ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.914.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 914/2021-1447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 9. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 8 To 12/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2020 sp. zn. 51 T 7/2020, byl obviněný J. Ch. uznán vinným jednak návodem k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §228 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1. výroku o vině a jednak přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 2. výroku o vině. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 3. 2019, č. j. 2 T 61/2018-147, byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše zmíněného trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu u spoluobviněných M. Č. a O. T. a podle §229 odst. 1 tr. ř. také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění krajského soudu spočívala trestná činnost obviněných v tom, že:
obviněný J. Ch., který měl v danou dobu milostný vztah s poškozenou L. H., nar. XY, jež si mu v průběhu jejich vzájemných kontaktů stěžovala na problémy ve svém soužití s poškozeným V. K., nar. XY, a který chtěl dosáhnout odchodu L. H. ze společné domácnosti s poškozeným V. K., ukončení jejich společného soužití a současně se chtěl poškozenému V. K. pomstít za jednání, kterého se měl dopustit vůči L. H., o tomto opakovaně od listopadu 2019 hovořil na různých místech v Chomutově s různými osobami, kdy:
1/ v rámci zvýrazněné emocionální komunikace s obviněným O. T., která byla spojena i s jeho pláčem, popisoval, jak se poškozený V. K. vůči L. H. chová, v důsledku čehož mu obviněný O. T. nabídl, že se poškozenému V. K. pomstí tím způsobem, že mu zapálí osobní motorové vozidlo, které užívá, kdy toto pro něho udělá jako jeho kamarád, kdy on si nebude muset špinit ruce a zaplatí mu za to částku ve výši 10.000 Kč, což obviněný J. Ch. akceptoval a sdělil obviněnému O. T. typ osobního motorového vozidla, které poškozený V. K. užívá, potvrdil mu místo, kde poškozený bydlí a kde své osobní motorové vozidlo obvykle parkuje,
kdy obviněný O. T. následně v tomto smyslu oslovil obviněného M. Č., oba dva se společně v přesně nezjištěné době v nočních hodinách dne 12. prosince 2019 dostavili do garáže, kterou užíval obviněný J. Ch., zde společně připravili plastovou láhev, kterou naplnili přesně nezjištěnou hořlavinou a opatřili tuto látkou, kterou chtěli osobní vozidlo zapálit,
následně v době od 02:00 hodin do 03:27 hodin nejprve obvinění O. T. a M. Č. odjeli takto vybaveni vozidlem do Chomutova, ulice XY, kde na průtahové komunikaci nad prodejnou Tesco, na úrovni domu čp. XY, vyhledali zaparkované osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Golf, registrační značky XY, které užíval poškozený V. K., a pokusili se je zapálit tak, že obviněný M. Č. na ně opětovně hodil zapálenou láhev s hořlavinou, následně z obavy ze svého prozrazení rychle opustili místo činu a vrátili se zpět do garáže užívané obviněným J. Ch.,
na základě požadavku obviněného J. Ch. se však později vrátili na místo činu a zjistili, že k zahoření vozidla nedošlo, proto se všichni vrátili zpět do dílny obviněného J. Ch., připravili si novou láhev s hořlavou látkou, obvinění O. T. a M. Č. se znovu vrátili na místo činu, kde obviněný M. Č. opětovně hodil zapálenou láhev s hořlavinou na shodné motorové vozidlo, kdy ještě předtím nalil část hořlavé látky ke stěračům vozidla, v důsledku toho již došlo k faktickému zahoření vozidla, čímž na něm byla způsobena škoda v celkové výši 67.000 Kč, kdy v souvislosti s tímto jejich jednáním došlo k zahoření i vedle stojícího zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Golf, registrační značky XY, které užíval S. M. H., nar. XY, kdy na tomto motorovém vozidle byla v důsledku tohoto jednání způsobena další škoda v celkové výši 149 000 Kč,
2/ obviněný J. Ch. opakovaně hovořil o problémech vztahu L. H. a poškozeného V. K. také se svědkem P. K., nar. XY, kdy v rámci této komunikace hovořil i o tom, že by chtěl z uvedeného důvodu poškozeného V. K. zabít, v návaznosti na tom pak hovořili o různých konkrétních možnostech, jak dosáhnout smrti poškozeného, současně řešili i své možnosti, důsledky takového jednání pro další osoby a výhodnost jednotlivých způsobů usmrcení poškozeného, aniž by mezi nimi došlo k uzavření jakékoli dohody o faktickém provedení tohoto jednání,
současně docházelo k opakovaným kontaktům obviněného J. Ch. a obviněného M. Č., v rámci kterých J. Ch. opakoval, jak se poškozený V. K. chová k L. H., včetně své snahy o usmrcení poškozeného V. K., obviněný M. Č. ho v tomto utvrzoval, navíc sám toto řešení považoval za trvalé oproti dočasnosti možného výkonu trestu odnětí svobody, proto opětovně společně řešili různé způsoby, jak dosáhnout smrti poškozeného, včetně konkrétního způsobu provedení tohoto jednání a výhodnosti jednotlivých způsobů provedení skutku ve snaze tento provést tak, aby to vypadalo jako náhoda nebo jako důsledek protiprávního jednání poškozeného,
následně v průběhu měsíce února 2020 oba obvinění seznámili s tímto plánem svědka L. Z., nar. XY, který souhlasil se svým zapojením do celé akce, v rámci společné komunikace následně dospěli k závěru, že vše provedou jako policejní zásah, kdy poškozeného zadrží na jeho zahradě, spoutají ho, odvezou ho za Chomutov a tam ho zastřelí,
v rámci toho plánu posléze řešili konkrétní počet osob, který bude nutný pro to, aby se akce podařila, a shodli se na počtu pěti až šesti osob, včetně jejich oblečení v policejních uniformách, následně řešili možnosti jejich zajištění, kdy svědek L. Z. jim sdělil, že je schopen uniformy zajistit pro všechny zúčastněné osoby, současně řešili nezbytnost toho, aby každá osoba byla ozbrojená, kdy se dohodli na tom, že bude nezbytné, aby disponovali nejméně dvěma ostrými zbraněmi, opětovně řešili i možnost jejich zajištění, kdy obviněný M. Č. hovořil o tom, že je schopen tyto zajistit, současně hovořili i o použití konkrétního typu motorového vozidla a jeho vybavení tak, aby to vypadalo jako reálný zásah Policie ČR,
obviněný J. Ch. jim současně ukázal i zahradu v zahrádkářské kolonii v XY, kterou poškozený V. K. fakticky užíval a kde mělo dojít k jeho zadržení, tam se rozhlíželi po okolí a zvažovali možnost provedení dohodnutého plánu,
obviněný J. Ch. v navazující době požadoval, aby sledovali motorová vozidla, která poškozený V. K. užíval, a za tímto účelem umožnil obviněnému M. Č. přístup do aplikace, která umožňovala sledovat pohyb vozidla používaného poškozeným, případně zaslal svědkovi L. Z. označení tohoto vozidla s registrační značkou, včetně fotografie tohoto vozidla,
kdy další kroky byly přerušeny v důsledku změny postoje svědka L. Z., který se dále odmítl na tomto jednání podílet a posléze je oznámil na Polici ČR, která oba obviněné zadržela, aniž by došlo k provedení dohodnutého plánu vedoucího k usmrcení poškozeného V. K.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění, a také státní zástupce, který je zaměřil v neprospěch obviněných pouze do výroků o uložených trestech. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 8 To 12/2021, tak, že všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval dovoláním již pouze obviněný J. Ch., který tak učinil s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že byl nesprávně uznán vinným mimo jiné přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy, ačkoli jeho jednání do takové vývojové fáze trestné činnosti ani zdaleka nedospělo. Soudy rekonstruovaný skutkový děj po jeho výtce nemá patřičnou oporu v provedených důkazech. Kromě výpovědi poškozeného V. K. žádný jiný přímý ani nepřímý důkaz o jeho vině k dispozici není a vše tak zůstává v rovině tvrzení proti tvrzení. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů v podstatě znamenalo porušení principu rovnosti stran, principu presumpce neviny a na něj navazující zásady in dubio pro reo. Dovolatel trvá na tom, že skutek, tak jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, se nestal. Pokud snad měl opakovaně učinit nějaký verbální projev deklarující usmrcení jiné osoby, jednalo se vždy o „pouhé řeči“. Prosté vyslovení myšlenky ovšem trestním právem postihovat nelze. Přípravné jednání ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku musí dospět alespoň do takového stádia, kdy se uskutečnění vyřčeného záměru jevilo reálným a pachatelé podnikli konkrétní kroky k jeho uskutečnění. To se v daném případě nestalo. Usmrcení poškozeného nebylo nikterak detailně plánováno a mezi obviněnými nedošlo k žádnému rozdělení rolí a úkolů. Posuzované jednání tak nepředstavovalo vážnou hrozbu pro zájmy chráněné trestním zákonem. Dovolatel jako „každý chlap“ chtěl bránit svědkyni H. před soustavnou násilnou trestnou činností, které se na ní dopouštěl V. K., ale nikoli tak, že by měl v úmyslu jejího druha usmrtit. Jestliže soudy dospěly k opačnému závěru, překročily mantinely zásady volného hodnocení důkazů. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. 8 To 12/2021, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že valná část jeho námitek ve skutečnosti deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný se jejich prostřednictvím snažil dosáhnout odlišného hodnocení důkazů a tím i změny ve skutkových zjištěních, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Ta však podle mínění státní zástupkyně mají potřebnou oporu v provedených důkazech. Výrok o vině byl učiněn zejména na podkladě svědecké výpovědi L. Z., která však nestála izolovaně a nebyla ani žádným způsobem deformována či vytržena z kontextu. Naopak, podpořena byla zajištěnou elektronickou komunikací zainteresovaných osob. Jako jeden z důkazů byly zajištěny i policejní uniformy, které byly součástí plánu na likvidaci poškozeného V. K. a již z toho je zřejmé, že nezůstalo jen u pouhé myšlenky pachatelů. Důvody, pro něž se lze domnívat, že došlo k jednoznačnému překročení hranice mezi beztrestnými úvahami a jednáním, které již trestním zákoníkem postihováno je, byly oběma soudy vysvětleny naprosto přesvědčivě. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, důkazy hodnoceny pečlivě a plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Obviněný navíc v podstatě jen zopakoval svoji obhajobu uplatňovanou v předcházejících fázích řízení, kterou se oba soudy zabývaly měrou dostatečnou. Na daný případ lze tudíž podle názoru státní zástupkyně vztáhnout závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého je takto konstruované dovolání zpravidla nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Zde je třeba poznamenat, že obviněný, na rozdíl od podaného odvolání, ve svém mimořádném opravném prostředku brojí výhradně proti právnímu posouzení jeho jednání uvedeného v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti přípravě zločinu vraždy.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno podotknout, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku vědomě založil primárně na výtkách vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Teprve na tomto půdorysu pak prosazoval tezi, že se nedopustil ničeho závažnějšího než pouhého verbálního projevu myšlenky na usmrcení poškozeného V. K., který nadto nebyl míněn vážně a který sám o sobě nepředstavuje žádné vývojové stádium trestné činnosti, jež by bylo postižitelné trestním právem. Z toho je evidentní, že obviněný své dovolání ve skutečnosti vystavěl na procesních a nikoli hmotněprávních výhradách, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadu řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ovšem dovolací senát v předložené trestní věci nezjistil .
Pokud obviněný v obecné rovině brojil proti rozsahu provedeného dokazování, které implicitně označil za neúplné, sluší se připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví důvodnými případné další důkazní návrhy procesních stran, a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
Zároveň nebylo možno dovodit, že by soudy dospěly k obhajobou reklamovaným skutkovým zjištěním po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu lze plně odkázat na poměrně podrobné a především naprosto přesvědčivé a logické odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v bodech 143. až 151. a v bodě 161. Pouhá skutečnost, že soud hodnotil důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky neznamená, že tím zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v již zmíněném extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry, anebo porušil princip presumpce neviny.
Dále je třeba zdůraznit, že s totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také vrchní soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí sice stručně, nicméně stále v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že v napadeném usnesení nepředložil vlastní podrobnou analýzu obsahu provedených důkazů a v tomto směru pouze odkázal na úvahy soudu prvního stupně, s nimiž se ovšem zároveň výslovně ztotožnil, jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným zcela jistě nečiní.
Zbývá dodat, že správně a úplně zjištěný skutkový stav našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci dotčeného skutku. Je evidentní, že jednání obviněných (včetně dovolatele) se zdaleka neomezilo jen na obyčejné „fantazírování“ na téma, jak by poškozeného K. sprovodili ze světa. Toto jejich předsevzetí naopak nabývalo v rámci opakujících se debat o jeho fyzické likvidaci stále jasnějších kontur, kdy se po nikoli krátkou dobu opakovaně scházeli, aby probírali různé možnosti, jak dosáhnout jeho smrti. Postupem času se detailněji zaobírali plánem zadržet poškozeného na jeho zahradě při předstíraném policejním zásahu, spoutat ho, odvést mimo katastr města Chomutov a tam ho zastřelit. V rámci tohoto plánu řešili počet osob nutný k úspěšnému provedení akce a jejich vybavení, tak aby působili jako skutečná policejní zásahová jednotka. Mimo to krajský soud přiléhavě poukázal na to, že obvinění ani zdaleka nezůstali jen u „nevinných řečí“ a fabulací, jak prosazovali v rámci své obhajoby, ale přešli i k dalším „fyzickým“ aktivitám, kdy si díky přispění dovolatele a z jeho popudu dopředu obhlíželi místo plánovaného „zásahu“ (tj. zahradu užívanou poškozeným) a vedle toho sledovali pohyb vozidel poškozeného. Pokud za daných okolností nalézací soud uzavřel, že se obvinění Ch. a Č. společně se svědkem Z. „spolčili“ ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku a uzavřeli dohodu o spáchání konkrétního činu, a sice zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, jejímž obsahem bylo spolupachatelství i podstatné obrysy způsobu jeho provedení, není takovému závěru co vytknout. Obhajobou rozporované právní posouzení skutku zde naopak bylo zcela namístě.
Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci nicméně zůstalo klíčovým, že námitky obviněného J. Ch. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Takto rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu