ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.849.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 849/2021-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. Ř. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Odolov, Malé Svatoňovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 68 To 110/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 38/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 9 T 38/2019, byl obviněný J. Ř. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento zločin byl obviněnému uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným Z. M., nar. XY, a R. M., nar. XY, každému v částce ve výši 409 101 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli oba poškození se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 68 To 110/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl obviněný uznán vinným shora uvedeným zločinem, jsou podrobně konkretizována v citovaném rozsudku a účastníkům řízení jsou známa, v tomto směru lze na výrok o vině zcela odkázat.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť závěry o jeho vině spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Oba soudy, které ve věci rozhodovaly, nesprávně právně posoudily okolnosti spáchání skutku obviněným a při rozhodování o jeho vině a trestu se nevypořádaly se všemi okolnostmi pro rozhodnutí ve věci významnými.
5. Obviněný zpochybnil použitelnost důkazu zvukovými záznamy, které poskytli poškození Policii ČR v přípravném řízení z hlediska prověření jejich pravosti i nezměnitelnosti, vytkl soudu prvního stupně, že z tohoto hlediska odmítl nahrávky prověřit znaleckým zkoumáním, má za to, že nahrávky byly mnohdy vytrženy z kontextu, tudíž z nich nelze zjistit objektivní skutečnosti. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy neposoudily kolizi zájmu (test proporcionality) na objasnění trestné činnosti a zásahu do jemu ústavně zaručených práv, neboť došlo jejich pořízením k zásahu do jeho soukromí a rodinného života.
6. Dále obviněný v dovolání zpochybnil i výši škody, kterou měl poškozeným způsobit, neboť pouze částku 260 000 Kč činil nespornou, tu od poškozených obdržel, převzetí dalších plateb ze strany poškozených, popřel on i svědek M. R. Ani z výpisů z účtů poškozených, které byly jako důkaz provedeny, nelze učinit jednoznačný závěr, že by výše škody činila 812 202 Kč a představovala tak značnou škodu.
7. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně právně posoudil popsaný skutek jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli o trestný čin nejde. Zopakoval svoji obhajobu uplatňovanou již v předchozím řízení o okolnostech, za nichž se poškození na něj obrátili, snažil se jim v jednání s finančním úřadem pomoci, proto se obrátil na svědka M. R., který měl zpracování účetnictví zajistit. On si ponechal za zprostředkování věci pouze 10 000 Kč, další částku 250 000 Kč předal tomuto svědkovi. Převzetí dalších finančních částek od poškozených odmítl. S ohledem na tuto svoji uplatněnou obhajobu dovodil, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Nebylo ani zjištěno, že by obohatil sebe nebo jiného, nebyla konkretizována žádná osoba, u níž by k obohacení došlo, pouze osoby, které rekonstruovaly účetnictví poškozených, dostaly za svoji práci zaplacenu přiměřenou odměnu.
8. Nedošlo ani k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, nebylo prokázáno, že by uvedl poškozené nebo jinou osobu v omyl nebo využil omylu některého z poškozených či jiné osoby, že by zamlčel podstatné skutečnosti. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací argumentovaly tím, že přislíbil poškozeným zajištění renomovaných odborníků na vysoké úrovni k řešení jejich problémů se správcem daně, k čemuž nedošlo, neboť osoby, které měl kontaktovat, rozhodně takovými odborníky nebyly, namítl, že poškozeným šlo především o osoby s kontakty na pracovníky správce daně, rozhodně tedy nelze dovodit, že by poškozené uvedl v omyl tím, jaké osoby k řešení jejich problémů sehnal, byly to osoby, jaké poškození vyžadovali. Konečně obviněný poukázal i na novelizaci trestního zákoníku od 1. 10. 2020, přičemž od tohoto data již škoda, kterou měl způsobit není značnou škodou ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ale jen větší škodou podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což by mělo vliv na právní kvalifikaci jeho jednání.
9. Proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám ve věci rozhodl a uznal jej vinným pouze přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu trest v sazbě tohoto zákonného ustanovení, případně aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nesouhlasil s tvrzením o povrchním či nedostatečném dokazování před soudem prvního stupně, který podle něj provedl všechny důkazy přicházející do úvahy a postupem zákonem předpokládaným, dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, které rovněž řádně odůvodnil. Nedošlo ani k opomenutí nějakého pro rozhodnutí významného důkazu. Naprostá většina námitek uplatněných obviněným neodpovídá označenému dovolacímu důvodu, který opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání hmotněprávních otázek, nikoli procesních. Obviněný v zásadě pouze nesouhlasil se skutkovými závěry, a to i ohledně výše škody, zpochybňoval naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, kterým byl uznán vinným, přičemž tyto jeho námitky nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
11. Státní zástupce poukázal na skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně i soud odvolací vycházely, přitom ani audiozáznamy ze schůzky poškozených s obviněným, ani SMS zprávy mezi nimi nelze považovat za důkaz nepřípustný. Pochybnosti nevznikly ani ve vztahu k výši škody, která byla opět jednoznačně v dosavadním řízení prokázána. Rovněž z výpovědi svědka E. S. je zřejmé, že listiny vrácené poškozeným nelze považovat za řádně zpracované účetnictví. Z listin, které byly vráceny, ani zpracování účetnictví nebylo možné. Skutkovým zjištěním pak odpovídají i učiněné právní závěry.
12. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze pouze považovat požadavek obviněného, aby jeho jednání bylo v souladu s novou právní úpravou posouzeno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť obviněný byl pravomocně odsouzen již v srpnu 2020, tedy před novelizací ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., jehož účinnost nastala ke dni 1. 10. 2020.
13. Dovolání obviněného státní zástupce závěrem svého vyjádření označil za zjevně neopodstatněné a navrhl je za podmínek §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
16. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
17. Rovněž je nutno uvést, že obviněný J. Ř. sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl jeho řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle obviněného v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl.
18. O odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále z důvodu, že obviněným uplatněné námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K uplatněným námitkám obviněnými
19. S ohledem na výše uvedené, lze souhlasit se státním zástupcem, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou.
20. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
21. K námitkám obviněného je nutno konstatovat, že prakticky obdobné argumenty uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím, tyto soudy se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí je tak možno odkázat. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. Soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině obviněného, včetně prokázání jeho úmyslného zavinění i výše jím způsobené škody oběma poškozeným. Rozhodně nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. o extrémním rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež byly následně správně právně posouzeny. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné ve svazku č. 72 pod st. č. 38/14 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, některými skutkovými a procesními otázkami, zejména hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud neshledal takový nesoulad, natožpak extrémní. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.
23. Zcela odmítnout jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu musel Nejvyšší soud námitky obviněného zpochybňující procesní použitelnost důkazu zvukovými nahrávkami, které ze setkání s obviněným pořídili poškození. Ve vztahu k pravosti a originalitě těchto zvukových záznamů se již podrobně vyjádřil ve svém rozsudku soud prvního stupně i odvolací soud ve svém usnesení. Je nutno zdůraznit, že rozhodně pro závěr o vině obviněného nebyly tyto důkazy stěžejní, neboť oba soudy nižších stupňů primárně vycházely z výpovědí poškozených i jejich otce, dcery obviněného M. N. i listinných a věcných důkazů, které podrobně zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku hodnotil. Těmito důkazy také byla jednoznačně prokázána výše škody, kterou obviněný svým jednáním poškozeným způsobil. V tomto směru ani výpovědi svědků M. R. a J. J. nemohou správnost skutkových i právních závěrů soudů nižších stupňů zpochybnit. Zvukové záznamy pořízené poškozenými ze setkání s obviněným tak jsou pouze důkazem, který doplňuje tyto primární usvědčující důkazy a jejich procesní použitelnost s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu je nezpochybnitelná, a to i s vědomím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikovaného pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr, v němž je uvedeno, že „S ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost osoby a její soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ S vědomím konstatovaných skutkových zjištění, pouze podpůrné hodnoty takto opatřeného důkazu, v testu proporcionality s vědomím závažnosti protiprávního jednání obviněného, tento důkaz obstojí z hlediska jeho použitelnosti v tomto trestním řízení.
24. Jak již bylo výše naznačeno, neobstojí ani námitky obviněného ve vztahu k výši jím způsobené škody, s nimiž se ostatně soud prvního stupně i soud odvolací rovněž přesvědčivě vypořádal. Oba poškození podrobně uvedli okolnosti, za nichž postupně předávali finanční částky obviněnému, uvedli okolnosti, za nichž tyto peněžní prostředky i věcné dary na nich byly vylákány i výši takto jim způsobené škody. Tyto skutečnosti jsou pak potvrzovány i dalšími důkazy, v tomto směru lze zcela odkázat na pečlivá a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
25. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného, že nenaplnil znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu, že poškozené neuvedl v omyl svými sliby o vysoké odborné úrovni právních i účetních služeb, které jim zajistí pro probíhající daňové řízení v souvislosti s neplněním daňových povinností. Jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, není ani pochyb o tom, že obviněný tímto jednáním obohatil nejenom sebe, ale i další osoby, které se s ním na oklamání poškozených podílely.
26. Ani argumentaci obviněného novelizací ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb., nelze shledat důvodnou s vědomím, že obviněný se protiprávního jednání dopustil koncem roku 2012 a v lednu 2013 a o jeho vině i uloženém trestu bylo pravomocně rozhodnuto 3. 8. 2020, kdy odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy ještě před účinností novely trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., které se dovolává, přičemž tento zákon neobsahoval žádná přechodná ustanovení, z nichž by bylo možno dovodit jejich aplikovatelnost na případ obviněného.
27. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku. Své hodnotící úvahy poté oba soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy také náležitě vypořádaly s obhajobou dovolatele, který v dovolání v podstatě jen opakoval svoji argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů. Zabývat se podrobněji obranou obviněného proto není třeba, protože na tuto již přiléhavě a věcně správně odpověděly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl. Podle §265i odst. 2 tr. řádu má Nejvyšší soud takové rozhodnutí jen stručně odůvodnit.
V. Závěrečné shrnutí
28. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly tak deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Ty námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký