ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1022.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1022/2021-533
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného M. O. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 5 To 58/2021-513, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 50/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. O. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 11. 2020, č. j. 13 T 50/2018-463, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.). Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti podal obviněný a poškozená odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2021, pod č. j. 5 To 58/2021-513, podle §256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 5 To 58/2021-513, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, že soudy svévolně hodnotily důkazy a došlo k porušení zásady in dubio pro reo, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces . Obviněný má za to, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo nesprávné přecházení poškozené přes vozovku. Dále uvedl, že pokud soudní znalec připustil, že rychlost jeho vozidla mohla být 50 km/h a úroveň hladiny alkoholu v krvi byla na úrovni 0,79 g/kg, pak ve smyslu zásady in dubio pro reo, měly soudy vycházet právě z těchto hodnot. V této souvislosti uvedl, že za porušení důležité povinnosti podle §18 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nelze považovat situaci, kdy rychlost vozidla byla jen o málo vyšší, než je předepsaná rychlost. Dále uvedl, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že až od hranice 0,8 g/kg alkoholu v krvi, není řidič bezpečně schopen řídit motorové vozidlo a že soudní znalec v předmětné trestní věci uvedl, že jeho reakce nebyly na kritickou dopravní situaci opožděné, byly totožné jako reakce jiných osob, které nejsou ovlivněny alkoholem a přítomnost alkoholu v krvi tak nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a jejím následkem. Obviněný má dále za to, že soud porušil postup podle §207 odst. 2 tr. ř., jelikož měl přečíst protokol o jeho dřívější výpovědi, a to vzhledem k tomu, že se objevily podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho výpovědí při hlavním líčení. Obviněný dále namítá, že se soudy nezabývaly tím, zda jednal v souladu s principem omezené důvěry v dopravě a ani spoluzaviněním poškozené, ačkoliv ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškozená byla jako jediná schopna nehodě zabránit. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil, a aby přikázal soudu druhého nebo prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a nelze ani tvrdit, že byly důkazy hodnoceny svévolně. Dále uvedl, že to, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem, a že existence extrémního rozporu nemůže být založena pouze na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho pro sebe příznivější skutkové či právní závěry. Dále uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný překročil v místě nejvyšší povolenou rychlost a řídil pod vlivem alkoholu, přičemž dodal, že ani případné dodržení nejvyšší povolené rychlosti by v řešeném případě nemohlo vyloučit porušení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a to z důvodu nepřiměřené rychlosti. Nesouhlasně se vyjádřil také k námitce porušení zásady in dubio pro reo, ke které uvedl, že okresní soud vycházel právě z množství 0,79 g/kg, tedy postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, a že již hladina 0,79 g/kg alkoholu v krvi schopnost řídit bezpečně motorové vozidlo výrazně zeslabuje. Podle mínění státního zástupce soudy nepochybily, pokud akceptovaly výpověď, resp. doznání obviněného v hlavním líčení, jelikož jeho výpověď je v souladu se závěry znalce, podle kterého měl obviněný výhled zakrytý jen na okamžik. Závěrem se pak nesouhlasně vyjádřil k námitce principu omezené důvěry v dopravě a vlastnímu zavinění poškozené, když uvedl, že poškozená neporušila žádné své zákonné povinnosti a byl to naopak právě obviněný, který si počínal neopatrně, jel nepřiměřenou rychlostí, před jízdou požil alkohol a nereagoval dostatečně adekvátně na blízkost poškozené chodkyně pokročilého věku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, když skutkové závěry nalézacího soudu nemají podle jeho mínění oporu v procesně použitelných důkazech a porušením zásady in dubio pro reo došlo podle něj k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k jeho tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Nejvyšší soud musí také konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo poškozenou nesprávné přecházení přes vozovku; jeho rychlost činila 50 – 57 km/hod. a soud tak měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a stanovit jeho rychlost na 50 km/hod.; množství alkoholu v jeho krvi bylo 0,79 g/kg, což je množství při kterém je řidič schopen řídit motorové vozidlo bezpečně; soud měl zopakovat jeho výpověď z přípravného řízení; soud nezdůvodnil, zdali jednal v souladu s principem omezené důvěry v dopravě či nikoliv; soud se nezabýval spoluzaviněním poškozené atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 7 – 11) rozsudku soud prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „Průměrná rychlost v okamžiku reakce řidiče vozidla byla cca 53 km/h, kdy řidič reagoval intenzivním bržděním…za použití základní zásady trestní řízení ‚in dubio pro reo’ neboli v pochybnostech ve prospěch obžalovaného má soud za to, že obžalovaný jel rychlostí 53 km/h…Obhajobu zvolenou obžalovaným soud vyhodnotil jako účelovou s přihlédnutím především ke znaleckému posudku a výslechu znalce z oboru silniční doprava, který popsal, po jak krátkou dobu obžalovaný mohl mít zakrytý výhled, po jehož pominutí mu již nic nebránilo v tom, aby střetu s chodkyní zabránil…Spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě soud neshledal, neboť nelze opomenout, že jednak tato byla osobou věku 80 let, do vozovky vstupovala 6 s před střetem a bylo na obžalovaném, aby byl‚ pánem rychlosti‘ a reagoval na danou situaci v silničním provozu…jel nedovolenou rychlostí více jak 50 km/h pod vlivem alkoholu, když znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo v jeho krvi vypočteno 0,79 – 0, 92 g/kg alkoholu, (dle zásady in dubio pro reo, neboli v pochybnostech ve prospěch obžalovaného má soud zato, že obžalovaný měl v krvi 0,79 g/kg alkoholu) v důsledku čehož nestihl zabrzdit vozidlo před zleva doprava přecházející chodkyní… atd.“, a např. v bodě 7) svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Trestná činnost obžalovaného byla důkazy provedenými před soudem I. stupně, a to zejména jeho výpovědí, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, protokolem o nehodě v silničním provozu, protokolem o lékařském vyšetření na zjištění množství alkoholu v krvi, spolehlivě prokázána a jeho obhajoba vyvrácena…Ani výpověď obžalovaného při veřejném zasedání ke skutku uvedenému ve výroku napadeného rozsudku pod bodem I., že u hlavního líčení nevypovídal pravdu, nemohla na skutkových zjištěních soudu I. stupně nic změnit…Způsob jízdy obžalovaného napovídá, že s ohledem na zjištěné množství alkoholu v jeho krevním séru, v době dopravní nehody nebyl pouze ovlivněn požitým alkoholem, ale nelze vyloučit, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo…atd.“
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení práva na spravedlivý proces, zásady in dubio pro reo a extrémního nesouladu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, které je v jeho dovolání propojeno nejen s odkazem na tzv. extrémní nesoulad a zásadu in dubio pro reo (viz výklad k bodu 9 a 10), ale zejména s argumentací, která je oběma výše uvedeným pojmům společná, že soudy neakceptovaly jeho logické (podle obviněného) vysvětlení celého děje, hodnotily důkazy v jeho neprospěch a k jeho odsouzení neměly dostatek důkazů. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně, trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
15. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu jemu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace zásady in dubio pro reo ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině (bod I. výroku) rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutno v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora a vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obviněný podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožaduje (dožaduje se zjištění, že jel rychlostí 50 km/h; nebyl ovlivněn alkoholem; jedinou příčinou nehody bylo nesprávné přecházení poškozené přes vozovku). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněného) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněného z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud dále obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněného je vybudováno na celé řadě důkazů, a to zejména na jeho výpovědi, znaleckém posudku z oboru dopravy, fotodokumentaci z místa nehody, znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, protokolem o nehodě v silničním provozu, protokolem o lékařském vyšetření na zjištění množství alkoholu v krvi. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 11) podrobně rozvedl, z kterých důkazů vycházel a které důkazy shledal věrohodnými a s takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněného, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu pregnantně v odůvodnění svého usnesení rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že pokud obviněný namítá, že rychlost jeho vozidla byla 50 km/h, tak z provedeného dokazování, resp. z výslechu znalce z oboru dopravy vyplynulo, že průměrná rychlost v okamžiku reakce řidiče (obviněného) byla 53 km/h, kdy řidič reagoval intenzivním bržděním, a pokud by obviněný jel nevýrazně nižší rychlostí a reagoval by ve stejném okamžiku, tak by zastavil těsně před tím, kde poškozená přecházela vozovku. Nesouhlasně se Nejvyšší soud musí také vyjádřit k námitce, že obviněný nebyl ovlivněn alkoholem, a že znaleckým posudkem bylo vypočteno 0,79 – 0,92 g/kg alkoholu v krvi, přičemž v souladu se zásadou in dubio pro reo, lze pokládat za prokázanou hladinu alkoholu v krvi na úrovni 0, 79 g/kg. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně [stejně jako č. l. 132] vyplývá (bod 11), že postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, jelikož uvedl, že má za to, že obviněný měl v krvi 0,79 g/kg alkoholu. Nejvyšší soud pouze dodává, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 124 – 134), vyplynulo, že prokázaná hladina alkoholu v krvi obviněného se pohybovala na úrovni podnapilosti (0,50 – 0,99 g/kg), což je stav, při němž se zvyšuje sebedůvěra, snižuje se soudnost, dochází k uvolnění úzkosti, bývá nevázanost v myšlení, tj. ustupuje do pozadí rozvaha, zdrženlivost a umírněnost. V senzorické oblasti je poté narušeno prostorové vidění, hloubkové vidění a barvocit. Dále se projevuje prodloužením reakční doby se zpožděním reflexů na vnější podněty a jsou ovlivněny jemné pohybové funkce. Ze znaleckého posudku také vyplynulo, že obviněný ve svých výpovědích neuvedl pravdivé informace (tedy i v přípravném řízení, na kterou odkazuje) týkající se množství požitého alkoholu, jelikož jeho výpovědi nekorelují s hladinami alkoholu skutečně zjištěnými při dechových zkouškách ani s hladinou alkoholu stanovenou v odebraném krevním vzorku, a tedy požitého alkoholu muselo být více, než obviněný připustil. Obviněný také namítá, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že až od hladiny 0,80 g/kg alkoholu v krvi není řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, přičemž pomíjí závěr znaleckého posudku, ve kterém je stanoveno, že: „Ze soudně lékařského hlediska je možné konstatovat, že obviněný M. O. (nar. XY) se nacházel v době DN ve stavu, který byl spojen s neschopností bezpečného ovládání jakéhokoliv motorového vozidla.“ Obviněný dále namítá, že nevypovídal pravdu, a pokud u hlavního líčení vypověděl, že poškozenou viděl a soud tak měl přečíst jeho dřívější výpovědi, jelikož se objevily podstatné rozpory v jeho výpovědích, je vhodné dodat, že výpověď učiněná u hlavního líčení je v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy, zatím co ze spisového materiálu vyplynulo (č. l. 108 - 109), že jeho předchozí výpovědi jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Obviněný dříve např. vypověděl, že jel rychlostí kolem 40 km/h, že při dechové zkoušce mu byly naměřeny hodnoty kolem 0,6 promile atd., přičemž z provedeného dokazování však jednoznačně vyplynulo, že tyto jím uváděné skutečnosti nejsou pravdivé, neboť jel rychlostí 53 km/h, ze záznamu z dechové zkoušky na místě nehody vyplynulo (č. l. 125), že při prvním měření mu bylo naměřeno 0,77 g/kg alkoholu a u druhého měření dokonce 0,85 g/kg alkoholu, přičemž již první měření probíhalo více jak půl hodiny po nehodě. Závěrem tak Nejvyšší soud pouze dodává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. K otázce obviněným odkazovanému principu omezené důvěry v dopravě, s jehož oporou se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že výlučným viníkem dopravní nehody byla poškozená, je vhodné uvést, že zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), na kterou obviněný v dovolání upozorňuje, znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V posuzované trestní věci se ale o takovou situaci nejedná. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011 ze dne 29. 3. 2011).
19. Je nutno již opakovaně připomenout, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný řídil motorové vozidlo v podnapilém stavu, jel nedovolenou rychlostí více jak 50 km/h, v důsledku čehož nestihl zabrzdit vozidlo před zleva doprava přecházející poškozenou, která dle skutkových zjištění neporušila žádné své zákonné povinnosti, ale počínala si přiměřeně svému věku a zdravotnímu stavu, přičemž obviněný na přehledném úseku, přestože mohl mít na krátký okamžik zakrytý výhled, nepřizpůsobil způsob jízdy, a to alespoň např. snížením rychlosti. Za takové situace nelze obviněnému přisvědčit, že dodržel potřebnou míru opatrnosti.
20. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
21. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu