ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.566.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 566/2021-2576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. J., nar. XY, na XY, státní příslušnice XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. J. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 3 T 6/2019, byla obviněná A. J. uznána vinnou v bodech 1. a 2. pokračujícím přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), poté, co městský soud nejprve podle §45 odst. 1 tr. zákoníku částečně zrušil ohledně obviněné rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to ve výroku o vině pokračujícím přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu, jakož i v navazujících výrocích, které mají ve zrušené části rozsudku podklad. Skutek, který se stal podkladem odsuzujícího výroku, je podrobně konkretizován v citovaném rozsudku a je stranám řízení dobře znám. Soud uložil obviněné společný trest odnětí svobody podle §251 odst. 1 za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2,5 roku, dále i trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spočíval v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to na dobu 3 let.
2. Tento rozsudek napadla obviněná A. J. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu uložil obviněné společný trest odnětí svobody podle §251 odst. 1 za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále odvolací soud rovněž obviněné uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, který správně omezil na zákaz poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a zákaz poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a to na dobu 3 let.
II. Dovolání obviněné
3. Obviněná A. J. podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Obviněná především zdůraznila právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v souladu s nímž by měl Nejvyšší soud vykládat dovolací důvod, který sama uplatnila. Podle jejího názoru jde v posuzované trestní věci o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a jejich právním posouzením. Soudy obou stupňů podle obviněné nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, důsledně a logicky se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, které byly relevantní pro posouzení průběhu skutkového děje a jejich právní posouzení skutku jako pokračujícího přečinu neodpovídá zákonným podmínkám nezbytným pro trestní odpovědnost obviněné. Ve včasném doplnění svého dovolání ještě obviněná poukázala na princip subsidiarity trestní represe, který nebyl soudy správně použit, neboť její jednání by jinak bylo posouzeno pouze jako přestupek podle §107 odst. 1 zákona o sociálních službách, z důvodu nízké míry společenské škodlivosti.
5. Obviněná namítla, že si nebyla vědoma trestnosti svého jednání, jejím úmyslem nebylo kohokoli poškodit, domnívala se, že její činnost je v mezích zákonné právní úpravy i nastaveného podnikatelského prostředí. Po subjektivní stránce proto u ní nelze dovodit úmyslné zavinění k naplnění skutkové podstaty stíhaného přečinu, neexistuje důkaz, který by prokázal opak. Rovněž poukázala na zásadu in dubio pro reo a namítla, že soudy nezákonně vyložily provedené důkazy k její tíži. Obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná, procesně vadná, vykazují prvky libovůle bez respektu procesních pravidel. Obviněná namítla, že poskytovatelem služeb byla obchodní společnost nikoli ona sama, proto by měla být také sankce ukládána obchodní společnosti. Podle obviněné nebylo jejím cílem dosažení zisku, poskytování sociálních služeb nelze posuzovat jako komerční podnikání, což vyplývá přímo ze zákona o sociálních službách. Předmět činnosti i právní úpravu poskytování sociálních služeb i zdravotních služeb ve smyslu zákona o zdravotních službách obviněná podrobně rozvedla v doplnění svého dovolání ze dne 24. 11. 2020, které však bylo podáno po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené v §265e odst. 1 tr. řádu, proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel.
6. Obviněná rovněž zpochybnila předvídatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť v jiných případech soudy posoudily obdobná jednání pouze jako přestupek. Obviněná rovněž uplatnila určité výhrady proti výroku o trestu a v souvislosti s nimi poukázala na délku trestního řízení, k níž nebylo přihlédnuto, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, kterou citovala.
7. Závěrem svého dovolání obviněná A. J. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno toto dovolání, pokud předseda senátu soudu prvního stupně nebude postupovat ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu. Obviněná rovněž vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněné A. J. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru nejsou jednotlivé námitky formulované přehledně tak, aby tvořily samostatné a především jasně srozumitelné celky, neboť jsou velmi obecné bez návaznosti na konkrétní zjištění či důkaz. Nicméně většina z nich neodpovídá podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu, ty relevantní pak označil za nedůvodné. Obviněná namítala nesprávné skutkové zjištění soudů, aniž by odůvodnila jeho extrémní nesoulad s některým z provedených důkazů. K tomu odkázal státní zástupce na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z níž vyplývá oprávnění Nejvyššího soudu korigovat v dovolacím řízení pouze extrémní excesy v důkazním řízení, které by výrazně zasáhly do základních práv obviněného. Podle přesvědčení státního zástupce soudy v posuzované věci hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, vyvodily z nich správná skutková zjištění, která následně odpovídajícím způsobem právně posoudily jako přečin podle §251 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Ve vztahu k námitce délky trestního řízení státní zástupce poukázal na skutečnost, že trestní stíhání obviněné bylo zahájeno dne 12. 9. 2018, obžaloba byla podána dne 10. 1. 2019, soud prvního stupně rozhodl rozsudkem již dne 20. 11. 2019 a soud odvolací dne 25. 6. 2020. Rozhodně proto nelze uvažovat o nepřiměřené době trvání trestního řízení. Žádné opodstatnění není možné přiznat ani procesní námitce obviněné týkající jednostranného hodnocení důkazů soudy, které tak měly porušit zásadu in dubio pro reo . Obviněná sama neoznačila žádnou úvahu, v níž by se porušení této zásady promítlo. Dále státní zástupce opět připomněl bohatou judikaturu, podle níž nejde o přípustnou dovolací námitku, pouze ve výjimečných případech, v nichž výsledek skutkových zjištění soudů nemá žádnou oporu v provedených důkazech, může Nejvyšší soud posoudit její uplatnění dovolatelem jako opodstatněné. V podstatě stejné vyjádření učinil státní zástupce i ve vztahu k námitkám obviněné o porušení práva na spravedlivý proces.
10. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přitom souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně je nezbytné, aby dovolatel uplatnil takové konkrétní námitky, které skutečně odpovídají dovolacímu důvodu či důvodům, které označil.
13. Obviněná A. J. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž tento dovolací důvod může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, avšak na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a který vyplývá z provedeného dokazování. Stručně lze naplnění tohoto dovolacího důvodu shledat tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání však zásadně nelze vytýkat vady v procesním pochybení soudů, jehož se měly dopustit při hodnocení provedených důkazů a v jakém rozsahu bylo dokazování provedeno.
b) K námitkám obviněné
14. Uplatněné dovolací námitky obviněné se vůbec netýkají právního posouzení skutku, kterým byla uznána vinnou, přitom však bylo možné se zabývat jen okolnostmi jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině, neboť ohledně skutku pod bodem 2. nebyla v posuzované věci vina obviněné posuzována, nýbrž převzata z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018. Výhrady obviněné nesměřují prakticky vůbec proti hmotněprávnímu skutku, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněná v této souvislosti neodkázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být soudy porušeno. Přitom obviněná ve svém dovolání v zásadě jen zopakovala svoji obhajobu, kterou uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, mimo jiné i v závěrečné řeči v hlavním líčení před soudem prvního stupně a v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů se důsledně vypořádaly s veškerou obhajobou obviněné, reagovaly na zásadní tvrzení, jimiž se snažila vyvrátit důvodnost podané obžaloby. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací přesvědčivě vyložily důvody, které je vedly k vyslovení viny obviněné i k právním závěrům ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněné. Institut dovolání není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002, dále též například usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Vzhledem k tomu, že průběh dokazování před soudy prvního a druhého stupně včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů, neupravuje trestní právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního (srov. §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu), nemohou být veškeré procesní námitky předmětem dovolacího přezkumu. Stejně tak zákon v ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu nepřipouští podání dovolání jen proti důvodům rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat přednesenými výtkami směřujícími proti odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně. Jak ostatně vyplývá z obsahu dovolání obviněné, její nespokojenost s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů má svůj původ v samotném rozhodnutí o vině a trestu. Veškeré námitky obviněné fakticky směřují výlučně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nikoli proti vadnému použití ustanovení hmotného práva, jak již bylo uvedeno výše. Soudy obou stupňů dostatečně a logicky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněné a proč nemají pochybnosti o její vině na podkladě důkazů, které byly v řízení provedeny. Jak přiléhavě demonstroval v datech státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, nelze vůbec uvažovat o nepřiměřené délce trvání trestního stíhání obviněné. Stejně tak nemá žádné opodstatnění její zpochybnění vlastní trestní odpovědnosti, neboť sama obviněná, ani O., kteří se nachází v těžké životní situaci nebo jsou ohrožení sociální exkluzí (nyní N.) nedisponovaly oprávněním k provozování toho druhu služeb, které obviněná jako předsedkyně spolku, tedy jeho statutární orgán reálně vykonávala a které pak vykonávala i jako fyzická osoba zapsaná v živnostenském rejstříku, kdy od 29. 2. 2012 byla oprávněna k provozování zprostředkování obchodu a služeb, ubytovacích služeb, k poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu a poskytování služeb pro rodinu a domácnost, tedy činností, které neodpovídají službám, k nimž je nezbytná registrace ve smyslu §78 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, u Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Stejně tak obviněná ani nedisponovala oprávněním k poskytování zdravotních služeb ve smyslu §11 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.
16. Správnost skutkového stavu, k němuž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu), bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) v trestní věci obviněné A. J., nemůže Nejvyšší soud v zásadě zpochybňovat, v posuzované trestní věci k tomu ostatně ani neshledal žádný důvod. Z obsahu trestního spisu rozhodně nelze dovodit žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů prvního i druhého stupně a jejich právními závěry, ostatně ani sama obviněná nevysvětlila, v čem by tento rozpor měl konkrétně spočívat. Nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokázané jednou skupinou důkazů a odmítne verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, pokud takové hodnocení není zjevně nelogické (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1371/2018).
17. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a požadavku obviněné, aby její jednání bylo posouzeno pouze jako přestupek s ohledem na nízkou míru společenské škodlivosti přečinu, je nutno připomenout, že i s touto její námitkou se oba rozhodující soudy vypořádaly a na jejich přiléhavou argumentaci lze odkázat. V této souvislosti nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. Také v tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněné za pokračující přečin neoprávněného podnikání. Soudy přitom měly na zřeteli veškeré okolnosti spáchání obou dílčích útoků přečinu včetně doby provozování služeb bez příslušného oprávnění a územní oblast, v níž obviněná nepovolenou činnost prováděla.
18. Závěrem je proto možné shrnout, že soudy obou stupňů se posuzovanou trestní věcí dostatečně zabývaly, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se soud druhého stupně bez výhrad ztotožnil. Rozhodně nelze v těchto rozhodnutích spatřovat pochybení jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá přání a představě obviněné, která zpochybňování právních závěrů o naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce postavila na jiných skutkových okolnostech, než k jakým dospěly oba rozhodující soudy.
V. Závěrečné shrnutí
19. Přestože obviněná A. J. ve svém dovolání formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, její konkrétní námitky tomuto důvodu neodpovídaly, stejně tak jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněné, které se nijak nedotklo právní moci napadeného rozsudku, Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu tohoto rozsudku podle §265o odst. 1 tr. řádu. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký