ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.951.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 951/2021-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného P. S., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 To 321/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 151/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 1 T 151/2019, byl obviněný P. S. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 26. 5. 2019 v době kolem 22:13 hodin, v obci XY, řídil bez závažného důvodu z XY ve směru jízdy k obci XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen Saxo, rz XY, přičemž na silnici č. I/11 v obci XY poblíž domu čp. XY, byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy bylo zjištěno, že motorové vozidlo řídí, ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 3. 2018, č.j. 2 T 21/2018-79, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2018, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců, tj. od 19. 9. 2018 do 19. 1. 2020, a dále ačkoliv mu byla příkazem Městského úřadu v Jičíně, odboru dopravy, ze dne 7. 5. 2018, č. j. MuJc/2018/12492/DOP/Kaf, který mu byl doručen dne 16. 5. 2018 a který nabyl právní moci dne 16. 5. 2018, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tj. od 16. 5. 2018 do 16. 5. 2020.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. S. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku a §64 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky a šest měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 1 T 151/2019, podal obviněný P. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 To 321/2020, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §62 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.
Obviněný P. S. podal následně prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin. Soud druhého stupně dostatečně nezhodnotil, zda jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, vůbec může dosahovat intenzity trestného činu, když obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu §27 tr. zákoníku, motivem byl včasný nástup do zaměstnání a navíc na straně obviněného byly dány mnohé polehčující okolnosti, které snižují společenskou škodlivost činu. Dále namítl, že se soud druhého stupně nezabýval možnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe. Taktéž má za to, že napadeným rozhodnutím a rovněž řízením mu předcházejícím došlo k pochybením spočívajícím v opomenutí stěžejních důkazů a v důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného. Obviněný v průběhu trestního řízení učinil návrhy na doplnění dokazování a navrhoval výslech tří svědků (K., Z. a V.). Navrhované důkazy, přestože byly způsobilé prokázat chování obviněného a jeho postoj k uloženému trestu zákazu činnosti, nebyly soudem druhého stupně provedeny.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a h) tr. ř. uvedl, že uložený trest zákazu činnosti je v rozporu s účelem trestu, tedy že se jedná o nepřípustný druh trestu. V posuzovaném případě soud druhého stupně plně nezvažoval důsledky uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel pro budoucí život pachatele. V situaci, kdy je u něj diagnostikována emočně nestabilní porucha osobnosti, v jejímž důsledku (aniž byl ovlivněn alkoholem nebo jinými psychotropními látkami) byly v době trestněprávně relevantního jednání jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy, přičemž z psychiatrického hlediska je vysoce pravděpodobné, že v zátěžových momentech se dopustí recidivy stíhaného protispolečenského chování, pak uložení dalšího trestu zákazu řízení motorových vozidel zcela nekoresponduje zásadě individualizace zvoleného trestu. Namítá, že soud druhého stupně při individualizaci trestu v rozporu s ustanovením §40 odst. 1 tr. zákoníku náležitě nepřihlédl k tomu, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu §27 tr. zákoníku, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. V poměrech obviněného, jenž je dlouhodobě zaměstnán v pracovním poměru v závodě Š., je hodnocen jako vynikající pracovník, nezbývá než se podrobit efektivně jinému druhu alternativního trestu, zejména trestu peněžitému.
S ohledem na vše výše uvedené proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 321/2020, ze dne 04. 02. 2021 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a ve spojení s ustanovením §226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem, popř. pokud dospěje k závěru, že i přes výše uvedené argumenty lze v předmětném skutku spatřovat trestný čin, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v části výroku o trestu a věc v uvedeném rozsahu, jakož i za účelem provedení opomenutých důkazů, přikázal k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. I ve svém dovolání namítá absenci posouzení svého jednání podle §12
odst. 2, existenci opomenutých důkazů a nepřiměřenost uloženého trestu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil ohledně výroku o trestu v odstavcích 9-12 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 7 (opomenuté důkazy), 12-14 (subsidiarita trestní represe - §12 odst. 2 tr. zákoníku) a 17-20 (výrok o trestu) odůvodnění svého rozsudku napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuji, neboť tato je velmi podrobná, logická, přesvědčivá a vyčerpávající.
Dovolatel se v odstavcích 14-17 svého dovolání domáhá, aby bylo jeho jednání posouzeno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z důvodů podrobně uvedených ve shora citované části rozsudku odvolacího soudu (odstavce 12-14) se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud k tomu cituje přiléhavou judikaturu i přiléhavý závěr, že čin dovolatele se nevymyká běžně se vyskytujícím případům téhož druhu. V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. V odstavcích 18-24 namítá existenci opomenutých důkazů. Ke správné argumentaci odvolacího soudu v odstavci 7 odůvodnění jeho rozhodnutí státní zástupce dodává, že dovolatel zcela pomíjí, že v trestním řízení jsou dokazovány skutky, které se staly, nikoliv skutky, které se nestaly. Pokud tedy dovolatel hodlal za pomoci výslechu tří svědků dokazovat, že v jiných případech zákaz řízení dodržoval, je takové dokazování zcela zbytečné, neboť jiná porušení předmětného zákazu dovolateli za vinu kladena nejsou a jeho striktní dodržování uvedeného zákazu ve všech ostatních případech je bez dalšího presumováno. Žádný ze soudů ani nenaznačil, že by snad o takovém bezvadném chování dovolatele v jiných případech pochyboval. Provádění svědecké výpovědi k ověření tvrzení dovolatele, které nikdo nezpochybňuje, je zjevně důkazem nadbytečným. A nadbytečnost důkazu je podle ustálené judikatury třetím legitimním důvodem odmítnutí takového důkazního návrhu - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a mnohé další.
V nejobsáhlejší části svého dovolání počínající odstavcem 25 se dovolatel zabývá výrokem o trestu. Přes množství různorodé argumentace je patrno, že podstatou těchto námitek je tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti při porušení ustanovení §37-39 tr. zákoníku. Dovolatel nakonec nepřiměřenost trestu výslovně uvedl i v odstavci 38 svého dovolání, kde hovoří o „extrémní nepřiměřenosti zvoleného druhu trestu“. S tím, že tato nepřiměřenost vyžaduje „výjimečný zásah dovolacího soudu“ za pomoci §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu státní zástupce uvádí, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto shrnuje, že námitky ohledně opomenutých důkazů a přiměřenosti trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají a ohledně neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku bylo správné. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. S.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v průběhu trestního řízení učinil návrhy na doplnění dokazování a navrhoval výslech tří svědků (J. K., P. Z. a O. V.), které odvolací soud neprovedl. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 7 odůvodnění rozsudku) zabývá právě otázkou, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými. Dále k námitce obviněného, že napadeným rozhodnutím a rovněž řízením mu předcházejícím došlo k pochybením spočívajícím v opomenutí stěžejních důkazů, a v důsledku toho k nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, což dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces obviněného, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Obviněný dále namítl, že se soud druhého stupně nezabýval možnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe, resp. nezohlednil veškeré okolnosti, které společenskou škodlivost jednání obviněného významně snižují. Obviněný se proto domáhá, aby jeho jednání bylo posouzeno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka se týká právního posouzení skutku a odpovídá tedy uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, když se již v přípravném řízení ke spáchání činu zcela doznal. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že svou škodlivostí projednávaný čin nijak výrazně nevybočuje z běžně se vyskytujících případů naplňujících dotčenou skutkovou podstatu, a to ani po zohlednění zmenšené příčetnosti obviněného. Nejvyšší soud s tímto závěrem souhlasí a dodává, že zmenšená příčetnost snižuje škodlivost jednání obviněného, avšak nikoliv do takové míry, že by neměla být vůbec vyvozena jeho trestní odpovědnost. Obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože k řízení motorového vozidla přikročil s vědomím, že vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a že tak nevyhnutelně poruší společenský zájem na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci. Skutková zjištění nalézacího soudu tak byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a h) tr. ř. obviněný uvedl, že uložený trest zákazu činnosti je v rozporu s účelem trestu, jedná se tedy dle něj o nepřípustný druh trestu, přičemž hovoří také o extrémní nepřiměřenosti zvoleného druhu trestu. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
K námitce, že soudy nepřihlédly k tomu, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu §27 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry bylo přihlíženo k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, k osobním, rodinným a majetkovým poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Rovněž bylo přihlíženo k jeho chování po činu a k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Krajský soud v Hradci Králové v návaznosti na v odvolacím řízení zjištěnou zmenšenou příčetnost obviněného vzal tuto v potaz a uložil obviněnému trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, tedy mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let, tj. ve spodní čtvrtině zákonného rozpětí.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani pohnutka obviněného, která ho vedla k jízdě automobilem, tedy jeho snaha nastoupit včas na ranní směnu, není z hlediska posouzení jeho činu významná, neboť obviněný mohl použít jiný způsob dopravy do zaměstnání. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu