ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.927.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 927/2021-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněné M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 9 To 104/2021-618, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 186/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 3. 2021, č. j. 10 T 186/2020-583, byla obviněná M. K. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době, kolem 14.00 hodiny dne 13. 2. 2020, v obci XY, část XY, v ulici XY před domem č. p. XY, ve snaze vyhnout se konfrontaci se svojí matkou, poškozenou E. Z., narozenou XY, během které M. K. seděla na místě řidiče ve svém vozidle tovární značky Volkswagen Touran, barvy šedé metalízy, RZ: XY, a snažila se natočit si poškozenou na svůj mobilní telefon za situace, kdy poškozená stála na levé straně vozidla a s hlavou skloněnou do okénka ťukala na okénko řidičky, se s vozidlem prudce rozjela vpřed a úmyslně srazila levým bokem vozidla poškozenou na zem, načež poškozená dopadla na pravou polovinu těla a ruce, čímž jí způsobila zranění, a to podkožní krevní výron v čelní krajině a v oblasti nad nadočnicovým obloukem, mnohočetné drobné oděrky v oblasti malíkové strany pravého zápěstí, povrchní oděrky v oblasti palcové strany levého zápěstí s mírným otokem a krevním výronem, zlomeninu nad bází 5. záprstní kosti pravé ruky a povrchní oděrku na pravém koleni, která si vyžádala lékařské ošetření v benešovské nemocnici a následné léčení, kdy poškozenou tato zranění omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 7 dní, a to zejména sníženou funkčností pravé ruky přiložením sádrové dlahy a hojením, které trvalo 5 týdnů“.
Za to byla obviněná podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené E. Z. částku 10.237 Kč.
Následné odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 9 To 104/2021-618, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná M. K. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, a v důsledku toho nesprávně posoudily stíhaný skutek jako trestný čin. Současně porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, když mimo jiné vycházely z výsledků rekonstrukce zatížené procesním pochybením policejního orgánu. Dovolatelka trvá na tom, že v řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána pravá příčina zranění poškozené. Připomněla, že sama poškozená i soudní znalec postupně předložili vícero verzí, jakým způsobem se měla zranit. Soudy se ovšem těmito rozpory nikterak nezabývaly. Naproti tomu konzistentní, vzájemně koherentní a neměnná tvrzení dovolatelky i slyšených svědků bezdůvodně odmítly jako nepravdivá. Dovolatelka pokládá za nepřijatelné, aby poškozená měnila svoji výpověď v závislosti na sugestivní otázky soudního znalce a soudy takový postup akceptovaly. Dále si klade otázku, jak mohly být závěry znalce přezkoumatelné, jestliže připustil hned tři možné příčiny vzniku zranění poškozené. Za nesprávný označila i závěr odvolacího soudu, že se v kritickém momentě prudce rozjela vozidlem a poškozenou tak srazila, přestože podle výpovědi očitých svědků měla v danou chvíli vypnutý motor a nastartovala teprve tehdy, až poškozená od automobilu odešla. Vůz dovolatelky je kromě toho vybaven detekčními senzory, které signalizují, když se někdo blíží k vozidlu. Když se rozjížděla, signalizace žádné zvuky nevydávala. Není tedy pravdou, že by se poškozená při rozjetí vozidla nacházela v jeho bezprostřední blízkosti. V další části dovolání se obviněná z vlastního pohledu zabývala otázkou procesní použitelnosti a důkazní hodnoty rekonstrukce provedené podle §104d tr. ř. Podle jejího mínění při ní policejní orgán postupoval chybně, když se sám snažil ověřovat a hodnotit věrohodnost výpovědí svědků za situace, která byla s ohledem na jinou roční dobu, v níž byl úkon prováděn, odlišná od té, za níž mělo dojít ke spáchání skutku. Nesprávně tak například dovodil, že svědkyně M. Š. nemohla z místa, kde se nacházela při rekonstrukci, vidět na místo činu přes vzrostlé túje a keře, když zcela pominul, že k incidentu došlo v zimním období, kdy stromy a keře bývají holé a bez květů. Rekonstrukce přitom byla provedena v říjnu, kdy živý plot z tújí dosahuje poměrně značné výšky a kdy listy a květy ostatních keřů ještě nejsou úplně opadané. Výpověď svědka D. K. orgány činné v trestním řízení zase bezdůvodně vyhodnotily jako nepravdivou s tím, že svědek nemohl ze sedadla řidiče svého vozu vidět na místo, kde mělo stát vozidlo dovolatelky. Policejní orgán však opět pochybil, když při rekonstrukci použil pro znázornění vozidla obviněné VW Touran se zatmavenými skly, ačkoli její vůz má skla čirá. I to mohlo zkreslit výsledek rekonstrukce. Svědkyně N. Š. k dovršení všeho nebyla k rekonstrukci přizvána vůbec, přestože celou událost pozorovala z 1. patra sousedního domu a ze všech svědků měla zřejmě nejlepší výhledové podmínky na místo činu. Celá rekonstrukce byla po výtce dovolatelky poznamenána i sugestivními otázkami zásadního charakteru, které znalec MUDr. Hladík pokládal poškozené. Ta původně uvedla, že stála po levé straně vozidla a nepamatuje si, zda se nacházela před nebo za bočním zrcátkem, ani zda se držela kliky od levých předních dveří či nikoliv. Poté, co znalec pokusem zjistil, že bez držení se kliky u dveří nemohlo ke zranění poškozené dojít, tato svoji výpověď účelově změnila. Uvedeným důkazem, při němž došlo k porušení procesních pravidel pro výslech svědka, tak nemohla být vyvrácena obhajoba dovolatelky, podle níž se poškozená v minulosti několikrát válela na zemi sama od sebe a přitom kolem sebe kopala nohama v reakci na předchozí agresi ze strany jejích rodinných příslušníků. Přestože takovou variantu skutkového děje v podstatě potvrdili očití svědkové, soudy jim neuvěřily a rezignovaly i na případné znalecké zkoumání psychického stavu poškozené, minimálně pokud jde o adekvátnost jejích reakcí na různé stresové situace. V tomto směru mělo být dokazování doplněno i o výslechy rodinných příslušníků poškozené. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a poté ji buď za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., nebo věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že obviněná v něm de facto pouze zopakovala námitky, na nichž založila svou obhajobu jak před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení. Zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc neodůvodnila hmotněprávními výhradami, ale irelevantně se s jeho použitím domáhala přehodnocení skutkových zjištění. Soudy se přitom s jejími opakovanými výhradami vypořádaly ve svých rozhodnutích zcela dostatečně. S jejich úvahami se státní zástupce ztotožnil a žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými závěry, který by výjimečně mohl odůvodnit zásah do skutkových zjištění i v dovolacím řízení, v nynější trestní věci neshledal. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k procesní situaci měla obviněná ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněná výslovně odkázala.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněná sice formálně reklamovala nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku vědomě založila výhradně na výtkách vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Zpochybnila především procesní použitelnost provedené rekonstrukce na místě činu a závěry plynoucí ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. Jiřím Hladíkem, brojila proti způsobu, jakým tyto i ostatní důkazy interpretovaly soudy obou stupňů, současně předložila tezi o nezbytnosti doplnění dokazování o psychiatrický znalecký posudek k osobě poškozené a o výslechy jejích příbuzných, jimiž měla být podpořena skutková verze o častém svévolném válení se poškozené po zemi, a teprve na tomto půdorysu prosazovala myšlenku, že ke zraněním E. Z. nedošlo v příčinné souvislosti s jednáním, které je jí kladeno za vinu. Z toho je zřejmé, že obviněná své dovolání primárně vystavěla na ryze procesních a nikoli hmotněprávních výhradách, které ovšem pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
K výše uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadu řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ovšem dovolací senát v předložené trestní věci nezjistil .
K námitce obviněné, že soudy nevyhověly všem jejím návrhům na doplnění dokazování, je nutno v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tento postulát „fair procesu“ okresní i krajský soud bezezbytku respektovaly. Na důkazní návrhy obviněné reagovaly přímo v hlavním líčení dne 1. 3. 2021 resp. veřejném zasedání dne 5. 5. 2021, a to procesními usneseními, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz příslušné pasáže protokolů na č. l. 578 a č. l. 615 verte procesního spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak ústavně konformním způsobem vyložily i v písemných odůvodněních svých meritorních rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že k opomenutí žádného důkazu z jejich strany nedošlo a dovolatelka v tomto směru v právu na obhajobu zkrácena nebyla.
Zároveň nebylo možno dovodit, že by soudy dospěly k reklamovaným skutkovým zjištěním stran průběhu incidentu mezi obviněnou a její matkou a mechanismu vzniku zranění u poškozené E. Z. po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. I v tomto ohledu lze plně odkázat na poměrně podrobná a především naprosto přesvědčivá a logická odůvodnění jejich rozhodnutí, splňujících požadavky zákona (viz §125 odst. 1 resp. §134 odst. 2 tr. ř.), k nimž je zbytečné cokoli dodávat. Pouhá skutečnost, že soudy hodnotily konkrétní důkazy v rozporu s představami obviněné, automaticky neznamená, že tím zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tvrzeném extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože námitky obviněné M. K. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila, Nejvyšší soud její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu