce) jednal v úmyslu buď vůbec nevrátit poskytnuté věci určené podle druhu (peníze), nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu (peníze) nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě a že tím uvádí věřitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jinou osobu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2051 až 2053, 2056 až 2058).
Ve srovnání s tím se trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je podobně jako u podvodu cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv a s poskytováním plnění z nich. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. Za sjednávání smlouvy o úvěru je přitom třeba považovat postup při uzavírání takové smlouvy (viz rozhodnutí pod č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která provázejí uzavírání smlouvy o úvěru. Sjednávání smlouvy o úvěru totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření takové smlouvy, ale je jím i jednání, které předchází uzavření smlouvy o úvěru. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti – na rozdíl od obecného trestného činu podvodu – se však podle §211 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí směřovat k takové škodě, i když zpravidla tomu tak bude (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104 a 2105, 2110 a 2111).
K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, se na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nevyžaduje vznik škody. Jinak řečeno nevyžaduje se, aby pachatel skutečně získal na základě uzavřené úvěrové smlouvy peněžní prostředky, popř. jiné plnění. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, ale i jiná osoba, která se na sjednávání úvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
Ohledně vztahu mezi trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že jednočinný souběh trestného činu úvěrového podvodu podle §211 s trestným činem podvodu podle §209 je vyloučen, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle §211 je ve vztahu speciality k tomuto trestnému činu.
Jak je přitom patrné mimo jiné z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněný L. K. se měl dopustit trestného činu tím, že uzavřel s poškozenou BNP Paribas Personal Finance smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 919.000 Kč, vydávaje se přitom za svého syna M. K., jemuž tím měla zároveň (bez bližšího popisu) vzniknout vážná újma na právech, neboť byl neoprávněně považován poškozenou společností za dlužníka ze sjednané úvěrové smlouvy.
Rozhodující pro posouzení právní kvalifikace jednání obviněného je skutečnost, že předmětem jednání mezi ním a poškozenou společností bylo uzavření úvěrové smlouvy, když obviněný podle skutkových zjištění soudů vystupoval jako osoba, která má zájem o uzavření úvěrové smlouvy a z tohoto důvodu prostřednictvím sítě internetu kontaktoval poškozenou společnost. Obviněný však při komunikaci s poškozenou společností vystupoval pod jiným jménem, kdy i předložil požadované doklady na jméno této jiné osoby (jeho syna M. K.), čímž v poškozené společnosti vyvolal dojem, že jedná skutečně s M. K. o uzavření úvěru. Na základě předložených dokladů a informací, které poškozené společnosti obviněný poskytl, došlo následně k uzavření úvěrové smlouvy. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný vystupoval pod cizí identitou a uvedl i osobní údaje této osoby, představovala ve vztahu k poškozené společnosti uvedení nepravdivého údaje, který měl pro sjednání uvěrové smlouvy podstatný význam, když skutečnost, s kým poškozená společnost o uzavření jedná, nepochybně představuje podstatnou skutečnost při úvaze o uzavření či neuzavření úvěrové smlouvy. Takovým jednáním naplnil obviněný všechny znaky úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 600/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 489/2016) ), když uvedený přečin je již dokonán tím, že pachatel jednal s úmyslem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, tedy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, když nemusí dojít ke vzniku škody, ale ani vyplacení úvěru (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1414/2016).
Pokud bylo dále soudem druhého stupně uváděno, že smlouva uzavřená obviněným je neplatná, nemá tento závěr na trestní odpovědnost obviněného vliv, když případná neplatnost smlouvy o úvěru předpisů civilního práva nevylučuje trestní odpovědnost, zejména za situace, kdy neplatnost smlouvy vyvolá právě pachatel svým úmyslným jednáním.
Co se týká druhé námitky ohledně přisouzené právní kvalifikace, a to přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i tuto považuje Nejvyšší soud za opodstatněnou.
Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Objektem tohoto trestného činu jsou jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale i práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), a také státu. K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné způsobení vážné újmy na právech a jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala.
Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až §212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Je tedy zřejmé, že odlišení skutkové podstaty podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a §209 a násl. tr. zákoníku je závislé na tom, jaká práva byla podvodným jednáním porušena. Protože předmětem ochrany jsou zde jiná než majetková práva, je potřeba pro vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku, tj. z vymezení, co jsou majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, která jsou spjata s majetkem.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. „ Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004). Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutková věta výrokové části rozsudku soudu prvního stupně skutečně nevyjadřuje všechny okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci a neodpovídá navazující právní větě.
Výše uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit tím, že sjednal úvěrovou smlouvu na identitu svého syna, čímž uvedl poškozenou BNP Paribas Personal Finance v omyl, a způsobil vážnou újmu na právech poškozeného M. K. Z popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně však vůbec nevyplývá, jaká konkrétní újma na právech měla poškozenému M. K. vzniknout, a to přesto, že se jedná o jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv. Z podaného popisu skutku rozhodně nevyplývá, že by toto jeho jednání mohlo naplňovat znak vážné újmy na právech uvedený v §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak shledal podle právní věty citovaného rozsudku a bez bližšího odůvodnění soud prvního stupně. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4) se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Z výpovědi M. K. pak vyplynula ta skutečnost, že mu věřitelé (nikoli pouze tento konkrétní věřitel) hrozili exekucí, pokud nezačne splácet. Poté vyšlo najevo, že dluží celkem 3.000.000 Kč, což však byly všechno dluhy jeho otce. Proto požádal o insolvenci a podal trestní oznámení. Při své výpovědi v hlavním líčení poškozený uvedl, že obviněný jeho jménem uzavřel řadu úvěrových smluv, o části poškozený věděl, o této konkrétní nikoli. Během krátké doby vyšlo jednání obviněného najevo, proto podal insolvenční návrh. Nicméně nebylo to v důsledku tohoto jediného úvěru, úvěrů bylo více a v této konkrétní věci čelil pouze telefonickému dotazování ze strany poškozené, jak hodlá plnit splátkový kalendář. Jiné kroky vůči němu poškozená nečinila. Poškozený se rovněž nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a to ani nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud podotýká, že soudy náležitě nezkoumaly charakter, povahu a intenzitu porušených práv, neboť za vážnou újmu na právech nelze považovat bez bližšího zkoumání a konkretizace dopadů do osobního a rodinného života poškozeného, jeho postavení na pracovišti apod. samotnou okolnost zadlužení poškozeného obviněným uvedením nepravdivého údaje o identitě žadatele. Proto bude třeba, aby po opětovném vyhodnocení již provedených důkazů a třeba i po opakování některých z nich (např. výslechu poškozeného ...) nebo případně i po provedení důkazů dalších soud prvního stupně zmíněné okolnosti skutkově objasnil a odpovídajícím způsobem vyjádřil i v popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Je tedy evidentní, že existuje rozpor mezi tzv. skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku a větou právní, neboť jednání obviněného L. K. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazuje objektivní znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 55 To 285/2020 i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 3 T 42/2020, a současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedený soud tedy bude povinen znovu rozhodnout ve vztahu k obviněnému L. K. tak, aby byla odstraněna výše popsaná pochybení. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu