ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.875.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 875/2021-1924
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 4 To 48/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 142/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 19 T 142/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným pod bodem 1) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění §254 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za které mu byl podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 1000 Kč, celkem tedy ve výměře 250 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech druzích obchodních společností a družstev a výkonu funkce prokuristy na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku na náhradu škody stanovené částky.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) tím, že pod bodem 1) výroku o vině jako jednatel obchodní společnosti 1. E., IČ: XY, se sídlem XY, tehdy v likvidaci, nyní již vymazané z obchodního rejstříku (dále jen jako „1. E.“), za zdaňovací období roku 2011, 2012 a 2013 zahrnul do jejího účetnictví, a tím i k přiznání k dani z příjmů právnických osob subdodávky stavebních prací. Přitom z účetnictví ani z žádné jiné evidence předložené touto obchodní společností v rámci kontroly provedené správcem daně nebylo zřejmé, zda se jednalo o daňově oprávněné výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů a bylo zjištěno, že fyzický stav inventury hmotného majetku neodpovídal účetnímu stavu. V průběhu kontroly bylo předloženo 23 smluv o půjčkách J. P. jako fyzické osoby v celkové výši 8 200 000 Kč poskytnuté obchodní společnosti 1. E. Do účetnictví však nebyly zaneseny žádné závazky vůči obviněnému J. P. z titulu jím poskytnutých půjček jako fyzické osoby, takže se účetnictví přes požadavek na zobrazení věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky jevilo být objektivně navenek jako zcela nevěrohodné. Tímto jednáním obviněný ztížil správci daně stanovení daně a správce daně byl nucen stanovit daň z příjmů právnických osob v celkové výši 1 440 200 Kč podle pomůcek podle §98 daňového řádu. Pod bodem II. výroku o vině obviněný, vědom si existujícího nedoplatku na pojistném na sociálním zabezpečení, aby se vyhnul povinnosti podat insolvenční návrh a zbavil se odpovědnosti za další osud této společnosti a odpovědnosti za uspokojení jejích věřitelů, převedl obchodní podíl v předlužené obchodní společnosti 1. E. na nového jediného společníka M. O., nar. XY, kterého též ustanovil jednatelem, avšak nepředal mu žádné účetní doklady se záměrem znemožnit dohledání účetnictví, a tím i majetku společnosti. Tímto jednáním ohrozil dobytnost pohledávek České republiky zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro hlavní město Prahu spočívající v doměřené dani z příjmů právnické osoby ve výši 1 440 200 Kč a Okresní správou sociálního zabezpečení Hodonín ve výši 13 883 Kč, na kterou byla marně vedena správní exekuce.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 4 To 48/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože napadené rozhodnutí soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný především namítal, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, protože nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí. Obviněný spatřoval mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů extrémní rozpor, čímž podle něj došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu. Nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se dovolatel popsaného jednání dopustil úmyslně. Uvedl, že si byl vědom toho, že jako jednatel obchodní společnosti odpovídá za řádné vedení účetnictví, avšak toto vedení účetnictví delegoval na další osoby, kterým plně důvěřoval. O nedostatcích ve vedeném účetnictví se dozvěděl až dodatečně, proto se také rozhodl ukončit svou činnost, resp. prodat svůj podíl novému společníku a též jednateli M. O.. Nečinil tak ale v úmyslu zbavit se vlastní odpovědnosti, jak dovodily soudy nižších stupňů. Obchodní společnost 1. E. disponovala v době zápisu M. O. do obchodního rejstříku nesplacenými pohledávkami a majetkem, který se nominálně rovnal nesplaceným povinnostem vůči poškozeným v tomto trestním řízení. Obviněný uvedl, že se chtěl plně věnovat stavebnictví, nikoli vymáhání pohledávek, zcizování věcí a následně úhradě daňových povinností, proto tuto činnost přenechal M. O., který mohl daňovou povinnost za obchodní společnost splnit. M. O. proto také podle obviněného převzal účetnictví zmíněné obchodní společnosti, měl tak přehled o jejích různých pohledávkách a dalším majetku.
6. V další části svého dovolání obviněný polemizoval se závěry soudu prvního stupně, zejména mu vytkl, že se vůbec nevypořádal se tím, že o předání účetnictví byl řádně sepsán předávací protokol. Tento důkaz odmítl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 30.) s tím, že neodpovídal skutečnosti, jelikož svědek M. O. avizoval, že kdyby se dostavil k soudu, odmítl by vypovídat. Podle obviněného ale nelze z využití práva svědka odmítnout vypovídat usuzovat ničeho, vůbec pak nelze na tomto základě zpochybňovat listinu, která je klíčová pro posouzení jeho viny. Nesouhlasil také se závěrem soudu prvního stupně (bod 27. odůvodnění jeho rozsudku), že nebyla jistě náhoda, že svědkyně J. K. odmítla vypovídat. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně nebyl oprávněn zkoumat, zda něco byla či nebyla náhoda či z této události dovozovat cokoliv ve vztahu k obviněnému. Dále setrval na své obhajobě, že k předání účetnictví M. O. došlo prokazatelným způsobem na základě písemného předávacího protokolu.
7. Dále postupu soudu prvního stupně vytkl, že kromě existence věřitelů obchodní společnosti 1. E. zcela opomíjel její dlužníky, neboť všechny pohledávky byly v době jednatelství obviněného vymáhány s péčí řádného hospodáře. Nesplacené pohledávky a majetek obchodní společnosti byl v době převodu nejméně ve výši dluhu a nejednalo se tak o předluženou společnost. V jeho jednání nebylo ani možné spatřovat úmysl ohrozit majetková práva jiného a řádné vyměření daně. Pokud k vyměření daně nemohlo dojít řádným způsobem, připustil, že se tak mohlo stát na základě jeho pochybení, nikoliv však úmyslně zaviněného.
8. V řízení před odvolacím soudem pak nedošlo k odstranění těchto nedostatků, neboť odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a plně na ně odkázal a s jeho konkrétními výhradami uvedenými v odvolání se vůbec nevypořádal. Soudy nižších stupňů se tak vůbec nezabývaly jeho tvrzeními ohledně existence aktiv převáděné obchodní společnosti, existence předávacího protokolu ohledně účetnictví, a tedy celkově subjektivní stránkou trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Obviněný v tom spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . Vyjádřil proto přesvědčení, že nebylo ani jednoznačně prokázáno ani zjištěno, že ke spáchání tvrzeného trestného činu vůbec došlo.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státní zástupkyně uplatněné námitky obviněného v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly, protože obviněný téměř výlučně namítal chybná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů. Nesouhlasila ani s tím, že absentovalo zavinění, naopak byl to sám obviněný, kdo údajně měl obchodní společnosti peníze půjčovat, závazků vůči své osobě by si musel všimnout, nadto měl každoročně zpracovávat a podepisovat účetní závěrku, ve které by se takové půjčky musely projevit. Státní zástupkyně v jednání obviněného spatřovala záměrné vytváření daňové ztráty. Předávací protokol týkající se účetnictví byl podle ní vyhotoven fiktivně a účelově, popisoval skutečnosti, které reálně nenastaly. Ve zbytku pak obviněný jen doslovně kopíroval své odvolání, s nímž se odvolací soud vypořádal. Proto státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
13. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.
14. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
15. Nejvyšší soud také v obecné rovině připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
16. Jak bylo uvedeno, obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak ve skutečnosti tyto vady napadenému ani jemu předcházejícímu rozhodnutí soudů nižších stupňů nevytýkal. Obviněný ve své podstatě vůbec nenamítal právní kvalifikaci skutků kladených mu za vinu, nenapadal znaky trestných činů, které v těchto skutcích byly soudy nižších stupňů spatřovány. Pokud snad zdánlivě některé námitky zpochybňovaly naplnění některých znaků skutkové podstaty (jako byla námitka zpochybňující úmyslnou formu zavinění), vystavěl obviněný tuto námitku na zcela jiném skutkovém základě, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů na základě před nimi provedeného dokazování. Žádná z takových námitek ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl obecně vymezen shora ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. řádu.
17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, čehož se obviněný dovolával. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, jak naznačoval obviněný, popř. vycházely z nesmyslných dedukcí nezaložených na provedeném dokazování. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, který v účetních knihách a zápisech dlouhodobě a záměrně uváděl hrubě zkreslené údaje, zahrnoval do účetnictví výdaje a DPH na vstupu, aniž by vůbec měla jím ovládaná obchodní společnost nějaké významné příjmy, toto pak promítal do daňových přiznání. Z důvodů podezřelých machinací provedl finanční úřad kontrolu, nedostatky v účetnictví proto obviněný kamufloval údajnými půjčkami, které on jako fyzická osoba poskytl zmíněné právnické osobě, avšak tyto půjčky nikde nebyly zaevidovány. S ohledem na jeho vlastnictví pozemků a nesení celé finanční zátěže výstavby na nich, jakož i s ohledem na podezření z velkých daňových machinací, jak to bylo dokládáno celou řadou důkazů, včetně svědeckých výpovědí slyšených svědků, je využití subsidiárního trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (s ohledem na chybějící účetnictví, a to namísto trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) pro obviněného ještě velice výhodné a mírné. Nicméně je i s ohledem na nutnost vyměřit posléze daň podle pomůcek, protože obviněným vedené účetnictví vůbec neposkytovalo věrný a úplný obraz o stavu hospodaření a majetku jím vedené obchodní společnosti 1. E., zcela jistě prokázán i ohrožovací následek v podobě včasného a řádného vyměření daně. Není ani pochyb o tom, že obviněný jednal úmyslně, zcela důvodně nepřistoupily soudy nižších stupňů na jeho obranu, že se spoléhal na vedení účetnictví k tomu pověřenými osobami, protože manipulace s údajnými poskytnutými půjčkami prováděl obviněný sám, žádné doklady k tomu příslušným osobám neposkytl, činil tak zpětně až v okamžiku daňové kontroly. Zcela důvodné a opřené o rozbor důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (zejména výpovědí svědků, ale též provedených listin) jsou i závěry soudů nižších stupňů ohledně druhého ze žalovaných skutků, kdy obviněný zjevně převedl obchodní společnost na tzv. bílého koně, přičemž chtěl znepřístupnit účetnictví a možnost dohledat majetek obchodní společnosti. To ostatně dokládají i manipulace s vozovým parkem zmíněné obchodní společnosti, jak se o nich zmiňovaly soudy nižších stupňů.
21. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly, jejich závěry rozhodně nejsou s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků v tzv. extrémním rozporu, naopak jsou s nimi vcelku souladné . Námitky obviněného veskrze směřovaly proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, jejich hodnocení důkazů, případně byly postaveny na odlišné verzi skutkového děje. Takové námitky ovšem nelze v dovolacím řízení účinně uplatnit, protože takové námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, tedy ani tomu, který obviněný využil.
22. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil následně i soud druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů též dostatečně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vycházel z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména bod 21. až 41. nečíslovaných stránek rozhodnutí), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (viz zejména bod 5. až 15. na str. 5 až 7).
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl tak obviněným uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
24. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť toto dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedený v §265b tr. řádu, a to aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu