ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.5.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 5/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podala obviněná K. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 3 To 196/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 28/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 8. 2020, sp. zn. 3 To 196/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 102 T 28/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 102 T 28/2020, byla obviněná K. V. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců. Současně byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozenému V. Č. částku ve výši 7 000 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 3 To 196/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná K. V. podala proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu a napadla jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Obviněná ve svém dovolání vyslovila přesvědčení, že skutková věta ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku zcela neodpovídá provedenému dokazování a zejména v důsledku toho soudy chybně právně kvalifikovaly skutek zde popsaný. Podle obviněné soudy nižších stupňů při hodnocení jednotlivých důkazů a zkoumání toho, zda byla naplněna subjektivní stránka posuzovaného přečinu, důsledně neuplatnily zásadu in dubio pro reo .
6. Jak dále obviněná zdůraznila, pro objasnění skutkových okolností případu byla stěžejní její výpověď a dále výpověď poškozeného V. Č. Soud prvního stupně podle názoru obviněné pochybil, pokud při hodnocení svědecké výpovědi poškozeného nezohlednil skutečnost, že poškozený je osobou závislou na alkoholu, pod jehož vlivem byl i v době údajného spáchání skutku. V případě obviněné jde o osobu omezenou ve svéprávnosti (dříve dokonce zbavenou způsobilosti k právním úkonům). Tuto skutečnost však soudy nižších stupňů nikterak neověřily a rozhodly o vině obviněné, aniž by se zabývaly tím, zda obviněná byla trestně odpovědná za své jednání v době spáchání skutku. Vzhledem k tomu podle obviněné vyvstaly pochybnosti o věrohodnosti zmíněných výpovědí.
7. Obviněná vytkla soudům nižších stupňů i nedostatečné posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka posuzovaného přečinu. Zavinění ve formě úmyslu nebylo podle obviněné plně prokázáno a nelze ho dovodit ani ze skutkových zjištění. Soudy ovšem nevzaly v úvahu tvrzení obviněné, podle něhož vůbec nedošlo ke skutku, za který byla odsouzena, a vyhodnotily její obhajobu jako účelovou a nepravdivou, aniž by se blíže zabývaly jí předloženou verzí skutkového děje.
8. Obviněná namítla i neprovedení celé řady důkazů, které mohly prokázat, zda vůbec došlo ke spáchání skutku, popřípadě kdo a jakým způsobem jej spáchal. Dále obviněná spatřuje pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů, a tím i porušení jejího práva na spravedlivý proces.
9. Ve svém dovolání obviněná poukázala též na nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu krádeže, jelikož způsobená škoda v posuzovaném případě nedosáhla hranice škody nikoli nepatrné, přičemž stupeň nebezpečnosti činu nebyl vyšší než nepatrný. V této souvislosti obviněná zdůraznila, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla řešena otázka, zda poškozený mohl mít ve své domácnosti uschovanou hotovost ve výši 7 000 Kč. Poštovní poukázky, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz stran této skutečnosti, podle názoru obviněné prokazují pouze to, že poškozený si mohl vyzvednout určitou hotovost na poště.
10. Obviněná v další části svého dovolání s odkazem na ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu vytkla, že měla mít obhájce od samého začátku jejího trestního stíhání, neboť je dlouhodobě psychicky nemocná a v minulosti byla omezena ve svéprávnosti. K tomu obviněná podrobně popsala své problémy se závislostí na alkoholu, v důsledku níž se stala lehce zneužitelnou. Jak dále v této souvislosti obviněná zdůraznila, rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 124 Nc 1109/2009, byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům. K následnému rozhodnutí téhož soudu, na jehož podkladě bylo řízení o svéprávnosti obviněné zastaveno, obviněná uvedla, že se tak stalo bez vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a také bez toho, aby byla vyslechnuta dcera obviněné. Podle přesvědčení obviněné tedy byly soudy povinné zkoumat, zda měl být obviněné ustanoven obhájce od počátku trestního stíhání, protože podle dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, trpí duševní chorobou a není schopna domyslet důsledky svého jednání.
11. Obviněná rovněž zrekapitulovala okolnosti, za nichž měl být spáchán posuzovaný skutek, a nastínila možnou verzi skutkového děje, podle které ke ztrátě finančních prostředků poškozeného došlo až později, když částku ve výši 7 000 Kč mohla odcizit přítelkyně poškozeného F. K. V této souvislosti obviněná vytkla soudům, že nevzaly v úvahu výpověď svědkyně P. M., které měl poškozený sdělit svou domněnku, že ztracenou částku vzala právě zmíněná F. K., která má navíc klíče od jeho bytu.
12. Podle názoru obviněné, kdyby soudy obou stupňů řádně vyhodnotily všechny důkazy, nemohly by dospět k závěru o její vině. Jediným důkazem svědčícím o vině obviněné byla svědecká výpověď poškozeného V. Č., který však svou výpověď o průběhu skutku neustále měnil. Ke skutku navíc mělo dojít v době, kdy byl poškozený pod značným vlivem alkoholu. Konečně obviněná konstatovala, že i podle přesvědčení jejích rodinných příslušníků je obvinění z přečinu krádeže poškozeným vymyšlené a učiněné s cílem obohatit se na nemocném člověku.
13. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné K. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky, které obviněná podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c)
tr. řádu, mu sice odpovídají, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, v dané trestní věci obviněná v době, kdy bylo vedeno její trestní stíhání, nebyla nijak omezena ve svéprávnosti a z této skutečnosti je nutno vycházet i při posuzování existence důvodů nutné obhajoby. Naprosto bezpředmětné jsou podle státního zástupce některé námitky obviněné, jimiž fakticky zpochybňuje správnost rozhodnutí vydaných v civilním řízení (např. že o zrušení omezení svéprávnosti obviněné bylo rozhodnuto bez vyžádání nového znaleckého posudku). K tomu státní zástupce připomenul, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních (§9 odst. 2 tr. řádu), a soudům v této trestní věci nepříslušelo „ověřovat svéprávnost“ obviněné.
15. K odkazu obviněné na §36 odst. 2 tr. řádu státní zástupce uvedl, že podle citovaného ustanovení obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného jsou pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit mohou vzniknout mj. u obviněného, u něhož je vyvolává jeho duševní stav. V obecné rovině by mohla být určitým signálem k takovýmto pochybnostem i skutečnost, že obviněný byl v minulosti omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Podle přesvědčení státního zástupce se však v posuzované věci obviněná hájila zcela adekvátně, nepochybně věděla, jaký skutek je jí kladen za vinu, a mimo jiné sama bez asistence obhájce podala odpor proti původně vydanému trestnímu příkazu. Nevznikly tudíž žádné důvodné pochybnosti o tom, že by v této skutkově i právně jednoduché věci nebyla obviněná schopna se sama náležitě hájit, proto nebyly důvody ani k postupu podle §36 odst. 2 tr. řádu.
16. Podstata námitek, které obviněná podřadila pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle státního zástupce spočívá v polemice s hodnocením důkazů soudy, na jejímž základě obviněná prosazuje tvrzení, že se vůbec nedopustila stíhaného skutku, resp. že vůbec nedošlo k jeho spáchání. Jde tedy nikoli o komparaci skutkových zjištění a zákonných znaků stíhaného trestného činu, ale o odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění relevantních pro rozhodnutí o vině obviněné. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s námitkou obviněné, na jejímž podkladě vytkla nesprávné posouzení subjektivní stránky spáchaného přečinu. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněná zde nezpochybnila správnost užití ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku o úmyslném zavinění, ale poněkud nelogicky tuto námitku spojila s tvrzením, že vůbec nedošlo ke spáchání stíhaného skutku. Stejně formálně byla uplatněna i její výhrada týkající se neexistence škody nikoli nepatrné, neboť obviněná nevytkla nesprávné užití ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění platném do 30. 9. 2020, podle kterého byla škodou nikoli nepatrnou škoda ve výši nejméně 5 000 Kč, ale pouze vedla skutkovou polemiku o tom, zda poškozený mohl disponovat částkou ve výši 7 000 Kč. Pokud jde o poukaz na nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, státní zástupce zdůraznil, že je jednak zcela nekonkrétní, jednak platný trestní zákoník vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu a vůbec neoperuje s pojmem společenské nebezpečnosti. Taktéž zmínky o údajné duševní nemoci obviněné a odkazy na blíže nespecifikované znalecké posudky nepovažuje státní zástupce za kvalifikovaně vznesené námitky týkající se nepříčetnosti obviněné ve smyslu §25 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce zdůraznil, že pojem příčetnost, resp. nepříčetnost se v textu dovolání vůbec nevyskytuje.
17. Dále státní zástupce ve svém vyjádření shrnul, že námitky obviněné směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, přičemž z nich nevyplývá existence vad důkazního řízení, které by svojí intenzitou dosahovaly porušení práva obviněné na spravedlivý proces, a které by tak mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Státní zástupce rovněž vymezil, v jakých případech by bylo možné uvažovat o porušení práva obviněné na spravedlivý proces. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že obviněná nezmínila žádnou procesní vadu při opatřování a provádění důkazů, stejně tak neuvedla jediný konkrétní a pro věc relevantní důkaz, jehož provedení nebo zhodnocení by bylo soudem opomenuto. Obviněná se svými výhradami domáhá pouze toho, aby soudy hodnotily provedené důkazy jiným způsobem, který by odpovídal jejím představám.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
20. Pokud jde o dovolací důvody, obviněná K. V. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn tehdy, jestliže obviněná neměla v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měla . Druhý z nich je pak dán v případě, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
21. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Po přezkoumání pak dospěl k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné, a to již s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
22. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. řádu) nebo ustanoveného (§38 tr. řádu), ač ho podle zákona mít měl, tj. bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. To je jedním z nejdůležitějších procesních práv, což jen potvrzuje jeho ústavně právní ochrana (ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a dále garance jeho ochrany v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.), a jeho porušení se považuje za podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu se však porušení práva na obhajobu chápe poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá každé porušení práva na obhajobu, protože zmíněný dovolací důvod nelze naplnit např. námitkami proti způsobu, jakým obhájce vedl obhajobu. Jak je patrné z dikce zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl), tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (§36 a §36a tr. řádu), a to v té formě, že obviněný skutečně neměl obhájce, ačkoli ho mít měl. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, i když ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Námitka obviněné K. V., že v nyní posuzované trestní věci neměla obhájce od samého začátku jejího trestního stíhání, ačkoliv u ní byl dán důvod nutné obhajoby uvedený v §36 odst. 2 tr. řádu, odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a Nejvyšší soud ji shledal opodstatněnou, avšak pouze zčásti, a to ohledně zjištění, že obviněná neměla obhájce v řízení před soudem prvního stupně (v odvolacím řízení již obviněnou zastupoval jí zvolený obhájce). Namítané porušení obhajovacích práv obviněné je totiž třeba hodnotit zejména z toho hlediska, jaký byl případný dopad této vady na řízení jako celek a do jaké míry její existence ovlivnila zejména řízení před tím orgánem trestního řízení, který vydal meritorní rozhodnutí.
24. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že důvody nutné obhajoby jsou stanoveny v §36 a §36a tr. řádu. Podle §36 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu, podle něhož musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. řádu), je-li jeho svéprávnost omezena anebo jde-li o řízení proti uprchlému. Podle §36 odst. 2 tr. řádu musí mít obviněný obhájce též tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení i tehdy, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Podle §36 odst. 4 písm. a) a b) tr. řádu obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném proti zadrženému nebo v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§38 odst. 1 tr. řádu).
25. Pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit ve smyslu §36 odst. 2 tr. řádu mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru určité nejasnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát, apod. Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce atd. Vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle posledně zmíněného ustanovení nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby, ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, je třeba, aby se jejich úvaha v tomto směru odvíjela od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného v konkrétním případě se náležitě hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit (viz rozhodnutí pod č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).
26. V nyní posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 28/2020, že bylo konáno zkrácené přípravné řízení, v jehož závěru byl na obviněnou podán k Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově návrh na potrestání pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 59 trestního spisu). V rámci tohoto zkráceného přípravného řízení státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově dne 22. 1. 2020 vrátil věc policejnímu orgánu k provedení dalších úkonů, a to zejména za účelem zkoumání osoby obviněné ze zdravotního hlediska, zda je či není psychicky nemocná (viz č. l. 55 trestního spisu). V návaznosti na to vypracovala Š. K. lékařskou zprávu ze dne 24. 1. 2020, z níž mimo jiné vyplývá, že obviněná se v současné době neléčí pro žádné psychické problémy (viz č. l. 54 trestního spisu). Z obsahu trestního spisu je dále patrno, že obviněná byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 124 Nc 1109/2009, omezena ve způsobilosti k právním úkonům v tom rozsahu, že není způsobilá nakládat s penězi nebo věcmi, jejichž hodnota přesahuje 400 Kč týdně (viz č. l. 119 trestního spisu). Současně byl obviněné usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 100 P 55/2010, ustanoven opatrovník, a to město XY. Rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 100 P 55/2010 (viz č. l. 49 trestního spisu), bylo řízení o svéprávnosti obviněné zastaveno. Z tohoto rozsudku je zároveň zřejmé, že ještě před tím, než soud rozhodl o zastavení řízení o svéprávnosti obviněné, byla obviněná rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 100 P 55/2010, omezena ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném v citovaném rozsudku. Ze sdělení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 1. 2020 vyplývá, že obviněná K. V. není omezena ve svéprávnosti, zároveň je však v tomto sdělení poněkud zmatečně uvedeno, že „svéprávnost nebyla obviněné prodloužena“ (viz č. l. 48 trestního spisu). Následně Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově v této věci vydal podle §314e odst. 1 tr. řádu trestní příkaz ze dne 7. 2. 2020, sp. zn. 102 T 28/2020, kterým obviněnou uznal vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí za něj trest (viz č. l. 62 trestního spisu). Proti tomuto trestnímu příkazu podala obviněná dne 17. 2. 2020 odpor (viz č. l. 64 trestního spisu). Hlavní líčení, při němž byl vynesen odsuzující rozsudek, proběhlo dne 28. 5. 2020 za stálé přítomnosti obviněné, avšak bez obhájce (viz č. l. 71 trestního spisu). Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala odvolání již prostřednictvím zvoleného obhájce, který se účastnil i veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 24. 8. 2020 (viz č. l. 98 trestního spisu).
27. S ohledem na výše uvedené skutečnosti sice nebyly orgány činné v trestním řízení v nyní posuzované trestní věci povinny ustanovit obviněné obhájce (za situace, kdyby si obviněná sama nezvolila obhájce v přiměřené lhůtě) z důvodů uvedených v §36 odst. 1, 3 a 4 tr. řádu. Podle Nejvyššího soudu však u obviněné přicházel v úvahu důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu vzhledem ke zdravotnímu stavu obviněné, která v minulosti prokazatelně trpěla duševní poruchou, v jejímž důsledku byla i omezena ve svéprávnosti. Vzhledem k poznatkům vyplývajícím z trestního spisu lze konstatovat, že okolnosti zakládající nutnou obhajobu obviněné ve smyslu §36 odst. 2 tr. řádu nastaly již v přípravném řízení, v němž obviněná neměla obhájce. Stěžejním ovšem bylo řízení před soudem prvního stupně, ve kterém bylo třeba důsledně dbát na dodržení základních zásad trestního řízení a práv obviněné a v jehož rámci soud provedl celé dokazování a vydal odsuzující rozsudek, ačkoli obviněná ani v této rozhodující fázi řízení nebyla zastoupena obhájcem. Proto Nejvyšší soud spatřuje pochybení zejména v tom, že soud prvního stupně v okamžiku, kdy mu byl podán návrh na potrestání, se vůbec nezabýval otázkou, zda u obviněné nejsou dány důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. řádu a jestli má být zastoupena obhájcem, kterého však neměla.
28. Pokud jde o konkrétní zjištění ohledně snížené způsobilosti obviněné realizovat v plném rozsahu svá obhajovací práva, lze poukázat na již zmíněný postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově, který dne 22. 1. 2020 vrátil věc policejnímu orgánu k provedení dalších úkonů, zejména za účelem zkoumání osoby obviněné ze zdravotního hlediska, a to především v tom směru, zda je či není psychicky nemocná. Dále je třeba zmínit lékařskou zprávu ze dne 24. 1. 2020, kterou v návaznosti na to vypracovala Š. K. Údaje obsažené v citované lékařské zprávě jsou podle názoru Nejvyššího soudu natolik obecného charakteru (navíc nejsou ani aktuální, neboť nereflektují pozdější soudní rozhodnutí týkající se řízení o svéprávnosti obviněné), že nemohou být dostatečným podkladem pro posouzení zdravotního stavu obviněné, z něhož by případně bylo možno usuzovat na existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu. Obviněná v minulosti prokazatelně trpěla nikoli přechodnou duševní nemocí, kterou soudní znalkyně ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 6. 3. 2015 diagnostikovala jako závislost na alkoholu s nepříznivým průběhem, což se vyvinulo do degradace osobnosti a poruch kognitivních funkcí a paměti. Současně soudní znalkyně označila duševní nemoc obviněné jako léčebně velmi obtížně ovlivnitelnou, nevyléčitelnou a prognosticky nepříznivou (viz č. l. 123 trestního spisu). Ze skutečnosti, že obviněná v době, kdy byl u soudu prvního stupně podán návrh na potrestání na její osobu, nebyla soudním rozhodnutím omezena ve svéprávnosti, nelze bez dalšího učinit závěr o plné schopnosti obviněné náležitě se hájit, zvlášť pokud byla znaleckým posudkem konstatována nevyléčitelnost její duševní nemoci. Přitom se nelze zcela ztotožnit ani s argumentací státního zástupce (uplatněnou ve vyjádření k dovolání obviněné), podle níž se obviněná hájila adekvátně, když mimo jiné sama bez asistence obhájce podala odpor proti původně vydanému trestnímu příkazu. Ačkoliv by bylo možno podle obsahu trestního spisu ústní i písemný projev obviněné vůči orgánům činným v trestním řízení posoudit jako obhajobu způsobilou, vedenou přiměřeně tomu, co bylo předmětem řízení, obviněné nelze upřít právo reagovat plnohodnotně na prováděné procesní úkony a realizovat své právo na obhajobu, pokud byla limitována svým duševním stavem. Také podle judikatury Ústavního soudu musí být dán právu na obhajobu průchod ve všech fázích trestního řízení a bez ohledu na to, zda je uplatňuje osoba prvotrestaná či recidivista, a nezávisle na tom, zda svědčí osobě s intelektuálními a dalšími duševními schopnostmi průměrnými či nadprůměrnými, nebo naopak osobě, u níž jsou tyto schopnosti sníženy. Právě při jejich snížení musí být obhajovací práva posílena, neboť jen tím lze dosáhnout toho, že se trestně stíhané osobě schopné jen omezeně chápat smysl trestního řízení dostane srovnatelně spravedlivého procesu v porovnání s osobami, které netrpí žádným defektem duševních schopností (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 188/04, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To je nutno zdůraznit především v nyní posuzované trestní věci, neboť soud prvního stupně založil výrok o vině obviněné v podstatě na jediném důkazu – výpovědi poškozeného, který navíc sám označil obviněnou za osobu vážně psychicky nemocnou. Proto za dané důkazní situace (šlo v podstatě o „tvrzení proti tvrzení“) bylo namístě, aby soud prvního stupně ustanovil obviněné obhájce podle §36 odst. 2 tr. řádu, neboť za daných okolností a na základě materiálů, které byly Nejvyššímu soudu předloženy, byla shledána minimálně zákonem požadovaná pochybnost o způsobilosti obviněné náležitě se obhajovat.
29. Pokud tedy proběhlo řízení před soudem prvního stupně, v němž obviněná neměla obhájce, ačkoliv vyvstaly pochybnosti o její způsobilosti náležitě se hájit, došlo ze strany soudu prvního stupně k porušení práva obviněné na obhajobu. Vzhledem k tomu, že za nezákonné nepřítomnosti obhájce v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního odsuzujícího soudního rozhodnutí napadeného dovoláním, lze uzavřít, že došlo k porušení práva obviněné na obhajobu takové intenzity, která odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a vyžaduje kasační zásah Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
30. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné K. V. s ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu opodstatněným, a proto z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 3 To 196/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 102 T 28/2020, a také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
31. Jelikož zjištěná vada byla založena v řízení před soudem prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tj. aby při dodržení zejména těch ustanovení, která garantují právo obviněné na obhajobu i prostřednictvím jejího obhájce, znovu řádně projednal tuto věc. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2020, došlo v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku ke změně hranic výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci. Soud prvního stupně tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku přihlédne k této legislativní změně trestního zákoníku. Pokud soud poté znovu dospěje k závěru, že obviněná spáchala posuzovaný skutek, který by mohl být orgánem k tomu příslušným posouzen jako přestupek, bude na místě postupovat podle §222 odst. 2 tr. řádu. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že u promlčecí doby přestupku podle §32 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, se do běhu promlčecí lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle trestního řádu. Přitom se soud prvního stupně také náležitě vypořádá s výše rozvedenými dovolacími námitkami obviněné, o něž opírala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti musí zvážit, zda pro závěr o spáchání posuzovaného skutku obviněnou a pro jeho případné posouzení jako přestupku skutečně postačí usvědčující svědecká výpověď poškozeného, která je poněkud osamoceným důkazem, jehož věrohodnost je navíc zpochybněna změnami ve skutkových verzích uváděných poškozeným.
32. Nejvyšší soud se za této situace již nezabýval dovoláním obviněné K. V., pokud bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. řádu. Bylo by to totiž bezpředmětné za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení u soudu prvního stupně, které vyústilo v meritorní rozhodnutí, bylo zatíženo výše rozvedenou zásadní procesní vadou. Účel dovolání a rozhodnutí o něm se v daném případě omezuje na to, aby obviněné bylo garantováno projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně, v němž budou plně respektována její obhajovací práva.
33. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu