ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.959.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 959/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného R. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 51/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 18 T 51/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 18 T 51/2020, uznán vinným přečiny ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v odpoledních hodinách dne 20. 7. 2018 u stánku s občerstvením na koupališti v XY, okres XY , za přítomnosti dalších 4 hostů po předchozím konfliktu vyprovokovaném poškozeným F. K., nar. XY, který byl pod vlivem alkoholu a obžalovaného urážel vulgárními výrazy, obžalovaný udeřil poškozeného do hlavy několika fackami, čímž mu způsobil protržení levého ušního bubínku a podlitiny na nose a na levém ušním boltci, poškozený musel být s těmito zraněními lékařsky ošetřen a protržený ušní bubínek mu nakonec musel být operativně rekonstruován, kdy kvůli této operaci byl hospitalizován od 16. 10. do 23. 10. 2019 . Za to mu byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Byla mu rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému F. K., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 26.259,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený v souladu s §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 411 975 18, se sídlem Orlická 4, 130 00 Praha 3, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadl odvoláním státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o vině a výroku o náhradě škody vůči oběma poškozeným a dále poškozený F. K. do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu Znojmo, odboru přestupků, Znojmo, nám. Armády 1213/8, 669 02, neboť zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť podle něj nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Je předně toho názoru, že odvolací soud věc pro skutek, k němuž došlo již dne 20. 7. 2018, nemohl postoupit k projednání přestupku, neboť odpovědnost za takový přestupek by v době rozhodnutí odvolacího soudu již zanikla z důvodu uplynutí promlčecí doby (srov. Šámal, Pavel. Trestní řád: komentář . 7., dopl. a přeprac. C.H. Beck Praha, 2013. s. 3055). Vzhledem k povaze skutku by totiž přicházelo v úvahu právní posouzení přestupku toliko podle §7 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, v některé z jeho alternativ uvedených v písmenech a) až c) tohoto ustanovení, přičemž s přihlédnutím k horní hranici sazby hrozící pokuty pro takový přestupek činí promlčecí doba 1 rok [§30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich“)]. Promlčecí doba by počala ve smyslu §31 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich běžet dne 21. 7. 2018. Jelikož trestní řízení bylo zahájeno až dne 30. 3. 2020, tedy více než rok po spáchání skutku, tak při absenci skutečností uvedených v §32 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich by odpovědnost za takový případný přestupek již zanikla. Pokud tedy odvolací soud nedovodil trestněprávní rovinu skutku, měl rozhodnout sám o zproštění viny obviněného.
Zároveň ale v posuzovaném případě podle nejvyššího státního zástupce nelze na předmětný skutek nahlížet pouze jako na přestupek, neboť ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá naplnění všech znaků přečinů, pro které byla původně podána obžaloba, tj. přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Současně má za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci privilegované skutkové podstaty podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, jež byla užita prvoinstančním soudem v jeho odsuzujícím rozsudku.
U přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný jednak u otevřeného stánku s občerstvením na místním koupališti, tedy na místě veřejně přístupném, jednak za přítomnosti minimálně dalších čtyř osob, tedy veřejně, fyzicky napadl poškozeného. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu přitom nelze dovodit, jakými právními úvahami byl odvolací soud v závěru o možném pouze přestupkovém jednání veden, a proč na rozdíl od soudu prvého stupně neshledal ve skutku trestněprávní důsledky. Nalézací soud z formálního hlediska řádně dovodil naplnění všech zákonných znaků přečinu výtržnictví z fyzického napadení poškozeného obviněným spočívajícím v několika úderech otevřenou dlaní vedených na hlavu poškozeného v důsledku opileckých řečí adresovaných poškozeným přímo na osobu obviněného, aniž však poškozený byl jakkoliv agresivní, vyhrožoval, hodlal napadat či dokonce fyzicky napadal obviněného nebo jiné osoby v provozovně. Odvolací soud při svých úvahách neúměrně akcentoval fakt, že slovní rozepři skutečně vyvolal poškozený, což lze považovat za nesporné. Tato skutečnost však obviněného nikterak neopravňuje k tomu, aby poškozeného fyzicky napadl několika fackami, a to natolik razantním způsobem, až jimi poškozenému mj. protrhl ušní bubínek, vyvlekl jej přitom z oploceného areálu koupaliště a pokračoval ve svém ataku vůči němu i vně oplocení koupaliště, strkáním do poškozeného až upadne na zem, a dalšími údery otevřenou dlaní mířícími na hlavu. Obviněný byl osobou pohybující se v pohostinství a musel se tedy dnes a denně setkávat se situacemi, kdy hosté jím provozovaného občerstvení tzv. přeberou a jsou nepříjemní, jízliví, protivní, často i sprostí a vulgární. Obviněný však tuto nikterak neobvyklou a předvídatelnou situaci, při níž jemu či komukoliv jinému nehrozilo (natož přímo) žádné nebezpečí, vůbec nezvládl. Bez adekvátního důvodu, aniž by se významně snažil situaci vyřešit jinak smírnou cestou, bez užití neopodstatněného násilí zcela neodpovídajícího závažnosti situace (např. požádáním hostů občerstvení, aby poškozenému více domluvili, vyprovodili poškozeného ven, nevyhrocením situace ve fyzické napadení a naopak případně i dočasným vzdálením se z místa, apod.), přistoupil k užití fyzického násilí vůči osobě, která byla zjevně pod vlivem alkoholu, věkově starší a fyzicky nepoměrně subtilnější. Počínání poškozeného před skutkem, který je obviněnému kladen za vinu, přitom zjevně nebylo jediným důvodem, proč obviněný na veřejnosti před dalšími přítomnými osobami přistoupil k fyzickému ataku vůči poškozenému, jak ostatně vyplývá i z vlastní výpovědi obviněného. Ten měl totiž zájem na tom, aby poškozený v jím provozovaném zařízení vůbec jako host nebyl obsloužen a nebyl ani přítomen, bez ohledu na to, jaké řeči poškozený vedl. Nepřiměřenost reakce obviněného obzvlášť vynikne v porovnání fyzických konstitucí obou protagonistů, neboť obviněný je postavy velice robustní, zatímco poškozený je postavy velice drobné. Zmínit lze i věkový rozdíl mezi oběma. Poškozený byl také silně podnapilý, zcela neschopen koordinované, obavy vzbuzující fyzické agrese. Obviněný tedy rozhodně mohl bez jakýchkoliv problémů vyvést poškozeného z areálu za použití z jeho strany zcela minimální síly.
Odvolací soud založil svůj úsudek o pouze přestupkové rovině daného skutku dále na konstatování, že poškození veřejnosti není tak silně zřetelné. Ani v tomto směru není zřejmé, co tím měl odvolací soud na mysli. Poškození „veřejnosti“ není pojmovým znakem přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní zákoník takový pojem nezná, přičemž samostatné pojmy veřejně a poškozený, resp. poškození, vyjadřují v trestních předpisech něco zcela odlišného. Toto odvolacím soudem použité slovní spojení se dokonce nevyskytuje ani v dostupné judikatuře.
Zákonnou podmínkou, která trestný čin výtržnictví odlišuje od některých přestupků obdobné povahy (včetně přestupků proti občanskému soužití), je mj. i v případě způsobu jednání spočívajícího v napadení jiného to, že napadení musí mít skutečně povahu výtržnosti. Výtržností je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Za veřejný pořádek lze přitom považovat pravidla chování lidí na veřejnosti, jejichž zachování je podle převládajících obecných postojů v určitém čase a místě nezbytnou podmínkou spořádaného společenského soužití. Ze skupinového objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek přitom vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Pro naplnění znaku výtržnosti tedy není podstatné, kdo byl napaden, ale jaký dopad měl či mohl mít útok na veřejnost.
V tomto směru již rozsudek soudu prvního stupně vykazuje v právní větě výroku o vině vadu, neboť v něm absentuje vyjádření znaku „výtržnosti“. Tato nesprávnost ve znění právní věty přitom mohla mít vliv na správnost právního posouzení, neboť soudem zvolená formulace nerozlišuje hranice mezi přestupkem a trestným činem. Na tomto místě se hodí zmínit, že výrok o vině rozsudku prvoinstančního soudu byl v neprospěch obviněného napaden odvoláním státního zástupce. V posuzovaném případě byl znak výtržnosti jednáním obviněného naplněn. Bezdůvodné fyzické napadení na místě veřejnosti přístupném zpravidla narušuje veřejný pořádek a klidné občanské soužití. Přestože fyzickému napadení předcházelo obtěžující chování podnapilého poškozeného, který navštívil v nesouladu s vůlí obviněného občerstvení jím provozované, čili jednání obviněného vyplynulo z negativního poměru vůči osobě poškozeného, nelze pominout, že šlo současně o jednání, při kterém obviněný v době a místě na veřejně přístupném místě areálu koupaliště, kde svědci připustili i přítomnost dětí, projevil celkově záporný vztah obecně k veřejnému pořádku. Jednal svévolně, bezohledně, jeho jednání postrádalo přijatelný a zejména z hlediska společenského soužití omluvitelný důvod. Šlo o prostředek prosazování vlastních zájmů na úkor veřejnosti a zjevný výraz záporného vztahu obviněného k veřejnému pořádku. Rozhodující není ani skutečnost, jak konflikt měli vnímat konkrétně slyšení svědci incidentu, kteří po čase ve svých výpovědích zdůrazňovali spíše význam provokování podnapilého poškozeného a až bagatelizovali fyzické napadení ze strany obviněného. K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo jinak vnímaly jiné osoby. Postačí totiž jejich přítomnost na místě činu a možnost a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010). Na existenci trestní odpovědnosti za přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku nemá vliv ani skutečnost, že se ho pachatel dopustil v restauračním zařízení za přítomnosti opilých hostů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1010/2015).
Obviněný si počínal zjevně v úmyslu přímém, neboť věděl, že svým počínáním může narušit veřejný pořádek a chtěl takovým způsobem jednat ze zcela malicherné pohnutky. Jeho jednání mělo zcela zjevnou gradující tendenci, neboť od prvotní slovní rozepře a vulgární komunikace, která nicméně ze strany poškozeného nebyla zcela flagrantně vulgární, sám z vlastní iniciativy přešel k násilnému jednání. Vlastní násilné jednání přitom nelze označit za pouze jednorázové či nahodilé, ale spočívalo v opakovaném fyzickém napadení poškozeného. Krajský soud při zdůraznění role poškozeného ve sporu nezohlednil skutečnost, že to byl výlučně obviněný, kdo celý konflikt vygradoval do fyzického útoku. Jednání obviněného bylo do té míry narušující veřejný pořádek, že hosté občerstvení na koupališti se pokusili do konfliktu zasáhnout a spor urovnat. Celému útoku obviněného bylo přítomno hned několik lidí a přítomnost dalších, včetně malých dětí, bylo možno vzhledem k charakteru místa a denní době očekávat. Jednání obviněného se intenzitou napadení vymklo z rámce běžných, drobnějších případů narušení občanského soužití a užití trestního zákoníku tak bylo v daném případě zcela namístě. Případy, kdy byl pachatel shledán vinným přečinem výtržnictví tehdy, pokud závadné jednání spočívalo ve fyzickém napadení ve formě facek či pohlavků na veřejnosti, nejsou v rozhodovací praxi nijak výjimečné. Zmínit je možno např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 998/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 3 Tdo 1335/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1211/2020. V posledním případě dokonce ani k profackování poškozené ze strany pachatele nedošlo, neboť se po poškozené v tramvaji ohnal s úmyslem jí facku dát, avšak její obličej minul.
Podle dovolatele odvolací soud věc z hmotně právního hlediska posoudil nesprávně i v tom ohledu, že v posuzovaném skutku neshledal naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. V případě posouzení věci podle tohoto ustanovení byl odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého postoje k trestněprávní odpovědnosti obviněného ještě stručnější, než co se týče trestného činu výtržnictví. Odvolací soud v podstatě jen konstatoval nemožnost dospět k závěru, že by obviněný byl jakkoli srozuměn či předpokládal, že poškozenému praskne bubínek. Z tohoto kusého konstatování lze usuzovat, že odvolací soud neshledal na straně obviněného naplnění subjektivní stránky, byť to explicitně ve svém rozhodnutí neuvedl. Nalézací soud se naplněním subjektivní stránky obviněného věnoval pouze v bodě 20. svého rozhodnutí, v němž uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není možno ale jednoznačně určit, zda se tento závěr vztahuje na oba přečiny, z nichž obviněného prvoinstanční soud uznal vinným, či toliko jen na přečin výtržnictví. V posuzovaném případě je příhodnější uvažovat o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu. V nyní posuzované věci původní slovní konflikt mezi obviněným a poškozeným, jakož i požadavek obviněného na to, aby poškozený opustil prostor občerstvení, vyvolaly u obviněného potřebu důrazné fyzické reakce ve snaze se poškozeného zbavit. Handrkování s poškozeným se tak jal ukončit fyzickým napadením, a to i za použití síly vůči takové části těla poškozeného, kde jsou uloženy důležité orgány. Pokud tedy sedícího poškozeného otevřenou dlaní tzv. „fackou“ důrazně uhodil do tváře a na levé ucho, s tímto jedním úderem se nespokojil, naopak tyto údery pak v průběhu napadení ještě několikrát do stejných míst zopakoval, musel vzhledem k rozdílům ve fyzické stavbě jeho těla a těla poškozeného, jeho věku a stavu podnapilosti předpokládat, že poškozený může v oblasti hlavy utrpět zranění a byl s touto eventualitou také srozuměn. Pochybnost odvolacího soudu o existenci všech znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky, tedy nemá v ničem oporu.
Nejvyšší státní zástupce zároveň vytýká nalézacímu soudu nesprávné právní posouzení skutku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a odst. 1 tr. zákoníku, kterou by bylo možnou použít jen za předpokladu silného rozrušení obviněného v době skutku v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, což však v daném případě splněno nebylo. Dále se blíže vyjádřil k teoretickému vymezení pojmu předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného a dospěl k závěru, že užití této privilegované skutkové podstaty předpokládá situaci do značné míry výjimečnou. Taková situace však v předmětném případě nenastala. Naopak, vzhledem k prostředí, ve kterém k události došlo, lze takovou situaci považovat za poměrně běžnou. Jednání poškozeného nebylo rozhodně takové intenzity, aby v něm bylo možno spatřovat předchozí zavrženíhodné jednání, na něž je daným ustanovením trestního zákoníku pamatováno. V předmětném případě bylo totiž prokázáno pouze to, že poškozený zpochybnil schopnost obžalovaného starat se o vodu v bazénu, označil jej za náplavu a označil vulgárními výrazy. Takové jednání poškozeného tedy nijak nevybočuje z běžných mezí případů slovních půtek, s nimiž se je možno v místech, kde provozovatel občerstvení umožňuje hostům požívat alkoholické nápoje, pravidelně setkat. Zjištěné jednání poškozeného, s nímž pochopitelně jinak souhlasit nelze, rozhodně nedosahovalo takové intenzity, jež by měla vyústit v omluvitelné hnutí mysli na straně obviněného ve smyslu uvedeného ustanovení. U obviněného již vůbec nebylo možno dovozovat strach či úlek, neboť tento je postavy velice robustní, na rozdíl od drobného poškozeného. Ani případné fyzické napadení ze strany poškozeného, které ovšem nehrozilo, by v obviněném rozhodně nemohlo vzbuzovat jakékoliv obavy. Nejsou tedy splněny podmínky pro jakýkoliv výjimečný přístup ohledně právní kvalifikace podle privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky §146a odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže touto vytčenou vadou je zatíženo již rozhodnutí soudu prvého stupně, lze mít za to, že postačí kasace pouze napadeného rozhodnutí odvolacího krajského soudu, neboť náprava je možná na podkladě skutkových zjištění soudu prvého stupně i v novém odvolacím řízení na podkladě původního odvolání státního zástupce.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.) napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 18 T 51/2020, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný svého práva k vyjádření se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnut. Dovolatel je uplatnil v jeho prvé variantě, tedy že soud druhého stupně nesprávně rozhodl ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci Městskému úřadu ve Znojmě jako jinému orgánu, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Nejprve je nutno ve shodě s dovolatelem konstatovat, že měl-li odvolací soud za to, že stíhaný skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin, nýbrž jako možný přestupek, byl povinen se zabývat předtím, než postoupil věc Městskému úřadu Znojmo ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř., otázkou, zda jsou pro takový procesní postup splněny zákonné podmínky, tedy zejména zda by daný delikt nebyl promlčen. Tím spíše za předpokladu, že z trestního spisu je zřejmé, že od spáchání skutku dne 20. 7. 2018 do zahájení trestního řízení dne 30. 3. 2020 uplynula doba více než 18 měsíců. V tomto konkrétním případě by připadalo v úvahu posouzení daného skutku jako přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jehož se dopustí fyzická osoba tím, že jinému ublíží na zdraví, popř. podle §7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jehož se fyzická osoba dopustí, pokud úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání. Za ně lze podle odstavce 4 písm. b) cit. zákona uložit pokutu do 20 000,- Kč, takže promlčecí doba u tohoto přestupku činí v souladu s §30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, 1 rok (tj. u přestupku, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je méně než 100 000 Kč). Z uvedeného plyne, že odpovědnost za dané přestupky v době rozhodnutí odvolacího soudu již zanikla uplynutím zákonné promlčecí doby a odvolací soud proto nemohl rozhodnout v intencích §222 odst. 2 tr. ř., a postoupit věc Městskému úřadu ve Znojmě jako jinému orgánu do řízení o přestupcích, nýbrž byl v takovém případě povinen obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek nepokládal za trestný čin.
Za další procesní pochybení odvolacího soudu je třeba označit situaci, kdy žádným způsobem nerozhodl o podaném odvolání poškozeného směřujícího do adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož poškozený není oprávněn podat odvolání do výroku o vině a trestu obviněného, nemohl odvolací soud na základě jeho odvolání změnit výrok o vině obviněného. Pokud tedy jeho odvolání nevyhověl a shledal je jako nedůvodné, byl povinen je podle §256 tr. ř. zamítnout, což však neučinil.
K samotné právní kvalifikaci skutku lze uvést následující.
Dovolatel vytýká soudu druhého stupně nesprávné právní posouzení skutku, pokud jej nekvalifikoval jako přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko jako případný přestupek. Nalézacímu soudu pak vytkl, že jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud zdůvodnil užití privilegované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku tím, že celý incident vyvolal poškozený, přiživoval jej a obviněného před ostatními hosty kiosku vulgárně dehonestoval. Vyslechnutí svědci potvrdili, že obviněný několikrát poškozeného napomínal, ať se uklidní, protože mu poškozený nadával, že je náplava a buzerant. Urážky ze strany poškozeného ani přes výzvy neustaly, obviněný se proto nechal vyprovokovat a poškozeného uhodil. Nalézací soud předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného spatřoval v tom, že obviněný jako provozovatel kiosku mohl jednání poškozeného pociťovat jako újmu na důstojnosti a cti, když jej mohlo ponížit zejména před dalšími hosty kiosku, kteří byli přítomni vulgárnímu napadání jeho osoby. Následek v podobě facky pak situaci a okolnostem považoval za přiměřený. Obviněný vůči poškozenému nepoužil žádnou zbraň, neudeřil jej přímo pěstí do obličeje, dal mu pouze facku na tvář a následně se jej snažil z areálu, byť donucujícím způsobem, vykázat. Pokud poškozenému opětovně před bránou do areálu uštědřil tři facky, opět se jednalo o následek jednání poškozeného, který se obviněného bezprostředně předtím snažil zasáhnout latí utrženou z brány do areálu.
Nalézací soud tedy spatřoval naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku v tom, že obviněný poškozenému F. K. úmyslně ublížil na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Odvolací soud v bodě 11 napadeného usnesení v této souvislosti uvedl, že je zřejmé, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, provokoval, ale obviněného fyzicky nenapadal. Když nepomohlo upozornění, aby svých projevů zanechal, obviněný poškozenému nafackoval a vyhodil jej z areálu. Odvolací soud měl za to, že obviněný se mohl pokusit usměrnit poškozeného jiným způsobem, což neučinil, avšak pokud by nebylo projevu poškozeného, obviněný by mu nic neudělal. Intenzita projevů poškozeného vůči obviněnému nebyla zanedbatelná, sám má podíl na tom, co se stalo. Nelze dovodit, že by byl obviněný jakkoli srozuměn nebo by předpokládal, že poškozenému praskne bubínek, přestože rekonstrukce bubínku u poškozeného vyvolala hospitalizaci. Skutek proto nelze posoudit jako přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ani jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
Z ustálené soudní praxe plyne, že za zavrženíhodné jednání poškozeného, jehož důsledkem je ublížení na zdraví, lze považovat jeho chování, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 76, č. T 1395 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012). Jedná se tedy o podnět, který vykazuje mimořádnou intenzitu. Současně jím však není každý spor nebo každé fyzické napadení, ale ani běžná potyčka, strkanice apod., neboť musí jít o skutečně intenzivní předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.
Z uvedeného je patrné, že slovní urážky ze strany poškozeného v podobě výroků o tom, že se obviněný špatně stará o jím provozovaný bazén a že je náplava a buzerant a jeho nerespektování napomenutí ze strany obviněného, aby svého chování zanechal a odešel od kiosku z areálu koupaliště, nevykazuje mimořádnou intenzitu jednání poškozeného tak, aby jej bylo možno považovat za předchozí zavrženíhodné jednání ve smyslu §146a odst. 1 tr. zákoníku. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, jímž je lidské zdraví. Z provedeného dokazování plyne, že první facku po vyhrocené debatě s poškozeným uštědřil stojící obviněný sedícímu poškozenému, shodil jej na zem, pak jej smýkal po zemi. Poškozený se však chtěl vrátit zpět na místo, kde seděl, a obviněný je proto z areálu násilím vyvedl. Strčil do něj oběma rukama, až obviněný upadl na záda na vozovku. Posléze se poškozený chtěl znovu vrátit zpět do tohoto areálu, ale obviněný před ním zavřel dřevěná vrata, takže poškozený vytrhl jednu dřevěnou laťku, kterou přehodil přes plot směrem k obviněnému. Obviněný znovu vyběhl za poškozeným ven, uhodil jej třikrát do hlavy, přičemž u posledního úderu není zcela patrné, zda jej udeřil otevřenou dlaní nebo pěstí. Pak jej shodil na zem tak, že se poškozený uhodil pravou stranou hlavy o vozovku, kde zůstal ležet. Lze tak souhlasit s oběma soudy nižších stupňů, že poškozený incident vyprovokoval. Po celou dobu však na obviněného nijak nezaútočil, nevrátil mu jakýkoli úder, ani se o něj nepokusil, vyjma přehození dřevěné latě přes plot, kdy se jen pasivně bránil atakům obviněného. Neměl při sobě žádnou zbraň a obviněný se díky svému somatotypu nemusel obávat poškozeného, že by jeho případný protiútok neodvrátil, tedy nemusel mít z něho strach. Nelze souhlasit s tím, že by následek v podobě facky a posléze dalších třech facek, popřípadě úderů do levé strany hlavy poškozeného bylo odpovídající reakcí na předchozí urážlivé výroky poškozeného. Je lidsky pochopitelné, že obviněný byl popuzen poškozeným jako provokujícím a obtěžujícím podnapilým hostem stánku s občerstvením, a to slovními urážlivými výroky, které byly v rozporu s morálkou. Pokud jej chtěl „umravnit”, jak sám vypověděl, nezvolil k tomu adekvátní prostředky, tedy v daném případě značně překročil míru proporcionality mezi slovní provokací poškozeného a následným násilím, které vůči němu užil.
Na tomto místě je nutno vytknout nalézacímu soudu, že se nikterak nezabýval ani tím, zda obviněný jednal v přímém či nepřímém úmyslu, neboť odůvodnění jeho rozsudku je v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. těchto úvah prosto. K tomu je třeba uvést, že za adekvátní reakci obviněného po slovních urážkách ze strany poškozeného by bylo možno považovat jeho vyvedení z areálu, byť vynuceného, popřípadě přivolání policejní hlídky, avšak nikoli opakované údery do hlavy poškozeného, kde je uložen mozek jako životně důležitý orgán, kdy pachatel při úderech do hlavy musí být vždy srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit i závažné zranění tím spíše, pokud jej do hlavy udeří vícekrát po sobě či do stejného místa. Pokud obviněný způsobil poškozenému protržení levého ušního bubínku, podlitiny na nose a na levém usním boltci, což si vyžádalo lékařské ošetření a operativní rekonstrukci protrženého ušního bubínku, jednal tak v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že by tak učinit chtěl. Lze proto uzavřít, že žalovaný skutek není možné s ohledem na okolnosti případu kvalifikovat jako privilegovanou skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, nýbrž jako prosté ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Nesprávné právní posouzení skutku lze spatřovat i v tom, jakým způsobem se zejména odvolací soud vypořádal s tím, zda lze jednání obviněného posoudit současně jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Právní úvahy obou soudů nižších stupňů, jimiž se při posouzení prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny u tohoto přečinu, řídily, totiž chybějí nebo jsou nedostatečné.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Nalézací soud v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku toliko konstatoval, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť na místě veřejnosti přístupném a před dalšími hosty kiosku napadl poškozeného několika fackami směřujícími na obličej a levou část hlavy, čímž naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud toliko lakonicky uvedl, že svědci odsuzovali projev poškozeného, tedy poškození veřejnosti není tak zřetelné. V takové situaci tudíž není adekvátní jednání obviněného posoudit jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Oba soudy se ale nikterak nezabývaly tím, zda jednání obviněného lze kvalifikovat jako hrubou neslušnost nebo výtržnost, přičemž již v právní větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, z níž plyne, že nalézací soud spatřoval přečin výtržnictví v tom, že obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl jiného, není uvedeno, kterou z těchto dvou forem jednání obviněného měl nalézací soud za splněnou. Blíže se tomu nevěnuje ani v odůvodnění svého rozsudku, když úvahy v tomto směru zde zcela chybí. Takové pochybení neodstranil ani odvolací soud.
Za čin výtržnické povahy nelze z hlediska ustanovení §358 tr. zákoníku považovat jakékoli fyzické napadení jiného spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Pro tento trestný čin je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je nutno zejména uvážit intenzitu, rysy, průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci apod.), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování a vybočení jen z rámce normální reakce), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a osobu pachatele (věk, dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost), způsob provedení činu, včetně odezvy u veřejnosti (srov. R 4/1976 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001).
Intenzita fyzického útoku na poškozeného směřovaná na jeho hlavu přitom nebyla nikterak malá, když obviněný jej udeřil čtyřmi ranami do hlavy, smýkal s ním po zemi, a třikrát jej shodil na zem, když ve třetím případě po čtvrtém úderu obviněného se poškozený při pádu udeřil do vozovky o zem, kde zůstal ležet. Obviněný se sice nejprve snažil vyzvat poškozeného, ať svého slovního napadání zanechá a za pomoci již vyhrocené gestikulace jej vykazoval z areálu koupaliště, čehož poškozený nedbal. Z přiloženého videozáznamu konfliktu obou aktérů bez pořízení zvuku není zřejmé, zda obviněný urážel během konfliktu i poškozeného či mu nadával. Alkoholem posilněný poškozený ani jednou na obviněného nezaútočil fyzicky a nebylo možné z jeho chování dovodit, že by to hodlal učinit. Poškozený tedy zjevně chtěl obviněného verbálně napadat, provokoval jej a po první facce od obviněného a smýkání po zemi se vrátil ke svému stolu, kde předtím seděl. Na to reagoval obviněný tak, že jej chytil a vystrkal z areálu, kde za dřevěnými vraty povalil poškozeného na zem a zavřel za ním dřevěná vrata. I přesto se snažil poškozený znovu vrátit zpět, vytrhl dřevěnou laťku, hodil ji přes plot na obviněného a následovaly zbývající tři údery ze strany obviněného. Lze tak konstatovat, že pokud by obviněný po verbálních urážkách poškozeného na ně reagoval jedinou fackou a vyvedením poškozeného z areálu koupaliště, nebylo by zjevně důvodné jeho jednání posoudit jako výtržnické v trestněprávním smyslu. Obviněný však poškozeného napadl opakovanými údery do levé části hlavy, smýkáním po zemi, strhnutím na zem, což ve svém souhrnu zřetelně překročilo intenzitu verbálních útoků poškozeného, a takový útok již lze posoudit jako intenzivní vybočení z běžné reakce na slovní provokaci poškozeného. Pohnutkou činu byl dozajista i již dříve vyhrocený vztah mezi obviněným a poškozeným. Sám obviněný v hlavním líčení konaném dne 8. 1. 2021 přiznal, že již dříve nechtěl poškozeného obsloužit, neboť poškozený inicioval jeho kontrolu živnostenským úřadem, tedy existovaly mezi nimi rozpory již v minulosti. Nelze plně souhlasit s dovolatelem, že by poškozený byl postavy velice drobné, bylo tomu spíše naopak. Avšak v době incidentu byl podnapilý, výrazně starší než obviněný a z jeho chování bylo patrné, že chce obviněného jen slovně provokovat, jelikož na nikoho fyzicky neútočil, ani vůči obviněnému nepoužil během incidentu žádné násilí, pouze se pasivně bránil atakům obviněného. Následkem jednání obviněného bylo ublížení na zdraví poškozeného v podobě protržení levého ušního bubínku, podlitiny na nose a na levém usním boltci s nutností lékařského ošetření a následné operativní rekonstrukce protrženého ušního bubínku. Obviněný tudíž fyzicky napadl jiného a dopustil se tak výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, čímž se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990), za nějž lze považovat právě fyzické napadení jiného na veřejnosti a místě veřejnosti přístupném. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „poškození veřejnosti není silně zřetelné”, hodnotil tím odezvu konfliktu u veřejnosti, tj. přítomných osob, které vyjadřovaly podporu obviněnému, a spíše schvalovaly jeho násilnou reakci na provokace poškozeného, tedy nepovažoval je za pojmový znak trestného činu výtržnictví, jak se domnívá dovolatel. Přesto však lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že pro naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví není rozhodující skutečnost, jak konflikt měli vnímat konkrétně slyšení svědci incidentu, neboť se ani nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo jinak vnímaly jiné osoby, jelikož postačí jejich přítomnost na místě činu a možnost a schopnost jej vnímat, popřípadě se zde v době činu ani žádná nemusí nacházet. Na druhou stranu je nutno též dodat, že incident se odehrál v areálu koupaliště v XY, okres XY u kiosku s občerstvením, tedy na místě veřejnosti přístupném a sledovaly jej nejméně čtyři dospělé osoby, ale i děti, které kvůli fyzické potyčce musel svědek M. V. odvést bokem. Do incidentu byla vtažena i veřejnost, neboť se do něj posléze zapojil i svědek O. Ř., který obviněného odtrhával od poškozeného a snažil se zabránit dalšímu fyzickému napadání, které ve svém důsledku narušilo veřejný pořádek a klidné občanské soužití.
Spatřoval-li tedy nalézací soud ve stíhaném skutku přečiny ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud v něm naopak neshledal žádný trestný čin, ale pouze možný přestupek, obě jejich rozhodnutí spočívají svým výše uvedeným způsobem na nesprávném právním posouzení skutku.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 9 To 110/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 18 T 51/2020, a dále i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Věc se tím vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude v dalším hlavním líčení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby důsledně posoudil naplnění formálních znaků přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že shledá-li obviněného těmito vinným, uvede všechny jejich relevantní zákonné znaky v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak, aby skutková věta byla v souladu s právní větou vyjadřující zvolenou právní kvalifikaci. Současně v intencích ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. řádně zdůvodní jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny ale i trestu.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu