ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.886.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 886/2021-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 T 9/2020, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 roků. Současně byl obviněnému uložen podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 let.
2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním a Městský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu sám rozhodl. Městský soud rovněž uznal obviněného vinným přečinem podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, který ve stručnosti spáchal tím, že jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost I., se sídlem XY, IČ: XY (ke dni 8. 7. 2021 vymazaná z obchodního rejstříku), jako zaměstnavatel nesplnil v období od 1. 3. 2013 do 31. 5. 2016 svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance ve prospěch oprávněných subjektů, a to Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Pražské správy sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Odborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank pojišťoven a stavebnictví, Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, České průmyslové zdravotní pojišťovny a Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „oprávněné subjekty“), dílčí platby za zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zálohy na daň z příjmu fyzických osob vybírané srážkou, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotním pojištění, ačkoli k tomu byl povinen podle §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle §8 odst. 1 a §9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost vznikla, případně do 20. dne následujícího měsíce po kalendářním měsíci, v němž povinnost vznikla, a to i přesto, že byly uvedené částky v celkové výši 966 066 Kč strženy z hrubých mezd zaměstnanců I., a tato obchodní společnost současně disponovala dostatečným množstvím finančních prostředků k úhradě těchto závazků za zaměstnance, tím obviněný získal neoprávněný prospěch ve výši 966 066 Kč. Městský soud v Praze za to obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
3. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsudek odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Podle obviněného především v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně chybí vyjádření okolností, jimiž měla být naplněna objektivní stránka přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Soud pouze citoval znění skutkové podstaty tohoto přečinu, aniž by popsal konkrétní jednání, jímž se obviněný měl tohoto přečinu dopustit. Obviněný přirovnal uvedenou situaci k tzv. circulus in demonstrando , tedy k důkazu kruhem, podle kterého je prokazovaná skutečnost prokazována sama sebou. K tomu upozornil, že v důsledku absence okolností charakterizujících objektivní stránku nelze v tzv. skutkové větě výroku o vině shledat ani subjektivní stránku, tedy v čem měl spočívat úmysl obviněného. Městský soud tak v posuzované věci nesprávně uplatnil odpovědnost objektivní (za následek), nikoli subjektivní (za zavinění). Rovněž se soudům nepodařilo prokázat, že by obviněný působil v obchodní společnosti I., na pozici zaměstnavatele, spokojily se s konstatováním, že ji fakticky ovládal, aniž by vycházely z relevantních důkazů. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, uveřejněné pod T 1086 ve svazku 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008. Úvahy soudů obou stupňů podle tvrzení obviněného vykazují svévoli, dokonce se ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný rovněž namítl nesprávné vymezení časového období páchání trestné činnosti. Nesprávně totiž zahrnuje i dobu, kdy již jeho trestní odpovědnost za dílčí jednání byla promlčena. Vzhledem k tomu, že je možné uvažovat o tom, že se I., v rozhodném období nacházela ve stavu úpadku, má obviněný za to, že soudy měly jeho jednání správně právně posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Doplnil, že i v případě tohoto odlišného právního posouzení by část dílčích skutků byla promlčena. Pokud tedy nebylo jeho trestní stíhání zastaveno za dobu předcházející dni 24. 9. 2014, a současně tomu odpovídajícím způsobem nebyla snížena celková výše způsobené škody, dopustil se městský soud i v tomto směru nesprávného hmotněprávního posouzení.
5. S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal věc soudu prvního stupně znovu projednat a rozhodnout (obviněný opomenul navrhnout i zrušení rozsudku soudu prvního stupně; pozn. Nejvyššího soudu) .
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
6. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k argumentaci obviněného nejprve v obecné rovině připomenul, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vzhledem k tomu, že z vymezení skutku v odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá jednoznačné označení plátce, faktické postavení obviněného ve vztahu k plátci povinných plateb, přesné vymezení jednotlivých plateb, které byly sraženy a zůstaly neodvedeny, určení časového období, kdy k odvodům mělo dojít, výše neodvedených plateb, označení těch zákonných ustanovení, podle nichž měla být povinnost sražené zálohy na platby odvést splněna, lze ze skutkové věty bez větších obtíží vyčíst, že to byl právě obviněný, kdo v uvedených několika časových obdobích vystupoval jako zaměstnavatel, plátce daně, osoba fakticky jednající za I., a rovněž ji ovládající, svou vědomou nečinností nesplnil v konkretizovaném rozsahu zákonnou povinnost odvádět příslušným subjektům platby. Tím, že soud obviněného označil za osobu fakticky ovládající obchodní společnost, resp. zaměstnavatele, dal dostatečně najevo, že jej považoval za osobu zodpovědnou za neodvedení povinných plateb ve větším rozsahu. Na tomto závěru nic nemění ani to, že nebyl jednatelem I., v pracovněprávních a obchodněprávních otázkách totiž jednal výlučně on sám. Státní zástupce doplnil, že skutková podstata přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení či funkci pachatele, zcela postačí, jestliže obviněný reálně plnil roli zaměstnavatele nebo jiného plátce. K subjektivní stránce státní zástupce uvedl, že si lze představit její preciznější vyjádření v popisu skutku, nicméně rozhodné skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině svědčí o úmyslném zavinění obviněného, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce znění skutku v odsuzujícím výroku o vině splňuje požadavky na vyjádření zákonných znaků přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Za zjevně neopodstatněné státní zástupce označil námitky, kterými obviněný poukazoval na promlčení své trestní odpovědnosti, a to jak ve vztahu k jiné právní kvalifikaci, tak k té, kterou soudy použily. Skutkový závěr učiněný soudy vyplynul z dokazování a nedává pochybnost o naplnění znaků přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, úvahy obviněného o úpadku I., jsou spekulativní povahy, tato obchodní společnost měla dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných plateb, které předtím byly sraženy z hrubých mezd jejích zaměstnanců. V rámci své druhé výhrady týkající se promlčení obviněný pominul, že je odsouzen pro pokračující přečin, tudíž pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti, je rozhodné, kdy byla trestná činnost obviněného ukončena, tedy, kdy byl spáchán poslední dílčí útok přečinu.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
9. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu představuje jeden z taxativních důvodů dovolání a je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je výsledkem provedeného dokazování a zda jeho právní posouzení je v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou jen skutková zjištění z pravomocně ukončeného řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti, které jsou relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, případně i jiných právních odvětví, pokud jsou významné pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele.
b) K dovolací argumentaci obviněného
10. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. J., jimiž zpochybnil jednak, zda skutková věta napadeného rozsudku obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně jeho objektivní a subjektivní stránku, jednak zda nedošlo k promlčení některých dílčích útoků pokračujícího přečinu spáchaných před zahájením trestního stíhání obviněného dne 24. 9. 2014, tedy nesprávnost ve vymezení časového období páchání trestné činnosti. S jistou mírou tolerance bylo možné mezi právní námitky zahrnout též argumentaci zpochybňující pachatelství obviněného. Ačkoli tyto námitky formálně odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
11. Obviněný se od počátku svého trestního stíhání snažil bagatelizovat svou skutečnou pozici v obchodní společnosti I., zjevně veden záměrem vyloučit možnost být pachatelem přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Učinil tak znovu v dovolání navzdory tomu, že se stejnou otázkou zabýval Městský soud v Praze na podkladě shodné odvolací námitky v bodě 23. napadeného rozsudku. V návaznosti na úvahy soudu prvního stupně týkající se subjektu přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku městský soud přiléhavě upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012, v němž bylo zdůrazněno, že k trestní odpovědnosti za tento přečin není u pachatele vyžadováno zvláštní postavení či funkce, ale naopak zcela postačuje, pokud formálně, resp. fakticky plní funkci zaměstnavatele především tím, že za něj činí příslušné právní úkony. Pachatelem tohoto trestného činu tak může být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže důsledkem jejího rozhodnutí je neodvedení sražených plateb (srov. též rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Především ze svědeckých výpovědí L. T., M. G. a J. K., která byla zaměstnána jako účetní v I., zřetelně vyplynulo, že to byl jen obviněný, kdo zaměstnancům vyplácel mzdu a komunikoval s nimi z pozice vedení obchodní společnosti I. Účetní rovněž vypověděla, že ji v zaměstnání instruoval výhradně obviněný, který měl současně přehled o celkové finanční situaci I., neboť měl zřízeno dispoziční oprávnění k jejímu bankovnímu účtu. Obviněný proto nepochybně věděl o srážkách povinných plateb z hrubých příjmů zaměstnanců I., jakož i o tom, že příslušné částky nebyly následně uhrazeny oprávněným subjektům, resp. on sám nedal pokyn účetní, aby odpovídající platby odvedla. Ačkoli v rozhodné době vystupoval jako jednatel I., svědek J. K., bylo zjištěno, že plnil roli tzv. bílého koně, žádným způsobem se ani nezajímal o podnikání v obchodní společnosti, což jasně vyplynulo z výpovědí svědků, kteří většinou jméno J. K. ani neznali a osobně se s ním nikdy nesetkali. Nejvyšší soud se proto zcela ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, podle nichž to byl obviněný, kdo využíval faktické moci k výkonu příslušných oprávnění disponovat s finančními prostředky obchodní společnosti I., a současně to byl pouze on, kdo mohl rozhodovat o jejich použití. Vzhledem k tomu jsou ve vztahu k jeho osobě splněny zákonné podmínky pro způsobilost být označen za pachatele přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jak učinily soudy obou stupňů.
12. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, podle níž tzv. skutková věta výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze nezahrnuje okolnosti o tom, jakým konkrétním způsobem „nesplnil svoji zákonnou povinnost“ odvést povinné platby za zaměstnance I., z čehož dovodil, že tento skutek nelze posoudit jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože popis jednání obviněného by bylo možné vyjádřit výstižněji, eventuálně podrobněji, lze ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že vymezené skutkové okolnosti výroku o vině dostatečně vypovídají o naplnění znaku objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Použití zákonného znění „nesplní svoji zákonnou povinnost odvést“ povinné platby, není zajisté možné považovat za zcela správné, avšak nejde o vadu, pro niž by bylo třeba napadený rozsudek zrušit. Je nutné mít na zřeteli, že popis skutku ve svém celku je dostatečně výstižný, neboť v bodech 1) až 7) výroku o vině jsou tyto „zákonné povinnosti“ konkrétněji specifikovány odkazem na příslušná ustanovení veřejnoprávních norem, konkrétně na §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, §8 odst. 1 a §9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené skutkové okolnosti výroku o vině ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze nelze chápat jinak, než že obviněný jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §241 odst. 1 tr. zákoníku.
13. V souvislosti se zpochybněním nedostatečného vyjádření objektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby, obviněný vytýkal, že v tzv. skutkové větě výroku o vině chybí též vymezení jeho subjektivní stránky. Také tuto výhradu musí Nejvyšší soud odmítnout, neboť již ze samotného způsobu spáchání činu, jak je vyjádřen v odsuzujícím výroku o vině a podrobněji rozveden v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, je zřejmý i jeho záměr neodvádět povinné platby ve smyslu základní skutkové podstaty přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmyslné zavinění obviněného je úzce spjato s jeho postavením v obchodní společnosti I., v jejíž organizační struktuře byl výlučně on osobou s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu, dával pokyny k vyplácení mezd jejím zaměstnancům včetně provedení srážek, které odpovídaly povinným platbám na zálohy na daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na pojistné na zdravotní pojištění. Z toho lze usuzovat na dostatečnou znalost obviněného o povinnosti hradit povinné odvody za zaměstnance, přičemž pokud příslušné částky z mezd zaměstnanců strhl, resp. nechal strhnout, avšak následně je neodvedl, ačkoli k tomu byl povinen, nelze připustit jiný závěr, než že obviněný byl přinejmenším srozuměn s nesplněním svých zákonných povinností jako zaměstnavatele. Navzdory nesouhlasu obviněného je i subjektivní stránka v závěru tzv. skutkové věty výroku o vině vyjádřena v dostatečné a srozumitelné míře. Není ani zřejmé, mezi kterými důkazy a zjištěním soudů mělo dojít k tzv. extrémnímu rozporu, jak obviněný namítl v dovolání. Obviněný neoznačil konkrétní důkazní prostředek či prostředky ve vazbě na skutkový závěr, u nichž mělo dojít k nesouladu, resp. zřejmě k dezinterpretaci obsahu důkazu. Nejvyšší soud sám neshledal z obsahu trestního spisu žádný takový případ, u nichž může ve výjimečných případech dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Skutkové okolnosti ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze napadeného dovoláním proto nevykazují namítané vady nedostatků znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a vyhovují požadavkům uvedeným v §120 odst. 3 tr. řádu.
14. Nejvyšší soud rovněž nemohl posoudit jako důvodnou námitku obviněného, jejímž prostřednictvím se snažil prosadit promlčení některých dílčích útoků pokračujícího přečinu, konkrétně těch, které byly uskutečněny před 24. 9. 2019, což je den, kdy bylo v posuzované věci zahájeno trestní stíhání obviněného. Nejvyšší soud jen k tomuto tvrzení obviněného podotýká, že si nesprávně vyložil otázku související s počátkem jeho trestního stíhání, neboť ve vztahu k promlčení trestní odpovědnosti pachatele, resp. k přerušení běhu promlčecí doby významné, kdy nastávají účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Pro takový účinek je určujícím dnem vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání usnesení) usnesení o zahájení trestního stíhání, nikoli doručení jeho opisu obviněnému (srov. rozhodnutí č. 50/2018 Sb. rozh. tr.). Obviněný při formulování uvedené námitky zcela pominul pro vyřešení otázky promlčení své trestní odpovědnosti významnou skutečnost, že skutek, jímž byl uznán vinným, představuje jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky (skutky ve smyslu §12 odst. 12 tr. řádu) vedené jednotným záměrem naplňují i v souhrnu skutkovou podstatu pokračujícího přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze pochybovat o tom, že z hlediska jeho právní kvalifikace byly splněny zákonné podmínky pokračování v přečinu uvedené v §116 tr. zákoníku. Jak již připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, je při zkoumání promlčení pokračujícího trestného činu rozhodné, že počátek běhu promlčecí doby stanovené v §34 odst. 1 tr. zákoníku určuje doba, kdy došlo k ukončení celé trestné činnosti spáchané za podmínek pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, tj. rozhodující je doba spáchání jeho posledního dílčího útoku, resp. skutku z pohledu hmotného práva. Počátek běhu promlčecí doby se tedy neodvíjí samostatně od spáchání jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu, o čemž je obhajoba mylně přesvědčena, ale až od ukončení jednání u posledního dílčího útoku, resp. od okamžiku, kdy nastal účinek jím vyvolaný, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, jak vyplývá z ustanovení §34 odst. 2 tr. zákoníku (srov. též rozhodnutí č. 11/2012 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že poslední útok byl obviněným spáchán ke dni 31. 5. 2016, přičemž u přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku zákon stanoví horní hranici trestní sazby na 3 léta, činí promlčecí doba v souladu s §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku 5 let. Z toho vyplývá, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněného za stíhané jednání by došlo ke dni 31. 5. 2021. Avšak vzhledem k tomu, že policejní orgán podle §160 odst. 1 tr. řádu vyhotovil dne 10. 9. 2019 usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. J. v posuzované věci (obviněný je převzal teprve dne 24. 9. 2019), došlo ke dni 10. 9. 2019 k přerušení běhu promlčecí doby v souladu s ustanovením §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedených důvodů je zcela zřejmé, že promlčecí doba nemohla skončit dříve, než uplynutím tří let od spáchání posledního dílčího útoku pokračujícího přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, tj. dne 31. 5. 2021. Běh promlčecí doby byl však přerušen provedením úkonu trestního řízení, a to rozhodnutím o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 10. 9. 2019, proto nemohla v dovolacím řízení obstát námitka obviněného, jíž se domáhal promlčení své trestní odpovědnosti za některé dílčí útoky pokračujícího přečinu, jímž byl uznán vinným a Nejvyšší soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
15. Obhajoba taktéž v rámci dovolací argumentace naznačila, že skutek popsaný ve výroku o vině měl být správně právně posouzen jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. K tomuto Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že pachatelem trestného činu podle §223 tr. zákoníku může být pouze dlužník, který je v úpadku , tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Orgány činné v trestním řízení zajistily listinné důkazy v podobě výpisů z bankovního účtu obchodní společnosti I., vedeného u FIO banky, a. s., z nichž jasně vyplývá, že I., byla v rozhodném období stále ještě schopna hradit povinné platby oprávněným subjektům (srov. bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy jmenovaná obchodní společnost, za niž jednal obviněný, takové platby oprávněným příjemcům neodvedla, bylo možné ji považovat za dlužníka, avšak nikoli takového, který by se nacházel v úpadku [srov. §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Obchodní společnost I., tak v rozhodném období, po které obviněný jako osoba disponující mocí rozhodovat o úhradách jejím jménem, měla dostatek finančních prostředků a obviněným tvrzený opak byl v trestním řízení vyvrácen.
IV. Závěrečné shrnutí
16. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného M. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu