ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.524.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 524/2021-8821
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání obviněného P. K., nar. XY, trvale bytem XY a obviněného M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. a 17. 9. 2020, sp. zn. 3 To 48/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 49 T 7/2016, byl obviněný P. K. uznán vinným pod body 1, 2 a 5 výroku rozsudku ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Obviněný M. Š. byl uznán vinným pod body 1, 2, 4, 5, 6, 7 výroku rozsudku ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 1, 2, 4, 5, 6 ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Výše uvedené trestné činnosti se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ 1) obžalovaní M. N., G. J., P. K. a M. Š. společně:
v přesně nezjištěné době v květnu 2012 s úmyslem obohacení se vylákali na úkor Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl.m.Prahu neoprávněný nadměrný odpočet, když obžalovaný M. N. jako jednatel společnosti W. I., IČ: XY, se sídlem XY, v přiznání k DPH společnosti W. I. za květen 2012u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu , Územní pracoviště pro Prahu 10, se sídlem Petrohradská 1486/6, Praha 10, na základě faktur:
- č. 120100002, 120100003, 120100004 a 120100007 na prodej různého zboží (oblečení, koupelnových doplňků, soustružnických nástrojů) společnosti M. C., vystavených na základě generální plné moci dne 17.5.2012 za společnost Auxenta s.r.o., IČ: 293 07 643, se sídlem Holandská 878/2, Brno-Štýřice, obžalovaným G. J. ,
č. 0012 za prodej oblečení v ceně 8.879.954,- Kč, č. 00312 za prodej koupelnových doplňků v ceně 1.007.791,- Kč, č. 00412 za prodej doplňků do domu a zahrady v ceně 2 .947.562,- Kč a č. 00512 za prodej soustružnických nástrojů v ceně 23.556.000,- Kč vystavených obžalovaným M. Š. jako jednatelem společnosti M. C., IČ XY, se sídlem XY,kterými byl deklarován prodej zboží společnosti S. L.,
- č. 201250005 za prodej oblečení v hodnotě 8.926.237 Kč, č. 201250006 za prodej koupelnových doplňků v hodnotě 1.017.260 Kč, č. 201250007 za prodej doplňků v hodnotě 2.973.990 Kč a č. 201250008 za prodej soustružnických nástrojů v hodnotě 23.682.920 Kč, vystavených jednatelem společnosti S. L., IČ: XY, se sídlem XY, obžalovaným P. K. , deklaroval na vstupu uskutečněné zdanitelné plnění, následně obžalovaný M. N. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil faktury č.:
-VF 112 ze dne 17.05.2012 na částku 15.713.711 Kč bez DPH,
-VF 212 ze dne 17.05.2012 na částku 15.047.436 Kč bez DPH,
kterými vykázal vývoz zboží v celkové hodnotě 30.761.147 Kč mimo EU - do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, osvobozený od DPH na výstupu, a nárokoval si neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 6.152.229 Kč, ačkoliv všichni obžalovaní věděli, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno, že fakturovanou cenu společnosti v řetězci firem Auxenta s.r.o. - M. C. – S. L. - W. I. svému dodavateli neuhradí a že společnost PT KHARISMA ROTAN MANDIRI Gesingan Rt.02 Rw09 Luwang, Gatak, Sukopharjo, 575 57 Central Java, Indonésie, zboží za fakturovanou cenu nekoupí a že smyslem celé obchodní transakce je neoprávněně vylákat nadměrný odpočet ve výši, která by pokryla jak cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou zboží do Indonésie a domluvený zisk, čímž na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, vylákali neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 6.152.229 Kč,
t e d y společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a čin spáchali ve velkém rozsahu,
2) obžalovaní M. N., P. K., T. D., M. Š., R. V. a R. H. společně:
v přesně nezjištěné době od 01.08.2012 do září 2012, s úmyslem společného obohacení se pokusili vylákat na úkor Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl.m.Prahu neoprávněný nadměrný odpočet, když obžalovaný M. N. jako jednatel společnosti W. I., IČ: XY, se sídlem XY, v přiznání k DPH společnosti W. I. za srpen 2012 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu , Územní pracoviště pro Prahu 10, se sídlem Petrohradská 1486/6, Praha 10, deklaroval na vstupu uskutečněné zdanitelné plnění, na základě faktur: - č. 2012FO15, č. 2012FO16 a č. 2012FO17,vystavených za prodej elektrospojek MsVars jménem společnosti Liquid vision s.r.o. obžalovaným T. D., nar. XY, který je vystavil přesto, že spol. Liquid vision s.r.o. žádné zboží společnosti B. W. C. nedodala a že není oprávněn za společnost Liquid vision s.r.o. daňové doklady vystavovat ,
- č. OF0801012 a FA120415, vystavených jménem společnosti F.E.T.-Financion Expert Trading spol. s r.o., IČ: 254 15 263, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, na prodej elektrospojek MsVars a zemní sady pro telekomunikaci obžalovaným T. D. , který je vystavil přesto, že si byl vědom, že společnost F.E.T. – Financion Expert Trading spol. s r.o. žádné zboží společnostem M. C. a S. L. nedodala a že není oprávněn za společnost F.E.T. – Financion Expert Trading spol. s r.o. daňové doklady vystavovat ,
-č. 120100031, 120100032, 120100033, vystavených v zastoupení společnosti B. W. C., IČ: XY, se sídlem XY, jednatelem společnosti obžalovaným R. V. za prodej elektrospojek,
- č.1512, vystavenou obžalovaným M. Š. jako jednatelem společnosti M. C., IČ: XY, se sídlem XY, za prodej elektrospojek, a
-č. 201250016, vystavenou jednatelem společnosti S. L., IČ: XY, se sídlem XY obžalovaným P. K. za prodej zemní sady pro telekomunikaci,
následně obžalovaný M. N. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil fakturu č.: VF812 ze dne 24.8.2012 na částku 46.584.000, Kč bez DPH, kterými vykázal vývoz zboží mimo EU - do Indonésie, podle §66 zákona č.235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty osvobozený od DPH, a nárokoval si neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 9.316.800 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustili přesto, že všichni obžalovaní věděli , že indonéská společnost PT. SetiaDarma, Jalan di Panjaitanno.77, Palembang, Indonésie si zboží za cenu nadhodnocenou jeho přeprodejem mezi společnostmi v rámci řetězce firem Liquid vision s.r.o. - B. W. C. - W. I. , nebo společnostmi F.E.T. - M. C. - W. I. , event.v řetězci F.E.T. - S. L. - W. I. nekoupí a že účelem celé obchodní transakce je vylákat nadměrný odpočet ve výši, která by pokryla jak cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou zboží do Indonésie a domluvený zisk, čímž výše uvedeným společným jednáním se pokusili ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 9.316.800 Kč,
následně obžalovaný R. H. dne 04.10.2012 za Občanské sdružení SeratusKali, IČ: 227 59 573, se sídlem Mírové náměstí 1, Týniště nad Orlicí, ačkoli věděl, že vyvezené zboží neodpovídá fakturované ceně, že indonésská společnost si jej nepřevzala a nepřevezme a že účelem vývozu zboží do Indonésie bylo vylákat nadměrný odpočet DPH u příslušného správce daně, účelově podepsal vzájemný zápočet pohledávek a závazků mezi společnostmi
- W. I. , B. W. C. a Občanským sdružením SeratusKali,
- W. I. , M. C. a Občanským sdružením SeratusKali a
- W. I. , S. L. a Občanským sdružením SeratusKali,
čímž dodatečně po podání přiznání DPH za srpen 2012 vytvořil doklady, potvrzující realizaci obchodní transakce, kterou obžalovaný M. N. , jednatel společnosti W. I. deklaroval v přiznání k dani z přidané hodnoty za srpen 2012, jako uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a zároveň na základě účelově vystavené faktury č.: VF812 ze dne 24.8.2012 na částku 46.584.000 Kč bez DPH vykázal vývoz předmětného zboží mimo EU do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty osvobozený od DPH, a nárokoval si odpočet daně ve výši 9.316.800,- Kč, ačkoliv věděl, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno a že společnost PT. SETIA DARMA ho za fakturovanou cenu nekoupí, přesto doklady na toto úmyslně nadhodnocené zboží do výše uvedeného přiznání k dani z přidané hodnoty zahrnul,
t e d y dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240/1,3
tr.zákoníku v úmyslu společným jednáním ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve
velkém rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
3) obžalovaní M. N., G. J., F. V.
a R. V. společně:
v přesně nezjištěné době od 01.08.2012 do října 2012 včetně s úmyslem společného obohacení se pokusili vylákat na úkor Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl.m.Prahu neoprávněný nadměrný odpočet DPH, když obžalovaný M. N. jako jednatel společnosti W. I., IČ: XY, se sídlem XY, v přiznání k DPH společnosti W. I. za září 2012 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, se sídlem Petrohradská 1486/6, Praha 10, na základě faktur:
- č. 120100A30, účelově vystavené na prodej optických kabelů v zastoupení spol. Auxenta s.r.o., IČ: 293 07 643, se sídlem Holandská 878/2, Brno-Štýřice, na základě generální plné moci obžalovaným G. J.,
-č. 120100045, účelově vystavené obžalovaným R. V. v zastoupení společnosti B. W. C. , IČ: XY, se sídlem XY ,
-č. 1120120059, účelově vystavené obžalovaným F. V. za společnost Hotel Motorsport s.r.o., IČ: 273 72 081, se sídlem Ostrovačice 189, (nyní EX TRADE SHOP s.r.o se sídlem Příkop 843/4, Brno Zábrdovice),
deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH a následně obžalovaný M. N. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil fakturu č.: č. VF912 ze dne 4.9.2012 na částku 13.543.490 Kč bez DPH, kterou vykázal vývoz zboží – optických kabelů mimo EU - do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, osvobozený od DPH na výstupu, a nárokoval si odpočet daně ve výši 2.708.698 Kč,ačkoliv všichni obžalovaní věděli, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno, že fakturovanou cenu si společnosti v řetězci Auxenta – B. W. C. - Hotel Motorsport - W. I. mezi sebou navzájem neuhradí a že společnost PT. SetiaDarma, Jalan di Panjaitanno.77, Palembang, Indonésie zboží za fakturovanou cenu nekoupí a že smyslem celé transakce je neoprávněně vylákat nadměrný odpočet v takové výši, aby pokryl jak cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou do Indonésie a domluvený zisk účastníků, čímž se společným jednáním pokusili na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.708.698 Kč,
t e d y dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240/1, 3
tr.zákoníku v úmyslu společným jednáním ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve
velkém rozsahu, u obž. V. podle §240/1,2c/ tr. zákoníku ve
značném rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
4) obžalovaní M. N., M. Š. a R. H. společně:
v přesně nezjištěné době od 01.07.2012 do 28.08.2012 po vzájemné dohodě s úmyslem společného obohacení vylákali ke škodě Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu neoprávněný nadměrný odpočet, když obžalovaný M. N. ,jako jednatel společnosti L. S. M. H. ( nyní P., ), IČ: XY, se sídlem XY, u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v přiznání k DPH za červenec 2012, doručeném Finančnímu úřadu dne 28.8.2012, na základě dokladů:
- faktury č. 512 ze dne 02.07.2012 na částku21.147.813 Kč včetně DPH , vystavené za prodej zboží – batohů, tašek a příslušenství zn. DICOTTA a
- faktury č. 612ze dne 09.07.2012 na částku2.826.000,- Kč včetně DPH, vystavené za prodej notebook tašek universal a business, obě účelově vystavené obž. N. za společnost W. I. ,IČ: 28353722, se sídlem dříve 28. pluku 524/25, Praha 10, nyní Na Zámecké 1518/9, Praha 412,
- faktury č. 00912 ze dne 16.07.2012 na částku 13.974.338 Kč včetně DPH,
- faktury č. 01012 ze dne 16.07.2012 na částku 11.738.113,- Kč včetně DPH,
účelově vystavených obžalovaným M. Š. v zastoupení společnosti M. C., IČ: XY, se sídlem XY, za prodej gastro skla,
deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, zboží bylo následně vyvezeno do Indonésie, přičemž dopravu a převzetí zboží v Indonésii zajišťoval obžalovaný R. H. , poté obžalovaný M. N. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil dne 16.07.2012 fakturu č. VF1412 na částku 14.269.645 Kč bez DPH a téhož dne fakturu č. VF1512 na částku 27.713.903 Kč bez DPH, kterými vykázal vývoz předmětného zboží mimo EU – do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, osvobozený od DPH na výstupu a nárokoval si odpočet daně ve výši 8.281.044 Kč,přičemž na důkaz úhrady zboží indonéskou společností a tudíž oprávněnosti nároku odpočtu DPH obžalovaný R. H. podepsal 57 výdajových pokladních dokladů na částku po 350.000 Kč, jeden výdajový pokladní doklad na 80.000 Kč a jeden výdajový pokladní doklad na 310.880 Kč, přičemž všichni obžalovaní byli srozuměni s nadhodnocenou cenou za zboží a z uvedeného důvodu jej společnost PT SETIA DARMA, Jalan di Panjaitanno.77, Palembang, Indonésie za fakturovanou cenu nekoupí, ani za něj nezaplatí a že smyslem celé transakce je neoprávněně vylákat nadměrný odpočet v takové výši, aby pokryl jak cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou do Indonésie a domluvený zisk účastníků, čímž společným jednáním na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, vylákali neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 8.281.044 Kč,
t e d y společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a spáchali čin ve velkém rozsahu,
5)obžalovaní M. Š., P. K. a R. H. společně:
a) v přesně nezjištěné době od července 2012 do 28.08.2012 po vzájemné dohodě, s úmyslem společného obohacení se pokusili vylákat na úkor Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu neoprávněný nadměrný odpočet, když obžalovaný M. Š. jako jednatel společnosti P. S., IČ: XY, se sídlem XY, u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, se sídlem Drahobejlova 48, Praha 9, v přiznání k DPH za červenec 2012,doručeném finančnímu úřadu dne 28.8.2012, na základě účelově vytvořených dokladů – faktury č. 201250013, vystavené v zastoupení společnosti S.L., IČ: XY, se sídlem XY, obžalovaným P. K. na prodej zboží – zahradní techniky společnosti P. S. deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, následně obžalovaný M. Š. na základě těchto faktur účelově vystavil dne 25.07.2012 fakturu č. VF 812 na částku 10.193.498 Kč bez DPH a téhož dne fakturu č. VF912 na částku 14.214.000 Kč bez DPH, kterými vykázal v daňovém přiznání vývoz zboží v celkové hodnotě 24.407.498 Kč mimo EU - do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty osvobozený od DPH na výstupu, a nárokoval si odpočet DPH ve výši 4.818.762 Kč,ačkoliv všichni obžalovaní věděli, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno a že společnost PT. SETIA DARMA, Jalan di Panjaitanno.77, Palembang, Indonésie, ho za fakturovanou cenu nekoupí a za zboží nezaplatí, obžalovaný R. H. na základě faktur VF 812 a VF912 podepsal za občanské sdružení SeratusKali, IČ: 227 59 573, se sídlem Mírové náměstí 1, Týniště nad Orlicí, 68 ks výdajových pokladních dokladů, potvrzujících vyplacení společnosti P. S. hotovosti ve výši po 350.000 Kč, v jednom případě 257. 498 Kč jako platbu za zboží dodané společností P. S. společnosti PT SetiaDarma, ačkoli k žádným platbám mezi občanským sdružením SeratusKali a P. S. nedošlo, čímž se na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, pokusili vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 4.818.762 Kč,
b) v přesně nezjištěné době od 01.08.2012 do 26.10.2012, kdy bylo Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3 se sídlem Drahobejlova 48, Praha 9, doručeno přiznání spol. P. S. k DPHza září 2012, po vzájemné dohodě, s úmyslem společného obohacení se pokusili vylákat na úkor Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu neoprávněný nadměrný odpočet, když obžalovaný M. Š. jako jednatel společnosti P. S., IČ: XY, se sídlem XY, u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, v přiznání k DPH za září 2012, na základě účelově vytvořených dokladů :
- faktur č.201250019, 201250020, 201250021, 201250022,účelově vystavených v zastoupení společnosti S. L., IČ: XY, se sídlem XY, obžalovaným P. K. za různé zboží, jako např. sluneční brýle, tiskárny Lexmark, zahradní hobby technika obráběcí stroje na dřevo, deklaroval na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty uskutečněná zdanitelná plnění, následně obžalovaný M. Š. na základě těchto faktur účelově vystavil dne 04.09.2012 faktury č.
- VF 1012 na částku 13.189.387 Kč bez DPH,
- VF 1112 na částku 12.524.329 Kč bez DPH,
kterými vykázal v přiznání k DPH vývoz zboží mimo EU - do Indonésie v celkové hodnotě 25.713.716 Kč, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty osvobozený od DPH na výstupu, a nárokoval si odpočet daně ve výši 4.882.346 Kč,ačkoliv všichni obžalovaní věděli, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno a že společnost PT. SETIA DARMA, Jalan di Panjaitanno.77, Palembang, Indonésie, ho za fakturovanou cenu nekoupí, obžalovaný R. H. za občanské sdružení SeratusKali, IČ: 227 59 573, se sídlem Mírové náměstí 1, Týniště nad Orlicí,na základě faktury VF1012 podepsal 36 ks výdajových pokladních dokladů, potvrzujících vyplacení společnosti P. S. hotovosti ve výši po 350.000 Kč, v jednom případě 239.387 Kč jako platbu za zboží dodané společností P. S. společnosti PT SetiaDarma a na základě faktury VF1112 31 výdajových pokladních dokladů na částku 350.000 Kč a v jednom případě na částku 274.329 Kč, ačkoli k žádným platbám mezi občanským sdružením SeratusKali a P. S. nedošlo, čímž se na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, pokusili vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 4.882.346,- Kč,
t e d y dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240/1,3
tr.zákoníku v úmyslu společným jednáním ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve
velkém rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
6) obžalovaní M. K., J. A. a M. Š. společně
v přesně nezjištěné době od 01.12.2012 do 25.01.2013 po vzájemné dohodě s úmyslem obohacení se pokusili vylákat neoprávněný nadměrný odpočet na úkor Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, když obžalovaný M. K. jako jednatel společnosti C. p., IČ: XY, se sídlem XY u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1 v přiznání k dani z přidané hodnoty za prosinec 2012, doručeném finančnímu úřadu dne 25.1.2013, na základě faktur:
- č. 120100A30, účelově vystavené jednatelem společnosti M. S., IČ: XY, se sídlem XY obžalovaným M. Š. za prodej náhradních dílů za částku 30.100.991 Kč společnosti C. ,
- č. 201200127549, účelově vystavené v zastoupení společnosti C., IČ: XY, se sídlem XY, bez vědomí jednatelů této společnosti svědků V. D. aj. U. T. D. za prodej téhož zboží v hodnotě 36.228.247 Kč společnosti Z. a
- faktury č. 0021212, účelově vystavené v zastoupení společnosti Z., IČ: XY, se sídlem XY obžalovaným J. A. za prodej téhož zboží společnosti C. p. za fakturovanou cenu 36.381.696 Kč,
následně obžalovaný M. K. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil dne 18.12.2012 fakturu č. 2012004 na částku 30.466.770,53 Kč bez DPH, kterou vykázal vývoz zboží mimo EU - do Indonésie, podle §66 Zákona č.235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty osvobozený od DPH na výstupu a nárokoval si neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 6.063.616 Kč, přičemž R. H. jednající jménem Občanského sdružení SeratusKali, IČ: 22759573, se sídlem Mírové náměstí 1, Týniště nad Orlicí, podepsal za účelem vzbuzení zdání, že si indonéská společnost PT. KHARISMA ROTAN MANDIRI zboží skutečně objednala, objednávku ze dne 17.12.2012 a dodací list k faktuře č. 2012004 ze dne 18.12.2012, ačkoliv všichni obžalovaní věděli, že vyvážené zboží - náhradní díly na vozidla typu Škody 120 jsou úmyslně cenově nadhodnoceny a že indonéská společnost PT KHARISMA ROTAN MANDIRI si je za fakturovanou cenu nekoupí, ani za ně nezaplatí a že smyslem celé transakce je neoprávněně vylákat nadměrný odpočet ve výši, která by pokryla jak nákupní cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou zboží do Indonésie a domluvený zisk účastníků, čímž se společným jednáním pokusili na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1 vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 6.063.616 Kč,
t e d y dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240/1,3
tr. zákoníku v úmyslu společným jednáním ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve
velkém rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
7) obžalovaný M. Š.
v přesně nezjištěné době od 01.12.2012 do 30.01.2013 s úmyslem obohacení se pokusil vylákat neoprávněný nadměrný odpočet na úkor Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, když obžalovaný M. Š. jako jednatel společnosti P. S., IČ: XY, se sídlem XY, u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, se sídlem Drahobejlova 48, Praha 9, v přiznání k dani z přidané hodnoty za prosinec 2012, doručeném finančnímu úřadu dne 30.01.2013, na základě dokladů:
- faktury č. 120100001ze dne 03.12.2012 na prodej autodoplňků za částku10.092.780 Kčvčetně DPH,
- faktury č. 120100002ze dne 14.12.2012 na prodej interiérových, zahradních, kuchyňských, koupelnových, kancelářských doplňků, oblečení a hraček na částku30.844.040 Kč včetně DPH, účelově vystavených za společnost EX TRADE SHOP s.r.o., ( dříve Hotel Motorsport s.r.o. ) se sídlem Příkop 843/4, Brno 2, a
- faktury č. 201200127547 ze dne 11.12.2012 na prodej umělých květin a textilní barvy na částku 11.814.889 Kč včetně DPH, účelově vystavené bez vědomí jednatelů V. D. a J. U. za společnost C., IČ: XY, se sídlem XY, T. D.,
deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a společně s R. H. , který objednával kontejnery a zajišťoval dopravu, zboží, jehož cena neodpovídala fakturovaným částkám, nechal odeslat do Indonésie, následně obžalovaný M. Š. na základě výše uvedených faktur účelově vystavil dne 19.12.2012
- fakturu č. VF1512 na částku 34.610.148 Kč bez DPH,
- fakturu č. VF1612 na částku 9.975.421 Kč bez DPH,
kterými vykázal vývoz předmětného zboží mimo EU - do Indonésie, podle §66 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, osvobozený od DPH v daňovém přiznání na výstupu a nárokoval si odpočet daně ve výši 8.791.951 Kč, přičemž R. H., jednající jménem Občanského sdružení SeratusKali, IČ: 22759573, se sídlem Mírové náměstí 1, Týniště nad Orlicí, za účelem vzbuzení zdání, že si indonéská společnost PT. KHARISMA ROTAN MANDIRI zboží skutečně objednala, podepsal objednávku ze dne 14.12.2012, kupní smlouvy mezi společností P. S. a indonéskou společnost PT. KHARISMA ROTAN MANDIRI ze dne 14.12.2012 a 17.12.2012 a dodací listy číslo DL1512A, DL1512B, DL1512C, DL1512D, DL1512E, DL1612 ze dne 19.12.2012, a to i přesto, že obžalovaný M. Š. věděl, že zboží je úmyslně cenově nadhodnoceno a že indonéská společnost PT. KHARISMA ROTAN MANDIRI si ho za fakturovanou cenu nekoupí, ani za něj nezaplatí a že smyslem celé účelové transakce je neoprávněně vylákat nadměrný odpočet ve výši, která by pokryla jak cenu zboží, tak i náklady spojené s dopravou do Indonésie a domluvený zisk účastníků, čímž se výše uvedeným jednáním pokusil na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH ve výši 8.791.951 Kč,
tedy: dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku v úmyslu ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve velkém rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.“
Obviněný P. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti ) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému
1) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2.11.2017 sp. zn. 1 T 60/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.3.2018, sp. zn. 9 To 499/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu,
2) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7.3.2018 sp.zn. 18 T 169/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. Š. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osm) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. Š. uložen peněžitý trest v celkové výši 200.000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému Š. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. N., G. J., P. K. a M. Š. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravská kraj – územní pracoviště Brno 1, se sídlem Příkop 25, 604 23 Brno, škodu ve výši 6 152 229 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj – územní pracoviště Brno 1, se sídlem Příkop 25, 604 23 Brno, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve vztahu k obviněnému M. Š. ve výši 414.239,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. A., T. D., R. H., G. J., M. K., M. N., F. V. a R. V.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 49 T 7/2016 podali obvinění R. H., G. J., P. K., M. N. a M. Š. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. a 17. 9. 2020, sp. zn. 3 To 48/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 49 T 7/2016, z podnětu odvolání obviněných R. H., P. K., M. N. a M. Š., a to pouze ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, které byly těmto obviněným uloženy, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jakož i při nezměněném výroku o trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného P. K. a při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jakož i při nezměněných výrocích o peněžitém trestu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, včetně náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku a trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného M. Š., z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 49 T 7/2016, byl obviněný P. K. za tento trestný čin a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2017, sp. zn. 1 T 60/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2018, sp. zn. 9 To 499/2017 a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. března 2018, sp. zn. 18 T 169/2017, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2017, sp. zn. 1 T 60/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2018, sp. zn. 9 To 499/2017 a dále výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. března 2018, sp. zn. 18 T 169/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. Š. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. a 17. 9. 2020, sp. zn. 3 To 48/2019, podal následně obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že skutkové závěry vycházejí z důkazů, které odporují zásadám formální logiky a jsou v extrémním nesouladu s těmito důkazy. Zároveň namítá nerespektování zásady in dubio pro reo. Uvádí, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud vycházely z toho, že již samotné listinné důkazy o jednotlivých obchodních transakcích jsou natolik zřejmé, že mohou vést jen k jedinému možnému závěru, a to že se obviněný zcela vědomě účastnil jednání, jež jsou popsána ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že se obviněný účastnil jen dílčího jednání a neměl žádné povědomí o celkových záměrech hlavních spoluobviněných. V tomto směru nebyl proveden žádný důkaz, který by obviněného spojil s celkovým jednáním, jež prováděli ostatní spoluobvinění. Konečně v tomto směru nevypovídal ani jeden spoluobviněný a ani svědci, jež v celém trestním řízení byli slyšeni. Ani důkazy z odposlechů telefonních hovorů a mailové korespondence nesvědčí pro to, že by se jednání, pro nějž byl odsouzen dopustil. Veškeré obchody, které učinil a které jsou popsány ve skutkových zjištěních, jsou pak hodnoceny jako trestná činnost, které se měl dopustit se spoluobviněnými a přitom není jediný důkaz, který by jej usvědčoval z toho, že byl s nimi domluven. Srozumění obviněného je dovozováno ze skutečnosti, že tyto obchody provedl, a proto si musel být vědom, že se jedná o trestnou činnost. Proto závěr obou soudů, že je obviněný takzvaný chodící bílý kůň, nejsou správné a jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy a lze je považovat za rozpory extrémní povahy. K tomuto závěru dodává, že tento závěr činí soudy na základě toho, že údajně pouze formálně přijal roli jednatele předmětných společností. Tento závěr je vyloženě spekulativní a nebylo vůbec přezkoumáno, jaká byla účast obviněného na činnosti předmětných společností. Dodává, že samotná účast na obchodu v rámci řetězce ještě neznamená, že se osoba uzavírající obchod účastní vědomě daňového podvodu. Tato skutečnost musí být důkazy prokázána, a to se nestalo. Obviněný je tedy toho názoru, že závěry obou soudů jsou pouze jednou z možných verzí celé události a zůstávají za současné důkazní situace pouze domněnkami. Pokud provedené důkazy umožňují více verzí, tak je třeba postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněné osoby, pokud tomu tak není, jedná se o extrémní rozpor se zásadami formální logiky.
Z uvedených důvodů obviněný P. K. uvedl, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., v důsledku toho je rozhodnutí Městského soudu v Praze nesprávné, stejně jako rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Navrhl proto, aby dovolací soud podle §265k odst.1,odst.2 tr.ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.ledna 2019, sp.zn. 49T 7/2016 i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.září 2020, sp.zn. 3To 48/2019, a to v celém rozsahu, a podle §265lodst.1 tr.ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí,případně, aby podle 265m odst.1 tr.ř. sám rozhodl tak,že obviněného podle §226 písm. a) tr.ř. obžaloby zprostí.
Taktéž obviněný M. Š. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. a 17. 9. 2020, sp. zn. 3 To 48/2019 prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině ve stručnosti namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání jakožto pojmového znaku trestného činu, vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel, spočívajících v odepření procesních práv, zakládajících nezákonnost rozhodnutí a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nalézacích soudů, které vedly k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního hodnocení dobytnosti trestu a nerespektování zákonných podmínek pro uložení peněžitého trestu, když soudy při posuzování otázky jeho dobytnosti nezjišťovaly osobní a majetkové poměry a závazky, na základě tohoto nesprávného právního posouzení následně uložily nepřiměřeně vysoký trest. Ve vztahu k výroku o náhradě škody namítl, že tato byla uložena, ačkoli nebylo provedeno dokazování.
Obviněný namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, který navíc nesprávně zhodnotily a právně posoudily. Nalézací soud neprovedl řadu důkazů, které obviněný požadoval a které dle jeho tvrzení svědčí v jeho prospěch a potvrdily by jeho nevědomost o záměrech spoluobviněných H. a D. Obviněný požadoval provedení listinných důkazů blíže specifikovaných v dovolání, které měly postavit na jisto, že projednávaný případ nebyl ojedinělým podvodem H. a D., ale že tento model aplikovali i na jiné podnikatele. Soudy se s těmito důkazy ani řádně nevypořádaly, ani řádně nevysvětlily, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedly. Soudy se dále nevypořádaly se skutečností, že D. i H. u svých výpovědí lhali. Dále soud např. vůbec neřešil další prokazatelně D. zfalzifikované doklady, svědectví pana K., ponižování hodnoty faktur ke zboží bez vědomí obviněného a další v dovolání uvedené skutečnosti, které potvrzují nevědomost obviněného o podvodech řízených H. a D. Namítl, že soudy výpovědi H. a D., resp. tvrzení těchto dvou spoluobviněných, označily jako důvěryhodné zřejmě pro to, že nic než tvrzení těchto dvou neprokazuje naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu. Obviněný také poukazuje na vady odposlechů, které byly pro účely trestního řízení policejním orgánem přepsány a doplněny poznámkami účelově upravujícími smysl zachycené komunikace. Další vadou odposlechů bylo to, že byli nesprávně označováni jejich účastníci (Policie ČR účastníky zaměnila, prohodila), což vedlo ke zkreslení jejich obsahu. Jiné odposlechy byly záměrně interpretovány tak, aby potvrzovaly linii obhajoby. V tomto směru odkázal na samostatné vyjádření k odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, které přiložil k dovolání. Zatímco nalézací soud kladl na obsah odposlechů velký důraz, vrchní soud paušálně jejich důležitost chybně bagatelizoval. I další konstatování vrchního soudu, že jsou obvinění usvědčováni především listinnými důkazy, jež dokumentují jednotlivé obchodní transakce, je nesprávné, neboť ty naopak prokazují to, že obchodní transakce proběhly. Za zásadní chybu označil i automatické rozšiřování trestních souvislostí některých (potencionálně) protiprávních dílčích činů na celý skutkový děj.
Za účelem zjištění objektivní stránky trestného činu zažádal obviněný o zjištění hodnoty zboží, avšak na jeho podněty nebylo soudem reflektováno. Proto navrhl přípisem, aby soud vydal opatření, které ustanoví znalce za účelem stanovení skutečné hodnoty zboží. Tento návrh byl soudem odmítnut a ani nebylo řádně odůvodněno toto odmítnutí, čímž nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch. V rámci dalšího šetření objektivní stránky trestného činu obviněný navrhl soudu, aby provedl dokazování ohledně specifikace, jaké zboží bylo skutečně dopraveno do přístavu v Indonésii, protože neměl žádnou vědomost a informaci, že zboží nikdo nepřevezme. V rámci objasnění skutečností, jaké zboží bylo v kontejneru, žádal, aby byly dožádány zprávy celních orgánů, které učinily kontrolu přepravovaného zboží. Soud i tento návrh bez dostatečného odůvodnění odmítl. Dále se dle obviněného soudy vyjádřily účelově k odbornému vyjádření znalce Nejtka. Názor Vrchního soudu v bodě č. 17, že „je zcela irelevantní, co bylo obsahem předmětných kontejnerů a i cena prodávaného zboží", je v přímém rozporu se samotným zněním obžaloby, kde je jako jedno z hlavních provinění uvedeno, že obchodované zboží je cenově nadhodnoceno. Soudy zcela rezignovaly na objasnění stavu, resp. hodnoty zboží vyváženého do Indonésie, a tudíž základní otázky, zda byla ze strany obviněného porušena povinnost dle daňového zákona či nikoliv. Namítá, že v případě neprokázané subjektivní stránky trestného činu není možné aplikovat právní větu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 693/2013, na niž ohledně potřebnosti stanovit cenu zboží odkázal odvolací soud.
Obviněný proto k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shrnul, že pro napadená rozhodnutí je příznačné, že soudy přistoupily na skutkovou verzi, prezentovanou obviněnými H. a D. Veškeré dokazování pak nalézací soud vedl tak, že prováděl a akceptoval pouze důkazy, svědčící této skutkové verzi a neprováděl, ignoroval či dezinpretoval důkazy, které tuto verzi vyvracely. Pro výrok o vině i pro odůvodnění se pak soud zpravidla spokojil s tím, co vypověděli spoluobvinění H. a D. Nijak přitom nepřihlížel ke zjevným rozporům s jinými důkazy, ani k vnitřním logickým rozporům jejich popisů událostí. Soud prvého stupně se nesoustředil na pečlivé uvážení okolností ve prospěch obviněného a postupoval zcela v rozporu se zásadou presumpce neviny. Ve skutkových zjištěních soudu zcela chybějí závěry o způsobu dělení zisku z údajné trestné činnosti, o tom, jak mělo být s výnosem z údajné trestné činnosti naloženo a jaké měly být motivy jednotlivých obviněných pro účast na tvrzené trestné činnosti. Závěry soudů o fiktivních obchodech jsou spekulativní, opět zejména z důvodu, že soudy směšovaly jednotlivé skutky a v nich zjištěné okolnosti paušálně dovozovaly i pro skutky ostatní. Tvrzení o nadhodnocení či nekompletnosti zboží pochází výhradně ze zcela nedůvěryhodných výpovědí H. a D. Neprovedenými důkazy, neúplnými, zkreslenými a nepravdivými informacemi v odůvodnění rozsudku a tím, že se nalézací soud nijak nezabýval zjištěnými skutečnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud tyto prvoinstančním soudem zkreslená, neúplná a nepravdivá zjištění zcela převzal, ztotožnil se s nimi a bez řádné revize zapracoval do svého rozhodnutí. Soudy v napadených rozhodnutích subjektivní stránku jednání obviněného blíže nerozebraly, spokojily se s tvrzením, že byl manažerem a tudíž věděl jaké má daňové povinnosti. Tento závěr by byl teoreticky přijatelný pro případ, že by byl trestný čin zkrácení daně koncipován jako nedbalostí. Za daného stavu je však nezbytné, aby nalézací soudy prokázaly, že dovolatel jednal s cílem zkrátit daň, totiž realizoval obchody, vývozy do Indonésie za účelem zkrácení dané resp. nedovoleného odpočtu daně před daňovou zprávou. K tomu však nebyl ze strany nalézacích soudů veden jediný důkaz. Za situace kdy byly obchodní případy doloženy řádnou dokumentací včetně úmyslu kupujících subjektů zboží v Indonésii odebrat a zaplatit, nemohl být obviněný subjektivně přesvědčen o tom, že by neměl nárok na odpočet již v předchozím stupni zaplacené daně, a tudíž nemohl jednat úmyslně. S odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku poukázal také na to, že trestní právo je prostředkem ultima ratio. Orgány činné v trestním řízení se však v posuzovaném případě v době, kdy získaly poznatky nasvědčující tomu, že dochází k opakovanému odesílání zboží do zahraničí, přičemž je zde podezření na jeho nízkou kvalitu, kazovost, nadhodnocenost s podezřením na daňový delikt, na daňovou a celní správu neobrátily.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný M. Š. spatřuje v jeho první alternativě, tedy že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Soudy dle něj protiprávně hodnotily otázku dobytnosti peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, když nezjišťovaly osobní a majetkové poměry obviněného, včetně jeho závazků. V důsledku povinnosti k náhradě škody je obviněný zcela nemajetný a je vyloučeno, že by byl schopen peněžitý trest uhradit. Již v době rozhodování odvolacího soudu byl bez finančních prostředků, neboť díky obchodním transakcím přišel o veškeré své finanční prostředky, které vynaložil na zakoupení zboží odeslaného do Indonésie. Na obviněného je nyní vedeno cca 21 exekucí. Absentující řádné odůvodnění je důvodem nezákonnosti uloženého peněžitého trestu. Vzhledem k rozsahu jednání a případného podílu na vzniku škody byl dle názoru obviněného uložen také nepřiměřeně přísný trest, jak v době trvání trestu odnětí svobody, tak ve výši peněžitého trestu. Obviněný připomněl dobu, která uplynula od sdělení obvinění, a podotkl, že řízení je tak psychicky náročné, že téměř vyrovná odnětí svobody. Konečně za nepřiměřené označil i uložení povinnosti k náhradě škody.
Na základě shora vylíčených skutkových okolností a právního hodnocení obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu prvního stupně a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a dále buď sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle §226 b) tr. ř., neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem, nebo pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek je trestným činem dle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, navrhl, aby bylo trestní stíhání zastaveno, neboť je nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud potvrdil výrok nalézacích soudů o vině, navrhl obviněný zrušení výroku o trestu s tím, že navrhl, aby bylo v souladu s §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení povinnosti náhrady škody a peněžitého trestu a trest odnětí svobody navrhl snížit na dolní hranici zákonné sazby. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, navrhl, aby napadené rozsudky zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Na základě výše uvedeného obviněný dále navrhl, aby předseda Městského soudu v Praze podal dovolacímu soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jednotlivé námitky obviněných a dále uvedl, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který učinil součástí svého mimořádného opravného prostředku obviněný K., lze připomenout, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno, tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, kterou označil dovolatel, nepřipadá v posuzovaném případě v úvahu. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by bylo označení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ovšem v jeho druhé alternativě, opodstatněné. Ve věci však nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu, již je nutno splnit v případě obou jeho alternativ. Tou je rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného odvolacího prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému, rozhodnuto výrokem podle §256 tr. ř. (stalo se tak samostatným výrokem výlučně ve vztahu k odvolání spoluobviněného G. J.). Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části nezamítá.
Oba dovolatelé dále uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. O jeho naplnění se bude jednat tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a souzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky žádného trestného činu nebo rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání tady slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Shora uvedených teoretických východisek si byli oba dovolatelé vědomi, proto ve svých dovoláních uplatnili námitku tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními, k nimž dospěly ve věci činné soudy, a skutečným obsahem ve věci provedených důkazů. Obviněný Š. namítl také opomenutí provedení jím navržených důkazů. Těžiště dovolacích námitek obviněných tvoří v podstatě výhradně opakování skutkové argumentace známé soudům nižších stupňů. Oba soudy, jak Městský soud v Praze, jako soud nalézací, tak Vrchní soud v Praze, coby odvolací soud, se s touto obhajobou zcela adekvátním způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. V posuzované věci se nejedná o údajný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Pod hlavičkou konstatování extrémního rozporu v řízení bylo a i nadále v dovolání je sice snahou obviněného Š. znevěrohodnit spoluobviněné H. a D. Jelikož však jejich tvrzení byla důkazně podpořena hned několika dalšími zjištění z dalších důkazů, jde o snahu planou.
Za z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní nelze považovat ani námitky obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. podle zásady in dubio pro reo. Tato námitka míří výlučně opět do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Nadto v posuzovaném případě nelze ve vztahu k obviněnému K. a již vůbec ne ve vztahu k obviněnému Š. hovořit o nějakých dvou rovnocenných skutkových verzích, při nichž by bylo možno o použití uvedené zásady uvažovat. Alternativní skutková verze prosazovaná obhajobou byla důkazně vyvrácena. Státní zástupce dále uvádí, že odůvodnění rozsudku nelze přičítat ani paušalizaci závěrů. Městský soud se jednotlivým posuzovaným skutkům a v nich popsaným obchodním případům věnoval i individuálně. Nelze přitom ani odhlédnout od toho, že trestná činnost byla páchána více dílčími útoky, přičemž její podstata zůstala stejná.
Pokud jde o zjištění motivace jednotlivých spoluobviněných, lze uvést, že v případě spoluobviněného D. byla prvotní motivací potřeba půjčky peněz vycházející z jeho finančních potíží, k čemuž následně přistoupila nutnost vyřešení krátkodobé půjčky poskytnuté spoluobviněným N., k čemuž dodatečně přistoupil i nátlak tohoto spoluobviněného (tvrzení spoluobviněného D. bylo v tomto ohledu podpořeno svědectvím dalších osob, včetně otce obviněného, M. V., jakož i záznamy z odposlechů, na nichž N. s D. komunikuje; ostatně ovládání D. je doloženo i dalšími odposlechy, na nichž komunikuje i obviněný Š.). V případě spoluobviněného H. šlo o vizi projektu obchodního a kulturního centra v Indonésii (podpořeno svědectvím svědků J. a Z.), s čímž souvisel jeho zájem na zprostředkování vývozů do Indonésie. To však nikterak nesnižuje to, že motivace i těchto dvou spoluobviněných byla nepochybně zištná, jen si na rozdíl od spolupachatelů, jež by bylo možno označit za organizátory trestné činnosti, dříve uvědomili, že jim události přerostly přes hlavu. Jednoznačně zištný motiv je nutno shledávat u dovolatele Š. a zvlášť pak u hlavního organizátora N. Stejně jako otázka motivace jednotlivých spoluobviněných, ke které se státní zástupce výše obsáhle vyjádřil, tak ani otázka jak bylo naloženo s výnosem z trestné činnosti, co se naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku týče, není v projednávané věci rozhodná.
Jde-li o námitku obviněného Š., jež vychází z odkazu na §12 odst. 2 tr. zákoníku a zde zakotvenou zásadu subsidiarity trestní represe, jde obecně o námitku hmotněprávní. Obviněný ji však uchopil spíše v procesní rovině, když má za to, že celé trestní řízení je vlastně nezákonné, jelikož policejní orgány ani neměly zahajovat trestní řízení a věc měly přenechat k řešení orgánům daňové správy. Státní zástupce uvádí, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, sice vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, ale nepochybně tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat odpovědnost trestní. V posuzovaném případě se nad jakoukoli pochybnost jednalo o závažný trestný čin (daňový trestný čin kvalifikovaný v jeho nejpřísnější kvalifikované skutkové podstatě, spáchaný ve spolupachatelství hned několika pachateli), jehož znaky vykazují vysokou společenskou škodlivost. Ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě rozhodně nemohla být dostatečně zajištěna uplatněním odpovědnosti podle daňových právních předpisů, dle nichž by konkrétně dovolatel jako fyzická osoba k žádné odpovědnosti být pohnán ani nemohl.
Obviněný M. Š. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Co se týká námitky obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody, tuto tedy není možno právně relevantně uplatnit pod deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem. Zásah dovolacího soudu by zde přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Oproti tomu námitka obviněného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu z důvodu jeho nedobytnosti, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce konstatuje, že Vrchní soud v Praze se peněžitému trestu, který byl uložen obviněnému Š. prakticky nevěnoval. Taktéž ani z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze nelze odvodit, že by tento soud postupoval při ukládání peněžitého trestu podle §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. Tento nedostatek odůvodnění ještě bezpodmínečně nemusí indikovat naplnění uplatněného dovolacího důvodu, přičemž i vzhledem k poměrně nízké výši uloženého trestu (i v poměru k závažnosti a rozsahu trestné činnosti, jakož i míry zapojení obviněného Š. do jeho spáchání) nelze jeho dobytnost vyloučit s tím, že by šlo o vadu rozhodnutí ve veřejném zasedání o dovolání absolutně neodstranitelnou. Byť si lze představit podrobnější odůvodnění i ohledně výroku o náhradě škody, nelze přisvědčit námitce obviněného Š. směřující do výroku o náhradě škody. Výrok soudu prvního stupně o náhradě škody, potvrzený odvolacím soudem je podle názoru státního zástupce správný a není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. 4 Tdo 1430/2019).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného P. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud by bylo možno v dovolacím řízení napravit vadu odůvodnění ohledně výroku o peněžitém trestu, který byl uložen obviněnému M. Š., je Nejvyššímu soudu činěn návrh, aby dovolání i tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. Jinak by zřejmě bylo nutno přistoupit ke zrušení výroku o peněžitém trestu ohledně obviněného M. Š. Státní zástupce dále souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Přípisem ze dne 13. 8. 2021 reagoval obviněný M. Š. na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pro shrnutí zopakoval, že měl naplnit skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně tím, že za účelem navýšení svých obratů obchodoval se zbožím a následně urgoval dodání účetních dokladů, aby předešel trestné činnosti. Uvádí, že mohl možná vykazovat navýšené obraty bance, ale odmítá, že by měl úmysl spáchat trestný čin krácení daně. Za společnosti, ve kterých byl jednatelem, daňové povinnosti řádně plnil. Následně jeho obchodní partneři ho dostali do problému, když mu nepředávali účetní a daňové podklady, které urgoval, aby předešel spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Z toho, že chtěl předejít páchání trestné činnosti, je zcela v rozporu se skutečným stavem dovozováno, že měl být organizátorem trestné činnosti. Již ve svém odvolání a následném dovolání uplatňoval námitku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, a to ve vztahu k předběžné otázce vyměřeného DPH. Část zboží totiž měla být dodána ze Švýcarska, na dovozu do ČR měla být zaplacena daň a následně zboží bylo vyvezeno. Nemohlo tedy dojít ani k vylákání nadměrného odpočtu. Upozornil na to, že jediným, kdo vytvářel fiktivní faktury a měl tak z transakce prospěch, jak bylo zjištěno v průběhu řízení, byla pravděpodobně společnost C. To, že pan D. vystavil fiktivní fakturu, kterou měl uhrazenou a neodvedl daň, vyplývá i z výpovědi svědka L. Obviněný tak zboží pouze nakoupil, bohužel od nepoctivého podnikatele, prodal dále, splnil své daňové povinnosti, a aby měl podklady v pořádku, tak pouze urgoval tyto podklady od svých dodavatelů. Bohužel netušil, že tyto doklady jsou fiktivní a na základě předcházení trestné činnosti urgoval dodání dokladů u dotčených osob. Z toho pohledu má za nesprávné právní hodnocení skutku, když koupě a prodej zboží, i když od podvodného dodavatele, je trestné, a za urgování daňových podkladů je považován za organizátora. V replice dále uvedl, že hodnocení skutku je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V rámci opomenutých důkazů namítá zásah soudů do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Kromě neprovedených a navržených důkazů, došlo v hodnocení důkazů ke zjevné libovůli. V podrobnostech odkazuje na body a) – g), kde se podrobně zabývá tvrzeními svědka T., obviněného H. a D., svědka K., svědka V. a hodnotí odborný posudek k bodu 7) obžaloby. Dále namítá, že odposlechy jsou postiženy vážnými vadami, listinné důkazy potvrzují pouze to, že obchod proběhl tak, jak on sám tvrdí, že neexistuje jediný svědek a ani jiné relevantní důkazy, které by potvrdily trestnou činnost obviněného a tím potvrdily výpovědi spoluobviněných H. a D. Soudy dle něj hodnotily pouze věci, které by mohly eventuálně jakýmkoli způsobem pomoci verzi obžaloby. Obviněný Š. své vyjádření uzavírá tím, že má za to, že hmotněprávní hodnocení skutku na základě provedeného dokazování neobstojí a nepřisvědčuje tomu ani provedené dokazování, kdy důkazy svědčící pro obhajobu nebyly vůbec provedeny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že těžiště dovolacích námitek obviněných tvoří v podstatě opakování skutkové argumentace známé soudům nižších stupňů jak z obhajoby obviněných, kterou uplatnili již před nalézacím soudem (v případě obviněného K. založené na jeho nevědomé účasti na řetězci obchodníků založeném a fungujícím za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH, stejně tak v případě obviněného Š., nadto vystavěné na verzi zorganizování trestné činnosti spoluobviněnými H. a D.), tak z obsahu jejich odvolání. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných P. K. a M. Š.
Obviněný P. K. předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten opravňuje, jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Přesně to však činí obviněný P. K. v té pasáži dovolání, v níž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a za vadný označuje jejich závěr, že se zcela vědomě účastnil jednání, jež jsou popsána ve skutkové větě napadeného rozsudku. Uvádí, že samotná účast na obchodu v rámci řetězce ještě neznamená, že se osoba uzavírající obchod účastní vědomě daňového podvodu. Dále namítl, že nemohl vědět, že spoluobvinění páchají trestnou činnost a nemohl ani vědět, že se jedná o řetězec sloužící k vylákání odpočtu DPH. Ani důkazy z odposlechů telefonních hovorů a mailové korespondence nesvědčí pro to, že by se jednání, pro nějž byl odsouzen, dopustil. Obviněný K. také namítl, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že se účastnil jen dílčího jednání a neměl žádné povědomí o celkových záměrech hlavních spoluobviněných. V tomto směru nebyl proveden žádný důkaz, který by jej spojil s celkovým jednáním, jež prováděli ostatní spoluobvinění. Nejvyšší soud uvádí, že takto koncipované námitky, jež jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, se s vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozcházejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze realizoval bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění trestní věci. Dospěl-li po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech k závěru, že obviněný K. svým jednáním jednoznačně naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jde o zjištění logické, které z provedených důkazů jednoznačně vyplývá a nelze mu ničeho vytknout. Obviněný P. K. s ohledem na zapojení společnosti, kterou reprezentoval (S. L.), jako fakturačního mezičlánku do uvedených řetězců, vytvořených s cílem vylákat nadměrné odpočty DPH, představoval přinejmenším bílého koně. Je bez jakýchkoliv pochybností, že společnost, kterou reprezentoval, do uvedených řetězců zapojena byla. V případě obviněného K. šlo o srozumění s tím, že jeho jednání v rámci společnosti, kterou reprezentoval, může směřovat k naplňování cíle podvodného řetězce společností. Obviněnému tedy muselo být zřejmé, že společnost, ve které působil, byla pouhým nastrčeným článkem řetězce společností organizovaných někým jiným. Obviněný K. si jako mezičlánek v řetězci obchodů musel dobře uvědomovat účelovost obchodu. Věděl o zapojení dalších osob, z nichž některé také dobře znal. Věděl o obchodování s navyšováním počtu účastnících se obchodníků a ekonomicky neodůvodněným nárůstem vykazované ceny zboží. Obviněný K. také věděl, že v obchodech vystupuje jako mezičlánek a i přesto se do obchodování vědomě zapojil, akceptujíce požadavek spoluobviněných. Musel tak být i srozuměn s cílem řetězení obchodů, který skýtal jediné vysvětlení, a to získání protiprávní výhody v podobě vylákání DPH. Vytýká-li obviněný K. soudům, že nezkoumaly jeho skutečnou roli ve společnosti S. L., nelze s tím při prokázání jeho účasti na konkrétních obchodních případech souhlasit. Nadto si svou roli ve společnosti ani zřejmě zpětně sám neuvědomuje, jelikož rozhodně nebyl zakladatelem této společnosti, jak tvrdí. To jen koresponduje s vyhodnocením jeho skutečného postavení v páchané trestné činnosti, které nalézací soud věnoval v bodech zabývajících se charakteristikami tzv. bílých koní ve svém rozhodnutí značnou pozornost. K námitce obviněného K. ohledně skutečnosti, že odvolací soud zcela pominul, že se účastnil jen dílčího jednání a neměl žádné povědomí o celkových záměrech hlavních spoluobviněných, Nejvyšší soud v souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že trestná činnost byla v projednávaném případě páchána několika dílčími útoky, její podstata zůstala ovšem stejná a spočívala na stejných základech. Lze konstatovat, že se měnily pouze některé subjekty, předměty vykazovaného plnění a jeho nadhodnocená cena vykazovaná v listinných podkladech k obchodům. Proto ani této námitce obviněného nelze přisvědčit. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného K., soustředěné na straně 6 jeho dovolání pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními a s odsuzujícími rozsudky není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně) a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítl porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, a proto není přípustné, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru je možno odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, podle něhož nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný P. K. dále uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V případě dovolání obviněného M. Š. Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpověď svědka T., svědka K., svědka V. a skutečnost, že se soudy nevypořádaly se lživými výpověďmi obviněných D. a H.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. účelové vyjádření k odbornému vyjádření znalce Nejtka, neřešily zfalzifikované doklady, ponižování hodnoty faktur ke zboží bez vědomí obviněného a další obviněným v dovolání uvedené skutečnosti, které dle něj potvrzují jeho nevědomost o podvodech řízených H. a D.) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že soudy přistoupily na skutkovou verzi, prezentovanou obviněnými H. a D. Veškeré dokazování pak vedly tak, že prováděly a akceptovaly pouze důkazy, svědčící této skutkové verzi a neprováděly, ignorovaly či dezinpretovaly důkazy, které tuto verzi vyvracely.
Nejvyšší soud obviněnému oponuje a dodává, že soudy k závěru o vědomém zapojení obou obviněných do obchodování založeném na vylákání výhody na odpočtu DPH při výstupu zboží z EU a o jejich jednání v úmyslu, v případě obviněného Š. úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v případě obviněného K. úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), dospěly především z jejich konkrétního jednání, na které bylo nahlíženo ve vzájemných souvislostech s ohledem na všechna zjištění a po celkovém zhodnocení všech dostupných a provedených důkazů. Celý mechanismus daňového podvodu, do něhož se oba obvinění zapojili, byl zcela hodnověrně popsán spoluobviněnými H. a D., kteří přistoupili na spolupráci s policejním orgánem. Především prvoinstanční soud důkladně vyhodnotil veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Z provedených důkazů (v tomto ohledu lze odkázat na podrobné odůvodnění vyhodnocení jednotlivých důkazů v rozsudku Městského soudu v Praze) se dá dovodit závěr o takových okolnostech, které ve vzájemné interakci umožnily utvořit zcela logický závěr o existenci trestněprávní odpovědnosti obou obviněných, včetně jejich konkrétní role zastávané v hierarchii ostatních spolupachatelů, nutnosti přijetí vzájemné dohody, minimálně v konkludentní podobě, a příslušné úmyslné formy zavinění. Všechny úvahy, které soud prvního stupně a také soud odvolací vyjádřily ve svých rozhodnutích, vedly k závěru o skutečném úmyslu vývozu zboží, které sice v hmotné podobě existovalo, bylo v námořních kontejnerech námořní přepravou dopravováno do místa určení a zde mělo být převzato, což se v jednotlivých případech ani nestalo. Obvinění v předmětných obchodních případech nevyvíjeli reálnou podnikatelskou činnost, nýbrž cílem jejich jednání, kdy se jednotlivými zastíracími kroky a transakcemi založenými na umělém navyšování ceny přeprodávaného zboží snažili vytvořit zdání legálnosti těchto obchodů, bylo využít příslušné právní úpravy k získání daňového zvýhodnění. Lze tedy shrnout, že soudy na základě provedeného dokazování prokázaly, že obviněný Š. realizoval vývozy do Indonésie za účelem a s cílem zkrácení daně, resp. nedovoleného odpočtu daně před daňovou zprávou, a nelze proto souhlasit s konstatováním tohoto obviněného, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, který dle něj nesprávně zhodnotily a právně posoudily.
Obviněný Š. v bodě V. mimořádného opravného prostředku dále namítl, že soudy v napadených rozhodnutích subjektivní stránku jednání obviněného blíže nerozebraly, a pouze se spokojily s tvrzením, že byl manažerem, a tudíž věděl jaké má daňové povinnosti. Nejvyšší soud se ani s touto námitkou neztotožňuje a s odkazem na výše uvedené dodává, že u obviněného M. Š. lze hovořit o podstatně vyšší míře zavinění, než pouze o úmyslu nepřímém, jak je konstatováno u obviněného P. K., a to zejména poté, kdy svoji společnost v uvedených řetězcích posunul na úroveň údajného vývozce, tedy společnosti, u které měl být realizován výnos z vylákaných nadměrných odpočtu. Bez úmyslu přímého si takovou míru zapojení do předmětné trestné činnosti nelze vůbec představit, což v plné míře dopadá i na spoluobviněného M. N. z pozice jednatelství jím reprezentovaných společností rovněž na úrovni údajného vývozce (W. I., L. S. H.). Nelze přijmou představu, že by s ohledem na prokazatelnou aktivitu těchto obviněných v rámci jimi vedených společností z pozice jednatelů bylo možno realizovat výnos z trestné činnosti v podobě snah o vylákání nadměrných odpočtů bez jejich plně vědomého zapojení. Proto soudy učiněná skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále uvádí, že se obviněný Š. mýlí, pokud má za to, že pro jeho zapojení do projednávané trestné činnosti nesvědčí žádné důkazy. V předmětném případě proti jeho verzi stály usvědčující výpovědi spoluobviněných H. a D. Tyto výpovědi rozhodně nezůstaly osamocené, ale naopak byly podporovány skutečnostmi vyplývajícími z dalších důkazů, výstupů z odposlechů, listinných důkazů, ale i z výpovědí dalších svědků. Tyto důkazy plně podpořily tvrzení spoluobviněných, ač byly v rozporu s výpovědí obviněného Š. V projednávané věci proto není pochyb o tom, že to byl právě obviněný Š., který se zapojil do podvodného jednání, které směřovalo k vylákání nadměrných odpočtů DPH v souvislosti s předstíraným vývozem zboží z České republiky do Indonésie skrze uměle vytvořený řetězec společností. Mechanismus takové trestné činnosti je prostý a naprosto zřejmý, kdy základem bylo vzbudit zdání vývozu do Indonésie faktickým odesláním kontejnerů, kdy adresát kontejnerů nebyl skutečným smluvním partnerem, žádné zboží si v České republice u obviněných neobjednal a samozřejmě je ani nehodlal zaplatit. To, že kontejnery zpravidla skutečně území České republiky opustily a zpravidla skončily v Indonésii, na faktu, že šlo pouze o předstíraný vývoz, nemůže nic změnit. Bez toho, že by byly kontejnery vyexpedovány do zahraničí, by totiž taková trestná činnost nebyla vůbec realizovatelná. Tomuto předstíranému vývozu samozřejmě musel předcházet i jistý účelový řetězec subjektů, které předstíraly dodání zboží údajným vývozcům, tedy konkrétně společnostem zařazeným na samém konci tohoto řetězce a ovládaným obviněnými M. N. a M. Š., resp. M. K., u nichž se měl jako výnos z trestné činnosti realizovat uplatněný nadměrný odpočet DPH, na který by vznikl zákonný nárok v situaci, kdy by se jednalo o skutečné vývozy.
Ve skutkových zjištěních soudů dále dle obviněného zcela chybějí závěry o způsobu dělení zisku z údajné trestné činnosti, o tom, jak mělo být s výnosem z údajné trestné činnosti naloženo a jaké měly být motivy jednotlivých obviněných pro účast na tvrzené trestné činnosti. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že pokud jde o motiv obviněných, je na místě poukázat na to, že motiv či pohnutka není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Rozhodující ale je, že prvoinstanční soud se v souvislosti s posouzením zavinění pachatelů předmětného trestného činu s otázkou jejich motivace dostatečně vypořádal, a dospěl k závěru, že zištný motiv je nutno shledávat u obou obviněných. Z hlediska naplnění zákonných znaků daňového trestného činu je nerozhodná též otázka, jak bylo naloženo s výnosem z trestné činnosti, resp. jak byl takový výnos konkrétně rozdělen mezi spolupachatele, kteří k vylákání nadměrného odpočtu přispěli.
Za zásadní chybu obviněný Š. označil také automatické rozšiřování trestních souvislostí protiprávních dílčích činů na celý skutkový děj. Jak již uvedl Nejvyšší soud výše u obviněného K., trestná činnost byla v projednávaném případě páchána několika dílčími útoky. Podstata páchané trestné činnosti zůstala stejná a spočívala na stejných základech, přičemž se pouze měnily některé subjekty, předměty vykazovaného plnění a jeho nadhodnocená cena vykazovaná v listinných podkladech k obchodům. Bylo ovšem jednoznačně prokázáno, že se spoluobvinění H. a D. angažovali v obchodování a převozech do zahraničí, avšak organizace celého vývozu zboží do Indonésie, řízení jednotlivých kroků, organizování postupů a listinného zadokladování obchodování, to vše spočívalo zcela v dispozici spoluobviněného N., jemuž byl ve všech ohledech nápomocen právě obviněný Š.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný Š. dále namítl, že soudy zcela rezignovaly na objasnění stavu, resp. hodnoty zboží vyváženého do Indonésie, a tudíž základní otázky, zda byla z jeho strany porušena povinnost dle daňového zákona či nikoliv. Namítl, že v případě neprokázané subjektivní stránky trestného činu není možné aplikovat právní větu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 693/2013, na niž ohledně potřebnosti stanovit cenu zboží odkázal odvolací soud. Pokud jde o námitku, že soudy rezignovaly na zjištění skutečné hodnoty zboží vyvezeného do Indonésie, jde o námitku vztahující se primárně k rozsahu dokazování. Nejvyšší soud k této námitce doplňuje, že nezjištění hodnoty vyváženého zboží nemělo na podstatu posouzení v projednávané věci vliv. Účelem vývozů nebylo zboží, které bylo skutečně přepraveno do zahraničí, zde někomu předat a prodat za kupní cenu. Podstatou jednání pachatelů bylo postupné nadhodnocení zboží a využití takto deklarovaných nadhodnocených vývozů v daňovém řízení za účelem vyinkasování nadměrných odpočtů DPH. Za takového stavu není namístě při určování rozsahu vylákání daňové výhody jakkoli zohledňovat cenu věcí použitých ke spáchání daňového trestného činu, a již vůbec ne z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku od rozsahu vylákané výhody, nějaké náklady na provedení trestné činnosti odečítat. K výhradě ohledně aplikace právní věty z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, na údajném neprokázání subjektivní stránky je možno jen stručně oponovat, že v případě obviněného Š. bylo úmyslné zavinění, a to dokonce ve formě přímého úmyslu, jednoznačně důkazně podloženo.
Z odůvodnění rozsudku soudu první instance nelze seznat ani další vady, které obviněný Š. vytýká, ať již jde o údajné vady vyhodnocení odposlechů (odposlechy byly přehrány a soud si tedy musel učinit představu o skutečnostech z nich vyplývajících sám, aniž by byl odkázán na jejich vyhodnocení ze strany policejního orgánu, jak naznačuje obviněný). Jestliže obviněný zejména ve vztahu k odposlechům v dovolání odkázal na samostatné vyjádření k odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, které bylo předloženo společně s dovoláním, nelze k němu v dovolacím řízení přihlížet. Podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění dovolání obviněného. V dovolání taktéž nelze činit odkazy na nějaké jiné listiny, včetně nyní předloženého okomentování odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně samotným obviněným. Dále k námitkám obviněného, který poukazuje na to, že odposlechy byly pro účely trestního řízení policejním orgánem přepsány a doplněny poznámkami účelově upravujícími smysl zachycené komunikace, a že byli nesprávně označováni jejich účastníci, Nejvyšší soud dodává, že odposlechy nestojí osamoceně a nejsou jediným usvědčujícím důkazem. Jak uvádí i Vrchní soud v Praze, smysl mají tyto odposlechy především jako dokument o vzájemné komunikaci a nikoliv o tom, co si slovo od slova volající sdělovali. Proto i případná záměna volaných a volajících je bezpředmětná, jakož je bezpředmětná interpretace jednotlivých hovorů vytržených ze souvislostí. Podstatné je, že obvinění, účastnící se v inkriminované době telekomunikačního provozu byli prokazatelně ve vzájemném kontaktu.
Ohledně námitky obviněného Š., že neprovedenými důkazy, neúplnými, zkreslenými a nepravdivými informacemi v odůvodnění rozsudku a tím, že se soud nijak nezabýval zjištěnými skutečnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Obviněný ve svém dovolání sice namítl, že předložil řadu důkazů, a že soudy bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, avšak zde je třeba doplnit, že se v posuzované věci nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť se odvolací soud na str. 34svého rozsudku zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným. Soudy se přitom veškerými důkazy pečlivě zabývaly a postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Za relevantní nelze považovat ani námitky obviněného Š., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. podle zásady in dubio pro reo. Jak je již uvedeno výše, tato námitka míří výlučně opět do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Jde o pravidlo procesního charakteru, které se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Dále s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku poukázal obviněný Š. na okolnost, že celé trestní řízení je vlastně nezákonné, a to z důvodu, že policejní orgány zahájily trestní řízení místo toho, aby věc přenechaly k řešení orgánům daňové správy. Takový postup by byl dle obviněného v souladu s principem ultima ratio. S tím pochopitelně souhlasit nelze, neboť trestní řízení pro daňovou trestnou činnost není podmíněno vedením řízení před správcem daně a jeho výsledkem. Orgány činné v trestním řízení jsou naopak povinny konat z úřední povinnosti (srov. zejména §2 odst. 4, 5 tr. ř.). Nejvyšší soud k této námitce dále uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tedy nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými kontrolními mechanismy, na jejichž základě lze zajistit splnění zákonné povinnosti konkrétním subjektem, a prostřednictvím těchto mechanismů vynutí splnění této povinnosti, zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti. Takový zjednodušující výklad zásady subsidiarity trestní represe by totiž ad absurdum vždy vylučoval uplatnění prostředků trestního práva (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012). Lze proto uzavřít, že v případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Posuzované jednání naplnilo skutkovou podstatu závažného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství hned několika pachateli. Proto ochrana konkrétního právního statku rozhodně nemohla být dostatečně zajištěna uplatněním odpovědnosti podle daňových právních předpisů. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Obvinění P. K. i M. Š. v dovolání dále poukazují na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V projednávané věci se nejedná o namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který obviněný K. shledává v tom, že závěr o jeho úmyslném zavinění nevyplývá vůbec z žádných důkazů, a obviněný Š. v alternativní skutkové verzi mířící na spoluobviněného H. a D., coby údajné výhradní organizátory daňového trestného činu. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněných H. a D., kteří ještě v době páchání vybraných dílčích útoků trestného činu přistoupili na spolupráci s policejním orgánem, což umožnilo celý podvodný systém ještě dále důkazně podložit, zejména pořízenými odposlechy, v nichž se de facto usvědčil i hlavní organizátor M. N. a rovněž obviněný M. Š. Verze události vylíčená spoluobviněnými H. a D. v jejich výpovědích však odpovídala i listinným důkazům, které mapovaly obchodní případy, včetně řetězení přeprodejů, ale i jednotlivým poznatkům, zjištěným z výpovědí ve věci slyšených svědků. Polemika obviněných s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněných v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Posledně k námitce směřující do výroku o náhradě škody, kdy obviněný Š. namítl, že tato byla uložena, ačkoli nebylo provedeno dokazování a dodal, že on, ani žádná z jeho firem poškozenému škodu nezpůsobila, ani se na jeho úkor neobohatila, Nejvyšší soud uvádí, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem, přičemž se jedná o jinou osobu, než která je plátcem zkrácené daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Ačkoliv je v citované části zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené dáváno do souvislosti pouze se zkrácenou či neodvedenou daní, lze tento závěr vztáhnout i na případy týkající se neoprávněného vylákání výhody na dani ve smyslu §240 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud uvádí, že námitku ohledně přiznaného nároku na náhradu škody vznesl pouze obviněný M. Š. (postavení obviněného P. K. je však obdobné). Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, povinnost k náhradě škody těchto obviněných je možno vyvodit už jen proto, že jimi zastupované společnosti nebyly plátci daně. Zároveň u těchto obviněných bylo možno vyvodit povinnost k náhradě škody proto, že se podíleli na vylákání výhody na dani. Lze dále konstatovat, že závěry o výši škody jednoznačně vyplývají z obsahu spisového materiálu a nalézací soud ji zcela správně určil, přiznaná částka zcela koresponduje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, a proto uvedeným námitkám nelze přisvědčit. Co se týká důvodu přiznaného nároku, je odůvodnění nalézacího soudu výstižné a odpovídající současné rozhodovací praxi soudů. Rovněž okruh obviněných, které nalézací soud povinností k náhradě této škody zavázal, je naprosto správně vymezen, když za škodu odpovídají všichni obvinění, kteří se na vylákání nadměrného odpočtu DPH v tomto případě podíleli, a nikoli pouze ten, kdo vylákání nadměrného odpočtu na úrovni údajného vývozce realizoval.
Obviněný M. Š. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody, proto není možno právně relevantně uplatnit pod deklarovaný ani pod jiný dovolací důvod. Z citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. totiž vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku obviněného proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v předmětném případě odvolací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody pod polovinou zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 3 tr. zákoníku, přestože mu rozhodně nesvědčila jistá dlouhodobost páchání trestné činnosti, její rozsah, konkrétní role v hierarchii na trestném činu se účastnících pachatelů, jakož i výše reálně vylákané výhody v součtu s hrozbou výše dalších výhod, jež byly k vylákání zamýšleny. O tom, že odvolací soud přiměřenost ukládaného trestu pečlivě zvažoval, svědčí již to, že právě z důvodu přísnosti trestu přistoupil ke zmírnění výše trestu odnětí svobody oproti trestu původně uloženému nalézacím soudem. Za takových okolností nelze považovat výši uloženého trestu za nepřiměřenou. Pokud jde o dobu trestního řízení, jde sice o dobu delší, nelze ji ovšem rozhodně pokládat v dané věci za nepřiměřenou vzhledem k rozsahu trestné činnosti, počtu pachatelů se na ní účastnících, charakteru trestné činnosti, jež svými dopady místně přesahovala území jednoho regionu, měla i mezinárodní a národnostní přesah a nebyla zcela jednoduchá k objasnění, s přihlédnutím k vyššímu rozsahu důkazního materiálu, který bylo nutno opatřit a provést. Za tohoto stavu nelze považovat ani dobu, která uplynula od trestného činu, za takovou, která by z hlediska přiměřenosti trestu opodstatňovala další snížení trestu.
Naproti shora uvedenému námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého tretu z důvodu jeho nedobytnosti (§68 odst. 6 tr. zákoníku), je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslně trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle §68 tr. zákoníku je výměra peněžitého trestu stanovena ve formě tzv. denních sazeb, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti trestného činu (odst. 1). Při stanovení výše denní sazby se přihlíží k majetkovým poměrům pachatele a vychází se především z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít při náležitém využití svých schopností průměrně za jeden den (odst. 3). Peněžitý trest se tedy ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (odst. 2). Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč.
Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz §68 odst. 1, 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod.
Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku pak soud neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost trestu tak zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (shodně viz rozhodnutí publikované pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je na místě dále upozornit, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových aktiv obviněného, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody. Je totiž vždy nutné důsledně dbát práv a zájmů i osob poškozených trestnou činností, zejména jejich práva na náhradu škody či nemajetkové újmy. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014).
Nejvyšší soud přezkoumal závěry soudů nižších stupňů stran dobytnosti uloženého peněžitého trestu a zjistil, že Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s přihlédnutím k výši vylákaného odpočtu na DPH, když obviněný Š. spáchal úmyslný trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se zištnou pohnutkou získání majetkového prospěchu velkého rozsahu a ve čtyřech případech s úmyslem získat takový majetkový prospěch, uložil tomuto obviněnému peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč, a to v počtu 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Dále stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Vrchní soud v Praze uvedl, že je třeba přihlédnou k podílu obviněného a míře jeho zapojení do projednávané trestné činnosti, když rozhodně nelze přehlédnout, že právě ve společnosti reprezentované obviněným Š. měl být realizován výnos z trestné činnosti formou nadměrných odpočtů DPH, jejichž celková výše, kterou se pokusil vylákat spolu s těmi, které se vylákat podařilo je lehce přes 51 mil. Kč.
Nejvyšší soud dále uvádí, že ač soudy uložení peněžitého trestu přesvědčivě neodůvodnily, o trestu nezákonném, resp. nepřípustném hovořit nelze. Z protokolu o výslechu podezřelé osoby ve smyslu §76 odst. 3 tr. ř. ze dne 27. 1. 2014 vyplývá, že obviněný M. Š. je majitelem části lesa v XY. Dále má leasing vozidlo, které již ze ¾ roku platí bratranec jeho ženy a dluh 300.000,-Kč, když se jedná o různé úvěry různých bank. V současné době nemá dále žádný příjem, o cca. 2-3 měsíce dříve měl 30.000 měsíčně. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 24. 2. 2016 vyplývá, že obviněný je majitel části lesa v XY, má dluh 400.000,- Kč, kdy se jedná o souhrn úvěrů různých bank, a jeho čistý příjem činí 15.000,-Kč. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 13. 4. 2017 vyplývá, že obviněný je podílníkem ve dvou firmách a jeho čistý měsíční příjem činí 7.500,-Kč. Nejvyšší soud s ohledem na vše výše uvedené konstatuje, že s ohledem na výši majetkového prospěchu, který obviněný M. Š. získal výše uvedenou trestnou činností, nelze hovořit o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu ve výši 200.000 Kč. V případě tohoto trestu se proto nejedná o nezákonný trest ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění M. Š. a P. K. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, příslušné skutky byl bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných M. Š. a P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu