ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.37.2021.1
sp. zn. 4 Tz 37/2021-626
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného P. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2020, č. j. 8 To 132/2020-595, a podle §268 odst. 2 , §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2020, č. j. 8 To 132/2020-595, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1, §229 odst. 2, §258 odst. 1 písm. f) a §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného P. Š.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. se odvolání poškozené QWERT real, s. r. o., IČO: 045 45 877, sídlem Uruguayská 380/17, Vinohrady, 120 00 Praha 2, zamítá .
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala dne 15. 7. 2021 podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2020, č. j. 8 To 132/2020-595, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. Š.
V této poukazuje na to, že obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2020, č. j. 21 T 99/2019-551, uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Současně mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době řádně a včas plnil povinnosti vyplývající z insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 332 INS 13343/2018. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o tom, že se se svými nároky na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních poškození M. S., M. J., J. K. a QWERT real, s. r. o.
Pokud jde o odůvodnění tohoto rozhodnutí, tak v souladu s ustanovením §129 odst. 2 tr. ř. byl ve vztahu k výrokům o vině a trestu vyhotoven zjednodušený rozsudek. Ohledně výroku o náhradě škody pak nalézací soud uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že vůči obviněnému P. Š. probíhá u Krajského soudu v Brně insolvenční řízení pod sp. zn. KSBR 33 INS 13343/2018, v jehož rámci bylo usnesením z 13. 5. 2019 mimo jiné schváleno oddlužení obviněného. Toto řízení dosud nebylo skončeno. V důsledku toho nalézací soud nerozhodl v rámci adhezního řízení o přiznání náhrady škody, jelikož tak ani učinit nemohl, jelikož tomu brání přednostní uplatnění ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). V důsledku toho museli být poškození se svými nároky na náhradu škody pouze odkázáni na občanskoprávní řízení.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku o náhradě škody napadla v zákonné lhůtě odvoláním poškozená QWERT real, s. r. o., která s takovýmto postupem vyjádřila nesouhlas a domáhala se přiznání jí vzneseného nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Na základě podaného odvolání poškozené QWERT real, s. r. o., se u Krajského soudu v Brně dne 7. 7. 2021 konalo veřejné zasedání, a navzdory návrhům intervenujícho státního zástupce i obhájce obviněného na zamítnutí podaného odvolání krajský soud svým rozsudkem č. j. 8 To 132/2020-595 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání poškozené QWERT real, s. r. o., rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ohledně této poškozené a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené QWERT real, s. r. o., na náhradě škody částku 105.480,06 Kč + 92.775,96 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
Krajský soud totiž dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když jmenované poškozené nárok na náhradu škody nepřiznal a odkázal ji podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V této souvislosti poukázal na znění insolvenčního zákona, který neobsahuje žádné omezení ve vztahu k trestnímu řízení o náhradě škody. Pokud je tedy obviněný dlužníkem a probíhá ohledně jeho majetku insolvenční řízení, není to překážkou pro rozhodnutí o náhradě škody podle §228 tr. ř. Zároveň je nerozhodné, zda poškozená osoba vystupovala v insolvenčním řízení jako účastník.
Ministryně spravedlnosti dále poukázala na znění ustanovení §§109 odst. 4, 5; 140b insolvenčního zákona a ustanovení §§228 odst. 1; 229 odst. 2 a 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a z těchto dovodila, že uložení povinnosti obviněnému nahradit poškozené společnosti škodu podle §228 odst. 1 tr. ř. brání ustanovení §140b insolvenčního zákona zakazující vydání rozhodnutí v soudních a rozhodčích řízeních o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neupokojují, a to po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, s výjimkou soudních a rozhodčích řízení, která nejsou přerušena podle §140a insolvenčního zákona. Zároveň se ve věci obviněného P. Š. neuplatní výjimka ze zákazu vydání rozhodnutí zakotvená v §140b větě za středníkem insolvenčního zákona, neboť se sice jedná o pohledávku věřitele na náhradu škody způsobené trestným činem, ovšem v trestním řízení o tomto trestném činu nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka – obviněného.
Krajský soud při svém rozhodování tyto skutečnosti nezohlednil včetně sdělení obviněného, že je v té době v insolvenčním řízení, do něhož se přihlásila i poškozená společnost QWERT real, s. r. o., se svojí pohledávkou. Stěžovatelka dále poukázala na existující judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ohledně této otázky (sp. zn. I. ÚS 3523/16; 8 Tdo 833/2015; 8 Tdo 469/2015; 7 Tz 83/2019) a konstatovala, že pokud Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil obviněnému povinnost k náhradě škody poškozené společnosti, ačkoli mu v tom bránila zákonná překážka spočívající ve zjištění úpadku obviněného a probíhající insolvenční řízení, tak svým postupem porušil v neprospěch obviněného ustanovení §228 odst. 1, §229 odst. 2 a §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. a §140b insolvenčního zákona.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. takové porušení zákona ve výše cit. ustanoveních vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody a aby zrušil i obsahově navazující výroky, pokud vzhledem k této změně pozbydou svého podkladu. Poté nechť podle §270 odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil a navrhl, aby jí bylo vyhověno a napadený rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně o odkázání poškozených na občanskoprávní řízení podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo správné.
Poškozená QWERT real, s. r. o., naopak v písemném vyjádření s argumentací stížnosti pro porušení zákona vyjádřila nesouhlas a navrhla, aby ji Nejvyšší soud zamítl, jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
Podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle §109 odst. 4 a 5 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
Podle §140b insolvenčního zákona nejde-li o řízení uvedená v §140a insolvenčního zákona, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
Z trestního spisu sp. zn. 21 T 99/2019, jakož i z insolvenčního rejstříku bylo zjistitelné, že Krajský soud v Brně na základě insolvenčního návrhu dlužníků usnesením ze dne 4. 1. 2019, č. j. KSBR 33 INS 13343/2018-A-13, rozhodl o úpadku dlužníků (P. Š. a Š. Š.), ustanovil insolvenčního správce a povolil jejich oddlužení. Usnesením ze dne 13. 5. 2019 pak oddlužení dlužníků, čili i obviněného, schválil. Tedy poté, co bylo soudem rozhodnuto o zjištění úpadku dlužníků mj. obviněného a povoleno jejich oddlužení, nastaly zveřejněním rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku jeho účinky. Dále z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, č. j. KSBR 33 INS 13343/2018-B-25, vyplývá, že došlo ke zrušení oddlužení dlužníků (tedy i obviněného P. Š.) a zároveň byl na jejich majetek prohlášen konkurz. Nejvyšší soud si následně zjistil, že insolvenční řízení formou konkurzu doposud probíhá, viz zpráva insolvenčního správce ze dne 17. 5. 2021.
Okresní soud v Břeclavi při svém rozhodování o nárocích vznesených v rámci adhezního řízení poškozenými výše uvedené skutečnosti zohlednil, včetně prohlášení obviněného P. Š. z hlavního líčení, že je mu v rámci insolvenčního řízení vedeného na jeho osobu strháván důchod, jakož i toho, že poškozená společnost QWERT real, s. r. o., byla ke dni 13. 3. 2019 přihlášena se svojí pohledávkou do probíhajícího insolvenčního řízení. Ve svém rozsudku ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 21 T 99/2019, proto kromě uznání viny a uložení trestu obviněnému P. Š. rozhodl o vznesených nárocích poškozených tak, že je podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a to právě s odkazem na překážku tvořící ustanovení §140b insolvenčního zákona, které vůči trestnímu řádu označil jako lex specialis a jež neumožňuje o nárocích poškozených rozhodnout jinak.
K celé problematice pak zásadně jiným způsobem přistoupil Krajský soud v Brně. Ten jako soud odvolací na základě odvolání poškozené QWERT real, s. r. o., proti výroku, jímž byla soudem prvního stupně s nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení a s nímž nesouhlasila, rozhodl ve veřejném zasedání dne 7. 7. 2020 rozsudkem pod sp. zn. 8 To 132/2020 tak, že ohledně této poškozené zrušil napadený rozsudek v uvedeném výroku ohledně jejího odkázání na občanskoprávní řízení a sám pak rozhodl o povinnosti obviněného poškozené nahradit zde uvedené finanční částky, přičemž se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyslovil názor, že zákon č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) neobsahuje žádné omezení ve vztahu k trestnímu řízení o náhradě škody. Proto v případě, že je obviněný dlužníkem a probíhá ohledně jeho majetku insolvenční řízení, není to překážkou pro rozhodnutí o náhradě škody podle §228 tr. ř. Obdobně je nerozhodné, zda poškozená osoba vystupovala v insolvenčním řízení jako jeho účastník.
S takovým názorem však nelze bezvýhradně souhlasit. Byť i rozhodující senát Nejvyššího soudu si je vědom nízké kompatibility té části trestního řádu upravujícího adhezní řízení, s insolvenčním zákonem a zejména s tou jeho částí týkající se prohlášení úpadku dlužníka – obviněného a v důsledku toho i malé přívětivosti k možnosti věřitelů - poškozených domoci se svých nároků v rámci trestního řízení. To celé pak vystupuje do popředí především v případech pachatelů úmyslné trestné činnosti, jejímž důsledkem bývá velice často i následek v podobě způsobené majetkové škody, ale i nemajetkové újmy, apod. Tento legislativní dluh zákonodárce však nelze řešit nejednotností rozhodování trestních soudů, pokud jde o tuto problematiku.
Na tomto místě je proto třeba připomenout, že adhezní řízení je součástí trestního řízení a jeho předmětem je rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. V adhezním řízení se projednává nárok poškozeného na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích nebo nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž toto řízení je součástí trestního řízení (§12 odst. 10 tr. ř.) a splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování (netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena). Soud rozhoduje v tomto řízení o peněžní náhradě škody či nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva povahy jiné než trestní, nejčastěji občanského zákoníku, popř. zákoníku práce (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 519).
Pokud jde o procesní normy, je v adhezním řízení rozhodováno ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu a tudíž použití ustanovení jiného procesního předpisu není obecně přípustné. I když je tedy zásadní podklad postupu soudů činných v trestním řízení, pokud jde o adhezní řízení tvořen trestním řádem, je přesto nutné zohlednit některá ustanovení jiných procesních předpisů, stanovujících zvláštní režim pro některé specifické situace, v nichž by jejich nerespektování v adhezním řízení tento zvláštní režim zásadně narušilo.
Takovým zvláštním režimem je insolvenční řízení. Po jeho zahájení (viz výše citovaný §109 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona) se aktivují pravidla nastavená proto, aby po celou dobu trvání insolvenčního řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve, nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech (viz důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu). Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. V daném ohledu je proto nutné považovat insolvenční zákon ve vztahu k trestnímu řádu za lex specialis (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16).
V návaznosti na to je rozhodující senát Nejvyššího soudu nucen přisvědčit tvrzení ministryně spravedlnosti, podle něhož Krajský soud v Brně pochybil, pokud navzdory ustanovení §140b insolvenčního zákona a zákonnému rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil část výroku v jeho rozsudku ohledně odkázání poškozené společnosti QWERT real, s. r. o., s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, a že sám rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k částečné náhradě škody této poškozené včetně nově modifikujícího odkazujícího výroku na řízení v občanskoprávních věcech. Ve věci sice byly splněny obecné předpoklady ve smyslu hmotněprávního podkladu a (do určité míry – viz dále) ve smyslu trestního řádu pro vyslovení takového výroku, neboť z řízení i rozsudku Okresního soud v Břeclavi vyplýval závěr o způsobení škody obviněným i poškozené obchodní společnosti, což doložila i souvisejícími listinnými materiály, takže v daném rozsahu by jinak mohlo být uloženo, aby obviněný způsobenou škodu poškozené nahradil. Pokud ovšem již paralelně probíhalo insolvenčního řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvaly i v době předmětného trestního řízení, bylo v adhezním řízení třeba dodržet zmíněný §140b insolvenčního zákona, který rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 tr. ř. neumožňoval, a nezbylo než poškozenou společnost odkázat podle §229 odst. 1 tr. ř. (tedy v celém rozsahu, nikoli pouze v části podle §229 odst. 2 tr. ř.) na řízení ve věcech občanskoprávních, což před tím soud prvního stupně také po právu učinil.
Ostatně obdobné závěry již byly vysloveny i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, publikovaném pod č. 9/2016 Sb. rozh. tr., ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, a v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019. Rovněž se tak stalo v odborné literatuře, podle níž novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb., zavedla i pro trestní řízení omezení vyplývající z ustanovení §140a až 140e insolvenčního zákona. Zmíněné omezení se týká mimo jiné adhezního řízení a nemožnosti rozhodnout o přiznání uplatněného nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v případech podle §140b insolvenčního zákona, nejde-li o výjimky zde uvedené (tj. pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka). To znamená, že poškozený sice může v adhezním řízení podle §43 odst. 3 tr. ř. uplatnit pohledávku uvedenou v §140b insolvenčního zákona, ovšem v trestním řízení ji soud nemůže přiznat poškozenému podle §228 tr. ř., tj. nelze zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu nebo odčinit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ale musí poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat s tímto jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. Púry, F. Některé souvislosti trestního a insolvenčního práva v aktuální rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie, č. 5/2019, str. 49, a také Púry, F. Úpadkové trestné činy v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 193). V širších souvislostech a principech nelze přehlédnout ani rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr., které k předchozí právní úpravě insolvenčního řízení (zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007) konstatovalo, že pokud je před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle §14 odst. 1 písm. c) zmíněné předchozí právní úpravy nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
To jinými slovy znamená, že postup a následný rozsudek Krajského soudu v Brně, který z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti v rozsudku soudu prvního stupně zrušil část výroku o odkázání této poškozené s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a sám pak rozhodl o povinnosti obviněného poškozené společnosti částečně způsobenou škodu nahradit a ve zbytku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, nebyly souladné se zákonem a došlo jimi k porušení ustanovení §258 odst. 1 písm. f), §259 odst. 3, §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. Š.
Nejvyšší soud proto výše cit. porušení zákona Krajským soudem v Brně podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil a podle §269 odst. 2 tr. ř. stížností pro porušení zákona napadený rozsudek tohoto soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že ve věci zjištěný skutkový stav umožňoval, aby v ní Nejvyšší soud dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., tak při současném respektování ustanovení §271 odst. 2 a §265 tr. ř. rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání poškozené obchodní společnosti QWERT real, s. r. o., které v předchozím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 8 To 132/2020, podala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu