ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.920.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 920/2021- 998
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 To 35/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 18 T 1/2021, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2] a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1/ dne 17. 5. 2020 v době od 20:30 hodin do 22:14 hodin v XY, okres Pelhřimov, na XY, před domem č. p. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů a po vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl svou partnerku Z. Š., narozenou XY, tak, že ji uchopil za batoh, který měla na zádech, a cloumal s ní takovou silou, až došlo k pádu poškozené na zem, poté, kdy se Z. Š. z místa podařilo utéci, ji obžalovaný pronásledoval a dostihl u kostela XY na XY, kde v útoku pokračoval tím způsobem, že na lavičce si na poškozenou obkročmo klekl a tělem na ni nalehl, přitom ji oběma rukama silně a pevně tiskl na ramenou a na krku, a když její volání o pomoc zaslechl kolemjdoucí svědek M. L., narozený XY, který jej okřikl, obžalovaný na to reagoval tak, že již zraněnou poškozenou z lavičky zvedl, odvedl ji směrem k parkovišti restaurace XY, kde na trávě mezi kontejnery na odpad Z. Š. opakovaně udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož upadla na zem, kde v útoku na ležící poškozenou i přes její sténání a chroptění pokračoval, a to údery pěstí a kopy vedenými střední a plnou silou do hlavy, trupu, horních a dolních končetin, mezitím byl opět vyrušen M. L., který na místo přivolal policejní hlídku, přičemž až po příjezdu policie obžalovaný v napadání poškozené ustal, z místa činu uprchl a ukryl se v nedaleké pergole, aniž by se o zdravotní stav poškozené jakkoli zajímal, tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetná zranění ve formě krevních výronů v okolí očí, krevních výronů v očních spojivkách, tržné rány na pravém ušním boltci délky 3 cm, tržné rány za pravým ušním boltcem délky 2 cm, oděrek a podkožního krevního výronu pod levým uchem, zhmoždění obou tváří s otokem a podkožním krevním výronem, zhmoždění horního rtu vpravo, podkožních krevních výronů vpředu na krku, splývajících podkožních krevních výronů na zevní straně levého ramena a levé paže, podkožních krevních výronů na přední straně levé paže, a na hřbetní straně základních kloubů 2., 3. a 5. prstu levé ruky, podkožních krevních výronů na zevní straně pravého stehna o průměru 5 cm, levého stehna nahoře, dvou podkožních krevních výronů pod levým tříselným vazem, na přední straně levého bérce, zejména pak zranění ve formě zlomeniny spodiny pravé očnice se zakrvácením dutiny horní čelisti, dále subdurální krevní výron mezi oběma mozkovými polokoulemi na přepážce tvrdé pleny mozkové, dále ložiskové zhmoždění mozku v levém čelním a spánkovém laloku, zhmoždění svorového tělesa, krvácení do postranních mozkových komor a axonální poranění mozku, kdy Z. Š. takto způsobil těžké zranění pro poškození důležitého orgánu – mozku, které ji přímo ohrožovalo na životě a bez včasné specializované lékařské pomoci, jíž se poškozené dostalo jen díky zásahu svědka M. L., by vedlo k její smrti otokem mozku,
2/ dne 8. 3. 2020 v době od 01:30 hodin do 02:10 hodin na ul. XY čp. XY v XY po předchozím požití alkoholu, poté, kdy nebyl vpuštěn do bytu V. Š., narozeným XY, který byl sám doma, opakovanými údery ramenem poškodil vstupní dveře do bytu, na nichž způsobil škodu ve výši 700 Kč, a dveře vyrazil, a přes nesouhlas a výzvy V. Š., aby zanechal svého jednání a odešel, do bytu přesto vstoupil a celý jej prošel, neboť zde hledal svou přítelkyni Z. Š., nar. XY, která zde však nebyla, proto se posadil v kuchyni, aby zde vyčkal, až přijde Z. Š. domů, a po jejím příchodu ji slovně napadl, v důsledku čehož byl opakovaně vyzýván jejím otcem, aby byt ihned opustil, což obžalovaný opakovaně odmítl a i přes jeho nesouhlas zde nadále setrvával, a to až do doby, než byl z bytu vyveden přivolanou policejní hlídkou Policie ČR,
3/ dne 15. 3. 2020 v době od 9:00 hodin do 9:15 hodin na ulici XY v XY ve vnitřních prostorách prodejny Penny Market s. r. o., IČ 64945880, odcizil z volně přístupného regálu 1 ks láhve alkoholu zn. Tuzemák o objemu 0,5 l v hodnotě 109,90 Kč, ke škodě Penny Market s.r.o., IČ: 64945880 se sídlem Počernická 257, Radonice, a to tím způsobem, že tuto láhev nejprve vzal z prodejního regálu, uložil ji do nákupního košíku a poté v prostorách automatu na výkup láhví ji uložil do svého batohu, který měl při sobě a následně, aniž by alkohol zaplatil, prošel přes pokladnu prodejny, následně byl zadržen ostrahou prodejny, přičemž odcizené zboží bylo vráceno zpět do prodeje, když takového jednání se dopustil přesto, že
- byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 1 T 52/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 4 To 406/2016, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který vykonal dne 5. 9. 2018.
2. Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, IČ: 41197518, se sídlem Bratří Čapků 18, Jihlava, částku 1 332 228 Kč a poškozené G. Š., narozené XY, bytem XY částku 6 565 Kč.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené Z. Š., narozené XY, trvale bytem XY, částku 250 000 Kč, poškozené G. Š., narozené XY, bytem XY, částku 300 000 Kč, poškozenému V. Š., narozenému XY, bytem XY, částku 300 000 Kč a poškozené nezl. AAAAA (pseudonym), narozené XY, bytem XY, částku 380 000 Kč.
5. Soud podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou G. Š., nar. XY, se zbytkem uplatněného, avšak nepřiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 18 T 1/2021, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině ve vztahu ke skutku uvedeného pod bodem 1) a do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 To 35/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 To 35/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka posuzovaného trestného činu pokusu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Dovolatel popírá úmysl poškozenou usmrtit, byť v úmyslu nepřímém, namítá tak absenci zavinění z jeho strany. Podle jeho slov nechtěl poškozenou usmrtit a nebyl srozuměn s tím, že k její smrti může jeho jednáním dojít. Za rozhodný okamžik v tomto směru považuje tu část konfliktu, kdy poškozenou napadl údery pěstí a několikrát do ní kopl. Podle znalce byly kopy vedeny nejméně střední intenzitou, do oblasti pravého ušního boltce mohlo jít o vedení plnou silou, kdy tento kop považuje znalec za příčinu nejzávažnějšího zranění. Obviněný připomíná, že tento kop směřoval do oblasti dolní končetiny, ale poškozená se nečekaně pohnula, a proto ji kopl do hlavy. To však v úmyslu skutečně neměl. Jelikož svědek L. tento okamžik neviděl, měl by tento moment být podle dovolatele posouzen podle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch.
9. Jelikož nebyl srozuměn s tím, že může nastat smrt poškozené a ani intenzita útoku či použitý prostředek neznamená bez dalšího přísnější právní kvalifikaci, tak se domnívá, že odpovídající je právní kvalifikace jeho jednání jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
10. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr.ř. se ruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 To 35/2021, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
11. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 13. 7. 2021 (č. l. 976). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 649/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně předesílá, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný již od počátku trestního řízení a těmito se dostatečně zabývaly oba soudy nižších stupňů.
12. Státní zástupkyně souhlasí s názory soudů nižších stupňů, když vzhledem k množství poranění na celém těle poškozené, z nichž některá byla způsobena velkou silou, a vzhledem k použití více mechanismů útoků se jednání obviněného zjevně vymykalo z rámce běžného u trestných činů tohoto druhu, a tudíž se jedná o pokus vraždy spáchaný zvlášť surovým způsobem, když dovolatel napadal poškozenou střídáním mechanismu útoku, kopáním a údery pěstí do různých částí těla za situace, kdy poškozená ležela bezvládně na zemi. Šlo tak o tzv. ubíjení oběti, kdy k dokonání trestného činu nedošlo pouze díky včasnému příjezdu Policie ČR.
13. Podle státní zástupkyně směřovalo jednání obviněného k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, ale k dokonání nedošlo. V daných souvislostech poukazuje na výpověď svědka M. L., jež koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakožto i s dalšími důkazy (protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace poškozené po skutku). O úmyslu dovolatele svědčí rozhodnost dokonat skutek, jelikož obviněný v napadání poškozené pokračoval přes to, že poškozená vydávala pouze chroptění a v útoku nepřestával ani poté, co chroptět přestala. O intenzitě útoku svědčí vážná zranění, která by bez specializované lékařské pomoci s jistotou vedla ke smrti poškozené. Argumentace obviněného, podle které kopl poškozenou do hlavy omylem a poté v útoku již nepokračoval, byla podle vyjádření státní zástupkyně provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena. Uzavírá, že smrt poškozené byla předvídatelným následkem jednání obviněného, a tudíž je zvolená právní kvalifikace zcela přiléhavá.
14. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. tvrzení dovolatele, že jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozené ani v úmyslu nepřímém.
21. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že primárně obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje (poškozenou kopl do hlavy omylem). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem provedeným důkazům zcela jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Touto argumentací ale obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům ohledně skutku 1 a na podkladě jakých důkazů (viz body 24.-42. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami podanými v dovolání obviněného (viz body 9.-12. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
23. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku zavinění právně relevantním způsoben, když zpochybňuje úmysl usmrtit poškozenou. Posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
24. Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
25. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě všech provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018). Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že ve vztahu k okolnosti, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem vyjádřené v předmětné kvalifikované skutkové podstatě postačí zásadně nedbalost ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku. (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1477). Tento závěr ovšem neplatí v případě jednání ukončeném ve stadiu pokusu, kdy se vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat také k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015).
26. Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním nebo rozdupáním hlavy oběti anebo vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti, popř. vražedný útok sekyrou, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla apod.). Srov. SR, 1995, č. 17 (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1476-1477).
27. Pokusem trestného činu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Platí, že pro závěr, že pachatel spáchal pokus zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je při posuzování subjektivní stránky rozhodné, že jednání pachatele směřovalo k usmrcení poškozené. Závěr o zavinění se pak v takovém případě odvíjí od zjištění, že pachatel jednal v úmyslu usmrtit poškozenou, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým pachatel na poškozenou a její tělesnou integritu útočil. Úmysl u pokusu trestného činu (bez ohledu na to, zda fakticky dojde k zamýšlenému účinku) musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1372/2019).
28. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů shledaly, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Jak již bylo naznačeno, platí, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, to na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když nelze pominout ani slovní projevy pachatele vůči poškozenému v době páchání trestné činnosti (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017). Současně je také třeba vzít v úvahu fyzické dispozice pachatele a poškozené osoby, zda se jedná např. v případě poškozené osoby o výrazně slabší osobu ať již z důvodu svého věku, zdravotního stavu či např. pohlaví a tudíž o osobu, u které lze předpokládat sníženou schopnost obrany.
29. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že nepřímý úmysl obviněného usmrtit poškozenou vyplývá zejména ze způsobu provedení útoků, jakožto i z množství úderů a kopů. Nelze pominout, že obviněný opakovaně vedl fyzické útoky vůči integritě poškozené, čímž jí způsobil zranění téměř po celém těle. Současně obviněný směřoval své útoky na hlavu poškozené, která představuje část lidského těla, která je velmi zranitelná, když se zde nachází životně důležitý orgán, jehož poškození má zpravidla fatální následky (mozek). Při útoku na tuto část těla lze zpravidla očekávat vznik závažných zranění bezprostředně ohrožujících život napadené osoby s přihlédnutím ke způsobu vedení útoku a tato skutečnost je obecně známá. Zde je třeba zdůraznit způsob vedení útoků ze strany obviněného. Obviněný sice v první fázi (před domem) konfliktu s poškozenou tuto nejprve „jen“ strhl na zem, ale v další fázi (situace na lavičce) ji napadl s větší intenzitou, když poškozená podle sdělení svědka L. krvácela ze rtu a ležela v nepřirozené poloze na lavičce (již v tomto okamžiku dívka prosila svědka opakovaně o pomoc a nezvládala se žádným způsobem bránit), a následně jednání obviněného vyeskalovalo v brutální útok (mezi kontejnery), kdy poškozené opakovaně uštědřil několik ran pěstí (z toho několik i velké intenzity), jakožto i několik kopanců (minimálně jeden kop byl veden silou velké intenzity dokonce do oblasti hlavy), a to za situace, kdy se poškozená nijak nebránila, pouze chroptěla. Nelze také přehlédnout, že z provedeného dokazování je patrné, že obviněný ve svém útoku na poškozenou pokračoval i poté, co poškozená přestala chroptět, tedy i poté, co pravděpodobně upadla do bezvědomí a nebyla schopna žádné obrany, a to ani slovní (viz vyjádření znalce v hlavním líčení a výpověď svědka L.). Dovolatel tak pokračoval v brutálním útoku na poškozenou, přestože tato ležela bezvládně na zemi. Současně nelze také přehlédnout, že obviněný útočil na poškozenou, která proti němu byla menší tělesné konstrukci, byla to žena, která má obecně menší schopnost obrany a je při útoku na svoji tělesnou integritu osobou mužského pohlaví zpravidla zranitelnější. Navíc na ní utočil za situace, kdy se po druhé fázi útoku už nebyla schopna bránit, nekladla tedy žádný odpor a žádala svědka L. o pomoc. Z těchto skutečností lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Lze tedy uzavřít, že v daném případě lze srozumění obviněného se smrtí poškozené dovodit ze způsobu vedení útoku (zvlášť surový způsob), z mechanismu útoku (střídání kopání a úderů pěstí do různých částí těla), z intenzity útoku (vysoká) a z míst zásahu na těle poškozené (prakticky celé tělo poškozené, jakožto zejména do oblasti hlavy) a z toho, že obviněný útočil na poškozenou v době, kdy se tato nebyla schopna bránit a upadla do bezvědomí. Obviněný z pohledu nastíněných skutečností musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozené způsobit smrt, když jednal shora popsaným způsobem, přičemž z popisu skutku je patrné, že se prakticky jednalo o tzv. ubíjení oběti. V daných souvislostech dovolací soud poukazuje na zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 499/2011, ve kterém tento soud judikoval, že o úmyslu způsobit smrt jiného svědčí brutalita útoku pachatele, přičemž uvedené rozhodnutí lze aplikovat i na posuzovanou věc. O úmyslu obviněného usmrtit poškozenou svědčí i fakt, že obviněný v opakovaných útocích na poškozenou pokračoval do té doby, než na místo dojela Policie ČR, přestože věděl, že se poblíž nachází svědek, který již zavolal Policii. Rovněž jednání obviněného po činu, v posuzované věci útěk z místa činu a ponechání poškozené bez známek života na místě činu svědčí o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že může dojít ke smrti poškozené a byl s tímto následkem srozuměn. Není, proto pochyb o tom, že reálná možnost usmrcení poškozené byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná, když toto on sám ve své výpovědi doznal (viz jeho výpověď v hlavním líčení na č. l. 854 verte). Není tedy nic nesprávného na závěrech soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku poškozené. O úmyslu obviněného nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněného bylo zcela správně a řádně posouzeno jako jednání v úmyslu nepřímém způsobit poškozené smrt, neboť obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takový následek může svým brutálním jednáním způsobit a byl s tímto následkem srozuměn, avšak k dokonání trestného činu nedošlo z důvodu na něm nezávislých (na místo přijela Policie, v důsledku čehož obviněný přestal v útoku na poškozenou a poškozené byla poskytnuta bezprostředně kvalifikovaná lékařská pomoc). Došlo tak ke správné kvalifikaci jeho jednání jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
30. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 201, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
31. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
32. V daných souvislostech Nejvyšší soud nadto dodává, že byť svědek L. přímo na vlastní oči neviděl, jak obviněný poškozenou kopl do hlavy, tak obhajobu obviněného soudy vzaly správně za vyvrácenou právě výpovědí tohoto svědka. Soud prvního stupně se vypořádal i tím, že svědek konečnou fázi konfliktu (v místě mezi kontejnery) neviděl, když s ohledem na to, že k události došlo ve večerních hodinách a na uvedeném místě byl naprostý klid, tak nepochyboval o tom, že svědek L. mohl velmi dobře vnímat zvuky, které z místa, na kterém obviněný poškozenou opakovanými útoky ubíjel, tedy mohl ji slyšet a spolehlivě je mohl identifikovat (viz bod 27. rozsudku). Na podkladě výpovědi svědka L. je průběh skutkového děje zjevný, konkrétně je evidentní, že obviněný v útoku na poškozenou pokračoval i poté, co přestala chroptět a přestal ve svém intenzivním útoku na poškozenou až při příjezdu Policie ČR. Sám obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že poškozená začala chrčet až po posledním kopu. V dovolání zdůrazňuje, že poslední kop byl veden do hlavy. Výpověď obviněného je tudíž zjevně v rozporu s výpovědí svědka L., když dovolatel zjevně nepřestal v útoku na poškozenou ani, když poškozená chrčela, ani poté, co chrčet přestala, tudíž jevila známky toho, že mohlo dojít k jejímu usmrcení a v napadení poškozené přestal až při příjezdu Policie. Nutno zdůraznit, že výpověď uvedeného svědka nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy (znalecký posudek znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace poškozené po útoku).
33. Z uvedeného je patrné, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodu, jenž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
34. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu