ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1001.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1001/2021-1312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných L. Č. , roz. J., nar. XY, trvale bytem XY, obviněné Z. V., nar. XY, trvale bytem XY, R. H., nar. XY, trvale bytem XY, T. J., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněného P. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze 27. 4. 2021, č. j. 13 To 67/2021-1240, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 194/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvinění L. Č., Z. V., R. H., T. J. a P. K. (dále jen „obvinění“) byli rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 2021, č. j. 1 T 194/2020-1179, uznáni vinnými přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto přečiny, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl obviněným podle §276 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře L. Č. ve výměře 70 denních sazeb po 700 Kč, tedy 49 000 Kč, a dále trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (specifikovaných ve výroku rozsudku); Z. V. ve výměře 70 denních sazeb po 600 Kč, tedy 42 000 Kč, R. H. ve výměře 70 denních sazeb po 500 Kč, tedy 35 000 Kč; T. J. ve výměře 70 denních sazeb po 400 Kč, tedy 28 000 Kč; P. K. ve výměře 70 denních sazeb po 500 Kč, tedy 35 000 Kč, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). O nároku poškozené elektrárny bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podali obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích (v neprospěch obviněných) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením dne 27. 4. 2021, č. j. 13 To 67/2021-1240, tak, že z podnětu odvolání obviněných rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 2021, č. j. 1 T 194/2020-1179, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce bylo Krajským soudem v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Nejvyšší státní zástupce (dále zpravidla jen „dovolatel“, příp. „nejvyšší státní zástupce“) podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku dovolatel nesouhlasí s právním posouzení předmětného skutku jako přečinu ohrožení obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku (zde ve formě spolupachatelství). Podle jeho názoru měla být zvolena právní kvalifikace podle §276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku způsobení poruchy, jakožto znaku uvedené kvalifikované skutkové podstaty. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce zmínil, že pro naplnění skutkové podstaty tr. činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba, aby činem uvedeným v základní skutkové podstatě došlo k poruše provozu příslušného obecně prospěšného zařízení. Podle jeho názoru oba soudy správně poukázaly na doktrinální výklad tohoto pojmu obsaženého v odborné literatuře, avšak nesprávně jej interpretovaly. Dovolatel je přesvědčen, že výklad pojmu porucha provozu obecně prospěšného zařízení byl ze strany soudů nesprávně zúžen. Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 13 To 67/2021, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřili i obvinění. Úvodem dovolání uvedli, že dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou, neboť je podepsáno I. náměstkem nejvyššího státního zástupce JUDr. Igorem Střížem dne 1. 7. 2021, tedy v době, kdy funkce nejvyššího státního zástupce nebyla obsazena (funkce tehdejšího nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana skončila ke dni 30. 6. 2021). V této souvislosti obvinění citovali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011. Dále uvedli, že v dovoláním nastolená otázka se míjí s popisem skutku vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně a podané dovolání usiluje o revizi skutkových zjištění. Závěrem svého vyjádření obvinění navrhli, aby pokud bude Nejvyšším soudem dovolání projednáno věcně, bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, popřípadě zamítnuto.
5. V reakci na vyjádření obviněných nejvyšší státní zástupce uvedl, že s názorem vysloveným obviněnými v jejich vyjádření stran jím podaného dovolání nemůže souhlasit, neboť v době jím podaného dovolání existovala objektivní překážka, která umožňovala v té době I. náměstkovi nejvyššího státního zástupce podat dovolání, a přitom odkázal na celou řadu rozhodnutí zejména správního soudu, ve kterých zmíněný soud jako soud kárný dospěl k závěru, že v případě dlouhodobé nepřítomnosti vedoucího státního zástupce je podle zákona o státním zastupitelství jej oprávněn zastoupit – tedy kárnou žalobu podat, náměstek vedoucího státního zástupce, což lze vztáhnout i na situaci, kdy místo vedoucího státního zástupce není obsazeno. Rovněž poukázal na to, že v době, kdy podával dovolání, nebyl sice jmenován nejvyšším státním zástupcem, ale v době, kdy již byl jmenován a stále ještě mu běžela lhůta k podání dovolání, na jeho podání setrval. S ohledem na uvedené skutečnosti lze tedy podle něj konstatovat, že v době, kdy ve funkci prvního náměstka nejvyššího státního zástupce podával v neprospěch obviněných dovolání, byl osobou k tomu oprávněnou.
II.
Přípustnost dovolání
6. S ohledem na námitku obviněných, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou, že JUDr. Igor Stříž v pozici prvního náměstka nejvyššího státního zástupce nebyl oprávněn podat dne 1. 7. 2021 dovolání v neprospěch obviněných, musel Nejvyšší soud primárně reagovat na toto tvrzení obviněných, neboť v případě ztotožnění se s touto argumentací by dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou. Nejvyšší soud se však s argumentací obviněných neztotožnil. Z rozhodnutí č. 15/2012 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo, aby za splnění zákonných podmínek stanovených v §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství podal dovolání v jeho zastoupení náměstek nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce však nemůže na základě ustanovení §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu dovětku „v pořadí a v rozsahu jím stanoveném“ přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění (např. rozhodování podle §174a odst. 1 tr. ř.) na některého svého náměstka. Takový postup by zcela negoval vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství. Náměstek nejvyššího státního zástupce může totiž nejvyššího státního zástupce jen „zastupovat“ a nikoli zcela vykonávat jeho výlučné pravomoci svěřené mu zákonem“ . Dle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného rozhodnutí a argumentace obviněných nevyplývá restriktivní závěr výkladu pojmu osobní pravomoci jimi (obviněnými) presentovaný. Z výše uvedeného rozhodnutí mj. vyplývá, že ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a ustanovení §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství nejsou vůči sobě ve vztahu speciality, ale jde o ustanovení, která je nutno vykládat ve vzájemné souvislosti a návaznosti, neboť z nich vyplývá, že pokud tomu nic nebrání, vykonává výlučné oprávnění podat dovolání nejvyšší státní zástupce. Brání-li však výkonu tohoto oprávnění, stejně jako jinému výlučnému oprávnění nejvyššího státního zástupce určitá závažná překážka, která by tím paralyzovala postavení nejvyššího státního zastupitelství ve vazbě na výsadní postavení nejvyššího státního zástupce, pak se musí uplatnit ustanovení §8 zákona o státním zastupitelství. Pokud by Nejvyšší soud měl akceptovat názor vyslovený obviněnými prostřednictvím obhájce, pak např. v případě neobsazení funkce nejvyššího státního zástupce v řádech měsíců (např. v souvislosti s jeho smrtí), by nebylo možno podávat dovolání nikoli jen v neprospěch, ale ani ve prospěch obviněných. Nutno též podotknout, že pro uvedený závěr Nejvyššího soudu, že JUDr. Igor Stříž v postavení prvního náměstka v době, kdy nebyla obsazena funkce nejvyššího státního zástupce, neboť JUDr. Pavel Zeman jako nejvyšší státní zástupce skončil dne 30. 6. 2021, mohl dne 1. 7. 2021 podat dovolání v předmětné trestní věci, svědčí mj. také závěry plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ve věci sp. zn. 12 Ksz 1/2021. Nutno též podotknout, že JUDr. Igor Stříž již jako nejvyšší státní zástupce (od 12. 7. 2021) setrval na jím podaném dovolání v neprospěch obviněných ze dne 1. 7. 2021, přičemž lhůta k podání dovolání by uplynula až 11. 8. 2021. Shora uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že námitce obviněných, že dovolání podané JUDr. Igorem Střížem bylo podáno osobou neoprávněnou, nelze přiznat právní relevanci.
7. S ohledem na shora uvedené pak Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což v tomto případě nastalo] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce v rámci jím uplatněných dovolacích důvodů konstatoval, že soudy nesprávně posoudily předmětný skutek jako přečin ohrožení obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž měla být zvolena právní kvalifikace podle §276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a současně soudům vytkl, že „nelze akceptovat závěr soudů, že samotná chladící věž tepelné elektrárny není obecně prospěšným zařízením…“. Uvedenou námitku lze z části označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní, zčásti ji pak lze akceptovat jako námitku právní, která sice dovolací důvod naplňuje, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
12. Z učiněných skutkových zjištění zjednodušeně řečeno vyplývá, že obvinění vnikli do objektu elektrárny XY, vylezli na ochoz chladící věže č. 2, kde za pomoci aku vrtaček cíleně navrtali opláštění této věže, umístili zde skoby a kotvy, mezi kterými rozvinuli transparent s nápisem „JIŽ BRZY“ a transparent „MIMO PROVOZ?“ a dále na vnitřní plášť stejné chladící věže zavěsili dýmovnice, které odpálili, v důsledku čehož došlo ke znečištění vnitřní části pláště chladící věže č. 2. Podle závěru soudů obvinění tímto společným jednáním úmyslně poškodili [ soud prvního stupně výslovně v popisu skutku uvádí , že „poškodili jednak vnější část pláště chladící věže č. 2, jehož následná oprava si vyžádala náklady ve výši 417 480 Kč, a dále i vnitřní část pláště chladící věže č. 2, jehož následné vyčištění a oprava byly spojeny s náklady v celkové výši 142 350 Kč“. Nejvyšší soud je toho názoru, že v uvedeném výroku nalézací soud se jednoznačně vyslovil k tomu, co považoval za obecně prospěšné zařízení, když uvedeným přečinem uznal obviněné vinnými (na uvedenou skutečnost upozorňuje Nejvyšší soud s ohledem na obsáhlost výhrad dovolatele, v jím podaném dovolání, ve vztahu k odůvodnění nalézacího soudu a jeho výkladu vazeb chladící věže č. 2 a výrobního bloku č. 2), když podle mínění Nejvyššího soudu není sebemenších pochybností, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, který vyjádřily ve skutkovém zjištění a navazující právní větě, že chladící věž je obecně prospěšným zařízením] obecně prospěšné zařízení a spáchali tak přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
13. Klíčovou otázkou pro právní posouzení předmětné věci bylo, zda jednáním obviněných došlo ke způsobení poruchy provozu obecně prospěšného zařízení, čehož se ostatně týká i dovolání nejvyššího státního zástupce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že uvedený problém byl již řešen soudy prvního i druhého stupně a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje. Pokud se státní zástupce domáhá zjištění, že došlo ke způsobení poruchy provozu obecně prospěšného zařízení, pak ve své podstatě zpochybňuje soudy nižších stupňů provedené dokazování a hodnocení důkazů, ve snaze docílit jím tvrzeného skutkového zjištění, odlišného do skutkového zjištění nižších soudů.
14. Ve vztahu ke shora uvedenému je vhodné uvést, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování a dospěl k závěru, že vlivem jednání obviněných nedošlo k faktické poruše provozu obecně prospěšného zařízení. V tomto ohledu je třeba souhlasit s názorem nalézacího soudu, že způsobením poruchy podle §276 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vyřazení obecně prospěšného zařízení z provozu. Doba trvání poruchy není zákonem stanovena, avšak nemůže jít jen o zcela krátkou dobu přerušení provozu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 6/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1441/2005). Je také zřejmé, že k vyřazení z provozu obecně prospěšného zařízení musí dojít v příčinné souvislosti s příslušným jednáním (zde jednáním obviněných). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že tato skutečnost nebyla (ani znalecky) prokázána. Soud prvního stupně zjistil, že v důsledku jednání obviněných došlo sice k poškození opláštění chladící věže č. 2 navrtáním za účelem umístění skob pro zavěšení transparentů a dále došlo také ke znečištění vnitřní části pláště uvedené chladicí věže v důsledku odpálení dýmovnic. K tomuto poškození chladící věže došlo v době, kdy tato byla odstavena z provozu pro jiný důvod (odstávka výrobního bloku č. 2). Takový zásah do předmětné chladicí věže byl soudem prvního stupně posouzen jako její poškození, nikoliv jako stav zakládající její vyřazení z provozu, neboť v uvedené době nebyla připojena na funkční výrobní blok elektrárny. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který správně uzavřel, že rozhodující pro právní posouzení dané věci bylo především zjištění, zda poškození předmětné věže způsobené jednáním obviněných bránilo v jejím provozu, tedy v zachování funkčnosti. K tomuto odvolací soud výslovně uvedl, že i přes poškození způsobené obviněnými považovala elektrárna za možné spustit po odstranění dřívější závady, která nesouvisela s jednáním obviněných předmětnou chladící věž do provozu, takže i nadále sloužila účelu, k němuž byla určena. Právní kvalifikace zvolená soudy tak odpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
15. Již bylo zmíněno, že se stejnými námitkami, které uplatnil nejvyšší státní zástupce v dovolání, se oba soudy v rámci řízení vypořádaly. Na případ, kdy jsou v dovolání uplatněny obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu lze uvedené závěry aplikovat rovněž na situace, kdy shodné námitky v řízení uplatňuje i státní zástupce.
16. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nikterak nesnižuje závažnost jednání obviněných, avšak argumentaci dovolatele s ohledem na shora uvedené skutečnosti nebylo možno vyhovět, neboť jak již bylo shora uvedeno, soudy prvního i druhého stupně jednání obviněných správně právně posoudily a jejich postup si tak nevyžádal jakýkoliv zásah Nejvyššího soudu.
17. K námitkám, které dovolatel uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato rozhodnutí vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami dovolatele (např. v bodě 21 a 22 usnesení odvolacího soudu), považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami dovolatelů, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též shora bod 17] .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu