ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.828.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 828/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podala obviněná T. T., nar. XY v XY, XY, státní příslušnice XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 9 To 401/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 118/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné T. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná T. T. byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 3 T 118/2019, uznána vinnou pomocí k přečinu neoprávněného podnikání podle §24 odst. 1 písm. c) a §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za toto jednání a za sbíhající se přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody podle §251 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců. Dále byl obviněné uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a dále v zákazu poskytování zdravotních služeb, včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, na dobu 2 let. Současně městský soud zrušil ohledně obviněné výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok o trestu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Skutek, kterým se obviněná měla dopustit pomoci k přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku je uveden ve výše citovaném rozsudku a je účastníkům řízení znám.
2. Rozsudek Městského soudu v Brně napadla odvoláním obviněná T. T. a Krajský soud v Brně je podle §256 tr. řádu zamítl usnesením ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. 9 To 401/2020.
II. Dovolání obviněné
3. Obviněná T. T. podala proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná ve shodě s obhajobou uplatněnou již v předchozím řízení uvedla, že se jednání, které je jí kladeno za vinu nedopustila, skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky přečinu, kterým byla uznána vinnou a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů ani neposkytují podklad pro závěr, že stíhaný skutek je přečinem.
4. Obviněná zpochybnila postup Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který prováděl kontrolu poskytování zdravotních služeb, neuložil jim žádnou povinnost k nápravě, ostatně poskytované zdravotní i sociální služby byly podle ní ke dni 31. 5. 2015 již ukončeny, tudíž došlo k nápravě protiprávního stavu, proto ani nebylo tímto úřadem zahájeno správní řízení. Před ukončením kontroly a vydáním protokolu o kontrole byl dán tímto úřadem podnět k trestnímu stíhání. Ve vztahu k přerušení kontroly a průtahům v délce doby kontroly poukázala dovolatelka na stanovisko ombudsmanky, která tato pochybení Krajskému úřadu Jihomoravského kraje vytkla. Obviněná ve vztahu k neoprávněnému podnikání v oblasti sociálních a zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen ZSS), a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen ZZS) poukázala na dokument „Doporučený postup č. 2/2019 Ministerstva práce a sociálních věcí, který vypracoval dne 4. 11. 2019 Odbor sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení, s podtitulem Problematika neregistrovaných sociálních služeb – zaměřeno zejména na pobytové služby sociální péče, který nahrazuje Doporučený postup č. 2/2014“ , který učinila přílohou svého dovolání. Z této metodiky dovodila, že jednání, které je jí kladeno za vinu, mělo být řešeno ve správním řízení, nikoli prostředky trestního práva. Případné neoprávněné poskytování sociálních služeb klientům v rozporu s §78 odst. 1 ZSS mělo být posouzeno jako přestupek podle §107 odst. 1 tohoto zákona, k jehož projednání byl příslušný právě krajský úřad, který prováděl kontrolu. Obviněná poukázala na motivaci jejich jednání, kterou bylo poskytovat jejich klientům služby sociální a zdravotní, což snižovalo intenzitu společenské škodlivosti do té míry, že nejde o přečin. Správní orgán jim za předmětný přestupek mohl uložit citelnou pokutu, která by nepochybně byla trestem dostačujícím. V této souvislosti poukázala na pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve věci obviněné K. K. vedené u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 169/2016, v níž obdobné jednání, jaké je kladeno za vinu jí bylo postoupeno Krajskému úřadu Libereckého kraje s tím, že by skutek mohl být posouzen jako přestupek podle §107 odst. 1 ZSS. Toto rozhodnutí podle obviněné jen potvrdilo nepřehlednost a dvojznačnost právní úpravy této oblasti podnikání a činností. Dovodila proto, že i s ohledem na jejich záměr pomoci potřebným lidem, nemohlo být její jednání přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, ani ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť pro jeho trestnost je nezbytné úmyslné zavinění, které nelze prokázat právě i z důvodu, že obdobnou činnost vykonávaly i další osoby, které stíhány nebyly, jejichž výslech současně navrhla. Její trestní stíhání, na rozdíl od těchto dalších osob, bylo ovlivněno skutečností, že je sestrou A. J.
5. Obviněná dále namítla, že je věcí klienta, jemuž je sociální či zdravotní péče poskytována, zda si tuto péči zajistí prostřednictvím asistenta sociální péče či s využitím tzv. OSVČ v režimu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“). Ubytovací prostory jimi používané k ubytování jejich klientů byly jejich přirozeným sociálním prostředím, neboť jiné ani neměli. Podle obviněné soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily otázku, kdo je asistentem sociální péče, nevzaly v úvahu, že jde o neformální sociální službu, poskytovanou fyzickou osobou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, tudíž asistent sociální péče nemohl být jejich zaměstnancem, jeho odměna byla hrazena z příspěvku na péči příjemce sociální pomoci a tato sociální dávka nebyla příjmem C. včetně pobytových služeb nebo O. ani A. J., nýbrž konkrétního klienta, který měl vlastní osobní depozit, z něhož byla prováděna úhrada jeho nákladů. Jeho rodinní příslušníci mohli správnost údajů ve vyúčtování kontrolovat. Podle obviněné byla respektována i povinnost uzavření písemné smlouvy mezi asistentem sociální péče a osobou, které tato péče byla poskytována ve smyslu §83 odst. 3 ZSS, v tomto směru prováděly kontrolu i krajské pobočky Úřadu práce.
6. S poukazem na výše uvedené obviněná namítla, že soud prvního stupně i soud odvolací nedostatečně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe i princip ultima ratio.
7. Dále obviněná dovodila i extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jejich právními závěry, což vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Rovněž zpochybnila naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu, neboť závěr o zavinění je závěrem právním, který musí být prokázán výsledky dokazování a z těchto logicky vyplynout. Podle obviněné soudy nižších stupňů nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo , nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to i z důvodu, že opomenuly důkazy svědčící ve prospěch obviněné. Právě takto došlo k výše konstatovanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby, případně aby po zrušení usnesení odvolacího soudu tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno toto dovolání, pokud předseda senátu soudu prvního stupně nebude postupovat ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněné T. T. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněná v zásadě jen opakuje argumenty, které uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Obdobnou argumentaci dovolatelky přitom odmítl již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, i Ústavní soud svým usnesením ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1418/2020. Ve vztahu ke správnosti právního posouzení skutku, který je obviněné kladen za vinu, přitom odvolací soud vycházel právě ze závěrů tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu lze snad podle státního zástupce pouze vytknout přílišné odkazování na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve vztahu k trestnosti posuzovaného jednání i z hlediska nutnosti odmítnutí užití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
10. Pokud obviněná namítala porušení zásady in dubio pro reo , jde o zásadu procesní, nikoli hmotněprávní a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepřipouští její přezkum v dovolacím řízení. Dále státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněné o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry.
11. Rozsah dokazování spadá do výlučné kompetence soudů prvního a druhého stupně, je na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost významnou pro zjištění skutkového stavu.
12. Námitky obviněné podle státního zástupce dílem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Obviněná opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože správně měla uplatnit dovolací důvod uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť napadla usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto jako nedůvodné. Obviněná přitom dovodila ve svém dovolání, že již v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná tedy tvrdila, že již v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to v rozsahu výroku o vině, které soud druhého stupně nenapravil. Tato vada však nemá zásadní vliv na možnost projednání dovolání obviněné Nejvyšším soudem.
15. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není v žádném případě určen k nápravě procesních pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jejich důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o některé z taxativně vyjmenovaných pochybení, k jejichž nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněné
17. Ze stručné reprodukce obsahu dovolání vyplývá, že obviněná T. T. v něm v podstatě znovu zopakovala svoji obhajobu, kterou uplatňovala již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, soudy se s ní vypořádaly a vysvětlily, proč ji považují za vyvrácenou. V takových případech Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné, jak bylo konstatováno například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném pod č. T 408. ve Svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002. Nejvyšší soud považuje argumenty soudů nižších stupňů za přiléhavé, věcně správné i dostatečně přesvědčivé, proto jen stručně připomene zásadní úvahy, z nichž jejich skutkové i právní závěry o vině obviněné vycházely.
18. Obviněná T. T. se pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku měla podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit v zásadě tím, že ačkoli znala podmínky nutné k registraci a poskytování sociálních služeb, věděla, na jakém právním podkladu funguje C. včetně pobytových služeb (dále jen „C.“), které provozovala její sestra A. J. jako předsedkyně spolku „O.“, podílela se na jeho provozu (zajištění zásobování, dohledu nad činností pečovatelů, vyplácení finančních odměn asistentům, schvalovala rozpisy služeb, zajišťovala přebírání důchodů a příspěvků na péči od klientů C., na přijímání nových klientů, apod.), zastupovala v době nepřítomnosti svoji sestru, v těchto i dalších činnostech souvisejících s provozem C. na adresách a v době, uvedené v rozsudku soudu prvního stupně. Na těchto činnostech se následně v C. podílela i v době, kdy je vykonávala její sestra jako podnikající fyzická osoba, zapsaná od 29. 2. 2012 v živnostenském rejstříku, s předmětem podnikání zprostředkování obchodu a služeb, ubytovacích služeb, poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu a poskytování služeb pro rodinu a domácnost. Takto docházelo v uvedených časových obdobích k poskytování služeb sociální péče a zdravotní péče, jak je tato péče v rozsudku konkretizována, minimálně 52 klientům C. Osoby, které na podkladě uzavřených smluv sociální péči poskytovaly, nebyly osobními asistenty, jak je definuje ustanovení §39 odst. 1 ZSS. Žádný ze subjektů poskytujících tyto služby sociální péče (výše uvedené občanské sdružení, A. J. jako podnikající fyzická osoba ani C.) nedisponoval řádnou registrací poskytovatele sociálních služeb ve smyslu §78 odst. 1 a 2 ZSS u Krajského úřadu Jihomoravského kraje, stejně tak ani oprávněním k poskytování zdravotních služeb ve smyslu §11 ZZS. Zdravotní péče přitom byla poskytována i osobami bez dostatečné odborné kvalifikace, navíc v prostorách, které nebyly zdravotnickým zařízením ani sociálním zařízením ve smyslu §50 ZSS.
19. Již z výše uvedených závěrů tedy nemůže být pochyb o tom, že provozovaná činnost, na které se odvolatelka aktivně podílela, má charakter neoprávněného podnikání ve smyslu §251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť docházelo k neoprávněnému poskytování služeb ve větším rozsah, služeb, jejichž poskytování nemohlo obsáhnout živnostenské oprávnění, kterým A. J. disponovala, ani účel, pro který byl založen spolek O. (sociální, kulturní a edukační podpora osobám, které se nachází v těžké životní situaci, nebo jsou ohroženy sociálním vyloučením). Vzhledem k době, po kterou byly provozovány služby sociální i zdravotní péče, různým místům jejich poskytování i zjištěného počtu klientů je nepochybné, že v posuzované věci byl naplněn znak základní skutkové podstaty přečinu podle §251 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve větším rozsahu poskytování těchto služeb, stejně jako neoprávněnost jejich poskytování, jak bylo vyloženo výše. Přitom pokud jde o zapojení a míru účasti obviněné na neoprávněném podnikání její sestry, nebyla rozhodně zanedbatelná, v podrobnostech lze poukázat zejména na argumenty v bodech 12. a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
20. Ve vztahu k závěru o vině obviněné je možno poukázat i na vymezení obsahu volné živnosti uvedené pod bodem 79. volných živností „Poskytování služeb pro rodinu a domácnost“, jak je konkretizována v nařízení vlády ze dne 23. 7. 2008, č. 278/2008, o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění platném v době, kdy se obviněná měla na předmětné trestné činnosti podílet. Obsahem této volné živnosti totiž není poskytování sociálních služeb podle ZSS, jedná se o „poskytování služeb, zejména zajišťování chodu domácnosti (vaření, úklid, praní, žehlení, péče o zahradu a podobně), individuální péči o osoby, zejména děti nad tři roky věku v rodinách, příležitostné krátkodobé hlídání dětí (včetně dětí do tří let věku), obstarávání nákupů a jiných záležitostí souvisejících s chodem domácnosti a jinou obstaravatelskou činnost. Obsahem činnosti není poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách, péče o děti do tří let věku v denním režimu, ostraha osob a objektů (osobní strážci, hlídači a podobně) a další činnosti související s chodem domácnosti, jež jsou předmětem živností řemeslných, vázaných a koncesovaných.“ Z výše uvedeného tedy není pochyb o tom, že i obviněná T. T. se vědomě podílela na účelovém obcházení zákona, zneužití situace v oblasti péče o staré a nemohoucí osoby, a to s vědomím, že tímto jednáním i ona porušuje konkrétní ustanovení ZSS, neboť se účastnila na poskytování sociálních i zdravotních služeb bez příslušného oprávnění (§78 ZSS), v místech, která neměla charakter zařízení sociálních služeb ve smyslu §34 odst. 1 ZSS, přičemž péči o klienty spolek nevykonával prostřednictvím odborně vzdělaných osob, které by mohly zastávat pozici asistentů sociální péče ve smyslu §83 ZSS.
21. S vědomím výše uvedených závěrů jsou proto námitky obviněné zpochybňující postup Krajského úřadu Jihomoravského kraje z hlediska vyvození její trestní odpovědnosti zcela irelevantní. Rovněž z interního předpisu nazvaném „Doporučený postup č. 2/2019 Ministerstva práce a sociálních věcí, vypracovaného dne 4. 11. 2019 Odborem sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení…“ si obviněná musela být vědoma, že spolek nedisponuje oprávněním k poskytování sociálních služeb a v důsledku toho ani služeb zdravotních. Ani ze skutečnosti, že zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, obsahuje v části sedmé (§106 až §108) ustanovení o přestupcích, neznamená, že závažnější případy jednání popsaného zejména v §107 ZSS nemohou být posouzeny jako trestný čin. Právě závažnost protiprávního jednání, na kterém se obviněná podílela, a míra jeho škodlivosti odůvodňuje potřebu postihnout je jako přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku na rozdíl od věci řešené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 6 T 169/2016, jehož rozhodnutí se obviněná dovolávala. Pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ totiž nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Nelze vytýkat soudům obou stupňů, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využít prostředků trestního práva k postihu obviněné za spáchaný skutek při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodně se obviněná nedopustila pomoci k přečinu neoprávněného podnikání za výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani běžně se vyskytujícím případům téhož druhu. Soudy správně zohlednily délku páchání činu, jeho rozsah i zištný motiv obviněné, tudíž použily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Ve vztahu k možnému podílu dalších osob na posuzovaném jednání a jejich trestní odpovědnosti je nutno připomenout obžalovací zásadu zakotvenou v §2 odst. 8 tr. řádu, kterou je soud vázán. Živnostenské oprávnění, kterým sestra obviněné disponovala, jí rozhodně neumožňovalo, jak je výše rozvedeno, aby poskytovala sociální a zdravotní služby ve smyslu ZSS a ZZS.
22. Z důvodů vysvětlených v bodech 15. a 16. tohoto usnesení nemohl Nejvyšší soud přihlížet k námitkám obviněné, které směřovaly proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, jaký skutkový závěr přijaly, neboť jde o výlučně skutkové výhrady mimo rámec možností dovolacího přezkumu. Obviněná pokračuje ve způsobu své obhajoby, prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje a odmítá verzi předloženou v obžalobě, která však byla v trestním řízení prokázána. Nejvyšší soud se v tomto ohledu prakticky ve všem přiklonil k postupu i názorům soudů prvního i druhého stupně, jak je ve svých rozhodnutích vyložily včetně argumentů, pro něž odmítly obranu obviněné a na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o její vině. Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů prvního a druhého stupně, ostatně ani obviněná výslovně neoznačila konkrétní důkazní prostředky, které by se vzájemně vylučovaly, resp. neodpovídaly by skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudy.
V. Závěrečné shrnutí
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Část dovolacích námitek byla sice s určitou tolerancí podřaditelná uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký