ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.902.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 902/2021- 575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání obhájce obviněného M. Č., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Heřmanicích, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 3 To 22/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 157/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obhájce obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 T 157/2019, byl obviněný M. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [správně zvlášť závažného zločinu loupeže, obě jednání pod bodem 1.] a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2.], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 18. 5. 2019 v době od 11:30 hodin do 12:20 hodin v XY, u břehu řeky XY, v blízkosti cyklostezky a sloupu elektrického napětí označeného č. XY, společně se samostatně stíhaným R. H., narozeným XY, v zištném úmyslu k odcizení blíže neurčených věcí skupině osob zdržujících se u břehu řeky XY, využil nepozornosti poškozeného P. P., narozeného XY, a z pravé zadní kapsy kalhot, které měl na sobě, mu odcizil mobilní telefon značky Huawei P9, čímž způsobil jmenovanému poškozenému škodu ve výši 3 000 Kč,
přičemž vzápětí odmítl poškozenému P. P. vrátit jeho mobilní telefon, když M. Č. uchopil rukojeť nože, jehož čepel o délce asi 20 cm měl schovanou v bundě, a R. H. uchopil do ruky teleskopický obušek, který vytahoval a zatahoval s konstatováním, že poškozeného dokáže „vypnout“ jedním zásahem obušku, načež následně M. Č. požadoval po poškozeném sdělení hesla k odblokování jeho mobilního telefonu, kdy mu poškozený sdělil, že předmětný mobilní telefon lze odblokovat pouze otiskem jeho prstu, kdy však M. Č. odmítl dát mobilní telefon do rukou poškozeného a když k odblokování mobilního telefonu nedošlo, požadoval M. Č. za navrácení mobilního telefonu po poškozeném finanční hotovost ve výši 600 Kč, přičemž při tom stále držel za rukojeť nůž, jehož čepel měl schovanou pod bundou, a R. H. neustále zasunoval a vysunoval teleskopický obušek, načež následně M. Č. poškozenému sdělil, že pokud mu nedá požadovanou finanční hotovost, tak telefon hodí do řeky, a poškozený s vědomím, že M. Č. i R. H. drželi v rukou výše uvedené zbraně, si od B. J., narozené XY, a V. S., narozeného XY, vypůjčil finanční hotovost ve výši 540 Kč, kterou předala R. H. B. J. a poté M. Č. vrátil prostřednictvím B. J. poškozenému odcizený mobilní telefon zpět,
II. dne 6. 6. 2019 v době kolem 15:21 hodin v XY, na ulici XY, na benzinové čerpací stanici XY, v zištném úmyslu, uhradil zakoupené zboží v celkové hodnotě 380 Kč platební kartou České spořitelny, a.s., č. XY, poškozeného A. M., kterou mu na blíže nezjištěném místě v XY předal D. P. stíhaný samostatně, čímž způsobil poškozenému A. M. škodu ve výši 380 Kč.
2. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 T 89/2019, Okresní soud v Ostravě uložil obviněnému podle 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 T 89/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. P., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 540 Kč, A. M., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 380 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 T 157/2019, podal obhájce obviněného odvolání (obviněný má omezenou způsobilost k právním úkonům ) v jeho prospěch, které směřovalo do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 3 To 22/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1., výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. P. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku obviněného nově uznal vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1. a 2.], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 18. 5. 2019 v době od 11:30 hodin do 12:20 hodin v XY, u břehu řeky XY, v blízkosti cyklostezky a sloupu elektrického napětí označeného č. XY, společně se samostatně stíhaným R. H., narozeným XY, v zištném úmyslu k odcizení blíže neurčených věcí skupině osob zdržujících se u břehu řeky XY, využil nepozornosti poškozeného P. P., narozeného XY, a z pravé zadní kapsy kalhot, které měl na sobě, mu odcizil mobilní telefon značky Huawei P9, čímž způsobil jmenovanému poškozenému škodu ve výši 3 000 Kč,
přičemž vzápětí odmítl poškozenému P. P. vrátit jeho mobilní telefon, když M. Č. uchopil rukojeť nože, jehož čepel o délce asi 20 cm měl schovanou v bundě, a R. H. uchopil do ruky teleskopický obušek, který vytahoval a zatahoval s konstatováním, že poškozeného dokáže „vypnout“ jedním zásahem obušku, načež následně M. Č. požadoval po poškozeném sdělení hesla k odblokování jeho mobilního telefonu, kdy mu poškozený sdělil, že předmětný mobilní telefon lze odblokovat pouze otiskem jeho prstu, kdy však M. Č. odmítl dát mobilní telefon do rukou poškozeného a když k odblokování mobilního telefonu nedošlo, požadoval M. Č. za navrácení mobilního telefonu po poškozeném finanční hotovost ve výši 600 Kč, přičemž při tom stále držel za rukojeť nůž, jehož čepel měl schovanou pod bundou, a R. H. neustále zasunoval a vysunoval teleskopický obušek, načež následně M. Č. poškozenému sdělil, že pokud mu nedá požadovanou finanční hotovost, tak telefon hodí do řeky, a poškozený s vědomím, že M. Č. i R. H. drželi v rukou výše uvedené zbraně, si od B. J., narozené XY, a V. S., narozeného XY, vypůjčil finanční hotovost ve výši 540 Kč, kterou předala R. H. B. J. a poté M. Č. vrátil prostřednictvím B. J. poškozenému odcizený mobilní telefon zpět,
II. dne 31. 5. 2019 v době kolem 05:10 hodin v XY, na ulici XY, na zastávce MHD „XY“, v zištném úmyslu, využil spánku poškozené Š. T. a odcizil jí zpod hlavy kabelku, z níž vytáhl igelitové pouzdro, ze kterého odcizil finanční hotovost ve výši 400 Kč, přičemž poté kabelku odhodil a z místa utekl, čímž způsobil poškozené Š. T., narozené XY, škodu v celkové výši 400 Kč.
5. Za shora uvedené trestné činy při nezměněném výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku Krajský soud v Ostravě uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. P., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 540 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Š. T., nar. XY, trvale bytem XY, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Současně Krajský soud v Ostravě podle §45 odst.1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 T 89/2019, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 3 To 22/2021, podal obhájce obviněného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení z důvodu závažných procesních vad a porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování presumpce neviny. Obhájce obviněného současně zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a vždy je nutno mít na paměti ústavně zaručená základní práva a svobody (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14-1).
9. Obhájce obviněného má za to, že se soud druhého stupně nezabýval dostatečně zkoumáním příčetnosti obviněného a jeho duševním stavem. Dovolatel následně vyslovuje nesouhlas ze závěry znaleckého posudku, který byl vypracován v této věci a který je odlišný od jiného znaleckého posudku vypracovaného v jiné věci obviněného. Porovnává znalecký posudek MUDr. Samsona předložený obhajobou a soudních znalkyň přibraných k tomuto trestnímu řízení (paranoidní schizofrenie s depresivním syndromem, snížení rozpoznávacích a volních schopností, délka sezení, opakovanost sezení) a poukazuje na rozdílné závěry ohledně postižení duševní chorobou v civilním řízení a v řízení trestním. Nesouhlasí s absurdním vysvětlením soudních znalkyň stran předmětných rozporů zapříčiněných tím, že MUDr. Samson neměl k dispozici trestní spisy týkající se předchozí trestné činnosti. Namítá, že obhajoba požadovala výslech MUDr. Samson, neboť bez tohoto důkazu existují důvodné pochybnosti o vině obviněného.
10. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo uvádí, že obhajoba nesouhlasí s vysvětlením soudů tykajících se rozporů v popisu pachatelů ohledně výšky a tetování. Dovolatel zdůrazňuje, že všichni svědci popsali pachatele jako vysoké osoby romské národnosti, obviněný ovšem měří toliko 160 cm. Dále je namítáno, že obviněný nemá tetování ve tvaru hvězd na ruce. Současně obhajoba vyjadřuje nesouhlas s právní kvalifikací jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna podmínka násilí nebo pohrůžky násilí ani subjektivní stránka trestného činu (obviněný stál měl jen v ruce nůž a nic nepožadoval na rozdíl od druhého pachatele). Tím, že výhružka byla vznesena až v době, když měli pachatelé už mobil poškozeného, nemohlo se jednat o loupež, nýbrž o vydírání, přičemž je zdůrazňováno, že mobilní telefon byl vrácen včetně části finančních prostředků. Pokud by se skutečně chtěl obviněný dopustit loupeže, tak by si mobilní telefon ponechal a také všechny finanční prostředky a chtěl by ještě více finančních prostředků.
11. V závěru podaného dovolání obhájce obviněného navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 3 To 22/2021, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 657/2021, nejprve shrnul uplatněnou dovolací argumentaci a uplatněný dovolací důvod. Podle státního zástupce obhajoba uplatňuje obhajobu, kterou uplatnila před soudy nižších stupňů. Následně státní zástupce uvádí, že se ve vztahu k podstatné části uplatněných námitek ztotožňuje s odůvodněním soudů nižších stupňů, a pro stručnost na ně odkazuje. Blíže se poté vyjadřuje k trestní odpovědnosti a občanskoprávní nesvéprávnosti, když akcentuje skutečnost, že trestně odpovědným se stává dítě ve věku 15 let, zatímco svéprávným se stává osoba dosažením věku 18 let. Již z tohoto je patrné, že zákonodárce stanovil pro trestněprávní odpovědnost mírnější požadavky než pro občanskoprávní způsobilost k právním jednáním. Zdůrazňuje, že trestněprávní odpovědnost a svéprávnost není totožná, když i nesvéprávná osoba může být zcela trestně odpovědná.
13. Stran ztotožnění obviněného svědky poukazuje státní zástupce na úplné doznání obviněného v závěru hlavního líčení. Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo nejprve státní zástupce vychází z teoretických východisek a judikatury a uvedené námitky nepovažuje za odpovídající žádnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce poté uvádí, že zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá námitka proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu loupeže, nikoliv jako vydírání. Odkazuje na závěry soudů ohledně pohrůžky bezprostředního násilí a v čem naplnění tohoto znaku spatřovaly. Současně zdůrazňuje, že násilí může směřovat nejen proti tělu poškozeného ale i proti věci, jejíž zničení či poškození je bezprostředně způsobilé přimět poškozeného k vydání věci pachateli, přičemž hození mobilu do řeky je jistě jednání násilné, svým výsledkem srovnatelné s jeho zničením úderem či jiným způsobem. Intenzita takového násilí je plně srovnatelná se zničením dané věci. Vyslovuje poté přesvědčení, že i kdyby se v předmětné věci jevil bezprostřední vztah mezi hrozbou násilí samotnými zbraněmi a vydáním 600 Kč málo intenzivní, pohrůžka bezprostředního násilí na mobilu poškozeného je zcela jednoznačná a nezpochybnitelná.
14. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obhájce obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný je osobou s omezenou svéprávností, takže dovolání může podat v jeho prospěch i obhájce svým jménem, a to i proti jeho vůli, což obhájce v dané věci učinil.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se posouzení právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu loupeže, včetně subjektivní stránky tohoto trestného činu. Pokud se týká námitek ohledně příčetnosti obviněného, lze uvést, že tyto naplňují zvolený dovolací důvod jenom zdánlivě, neboť dovolatel fakticky jen vyslovuje nesouhlas s rozsahem dokazování soudy nižších stupňů a s hodnocením provedených důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie).
21. Vzhledem ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že dovolatel námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Podstatná část uplatněné argumentace totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování, když dovolatel vytýká soudům rozsah dokazování (nevyslechnut zpracovatele znaleckého posudku v občanskoprávním řízení) a vadný způsob hodnocení důkazů (hodnocení znaleckého posudku, rozporů mezi ve výpovědích svědků) a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činů kladenému mu za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky dovolatel primárně namítá vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací dovolatel zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Přesto z pohledu námitek uplatněných dovolatel v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ani není namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 12., 19.-22., 24. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se přesvědčivě vypořádal s námitkami obhajoby ohledně výšky pachatelů a tetování (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně), takže tyto určité rozpory ve výpovědích svědků neopomněl, ale zabýval se jimi. Soud druhého stupně se posléze se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání, které podal obhájce obviněného v jeho prospěch (obviněný je osobou s omezenou svéprávnosti a vzdal se odvolání po vyhlášení rozsudku) byly uplatněny stejné námitky jako v podaném dovolání (viz bod 5. - 9. rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které uplatnil obhájce obviněného v rámci podaného odvolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soudy nižších stupňů své úvahy náležitě odůvodnily, zejména z pohledu neprovedení všech navržených důkazů. Z pohledu konkrétní zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obhájce obviněného jen uplatňuje obhajobu, kterou uplatnili před soudy nižších stupňů, přičemž tyto soudy na ní reagovaly a vypořádaly se s ní. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy jsou v dovolání uplatňovány obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Lze zároveň konstatovat, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
24. Přesto nad rámec uvedených úvah Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné následující skutečnosti. Dovolatel především zpochybňuje otázku příčetnosti obviněného. Jak již bylo naznačeno, tato námitka by obecně byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když otázka příčetnosti se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, a jako taková naplňuje zvolený dovolací důvod (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 233/2017). Ovšem s přihlédnutím ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolené argumentace je třeba mít za to, že dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocením důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie znalkyň MUDr. V. Hanušové a PhDr. R. Koláškové. Jinak vyjádřeno, dovolatel zpochybňuje skutkové okolnosti případu, z nichž bylo splnění podmínky příčetnosti obviněného ve vztahu k dané trestné činnosti soudy nižších stupňů vyvozeno. Proto tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
25. Bez ohledu na tento závěr dovolací soud přesto považuje za vhodné uvést, že příčetnost je obecným znakem trestného činu, nicméně trestní zákoník ji jinak nedefinuje, v něm je upravena toliko nepříčetnost (§26 tr. zákoníku) a zmenšená příčetnost (§27 tr. zákoníku). Příčetnost je obecným znakem trestného činu výlučně pachatelů fyzických osob, neboť je vázána na duševní stav fyzické osoby. Soud nezjišťuje nepříčetnost pachatele obecně, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu. Současně platí, že pro závěr o nepříčetnosti postačí absence buď schopností rozpoznávací či ovládací, tedy některá z nich musí u pachatele zcela absentovat, musí být tzv. vymizelá, neboť pouhé její omezení by nestačilo (v případě podstatného snížení některé ze schopností, tj. nadpolovičního, by mohlo jít o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku, která ovšem trestní odpovědnost nevylučuje). Posouzení nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž vyřešení náleží orgánům činným v trestním řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014) . Zásadně se vychází z přístupu, že příčetnost pachatele se předpokládá, a zvláště se nedokazuje, dokazování se k této otázce provádí jen v případě pochybností. Více k tomu je možno odkázat na odbornou literaturu [viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 369 a násl.; Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, např. str. 30 až 50; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 212 a násl.].
26. Zároveň je třeba zdůraznit, že samotná existence duševní poruchy, ale i omezená svéprávnost nebo dřívější uložení ochranného léčení není sama o sobě nutně a bez dalšího důvodem pro znalecké zkoumání obviněného, jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Jinak vyjádřeno, pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018), tedy nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. Potřeba přibrání znalce se tedy váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného.
27. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů je třeba především akcentovat, že v projednávané věci byl vypracován znalecký posudek vztahující se k příčetnosti obviněného v řízení před soudem, když v dané věci vznikly pochybnosti o duševním stavu obviněného vzhledem k předloženým znaleckým posudkům, které byly provedeny jako listinné důkazy, a které se týkaly jiných věcí obviněného (trestní věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 186/2019 a řízení o omezení svéprávnosti vedené u téhož soudu pod sp. zn. 0 P 129/2020) a jejichž závěry byly jistým způsobem odlišné. Znalecký posudek k posouzení příčetnosti obviněného v době činu byl proveden k rámci hlavního líčení jako důkaz, když znalkyně byly k závěrům znaleckého posudku zároveň osobně slyšeny, takže obhajobě byla dána možnost na jejich závěry reagovat. Z pohledu námitek dovolatele je třeba zdůraznit, že znalkyně přesvědčivě objasnily na základě, jakých skutečností dospěly k závěru o příčetnosti obviněného v době činu, když znalkyně na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Samsonem (řízení o omezení svéprávnosti) dospěly k závěru, že obviněný netrpí paranoidní schizofrenií (nedostatek schizofrenních příznaků, nepotřeba psychiatrické medikace ve výkonu trestu, u obviněného nebyl zjištěn omezený kontakt s realitou). Současně je třeba uvést, že závěry těchto znalkyň jsou v souladu se závěry znaleckého posudku, který byl vypracován ve věci obviněného v jiné trestní věci, kde byl stíhán pro stejnou trestnou činnost . Navíc je třeba zdůraznit, že znalkyně, které vypracovaly znalecký posudek v předmětné věci, byly seznámeny s rozdílnými závěry znalců v těchto jiných věcech, takže tyto závěry vzaly v úvahu a také objasnily, proč se neztotožnily ze závěry znaleckého posudku MUDr. Samsona. Obecně je třeba uvést, že samotný nesouhlas obhajoby se závěry znaleckého posudku vypracovaného v nyní projednávané věci nemůže sám o sobě vést k závěru o vadnosti a nepřesvědčivosti závěrů tohoto znaleckého posudku, pokud neexistují jiné skutečnosti, které by vadnosti tohoto znaleckého posudku nasvědčovaly. Zároveň je nezbytné konstatovat, že soud prvního stupně pak velmi přesvědčivě odůvodnil své závěry ohledně hodnocení tohoto znaleckého posudku (viz body 16.-21. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud za takové situace soud prvního stupně zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování o výslech zpracovatele znaleckého posudku MUDr. Samsona pro nadbytečnost, nelze v tomto postupu spatřovat nějaké pochybení, když soud prvního stupně správně konstatoval, že znalecký posudek MUDr. Samsona byl proveden jako listinný důkaz (nemá v nyní projednávané věci povahu znaleckého posudku), když právě tento listinný důkaz spolu se znaleckým posudkem z jiné trestní věci, jenž byl taktéž proveden jako listinný důkaz, vedl k nutnosti znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného v nyní projednávané věci. Navíc je třeba podtrhnout skutečnost, že znalecký posudek MUDr. Samsona byl zaměřen na otázku svéprávnosti obviněného, tedy předmětem řešení nebylo posoudit rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu. Zde je třeba opětovně akcentovat, že příčetnost se vždy řeší v rámci konkrétního trestního řízení a ke konkrétnímu trestnému činu, nikoliv obecně. Jelikož soud prvního stupně zároveň odůvodnil neprovedení požadovaného důkazu, nejedná o tzv. opomenutý důkaz (bod 24. rozsudku soudu prvního stupně) ve smyslu judikatury Ústavního či Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04).
28. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy se s otázkou příčetnosti obviněného bezezbytku vypořádaly, neboť soud prvního stupně si svým postupem při provádění důkazů vytvořil prostor pro náležité vyhodnocení a posouzení otázky příčetnosti obviněného. Pokud soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že omezení svéprávnosti obviněného nemá vliv na jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný čin a že tedy tento je trestně odpovědný, nelze v tomto hodnotícím postupu shledávat nějakou libovůli či svévoli.
29. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zdůraznit, že skutečnost, že pachatel má omezenou svéprávnost nelze interpretovat tak, že by nemohl být trestně odpovědný, byť toto zjištění spolu s dalšími skutečnosti svědčícími o jisté abnormálnost jednání pachatele bude zpravidla mít za následek závěr o nutnosti vypracování znaleckého posudku ohledně duševního stavu pachatele v rámci trestního řízení. Je tomu tak proto, že pro posouzení otázky nepříčetnosti je bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (od účinnosti nového občanského zákoníku omezení svéprávnosti) podle občanskoprávních předpisů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 370). Proto pokud soudy zhodnotily omezení svéprávnosti obviněného tak, že se nedotýká jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný čin a nevylučuje jeho trestní odpovědnost, lze s tímto hodnocením souhlasit. (obdobně jako např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 407/2015).
30. Jak již bylo naznačeno, obhájce obviněného právně relevantně uplatnil námitku stran naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, včetně otázky subjektivní stránky, byť s jistou dávkou tolerance, neboť část námitek má skutkový charakter. V dané věci z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je ze strany obhajoby namítáno, že obviněný nepoužil pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a že by tedy jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku.
31. Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou tedy prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci . Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je oprávněna s cizí věcí nakládat, např. má věc půjčenou. Nevyžaduje se ani, aby pachatel chtěl cizí věc trvale užívat, postačí, že ji chce užívat přechodně nebo ji například zničit. Pro naplnění předmětné skutkové podstaty je rovněž nerozhodné, zda následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému, pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí sám pachateli vydá. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí tedy být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí bude zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).
32. Podle judikatury se tedy trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011).
33. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.
34. Z pohledu námitek obhájce obviněného je třeba zdůraznit, že naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se zmocnit cizí věci se důsledně věnoval již soud prvního stupně v bodě 28., potažmo soud druhého stupně v bodech 11. – 12, a Nejvyšší soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že z provedeného dokazování před soudem prvního stupně je zřejmé, že obviněný po zmocnění se mobilního telefonu po poškozeném požadoval výměnou za vrácení mobilního telefonu 600 Kč. V opačném případě hrozil poškozenému vhozením mobilního telefonu do řeky, což bylo umocněno pohrůžkou zásahu do tělesní integrity nožem zastrčeném za bundou, který viditelně obviněný držel a výhrůžkami samotně stíhaného spoluobviněného H., jenž jednak držel v ruce teleskopický obušek, jednak použil vůči poškozenému slovní vyhrůžky. Obvinění tedy nepochybně vůči poškozenému použili pohrůžky bezprostředního násilí, když obviněný viditelně držel v ruce nůž a spoluobviněný vytahoval teleskopický obušek (říkal, že poškozeného dokáže vypnout jedním zásahem obušku), což nepochybně musel poškozený vnímat jako pohrůžku bezprostředního násilí a také vnímal a to vzhledem i k předchozímu jednání obviněných, kteří mu odcizili mobilní telefon a již předtím se dotazovali, zda se svědci umí prát a zda jsou bitkaři, zdůrazňovali, že oni se prát umí, mluvili o tom, že někoho pobodali, což musel nepochybně poškozený vnímal jako hrozbu, tedy, že obvinění jsou připraveni ho a jeho přátele bezprostředně napadnout a obvinění si tohoto museli být vědomi. V tomto směru nelze pominout ani skutečnost, že poškozený a jeho přátele nebyli zletilí, byli v cizím městě, na odlehlém místě a byla s nimi i dívka, takže celá situace nepochybně u poškozeného vyvolala obavy z bezprostředního napadení obviněnými. Lze tedy uzavřít, že viditelným držením nože a vytažením teleskopického obušku a vyslovení pohrůžky „o možnosti vypnutí jednou ranou“ sledovali obvinění zmocnění se cizí věci, konkrétně částky 600 Kč, když předtím odcizený mobil byl pro ně bezcenný (nemohli ho zprovoznit). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že obvinění naplnili danou skutkovou podstatu i tím, že obviněný hovořil rovněž o tom, že mobilní telefon poškozeného hodí do řeky, což byla nepochybně pohrůžka násilí vůči věci, neboť lze předpokládat, že by mobil byl zničen a také by ho poškozený jen stěží mohl v řece najít, přičemž mobil byl ve vztahu k poškozenému věcí pro něho důležitou (většina osob jeho věku považuje mobilní telefon za zcela nezbytný k běžnému životu, má zde uloženy všechny důležité kontakty, jeho prostřednictvím se odehrává podstatná část života mladých), takže pohrůžkou bezprostředního násilí vůči věci sledoval obviněný zmocnění finanční hotovosti. Nejvyšší soud tak nemá pochyb o naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže.
35. Dovolatel dále stručně namítá nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu loupeže, byť je jeho argumentace stručná a částečně založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (obviněný nic s nožem nedělal, čepel měl pod bundou a nevěděl, že spolupachatel mluvil o vypnutí). Bez ohledu na tuto poměrně stručnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že posouzení formy zavinění podle §15 nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení, lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
36. Z pohledu zvolené argumentace lze uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
37. Pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslná forma zavinění podle §15 tr. zákoníku. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. O zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.
38. Především lze konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost, když dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod. 30. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Zde je nezbytné zdůraznit, že při absenci doznání pachatele, platí, že na formu zavinění pachatele, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že dovolatel se v závěru hlavního líčení doznal, že spáchal uvedený skutek, byť lze připustit, že poměrně stručně. Je třeba zdůraznit, že celé jednání obviněného bylo vedeno snahou zmocnit se za pohrůžky bezprostředního násilí cizí věci, když obviněný a spoluobviněný pohrůžkou násilí (viz bod 31. tohoto rozhodnutí), chtěli získat finanční prostředky od poškozeného a také získali. V tomto směru je také třeba akcentovat, že obviněný si byl vědom, že takovým jednáním naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když byl pro stejný trestný čin již stíhán (viz odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 186/2018), takže věděl, že takové jednání je trestné a jaký trestný čin je v tomto jednání spatřován. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že v dané věci není z hlediska subjektivní stránky důležité a rozhodující, že pohrůžku „okamžitého vypnutí teleskopickým obuškem“ vyslovil spoluobviněný, neboť se jednalo o případ spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, takže každý ze spolupachatelů odpovídá jako by trestný čin spáchal sám. Navíc obviněný použil pohrůžku použití nožem a zničením telefonu, což by samo o sobě k naplnění dané skutkové podstaty postačilo, když to byl právě obviněný, kdo chtěl peníze. Pokud obviněný namítá, že nevěděl o vyslovené pohrůžce, jedná se o skutkovou námitku, když je také třeba uvést, že z výpovědi poškozeného a svědků je nepochybné, že vůdčí osobností celého jednání byl obviněný (ten starší) a že spolupachatel spíže poslouchal příkazy.
39. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
40. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba ovšem zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
41. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu může porušení práva na spravedlivý proces zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
42. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obhájce obviněného bylo podáno částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
43. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obhájce obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obhájce obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu