ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.892.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 892/2021-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 79/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 5 T 3/2021, byl obviněný P. Z. uznán vinným jednak pod bodem 1) výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a dále pod bodem 2) výroku o vině přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stručně shrnuto skutek pod bodem 1) spočíval v tom, že obviněný v XY v období od 26. 4. 2016 do 6. 7. 2017 využil svého intimního vztahu s poškozenou I. J., nar. XY, od níž pod různými smyšlenými záminkami vylákal finanční obnos v celkové výši 3 235 000 Kč, ačkoli si byl vědom, že peníze nebude schopen ve sjednané době vrátit a ani s nimi nehodlá naložit slibovaným způsobem a chce se o ně obohatit, protože sám je ve finanční tísni, a že peníze použije převážně na úhradu svých dluhů nebo úhradu dluhů obchodní společnosti F., IČ XY, což před poškozenou zamlčel, čímž tedy poškozené způsobil škodu v celkové výši 3 235 000 Kč, z níž dosud sám uhradil částku 350 000 Kč a dále částku 421 993 Kč prostřednictvím exekuce. Skutek pod bodem 2) spočíval v podstatě v tom, že obviněný 19. 12. 2018 na Městském úřadě Rosice na základě kupní smlouvy o prodeji vozidla ze dne 3. 12. 2018 převedl bez získání odpovídající protihodnoty na svou sestru V. P. osobní motorové vozidlo zn. Jaguar X-Type, r. z. XY, vin XY, v hodnotě nejméně 80 000 Kč, přestože si byl vědom svého závazku vůči poškozené I. J. ve výši přes 3 miliony Kč, který se notářským zápisem ze dne 27. 3. 2018, č. j. NZ 176/2018, zavázal splatit v 6 splátkách, první splátka ve výši 500 000 Kč splatná k 1. 7. 2018 zůstala kromě 100 000 Kč neuhrazena a k převodu vozidla došlo krátce před splatností druhé splátky ve výši 500 000 Kč, jež měla být zaplacena dne 31. 12. 2018, obviněný tedy zcizením podstatné části svého majetku znemožnil částečné uspokojení pohledávky své věřitelky I. J., neboť dalším majetkem schopným uspokojit tuto pohledávku nedisponoval.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodl o zabrání vozidla zn. Jaguar X-Type, r. z. XY, vin XY, včetně klíče a osvědčení o registraci. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené I. J. na náhradě škody částku ve výši 2 463 007 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný P. Z. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 79/2021, zamítl podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný P. Z. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a ke zvolenému důvodu dovolání připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž zákonné vymezení tohoto dovolacího důvodu nelze chápat absolutně, a to zejména v případech tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudu a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudu prvního stupně obviněný předně vytkl, že nepostupoval podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu, provedené důkazy nehodnotil v souladu se zásadou in dubio pro reo, nebral v úvahu důkazy svědčící ve prospěch obviněného a všechny důkazy hodnotil v jeho neprospěch, a proto nastal extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právním hodnocením skutku. Konkrétně se obviněný ohradil proti tomu, že soud vycházel ze svědecké výpovědi poškozené I. J., která měla zájem kriminalizovat osobu obviněného, zatímco doplňující důkazní návrhy obhajoby byly zamítnuty. Trval na tom, že žalovaný skutek se nestal a provedeným dokazováním nebyl vyvrácen opak, přičemž sám obviněný konstatoval, že takto pojatá dovolací argumentace „napadá skutkový stav věci“.
6. Podle obviněného bylo vyloučeno, aby spáchal trestný čin podvodu, protože v době půjčování peněžních prostředků od poškozené neměl úmysl tyto finanční prostředky nevrátit. Z provedených důkazů nevyplývá, že by jednal s vědomím, že své budoucí závazky neuhradí. Nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku městského soudu. Byl přesvědčen, že se nemohl dopustit trestného činu poškození věřitele, neboť v trestním řízení byla prokázána existence jeho dluhu ve výši 250 000 Kč vůči svědkyni V. P., na niž převedl vozidlo zn. Jaguar. Citoval rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., jímž svůj názor podpořil.
7. Podle §265h odst. 3 tr. řádu obviněný požádal předsedu senátu Městského soudu v Brně, aby navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody ( správně výkon rozhodnutí ), eventuálně podle §265o odst. 1 tr. řádu obviněný navrhl, aby výkon trestu odnětí svobody ( správně výkon rozhodnutí ) odložil předseda senátu Nejvyššího soudu. Svůj návrh zdůvodnil nutností starat se o dvě nezletilé děti a starého, nemocného otce.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a to ve výroku o vině a o trestu, aniž by však současně navrhl další procesní postup.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. Z. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předeslala, že dovolací námitky představují opakování obhajoby z řízení před soudem prvního i druhého stupně, které se s nimi již vypořádaly. Současně upozornila na skutkový charakter dovolací argumentace obviněného, který polemizoval s názorem soudů na to, jak posuzovat jednotlivé důkazy a jaký význam jim přisuzovat z hlediska skutkového děje. Obviněným zpochybňovaná svědkyně I. J. podle státní zástupkyně vypovídala po celou dobu konstantně, její výpověď korespondovala s dalšími důkazy a soudy ji tedy správně považovaly za věrohodnou svědkyni. K úmyslnému zavinění u trestného činu podvodu, které obviněný v dovolání popřel, státní zástupkyně připomněla nepříznivou ekonomickou situaci obviněného již v době půjčování peněz od poškozené, byly na něj uvaleny exekuce, čehož si byl vědom, ale poškozené tyto skutečnosti zatajil. Půjčené prostředky použil na hrazení vlastních dluhů nebo dluhů obchodní společnosti F., jejímž byl jednatelem. Musel si tedy být vědom, že svým závazkům nedostojí.
10. Co se týká trestného činu poškození věřitele, ani ohledně něj státní zástupkyně neshledala obviněným vytýkaná pochybení důvodnými. Obviněný prodal automobil své sestře, která sama dlužila poškozené peníze a věděla o závazcích obviněného vůči poškozené. Podle soudů tento prodej vozidla nepředstavoval splátku dluhu obviněného vůči jeho sestře, což dokládá i samotný fakt, že obviněný a jeho sestra uzavřeli kupní smlouvu, v níž byla uvedena kupní cena vozidla 79 000 Kč, avšak bez určení způsobu její úhrady. Obviněný tedy zmenšil vlastní majetek o automobil, aniž by obdržel odpovídající protihodnotu, tím částečně zmařil uspokojení své věřitelky I. J. O naplnění znaků skutkové podstaty podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak státní zástupkyně nepochybovala.
11. Námitky obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu nebyly podle státní zástupkyně schopné naplnit kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Na závěr svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s takovým rozhodnutím v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Úvodem je třeba zdůraznit, že dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, kterým může být napadeno již pravomocné soudní rozhodnutí. Jeho podání je podmíněno naplněním některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů v ustanovení §265b odst. l, 2 tr. řádu. Nestačí však na určitý důvod v dovolání jen formálně odkázat, je nezbytné, aby konkrétní uplatněné námitky dovolatele označenému důvodu odpovídaly a byly podpořeny přiléhavými argumenty.
14. Obviněný P. Z. opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K dovolacím námitkám
15. Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumenty obviněného svým obsahem neodpovídají zvolenému důvodu dovolání, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obviněný P. Z. totiž ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, ani neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku mělo být posouzeno jeho jednání pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu, a to na podkladě vadného hodnocení důkazů, při němž soudy nerespektovaly procesní zásadu in dubio pro reo . Obviněný vyslovil nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy a jak postupoval při dokazování. Konkrétně u skutku pod bodem 1) brojil proti tomu, že soudy uvěřily výpovědi poškozené I. J., že městský soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, a tvrdil, že v době půjček od poškozené měl v úmyslu vše vrátit. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) v rozporu se skutkovými závěry soudů tvrdil, že převod vozidla zn. Jaguar byl způsob, jakým splácel svůj dluh vůči své sestře. Celkově na podkladě vlastního od soudů odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů potom obviněný učinil závěr o extrémním nesouladu mezi důkazy a skutkovými závěry. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání zopakoval prakticky shodnou obranu, kterou zvolil od počátku svého trestního stíhání. Přitom již soud prvního stupně se vypořádal s těmito výhradami obviněného a srozumitelně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč ji posoudil jako vyvrácenou. Stejně tak soud druhého stupně v napadeném usnesení reagoval na totožné námitky obviněného, které tvořily součást jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání pak obviněný prakticky vůbec nevedl polemiku s argumentací soudů obou stupňů, prostřednictvím které vyvrátily jeho obhajovací tvrzení, a bez dalšího setrval na jím zvoleném způsobu obhajoby.
16. Nad rámec dovolání tedy Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že k subjektivní stránce se soud prvního stupně vyjádřil podrobně v bodech 9., 10. a 15. odůvodnění rozsudku. Soud srozumitelně na základě poznatků vyplývajících z dokazování vysvětlil, a to především se zřetelem ke špatné finanční situaci jak obviněného, tak i obchodní společnosti F., že bylo zcela vyloučeno, aby obviněný mohl oprávněně předpokládat reálnou možnost vrácení půjčovaných peněz, což následně bylo potvrzeno též způsobem, jakým obviněný nakládal s finančními prostředky vylákanými od poškozené. Důvody, pro které nebyly pochyby o věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené I. J., shrnul odvolací soud v bodech 7. a 8., přičemž zdůraznil okolnost, že její výpověď nezůstala osamocená, v souladu s ní byly i výsledky dalšího dokazování. Pokud se týká údajné splátky dluhu obviněného vůči jeho sestře formou převodu vozidla, obviněný odmítl skutkový závěr soudů, podle něhož kupní smlouva nepředstavovala formu vrácení dluhu. Kromě přiléhavých úvah soudů obou stupňů ve vztahu k dispozici obviněného s vozidlem je možné doplnit, že již samotná forma převodu zvolená smluvními stranami bez jakéhokoli ujednání o způsobu platby za „prodávanou věc“, vyvrací obranu obviněného. Pokud by totiž skutečně vozidlo chtěl použít ke splacení dluhu vůči své sestře, zajisté by minimálně do smlouvy či jejího dodatku takovou skutečnost zapsal, resp. nechal zapsat. Bez jakékoli logiky se proto jeví jeho tvrzení o jeho snaze splatit dluh sestře vozidlem, aniž by bylo zřejmé, jak vysoký závazek vůči ní a případně jejímu manželovi v rozhodné době existoval, navíc tak obviněný učinil krátce před termínem splatnosti části dluhu poškozené I. J. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, podle něhož obviněný auto své sestře prodal a zamlčel obdrženou částku, případně šlo o fingovaný prodej s tím, že auto dále hodlá sám užívat, bylo nutné takové zjištění posoudit jako snahu obviněného zabránit poškozené I. J. možnost uspokojit její pohledávku případným zpeněžením prakticky jediného majetku obviněného, který by mohl takový účel splňovat. Takovým skutkovým zjištěním je Nejvyšší soud vázán, musí z něj vycházet, což také učinil a za daného skutkového stavu nezjistil pochybení v právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Případný nebyl ani odkaz obviněného na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož se trestného činu poškození věřitele nedopouští dlužník, který prodá svůj majetek nebo jeho část a ze získaných prostředků uhradí jiné, ale skutečné, nikoli fingované pohledávky vůči sobě, a to přesto, že tímto jednáním zmaří nebo částečně zmaří uspokojení věřitele. Citovaný judikát nedopadá na posuzovanou trestní věc, resp. na skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku městského soudu, protože vychází z předpokladu, že dlužník svůj majetek použije na splacení jiného svého dluhu, který je ovšem reálný, splatný, nikoli předstíraný. Soudy na podkladě dokazování učinily jasný závěr, že smlouva o prodeji vozidla obviněného plnila jediný účel, a tím bylo odstranění majetku obviněného, který by byl jinak použitelný (resp. po jeho zpeněžení) k uspokojení skutečné pohledávky Ivy Janík vůči obviněnému.
18. K formulaci námitek obviněného ještě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Co se týká rozsahu dokazování, je výsadou zejména soudu prvního stupně, které důkazy budou v hlavním líčení provedeny, případně lze i v odvolacím řízení dokazování doplňovat. Soudy nemusí vyhovět všem návrhům procesních stran na doplnění důkazů, aby zjistily skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě. Jde o výraz nezávislosti soudů zakotvené v čl. 81, resp. 82 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, nicméně je vždy třeba uvést důvody, pro něž soud nepovažuje za nutné další důkazy provést. V posuzované věci Městský soud v Brně nepřipustil jako důkaz listinu založenou na č. l. 413 tr. spisu s odůvodněním, že není v českém jazyce (srov. č. l. 417 tr. spisu). Navíc se zjevně jednalo o nadbytečný důkaz, jestliže s ním obviněný chtěl prokázat, že vůz nepořídil za peníze poškozené I. J., ale z jiných zdrojů. Pro trestní odpovědnost obviněného totiž nebylo vůbec třeba zjišťovat původ finančních prostředků, za které předmětné vozidlo pořizoval, nýbrž to, že vozidlo odstranil ze svého majetku bez přijetí náhrady odpovídající jeho hodnotě, ačkoli bylo možné jej využít k alespoň částečnému splacení dluhu vůči poškozené I. J. V dovolání dále obviněný sice namítl, že u hlavního líčení nebyl vyslechnut svědek M. P., avšak obhajoba prohlásila, že na osobním výslechu tohoto svědka netrvá a souhlasila se čtením jeho výpovědi z přípravného řízení (srov. č. l. 416 verte tr. spisu). Stejně tak u veřejného zasedání před odvolacím soudem obhajoba výslech svědka M. P. nenavrhla (srov. č. l. 438 a 439 tr. spisu). Nejvyšší soud neshledal ani žádnou vadu v samotném hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, která by mohla znamenat nerespektování procesní zásady „in dubio pro reo“, jak tvrdil dovolatel. On sám tak v podstatě činil s ohledem na to, že od počátku svého trestního stíhání popíral jakýkoli podvodný úmysl vůči poškozené I. J., stejně jako účelový a fiktivní prodej svého vozidla V. P. Z provedeného dokazování totiž vyplynul dostatečně zřetelně opak, což vedlo soudy k jinému skutkovému zjištění, než jaké si představoval obviněný. Naopak lze snad jen vyjádřit určitou pochybnost, proč státní zástupce, resp. policejní orgán nerozšířil okruh poškozených osob o svědka M. P., případně členy jeho rodiny, od nichž si obviněný rovněž pod různými záminkami půjčoval nemalé finanční částky, aniž by je byl schopen vracet v dohodnutých termínech. Lze tak jen spekulovat, zda i vůči jiným osobám se obviněný nedopouštěl jednání, na něž by dopadala skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný dlouhodobě hradil své osobní i podnikatelské náklady z peněz, které získal od důvěřivých lidí, aniž byl způsobilý své přijaté závazky splnit.
19. Mimo meze jakýchkoli důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, se obviněný ocitl i svou námitkou proti uloženému trestu odnětí svobody (proti trestu zabrání věci se obviněný neohradil), který označil za nepřiměřený. Přestože je otázka přiměřenosti trestu záležitostí týkající se použití hmotného práva, není možné ji podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 572/2019). Obviněnému P. Z. byl městským soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody na dobu 2 let, přičemž ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněnému trest odnětí svobody ukládán, stanoví trestní sazbu v rozmezí od 2 do 8 let. Pokud tedy byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce jeho zákonné sazby, nelze cestou dovolání namítat celkovou nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud shrnuje, že z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a úvahami soudů při hodnocení těchto důkazů. Soud prvního stupně zároveň ústně v průběhu hlavního líčení náležitě odůvodnil, proč neprovedl důkaz navrhovaný obviněným. Proto v uvedených směrech nemohlo dojít k namítanému porušení práva obviněného na nestranné posuzování věci ani k údajnému jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Ostatně dodržení práva na spravedlivý proces obviněnému nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
V. Závěrečné shrnutí
21. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. Z. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
22. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Vzhledem k odmítnutí dovolání obviněného nebyl důvod zabývat se návrhem obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu. Správně by však připadalo v úvahu rozhodnout o přerušení výkonu rozhodnutí, neboť obviněný v době konání dovolacího řízení již vykonává trest odnětí svobody. Nejvyšší soud nevydává o takovém postupu samostatné rozhodnutí a vzhledem k tomu, že ani předseda senátu soudu prvního stupně nepodal Nejvyššímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu, je tato skutečnost pouze součástí odůvodnění tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu