ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.865.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 865/2021-3453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovoláních, která podali obvinění J. J., nar. XY, trvale bytem XY, a M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 To 191/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 15/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. J. a M. H. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 2 T 15/2019, byli obvinění J. J. a M. H. pod body 1) až 128) výroku o vině odsouzeni za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), který spočíval stručně uvedeno v tom, že obvinění jako jednatelé a společníci obchodní společnosti K., IČ XY, resp. K., jež byla 7. 12. 2020 vymazána z obchodního rejstříku (dále též jen „K.“), která se zabývala spediční činností a nákladní silniční dopravou a která nebyla schopna plnit své splatné závazky, mj. ani doplatit úvěr Raiffeisenbank, a. s., IČ 49240901, který byl zajištěn osobním majetkem obviněných, při nedostatku jiných reálných zdrojů obchodní společnosti v úmyslu nezaplatit, vylákali v době od 2. 1. 2013 do 18. 9. 2013 u celkem 128 dopravců či jiných obchodních partnerů provedení přeprav zboží nebo jiných služeb v souvislosti s dopravou, za které dostali od odběratelů zaplaceno, avšak dopravcům či jiným subjektům uvedeným ve výroku o vině za vylákané přepravy a další služby nezaplatili vůbec nebo jen pouze částečně, a takto získali potřebné finanční prostředky mj. pro splacení úvěru u Raiffeisenbank, a. s., za nějž oba ručili osobním majetkem, přičemž již v době uzavření objednávek (po 1. 1. 2013) úmyslně poškozeným zamlčeli, že K., nedostojí svým smluvním závazkům s ohledem na platební neschopnost a dlouhodobě nepříznivou ekonomickou situaci, obvinění jako jednatelé a společníci obchodní společnosti K., pouze předstírali záměr zaplatit poškozeným za sjednanou přepravu a jiné služby, čímž způsobili poškozeným škodu v celkové výši 1 812 237,59 Kč.
2. Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění J. J. a M. H. shodně odsouzeni podle §209 odst. 4 za použití §84 tr. zákoníku k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s dohledem se stanovením zkušební doby v trvání 5 let podle §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku. Každému z obviněných okresní soud dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků vedených ve smlouvě o penzijním připojištění č. 0543645073, resp. č. 0543670153, u penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., ve výši 98 021 Kč, resp. 79 786 Kč ohledně obviněného M. H., s tím, že podle §71 odst. 3 tr. zákoníku propadlé náhradní hodnoty připadají státu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal celkem 110 poškozených vyjmenovaných v adhezním výroku rozsudku s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podali odvolání oba obvinění a také poškozená obchodní společnost RELIMEX, spol. s r. o., IČ 62913972, z jejichž podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 12 To 191/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestech obviněných a rovněž ve výroku, jímž byla poškozená RELIMEX, spol. s r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově uložil každému z obviněných podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §228 odst. 1 tr. řádu krajský soud nově uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené RELIMEX, spol. s r. o., částku ve výši 16 940 Kč na náhradu škody.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění J. J. a M. H. podali prostřednictvím společného obhájce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž napadli citované rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž v úvodu ještě důrazně popřeli, že by spáchali skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku okresního soudu.
5. Obvinění uplatnili ve svých dovoláních dvě zásadní námitky. Jednak byli přesvědčeni, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu, ačkoli se ve skutečnosti o trestný čin nejednalo, šlo totiž o špatné podnikatelské rozhodnutí obviněných v postavení zástupců obchodní společnosti K. Podle názoru obviněných soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, neboť obchodní právo disponuje mnoha způsoby, jak postihnout chybná rozhodnutí statutárních orgánů obchodních společností. K tomu odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Zřejmě k výkladu zásady „in dubio pro reo“ obvinění označili nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, aniž by však k jejímu výkladu či aplikaci v posuzované věci přeložili konkrétní argumenty. Obvinění připustili, že obchodní společnost K., hospodařila se ztrátou a na provoz autodopravy byl v bance zřízen tzv. autokorent, avšak trvali na tom, že obchodní společnost své závazky hradila, byť opožděně, rovněž povinné odvody za zaměstnance a jejich mzdy platila řádně. Protože K., měla nasmlouvané velké množství zakázek na přepravní služby, obvinění věřili, že ze zisku z podnikatelské činnosti bude možné uhradit veškeré dluhy včetně závazků vůči poškozeným. Protože současně obvinění uvažovali o prodeji svých obchodních podílů, bylo jim bankou doporučeno ukončit úvěr, za který osobně jako společníci ručili prostřednictvím směnky. Obchodní společnost K., tedy vyrovnala kontokorent, čímž splnila svůj závazek vůči bance a zároveň zaniklo ručení obviněných, na jejichž místo měl nastoupit nový společník. Obvinění proto ve svém jednání spatřovali „nedodržení povinnosti péče řádného hospodáře jednateli“ obchodní společnosti, domnívali se, že nepřekročili rovinu obchodněprávní odpovědnosti, a proto jejich jednání nemělo být sankcionováno prostředky trestního práva.
6. Pro případ, že by Nejvyšší soud neakceptoval námitku týkající se využití zásady subsidiarity trestní represe, obvinění vytkli soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu. Podle jejich přesvědčení by byla přiléhavější právní kvalifikace skutku podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin zvýhodnění věřitele. Obvinění zdůraznili, že K., se nacházela v platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Stav předlužení ostatně konstatoval také znalecký posudek vypracovaný znalcem Mgr. Ing. Pavlem Švarcem, který byl proveden jako důkaz v hlavním líčení. Pokud tedy obvinění zastupující K., která se nacházela v úpadku, uhradili její dluh vůči Raiffeisenbank, a. s., která byla jedním z mnoha věřitelů úpadce K., pak tímto postupem částečně zmařili uspokojení ostatních věřitelů, resp. úhradou pohledávky Raiffeisenbank, a. s., tohoto věřitele zvýhodnili před ostatními věřiteli.
7. Závěrem svých dovolání obvinění J. J. a M. H. navrhli Nejvyššímu soudu zrušit dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně zrušit také rozsudek soudu prvního stupně, aniž by současně navrhli další procesní postup.
III. Vyjádření k dovoláním
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných J. J. a M. H. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předeslala, že většina námitek obviněných uplatněnému důvodu dovolání neodpovídala, neboť se jimi domáhali přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podobně ani výhrada proti nepoužití procesní zásady in dubio pro reo nemohla naplnit zvolený dovolací důvod.
9. Pokud obvinění zmínili zásadu subsidiarity trestní represe, ta je korektivem k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost tehdy, když byl spáchán trestný čin menší závažnosti, což však podle státní zástupkyně rozhodně nebyl čin, za nějž byli obvinění odsouzeni. Obvinění jednali se záměrem obohatit se na úkor poškozených, z nichž vylákali přes 1,8 mil. Kč, což představuje částku přesahující hranici značné škody, ani nešlo o ojedinělé jednání, protože obviněný podvedli celkem 128 poškozených.
10. Státní zástupkyně nesdílela názor obviněných o vhodnosti právního posouzení skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadní rozdíl mezi úpadkovými delikty a podvodem je zde okolnost, že obvinění jednali s podvodným úmyslem již při uzavírání smluv s poškozenými. Po celý rok 2013 obchodní společnost K., resp. její zástupci, nemohli reálně očekávat dosažení takového příjmu, aby společnost byla schopna uhradit všechny své závazky v plné výši. Tomu také odpovídá dlouhodobé nezveřejňování účetních závěrek obchodní společnosti, zastavení komunikace s poškozenými a převedení obchodní společnosti na tzv. „bílého koně“. Státní zástupkyně rovněž odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se dostatečně podrobně zabývaly naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl obě dovolání obviněných J. J. a M. H. v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí připojila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu k tomu, aby bylo učiněno v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je náprava vad, které spočívají v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., neboť tyto postupy jsou upraveny výlučně procesními ustanoveními a nemají svůj původ v hmotném právu.
14. Uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s jistou mírou tolerance odpovídají pouze námitky obviněných týkající se využití zásady subsidiarity trestní represe a výhrady proti právní kvalifikaci skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu je ani jednu z nich nelze považovat za opodstatněnou.
b) K námitkám obviněných
15. Vzhledem k tomu, že obvinění J. J. a M. H. podali obsahově zcela totožná dovolání, Nejvyšší soud se k nim vyjádří společně. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obou obviněných představují jejich dosavadní obhajobu, kterou uplatňovali jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svých řádných opravných prostředků. Přitom soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích zabývaly prakticky shodnou obranou obviněných a vyložily, proč ji vzhledem k výsledkům dokazování posoudily jako nevěrohodnou a důkazy vyvrácenou. Obvinění zdánlivě vznesli novou výhradu týkající nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně tak učinili na podkladě vlastního tvrzení o původním úmyslu řádně hradit poškozeným smluvené ceny za služby. Právě tato zásadní část jejich obhajoby však byla soudy obou stupňů vyhodnocena jako nepravdivá. V tomto ohledu lze proto odkázat především na rozsudek odvolacího soudu, který podrobně a v logických souvislostech na základě poznatků získaných z důkazních prostředků provedených v hlavním líčení vysvětlil, že obchodní společnost K., byla ve výrazné ztrátě již v roce 2012, kdy nebyla schopna hradit náklady na běžný provoz. Její ekonomická situace se nijak nezlepšila ani v roce 2013, v jehož průběhu obvinění spáchali posuzovanou trestnou činnost. Podle odvolacího soudu tedy nebylo pochyb nejen o úmyslném zavinění obviněných, kteří byli minimálně srozuměni s tím, že obchodní společnost nedostojí svým závazkům vůči poškozeným subjektům (srov. bod 14. rozsudku krajského soudu). O úmyslném uvádění poškozených v omyl, že jim bude za jejich služby zaplaceno, nepochyboval ani okresní soud, byť své úvahy o vině obviněných vyjádřil až přehnaně stručně v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud, který je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které jsou výsledkem provedeného dokazování, neshledal na přijatém právním posouzení skutku žádné pochybení. Soudy zvolená právní kvalifikace posuzovaného skutku představuje totiž jediný logický závěr, který bylo možné přijmout na podkladě skutkového zjištění soudů, podle něhož obvinění špatnou hospodářskou situaci obchodní společnosti K., jejím obchodním partnerům zamlčovali, ačkoli sami si byli vědomi nereálnosti představy o řádné platbě za objednané služby a současně vyvolali v poškozených mylný dojem o tom, že přijatý závazek v podobě úhrady sjednané ceny splní. Takto obvinění uvedli od počátku roku 2013 až do zhruba poloviny září téhož roku v omyl skutečně velký počet podnikatelských subjektů, jimž obchodní společnost K., za poskytnuté služby neuhradila celkovou částku převyšující 1,8 mil. Kč. Z přijatých plateb od svých odběratelů, namísto jejich použití k zaplacení smluvených a jimi přijatých plnění, obvinění využili k vypořádání bankovního kontokorentu obchodní společnosti K., za který se osobně zaručili. Tím se vyhnuli, resp. zbavili případné osobní odpovědnosti splnit závazky K., vůči Raiffeisenbank, a. s., a bezprostředně poté převedli své obchodní podíly v obchodní společnosti K., na tzv. bílého koně, kterým byl svědek D. H. Tento nový vlastník obchodního podílu totiž vůbec neměl zájem pokračovat v podnikání, jak sám vypověděl. Tento svědek si v podstatě vykonáváním pozice tzv. bílého koně v různých jiných případech opatřoval finanční prostředky, což zcela odpovídá pojmu „bílý kůň“, jak je, bohužel, běžně užíván pro osoby, které jsou ochotny poskytnout svoje osobní údaje a minimální součinnost za účelem vstupu do obchodní korporace s tím, že samy zásadně nepokračují v podnikatelské činnosti a jsou jen formálními zástupci, v naprosté většině navíc nedosažitelní pro případné věřitele či státní orgány. Převážně se tak děje u obchodních společností s ručením omezeným formou převodu obchodního podílu na takovou osobu, eventuálně dojde i k fiktivnímu předání účetní dokumentace s faktickým cílem ji zašantročit. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nelze vůbec pochybovat o tom, že oba obvinění věděli o této „roli“ svědka D. H. a pro její splnění jej využili, aby navenek vyvolali dojem běžné změny v obchodní společnosti K., v úmyslu zakrýt svůj skutečný záměr, kterým je neplnit přijaté závazky, případně zbavit se odpovědnosti za úhradu dluhů obchodní korporace.
16. Při výkladu zásady subsidiarity trestní represe se lze opřít především o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž v návaznosti na formální pojetí trestného činu Nejvyšší soud vyložil, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Obecně nelze sice vyloučit, aby i pro postih skutku, u něhož jsou naplněny okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby určité skutkové podstaty, postačovalo využít sankce podle jiného než trestního zákona, nicméně půjde o výjimečné případy. V této souvislosti poukázali obvinění na rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr., které se týká takové situace, nicméně z něho také plyne, že celková společenská škodlivost musí být natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. V posuzované trestní věci však o takovou situaci nejde, o čemž svědčí jak počet podvedených subjektů (128), doba, po kterou se obvinění dopouštěli protiprávního jednání (od ledna do září 2013), tak zištný motiv, který je typický u trestného činu podvodu, ale zejména snaha obviněných využít získaných finančních prostředků od poškozených k tomu, aby se zbavili osobní povinnosti plnit závazek K., vůči Raiffeisenbank, a. s., v němž vystupovali jako ručitelé. Rozhodně tedy není možné konstatovat, že by případ obviněných J. J. a M. H. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní, právě naopak.
17. Obvinění se alternativně domáhali změny právní kvalifikace skutku na trestný čin poškození věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na znalecký posudek vyhotovený znalcem Mgr. Ing. Pavlem Švarcem argumentovali platební neschopností obchodní společnosti K., jež se podle nich nacházela v listopadu 2013, kdy splatila kontokorent u Raiffeisenbank, a. s., v úpadku. Věřitelů měla obchodní společnost jako úpadce mnohem více a tím, že upřednostnila jednoho z nich, poškodila ty ostatní. Ani tato námitka obviněných však nemohla obstát.
18. Obecně lze připomenout, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je způsobení značné škody takovým činem, jíž se v rozhodné době rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, jak vyplývá z §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., byla dolní hranice značné škody zvýšena na 1 000 000 Kč. Ačkoli tato legislativní změna neměla vliv na právní kvalifikaci skutku, odvolací soud ji ve prospěch obviněných zohlednil a mimo jiné i s ohledem na uvedenou změnu hranic škody uložil obviněným mírnější tresty odnětí svobody. Ustanovení o trestném činu podvodu poskytuje ochranu cizímu majetku a objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v podvodném jednání pachatele, jímž je jiná osoba uvedena v omyl, v důsledku čehož provede majetkovou dispozici, čímž vznikne škoda na jejím majetku nebo i na majetku třetí osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052 nebo 2055). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době sjednávání svého závazku jednal v úmyslu svůj dluh nesplatit, popř. jednal s vědomím, že ho v dohodnuté době nebude moci splatit (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2058). Naproti tomu objektem trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku je ochrana majetkových práv věřitelů vyplývajících ze závazkových vztahů, přičemž pachatel (dlužník), který je v úpadku, zmaří, byť jen částečně uspokojení svého věřitele tím, že plní i existující závazek vůči jinému věřiteli, a způsobí tím škodu nikoli malou, podle §223 odst. 1, 2 značnou škodu. Jde tedy o tzv. úpadkový delikt, jehož použití není zásadně možné v situacích, v nichž došlo k neplatným právním úkonům, mezi něž rozhodně patří uzavření smlouvy o plnění, která jednou ze stran (obviněných) nebyla myšlena vážně.
19. K výkladu trestného činu podvodu je k dispozici obsáhlá judikatura, jež dlouhodobě klade důraz na zjišťování úmyslu pachatele v době trestného jednání, který je pak základním odlišujícím hlediskem pro právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu nebo jako jiného trestného činu, a to včetně tzv. úpadkových deliktů. Například ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, uveřejněném pod T 805 v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že pokud pachatel uzavřel formálně občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, na jejichž podkladě odebíral od jiných osob zboží nebo služby, avšak od počátku jednal v úmyslu za zboží nebo služby nezaplatit a ani tak neučinil (…), pak k trestnímu postihu takového jednání je určeno ustanovení §250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, dále jen jako „tr. zákon“, v současnosti ustanovení §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu, nikoli ustanovení §256c tr. zákona o trestném činu předlužení, resp. §224 tr. zákoníku o trestném činu způsobení úpadku. Jestliže pachatel získal zboží od poškozeného, kterému jen předstíral úmysl zaplatit smluvenou kupní cenu, ač tak ve skutečnosti učinit nechtěl nebo nemohl, spáchal za splnění ostatních podmínek trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona, resp. podle §209 tr. zákoníku, nikoli trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zákona, resp. nyní trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, přestože výtěžek z prodeje vylákaného zboží použil pachatel na úhradu jiného závazku než toho, který mu vznikl dodáním vylákaného zboží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 997/2004, uveřejněné pod T 732 v sešitě 9 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Právě v posledně jmenované věci šlo o skutkově téměř identický případ s věcí obviněných J. J. a M. H., tudíž přijaté úvahy i závěry lze přiměřeně použít. Také v posuzované věci není rozhodné, zda obvinění jednali jako statutární orgán dlužníka (K.) neschopného plnit splatné závazky více věřitelů a zda v takové situaci jednoho z věřitelů případně zvýhodnili. Pro právní posouzení zjištěného skutku je významné, že při objednávání a nákupu dopravních a jiných služeb od poškozených uvedli nepravdu, neboť neměli vážný úmysl uhradit sjednanou cenu, a to nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani později. O takovém záměru obviněných svědčí jednak použití získaných peněz za realizované služby k uhrazení dluhu u banky, zejména však převod jejich obchodních podílů na osobu, u níž se nepředpokládalo pokračování v podnikání, nepřicházela tedy v úvahu možnost, že by došlo ke splnění přijatých smluvních závazků dlužníka. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona (resp. §209 odst. 1 tr. zákoníku) je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného; jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uveřejněné pod T 1294 v sešitě 66 Souboru trestních rozhodnutí, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Přiměřeně lze rovněž odkázat na rozhodnutí č. 32/2004, č. 16/1981 Sb. rozh. tr., event. též na rozhodnutí č. 38/2001 Sb. rozh. tr., v němž je naopak konstatováno, že za trestný čin podvodu nelze považovat jednání, u něhož teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření smlouvy o půjčce ani předvídat, když jinak by byl schopen závazek splnit, nebo jestliže dlužník sice byl schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení odkládal nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit.
20. Veškerá shora citovaná judikatura se zřetelem na zjištěné skutkové okolnosti nenechává prostor pro jiný závěr, než že obvinění J. J. a M. H. byli správně uznáni vinnými trestným činem podvodu, a nepřicházelo v úvahu posoudit tentýž skutek „pouze“ jako zvýhodnění věřitele. Poskytnutím přepravních služeb poškozenými v souladu s podvodně uzavřenými smlouvami ze strany objednatele tedy došlo k dokonání trestného činu podvodu, neboť s tímto okamžikem bylo spojeno také obohacení obchodní společnosti K., jíž tak vznikl nárok na úhradu přepravy zboží od koncových zákazníků, kteří za provedené služby na rozdíl od K., také řádně zaplatili. Způsob, jakým obvinění následně po dokonání trestného činu podvodu nakládali s „kořistí“ získanou podvodem, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle §209 odst. 1 tr. zákoníku zcela irelevantní. Není ani na závadu, pokud tato pozdější část jednání obviněných byla zahrnuta do popisu skutku ve výroku o vině, protože dokresloval motivaci obviněných, kteří nepochybně usilovali o to, aby nemuseli jako směneční ručitelé hradit nesplacené dluhy obchodní společnosti K., vůči Raiffeisenbank, a. s., jež byly nakonec vypořádány finančními prostředky získanými za podvodně vylákané plnění od poškozených. Obviněnými zmiňovaná právní kvalifikace skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele tedy za daných zjištěných skutkových okolností nebyla přiléhavá, soudy nižších stupňů zcela správně na skutek spáchaný obviněnými aplikovaly ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
21. Na podkladě všech uvedených skutečností vyplývajících z obsahu trestního spisu a z obou podaných dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněných J. J. a M. H. nejsou důvodné, a proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o odmítnutí obou dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu