ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.977.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 977/2021-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání obviněného I. J. , nar. XY v XY, administrativně hlášeného k pobytu na adrese XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2021 č. j. 5 To 22/2021-213, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 100/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2021 č. j. 11 T 100/2020-179 byl obviněný I. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
dne 24. 4. 2020 ve 12:17 hodin v Brně na asfaltové cyklostezce na XY, poblíž domu č. XY u sloupu veřejného osvětlení XY, ve chvíli, kdy poškozený D. S., nar. XY, procházel kolem parčíku, se zvedl z lavičky a chůzí se připojil k poškozenému, kterého požádal o zapůjčení telefonu s tím, že si potřebuje nutně zavolat, poté, co se poškozený zeptal, zda by nestačilo poslat SMS zprávu, zopakoval, že to nestačí, že je to velmi důležitý hovor, poškozený tedy svolil a nabídl, že mu umožní hlasitý odposlech, když navolil tel. číslo XY a hovor se nespojil, obviněný se k poškozenému přiblížil a vykřikl „Dej mi ten telefon“ a současně se jednou rukou snažil poškozenému vzít jeho mobilní telefon iPhone SE z jeho pravé ruky, přitom chytil telefon i ruku poškozeného, takže se mu nepodařilo telefon poškozenému z ruky vytrhnout, nato poškozeného udeřil pěstí do čela vlevo, do středu čela a potřetí do čelisti vpravo, přičemž po každém úderu a celkem nejméně pětkrát se snažil poškozenému vytrhnout telefon z ruky, současně na něho opakovaně křičel „Zavolám na tebe policii, že jsi mi vzal iPhone, to je můj telefon“, ve chvíli, kdy po souběžné silnici projíždělo auto, poškozený před ně skočil a tím přerušil útok, poté bezprostředně celou událost z mobilního telefonu oznámil na linku 158, následně obviněného sledoval a poté ho označil přivolané policejní hlídce, přičemž obviněný tímto svým jednáním způsobil poškozenému dvě pohmožděniny na čele vlevo a uprostřed a pohmožděninu v oblasti čelisti vpravo.
Za tento trestný čin soud obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil také ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 2021 č. j. 5 To 22/2021-213 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušil pouze ve výroku o uloženém ochranném léčení. V ostatních výrocích pak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný I. J. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že u předsedy senátu Městského soudu v Brně JUDr. Ivo Zummera byly založeny důvodné pochybnosti o jeho schopnosti ve věci nestranně rozhodnout, neboť v průběhu řízení dával zřetelně najevo své antipatie vůči obviněnému, k němuž a priori přistupoval jako k osobě zavrženíhodné a krajně nedůvěryhodné. Výslechy znalkyně a svědků vedl tendenčně a pokládal jim návodné otázky směřující k odpovědím vyznívajícím v neprospěch obviněného. Po skončení hlavního líčení pak zřetelně deklaroval, že celý případ považuje za naprosto banální, a s výraznými emocemi a ironií se vyjádřil o způsobu vedení obhajoby. Ještě před zahájením hlavního líčení dne 5. 1. 2021 obviněný vznesl námitku podjatosti, o níž předseda senátu rozhodl tak, že podjatý není. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí a trvá na tom, že JUDr. Zummer byl vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Dále dovolatel namítl, že orgány činné v trestním řízení nevyvinuly potřebnou aktivitu k zajištění jím navržených důkazů, ať už se jednalo o ztotožnění a výslech svědků - řidičů motorových vozidel projíždějících místem činu, zajištění kamerových záznamů ze zásahu příslušníků policie či opatření dalších znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a toxikologie. Tím mu bylo znemožněno se účinně hájit a došlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Veškeré jeho důkazní návrhy k odstranění důkazní nouze byly bezdůvodně odmítnuty jako nadbytečné, a to bez relevantního odůvodnění. O jeho údajné trestné činnosti tudíž i nadále existuje pouze jediný důkaz, a sice výpověď samotného poškozeného. V řízení ovšem podle dovolatele nebyly rozptýleny pochybnosti o jeho identifikaci jakožto údajného útočníka ani o tom, zda se skutečně snažil zmocnit telefonu poškozeného. Pokud by hypoteticky útočníkem byl, nebyla vedle toho vyřešena další klíčová otázka, a sice zda byl v době spáchání údajného skutku vůbec příčetný. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že nehodnotily dostatečně kriticky posudek z oboru psychiatrie zpracovaný MUDr. Barborou Talovou. Podle dovolatele zůstává nesporným pouze to, že v poledních hodinách dne 24. 4. 2020 byl pod vlivem metamfetaminu. Závěr znalkyně, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ani tak nebyly vymizelé či podstatně snížené, přitom vycházel pouze ze zjištěné hladiny této látky v jeho krvi. Krevní vzorek byl nicméně získán až s odstupem několika hodin po jeho zadržení, takže se nepodařilo objektivně stanovit míru jeho ovlivnění drogou v době údajného spáchání činu. Pokud v důsledku této prodlevy znalkyně nebyla schopna vyhodnotit vliv metamfetaminu na psychiku dovolatele, resp. posoudit, zda u něho v rozhodné době nenastala tzv. toxická psychóza, a z provedeného dokazování zároveň nevyplynulo, zda je schopen si dávku drogy odepřít, nemůže mu to jít k tíži. Závěr soudů, podle kterého dovolatel mohl vědět, že se pod vlivem drogy chová jinak, nic o jeho možné závislosti nevypovídá. V souladu se zásadou in dubio pro reo tedy bylo v takové situaci možno uvažovat maximálně o právní kvalifikaci jeho skutku jako trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku. Vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle přesvědčení dovolatele zatížen i výrok o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Soudům zde vytýká, že při jeho výměře dostatečně nezohlednily způsob provedení útoku, absenci použití zbraně, relativní rovnost sil obou aktérů incidentu, hodnotu předmětu útoku (telefonu) a v neposlední řadě fakt, že činem nebyla způsobena žádná škoda. Naproti tomu bezdůvodně akcentovaly, že k útoku došlo v době vyhlášení nouzového stavu kvůli pandemii koronaviru. Podle názoru obhajoby lze k uvedenému problému analogicky vztáhnout právní závěry obsažené v nedávno vydaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 110/2021 ve vztahu k trestným činům krádeže v době nouzového stavu, které mohou poskytnout vodítko i pro posouzení, zda byla v daném případě shledána přitěžující okolnost podle §42 písm. j) tr. zákoníku oprávněně či nikoli. Dovolatel míní, že posledně zmíněné rozhodnutí hovoří v jeho prospěch, protože vyhlášený nouzový stav neměl vliv na provedení ani odhalení činu a ten se nijak nedotkl ani aparátu potřebného k zvládnutí pandemie. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2021 č. j. 5 To 22/2021-213 zrušil a věc mu buď přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo ve věci rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.
Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný v něm uplatnil zčásti námitky, které pod deklarované dovolací důvody vůbec podřadit nelze, a vedle toho námitky, které sice jsou právně relevantní, ale současně zjevně neopodstatněné. Předně se ztotožnil s názorem krajského soudu, že v řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně. Z ničeho totiž nevyplývá, že by JUDr. Zummer byl vůči obviněnému nějak zaujatý a tato zaujatost by se negativně promítla do výsledku řízení. Obviněný navíc ani nespecifikoval, v čem přesně tkvěl poměr tohoto soudce k projednávané věci nebo k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce v uvedené souvislosti zdůraznil, že poměrem k projednávané věci je třeba rozumět vztah vyloučeného soudce ke skutku a všem okolnostem jeho spáchání, který musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být pádným důvodem k pochybnostem o jeho schopnosti přistupovat k věci nestranně a objektivně. Naopak poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru soudce nebo v přístupu k projednávané věci a způsobu vedení řízení, důvodem pro jeho vyloučení z úkonů trestního řízení není. Poměrem k dotčeným osobám či orgánům se pak rozumí poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, anebo vztah úzce přátelský či nepřátelský. Žádný takový vztah předsedy senátu nalézacího soudu však dovolatel nespecifikoval. K výhradám obhajoby proti posouzení otázky příčetnosti dovolatele v době spáchání činu státní zástupce odkázal na závěry krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž vyjádřil bezvýhradný souhlas. Pouze doplnil, že příslušný znalecký posudek netrpí žádnými významnými vadami a není důvod pochybovat o přesvědčivosti jeho závěrů, které odpovídají i ostatním provedeným důkazům, zejména výpovědím svědků. Z těch je patrné, že obviněný v době činu jednal racionálně a uvažoval nad způsobem spáchání trestné činnosti. Naproti tomu nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že se choval jako člověk „smyslů zbavený“. V daném kontextu se tedy obhajobou nabízená kvalifikace činu jako deliktu opilství podle §360 tr. zákoníku nejeví jako přiléhavá. Za věcně nedůvodné označil státní zástupce i námitky dovolatele, jimiž brojil proti kvantitě provedeného dokazování a proti způsobu jeho následného hodnocení soudy. Ty naopak podle jeho přesvědčení postupovaly zcela v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. K namítané nepřiměřenosti trestu konečně poznamenal, že dovolatelem tvrzená pochybení při aplikaci institutu polehčujících a přitěžujících okolností pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit nelze. Trest, který byl dovolateli uložen, kromě toho nebyl ani extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. předložené dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný I. J. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jen dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, v daném případě vyloučený soud nebo soudce (samosoudce, předseda senátu, jiný člen senátu, přísedící) soudu prvního nebo druhého stupně. Důvody vyloučení ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se zároveň musí vztahovat jen k takovému rozhodnutí vyloučené osoby, které bylo učiněno ve věci samé.
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v §30 tr. ř. a §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je důvod vyloučení vázán na poměr k projednávané věci nebo k určitým osobám. Příslušný orgán činný v trestním řízení (zde soudce) je takto z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, pokud u něj lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nebo pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům či k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenou osobou, pak nemohou být podkladem pro rozhodování v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení také soudce, který v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle §30 odst. 3 tr. ř. je pak z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení je z rozhodování vyloučen i soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vyloučení soudce se v těchto případech předpokládá bez dalšího. Je třeba zdůraznit, že výčet důvodů vyloučení soudce z rozhodování uvedený v §30 tr. ř. je taxativní.
Poměr soudce k projednávané věci může záležet typicky v tom, že on sám nebo osoba jemu blízká byli projednávanou trestnou činností poškozeny. Stejně tak jej bude možno dovodit v případech, kdy vzniká pochybnost, zda soudce nemá osobní zájem na výsledku trestního řízení z jiných důvodů. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení) pak bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v příbuzenském či jiném obdobném poměru, případně ve vztahu úzce přátelském anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce k obviněnému však nelze vyvozovat jen ze subjektivního pocitu obviněného, že soudce je vůči němu zaujat, ale musí být podložen objektivními skutečnostmi.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti dlouhodobě vychází z pojetí, podle nějž poměr vyloučeného soudce k věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takového soudce přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. Jak přiléhavě podotkl vyjadřující se státní zástupce, za poměr k projednávané věci tudíž nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá do způsobu vedení řízení, způsobu hodnocení důkazů anebo v posouzení hmotněprávních otázek. Pak se totiž nejedná o osobní poměr soudce k věci samé, ale toliko o odlišnou interpretaci obsahu hodnocených důkazů a jiný právní názor stran právního posouzení skutku (k tomu srov. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001, nebo např. usnesení ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 nebo ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 4 Tdo 408/2018 aj.).
Údajnou podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně dovozoval obviněný toliko z vyjádření JUDr. Ivo Zummera „po skončení“ hlavního líčení, který měl ironicky komentovat způsob vedení obhajoby s tím, že ta „udělala z banální věci případ“. Namítanou existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak v podstatě odůvodnil toliko vlastním subjektivním přesvědčením, že nalézací soud se jeho případu nevěnoval s dostatečnou pečlivostí, jakou by si zasluhoval. Takové pochybnosti ovšem za kvalifikovaný argument pro případný dovolací přezkum, jak bylo rozvedeno výše, považovat nelze.
Reklamované vyjádření předsedy senátu městského soudu ke skutkové a právní složitosti případu samo o sobě neskýtá dostatečný podklad pro závěr, že vůči obviněnému zaujal vysloveně nepřátelský postoj. Takovou antipatii by bylo možno dovodit při zjištění, že předseda senátu se v průběhu hlavního líčení choval k dovolateli zřetelně šikanózním způsobem a s jeho obhajobou se vypořádal vysloveně hrubými, nevhodnými nebo přímo urážejícími formulacemi a pejorativními výrazy, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti v předložené kauze rozhodnout objektivně a nestranně (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1796/15). O ničem podobném však obsah procesního spisu ani odůvodnění vlastního rozsudku nalézacího soudu nesvědčí. Námitka dovolatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., tudíž nemá potřebnou oporu v realitě a z toho pohledu postrádá jakýkoliv racionální základ. Dovolací senát ji proto vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud jde o otázku viny, obviněný sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto jinak hmotněprávní námitku založil fakticky na výtkách vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Setrval na tom, že byl jako útočník identifikován nesprávně, zpochybnil závěry plynoucí ze znaleckého zkoumání jeho duševního stavu v době spáchání činu, brojil proti způsobu, jakým nalézací soud interpretoval výpověď znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Barbory Talové, předložil tezi o nezbytnosti doplnění dokazování o revizní znalecké posudky z odvětví psychiatrie a toxikologie a teprve na tomto půdorysu prosazoval myšlenku, že stíhaný skutek, i kdyby jej skutečně spáchal, mohl být právně posouzen nanejvýš jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho je patrné, že své dovolání vystavěl primárně na procesních (skutkových) výhradách, které ovšem pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Dovolací senát dospěl k výše uvedenému závěru při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž důvody dovolání nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil mimo jiné i případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Je-li v dovolání vytýkáno takové zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně mělo nebo alespoň mohlo mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou vadou řízení, která by zároveň znamenala neakceptovatelné porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, však řízení před soudy v dovolatelem namítaném směru zatíženo nebylo.
K jeho výhradám vůči rozsahu provedeného dokazování je vhodné připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a vždy je pouze na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v nynější trestní věci naplněn byl. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.
Zmíněné postuláty „fair procesu“ odvolací soud před vydáním svého v pořadí druhého meritorního rozhodnutí ve věci bezezbytku respektoval. Na důkazní návrhy obviněného, včetně požadavku na vypracování dalších (revizních) znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a toxikologie, reagoval přímo ve veřejném zasedání dne 24. 2. 2021, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu na č. l. 210 procesního spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak ústavně konformním způsobem vysvětlil v bodě 14 odůvodnění usnesení. Žádný důkaz tedy neopomněl a dovolatele v tomto směru v právu na obhajobu nikterak nezkrátil.
Zároveň nebylo možno dovodit, že by obhajobou reklamovaná skutková zjištění byla produktem nekritického či deformativního hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu lze plně odkázat na podrobná a naprosto logická a přesvědčivá odůvodnění meritorních rozhodnutí obou soudů, která splňují veškeré zákonné požadavky a k nimž je nadbytečné a bezpředmětné cokoli dodávat (viz body 13 až 21 rozsudku nalézacího soudu a body 8 až 15 napadeného usnesení soudu odvolacího). Skutečnost, že soudy nehodnotily důkazy v souladu s představami dovolatele, neznamená, že by jejich rozhodnutí byla projevem neakceptovatelné libovůle, na kterou by bylo nutno reagovat v dovolacím řízení.
Obsahovému vymezení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly ani námitky obviněného směřující proti pravomocnému výroku o trestu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze totiž za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ považovat jen specifické vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takové vady však obviněný soudům nevytkl a z povahy věci ani vytýkat nemohl.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad rozsudek nalézacího soudu v nynější trestní věci netrpí. Dovolatel byl odsuzován za zvlášť závažný zločin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let. Jestliže mu Městský soud v Brně uložil daný trest ve výměře pěti roků, o nezákonnou sankci ani co do druhu, ani pokud jde o výměru, zjevně nejde.
Nejvyšší soud sice za určitých okolností může korigovat i jinak zákonný trest, nicméně k tomuto spíše výjimečnému kroku přistupuje pouze při zjištění, že konkrétní trest svou povahou představuje extrémně disproporční a nepřiměřeně přísnou sankci (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele rozhodně nenaplňuje. Soudy odpovídajícím způsobem přihlédly k jeho navýsost bohaté trestní minulosti, kdy byl již celkem dvanáctkrát soudně trestán a z toho hned třikrát právě pro trestný čin loupeže. Tohoto zvlášť závažného zločinu se tedy dopustil opětovně a navíc relativně krátce po svém propuštění z předchozího výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který z hlediska jeho nápravy viditelně nepřinesl žádný efekt. Obhajobě lze v teoretické rovině přisvědčit v názoru, že důraz soudů na vyhlášený nouzový stav v době činu se v nyní posuzované věci jeví minimálně jako problematický. Vzhledem k ostatním okolnostem případu a zejména k osobě dovolatele ovšem na straně druhé nelze konstatovat, že by městským soudem zvolená výměra trestu v dolní polovině zákonné sazby atakovala zásady proporcionality a humánnosti trestních sankcí do té míry, aby pravomocný rozsudek v dotčeném výroku nemohl obstát a bylo nutno přistoupit k jeho kasaci.
Lze tedy shrnout, že argumentace obviněného I. J. dílem vůbec nerespektovala věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. postrádala věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu