ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.843.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 843/2021-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2021, č. j. 6 To 306/2020-473, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 7 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 8. 2020, č. j. 7 T 13/2019-432 , byl obviněný J. N. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době ode dne 04.07.2011 do dne 22.08.2011 v XY, v ul. XY, v úmyslu získat majetkový prospěch od poškozeného V. Ř. od tohoto pod záminkou získání finanční hotovosti potřebné na vydání knih postupně vylákal sbírky známek v celkové hodnotě 154 002 Kč s tím, že tyto podle dohody s poškozeným prodá a následně poškozenému vrátí výše uvedenou finanční hotovost, kdy takto od poškozeného převzal sbírky známek oproti podpisu směnek, a to
- dne 04.07.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 25 086 Kč,
- dne 08.07.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 40 324 Kč,
- dne 12.07.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 9 510 Kč,
- dne 24.07.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 26 316 Kč,
- dne 27.07.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 8 800 Kč,
- dne 05.08.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 13 691 Kč,
- dne 08.08.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 6 772 Kč,
- dne 17.08.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 16 171 Kč,
- dne 22.08.2011 oproti podpisu směnky na částku ve výši 7 332 Kč,
kdy všechny výše uvedené směnky vystavené na celkovou částku ve výši 154 002 Kč byly splatné ke dni 30.09.2011, k tomuto datu obžalovaný dlužnou částku ani zčásti neuhradil, a po opakovaných marných výzvách ze strany poškozeného k úhradě dluhu dne 26.04.2012 v XY, v místě bydliště poškozeného, s tímto uzavřel smlouvu o odkoupení výše uvedených směnek v celkové hodnotě 154 002 Kč, kterou se oproti vydání směnek zavázal poškozenému uhradit dlužnou částku formou 22 pravidelných měsíčních splátek ve výši 7 000 Kč se splatností první splátky ke dni 20.05.2012, kdy po úhradě částky 2 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy, přičemž obžalovaný neměl od počátku v úmyslu dlužnou částku poškozenému řádně vrátit, když nejprve v termínu splatnosti vystavených směnek nesplatil žádnou z nich, a to ani zčásti, a posléze od počátku nehradil sjednané měsíční splátky dluhu, dlužnou částku poškozenému nevrátil do současné doby a přitom si byl od počátku vědom skutečnosti, že tak nebude schopen učinit s ohledem na jeho tíživou finanční situaci, kdy byl v platební neschopnosti, kdy část dluhů byla po obžalovaném již vymáhána v exekučních řízeních, která proti němu byla v dané době vedena, čímž způsobil poškozenému V. Ř., trv. bytem XY, škodu v celkové výši 154 000 Kč,
2) dne 22.09.2013 v XY v úmyslu získat majetkový prospěch od poškozeného Z. V. s tímto uzavřel jakožto s věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 100 000 Kč, jíž se zavázal splatit ke dni 01.12.2014, přičemž finanční hotovost mu poškozený převedl účet č. XY vedený u společnosti Fio Bank, a.s., ke kterému měl obžalovaný dispoziční právo, předem již ke dni 22.08.2013, kterou obžalovaný následně postupně vybral a použil pro svou potřebu, avšak v termínu splatnosti zapůjčené finanční prostředky poškozenému nevrátil, a přes opakované výzvy tak neučinil do současné doby, a tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl od počátku vědom skutečnosti, že zapůjčenou částku nebude schopen ve stanoveném termínu, ani později vrátit, a to s ohledem na jeho tíživou finanční situaci, kdy byl v platební neschopnosti, kdy část dluhů byla po obžalovaném již vymáhána v exekučních řízeních, která proti němu byla v dané době vedena, čímž způsobil poškozenému Z. V., trv. XY, škodu ve výši 100 000 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 6 To 306/2020-473 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Červinky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Dovolatel upozorňuje na výpovědi poškozeného Ř., který nejdříve před soudem uvedl, že směnky byly vystaveny za poštovní známky a zároveň z důvodu zaplacení části bytu. Ve své druhé výpovědi poškozený uvedl, že peníze ze známek byly určeny na učebnice, které měl obviněný vydat, katalog, který měl být poškozeným a obviněným vytvořen, a že tyto peníze měly rovněž sloužit jako částečná platba bytu. Tato „trojjedinost“ důvodů pro předání známek obviněnému není možná a představuje rozpory v zásadních skutkových otázkách. Obviněný od počátku uváděl, že vystavení směnek mělo přímou souvislost s přípravou zmíněného katalogu a materiálů ze sbírky známek. V souvislosti se shora uvedeným dovolatel poukazuje na chybnou část skutkové věty obsahující formulaci „pod záminkou získání finanční hotovosti potřebné na vydání knih" , když i poškozený sám zmiňoval jiné účely pro zisk peněžní hotovosti.
6. O tom, že by peněžní hotovost sloužila k uhrazení části ceny bytu, neexistuje žádný písemný důkaz. Samotná výpověď poškozeného je nevěrohodná a nekonzistentní, když tento uvádí různé výše kupní ceny bytu, či že s ním o koupi bytu jednal syn obviněného, který však uvedl pravý opak. Soud uvádí, že důkazem podvodného jednání obviněného je, že vlastníkem předmětného bytu nebyl, a přesto jej nabízel k prodeji. Z této úvahy by vyplynulo, že by měl být trestně stíhán i každý realitní makléř.
7. Ohledně učebnic, které měl obviněný vydat, což potvrdil poškozený Ř., je třeba zmínit, že obviněný předložil důkaz tzv. mezinárodního kódu ISBN spravovaného Národní knihovnou České republiky. Obviněný tam však nikdy nefiguroval.
8. Co se týká skutečnosti, že finance měly být poskytnuty na katalog, který poškozený Ř. pomáhal obviněnému vytvořit, uvádí dovolatel následující. Sám tvrdil, že vystavení směnek mělo přímou souvislost s činností poškozeného Ř., prováděnou ve prospěch dovolatele (příprava katalogu, kterou poškozený nakonec neprovedl). V této souvislosti obviněný odkazuje na zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 10. 7. 2019 (výpověď svědkyně Ř.). Z tohoto má vyplývat, že pokud měly být směnky vystaveny za poštovní známky (a nikoliv za výše zmíněnou přípravu katalogu), pak by musely být směnky v předmětné nominální hodnotě vystaveny na oba manžele Ř.
9. V civilní žalobě poškozený Ř. popisoval, že směnky byly vydávány za „řadu filatelistických potřeb, zejména známek a alb“, nicméně v určitém okamžiku začal hovořit pouze o poštovních známkách v celkové nominální hodnotě 154 002 Kč. Nabytí těchto známek poškozený prokazoval pouze svým tvrzením. Nemá k němu žádné další doklady, ani potvrzení od Klubu filatelistů. Uvádí, že státní podnik tato potvrzení nevydával. Obviněný však předložil důkazy o tom, že v daném období tato potvrzení vydávána byla. Soudy k tomuto nepřihlédly.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněnému nelze přičítat úmysl, přičemž soudy měly zohlednit všechny vnitřní rozpory výpovědi poškozeného zohlednit ve prospěch dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo .
11. Nepodložené jsou též závěry odvolacího soudu o tom, že poškozený Ř. marně vyzýval obviněného k úhradě dluhu. Stejně tak je skutkově chybně vyjádřeno, že obviněný již od počátku neměl v úmyslu dlužnou částku uhradit, když je následně soudem popisováno, že to byl on, kdo předložil manželům Ř. návrh smlouvy o odkoupení směnek. Nadto tato smlouva byla uzavřena až ve znění úprav navržených svědkyní Ř., tudíž opět nelze hovořit o úmyslu způsobit škodu poškozenému Ř.
12. Ve vztahu ke skutku 2) je nutné rozlišovat, kdy obviněný vystupoval jako fyzická osoba a kdy jako statutární orgán právnické osoby. Finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, jež byla převedena dne 22. 8. 2013, byla uhrazena společností M. M. ve prospěch spolku N. Platba byla rovněž označena jako „Platba půjčka na vydání Monografie – N. zapsaný spolek“. Platba byla provedena na základě písemné smlouvy mezi dvěma zmíněnými právnickými osobami.
13. Dne 22. 9. 2013 byla uzavřena smlouva mezi fyzickými osobami, podle které byl věřitelem poškozený V. a dlužníkem obviněný. Poškozený V. takto přenechal obviněnému částku ve výši 100 000 Kč s tím, že ji obviněný splatí nejpozději dne 1. 12. 2014. Poškozený si uzavření této smlouvy však vynutil pod pohrůžkou nevrácení poštovně-historické sbírky, čemuž soudy neuvěřily. Oba soudy chybně uzavřely, že předmětná částka byla uhrazena převodem, před podpisem dané smlouvy a tedy nebyla poškozenému vrácena. Nadto orgány činné v trestním řízení nesprávně uváděly, že se jedná o účet obviněného, ačkoliv šlo o účet právnické osoby. Dovolatel následně shrnuje závěry plynoucí z listinných důkazů, a to že:
1) shora zmíněnou částku ze smlouvy o půjčce ze dne 22. 9. 2013 poškozený zapůjčil obviněnému v hotovosti,
2) k zápůjčce nemohlo dojít před uzavřením smlouvy, když z ní vyplývá, že částka byla převzata v hotovosti (v době sepsání smlouvy)
3) částka zapůjčená společnosti M. M. byla této vrácena.
14. V této souvislosti dovolatel poukazuje na neprovedení jím navrhovaného klíčového důkazu nahlédnutím do obchodního rejstříku – konkrétně do archivovaných účetních listin společnosti M. M. z roku 2013. Z těchto vyplývá, že je výpověď poškozeného nepravdivá. Neprovedením tohoto důkazu soudy rezignovaly na právo obviněného na spravedlivý proces.
15. Nebylo rovněž prokázáno, že by obviněný předmětné finanční prostředky používal pro vlastní potřebu. Obviněný je vrátil společnosti M. M., což je stvrzeno podpisem poškozeného V. (č. l. 101). Stejný závěr vyplývá ze smlouvy o ukončení smluvního vztahu mezi společností M. M. a N. zapsaný spolek.
16. Následně obviněný cituje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2019, č. j. 5 Ntd 5/2019-262, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, podle kterého je možné úmysl obviněného vázat až na podpis smlouvy o půjčce dne 22. 9. 2013. Tento názor soudy vůbec nevzaly v potaz. Popis skutku v napadeném rozsudku nemůže obstát, když do značné míry vychází z původní smlouvy mezi právnickými osobami, která byla vypořádána bez vzniku dluhu.
17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2021, č. j. 6 To 306/2020-473, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný po obsahové stránce svoji argumentaci uplatnil již v předcházejícím řízení.
19. Dále státní zástupkyně podotýká, že pro posouzení předmětné věci je zcela bez významu, zda obviněný figuroval v oficiálním seznamu vydavatelů literatury. Na místě rovněž není hodnotit výpověď poškozeného jako nekonzistentní a nevěrohodnou. Poškozeným udávaná různost důvodů pro předání souboru poštovních zámek nemění podstatu klamavého vylákání těchto cenin, čímž utrpěl újmu v majetkové sféře. Otázky ceny bytu či jednání o jeho prodeji rovněž nemají právní relevanci. Obviněný ani nebyl oprávněn jeho prodej výměnou za známky (resp. vydané směnky) nabízet, neboť nebyl jeho vlastníkem.
20. Rozporuplnost výpovědi poškozeného nezakládá ani poukazovaná záminka pro vylákání poštovních cenin za účelem jejich zpeněžení na katalog, který měl obviněný s poškozeným údajně vytvářet. Soud odvolací se shodnou námitkou již zabýval pod bodem 16. jeho usnesení. Závěry citované části odůvodnění poté státní zástupkyně blíže reprodukuje. Ve stejném směru se státní zástupkyně vyjadřuje o zmínkách dovolatele, kterými se snaží zpochybnit výpověď poškozeného, konkrétně skrze to, že s ním z vlastní vůle uzavřel smlouvu od odkupu směnek. Zdůrazňuje zjevnou platební neschopnost obviněného, kterou si jednoznačně musel uvědomovat. Naopak výpověď poškozeného je podporována řadou dalších důkazů (výpovědí svědkyně Ř., kopií směnek, smlouvou o jejich odkoupení atd.). Z výše rozvedených důvodů je nutno uzavřít, že v předmětné věci nelze hovořit ani o porušení zásady in dubio pro reo a v širším smyslu ani zásady presumpce neviny.
21. Ve vztahu k bodu 2) výroku o vině argumentoval dovolatel srovnatelným způsobem. Odkazuje na zánik závazku mezi dvěma právnickými osobami (N. zapsaný spolek a M. M.) a relevantní důkazy k tomuto se pojící, pomíjí však, že jeho jednání v rámci závazkového vztahu těchto dvou právnických osob mu z hlediska jeho odsouzení není kladeno za vinu. Naopak je tomu až v případě jeho jednání jako fyzické osoby s poškozeným V., když s tímto uzavřel smlouvu, přičemž závazek z ní vzniklý nahradil ten, jež zanikl mezi výše jmenovanými právnickými osobami. Obviněným prezentované závěry Vrchního soudu v Praze z jeho usnesení ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 5 Ntd 5/2019 (řešící otázku věcné příslušnosti) se pojily rovněž k jeho jednání jako fyzické osoby, pro které byl odsouzen. Z již podaných důvodu taktéž nelze přisvědčit námitce o neprovedení tzv. klíčového důkazu archivovaných složek účetnictví společnosti M. M. Nadto soud nalézací nevyhověl tomuto důkaznímu návrhu, neboť měl skutkový stav za objasněný z důkazů již provedených. Státní zástupkyně zejména zmiňuje výpověď poškozeného V., kterou blíže popisuje spolu s relevantním kontextem napadených rozhodnutí.
22. Státní zástupkyně má za to, že oba skutky obviněného byly objasněny bez jakýchkoliv pochybností s navazující právní kvalifikací, které není čeho vytknout. Hodnocení provedených důkazů je logické a souvislé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze shledávat tzv. extrémní nesoulad.
23. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
29. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy, na jejichž podkladě se obviněný snaží zpochybnit, že by vůbec byl pachatelem předmětného trestného činu.
30. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
31. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání, což však obviněný explicitně neučinil.
32. Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že dovolatel v podstatě užívá stejnou argumentaci jako v odvolacím řízení, na kterou bylo soudem druhého stupně reagováno. Pakliže jde o jeho výhrady k hodnocení důkazů a vyvozování skutkových závěrů stran skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, může Nejvyšší soud odkázat zejména na body 14. až 18. usnesení soudu odvolacího. Uvedený soud k výhradám dovolatele týkajícím se výpovědi poškozeného Ř. stran důvodů pro předání poštovních známek oproti směnkám od obviněného správně podotknul, že toto vysvětlení je logické přijatelné. Není zcela zřejmé, proč obviněný považuje vícero důvodů uváděných poškozeným pro postupné podepisování směnek a odevzdávání poštovních známek za snižující věrohodnost dané výpovědi. Nejvyšší soud nemá důvod nepřijmout závěry soudu druhého stupně, který výpověď poškozeného přijal jako logickou.
33. Na druhou stranu, ohledně obviněným tvrzeného účelu vydání předmětných směnek, odvolací soud v bodě 16. svého usnesení (viz rovněž bod 11. rozsudku nalézacího soudu) vhodně poukázal na nekonzistentní údaje, když mj. uvedl, že „… dohodu, podle které měl poškozený V. Ř. provést přípravu filatelistických materiálů a dopisnice pro katalogy, jmenovaný poškozený uzavřel nikoliv s obžalovaným jako fyzickou osobou, nýbrž se společností P. P., jejímž jménem jednal obžalovaný jako jednatel této společnosti. … … Dále je třeba poukázat na to, že blíže nevysvětlené tvrzení obžalovaného o tom, že by vystavení směnek souviselo s výše zmiňovanou činností prováděnou ze strany poškozeného V. Ř. ve prospěch obžalovaného, se jeví jako značně nelogické. Resp. nenabízí se žádné logické vysvětlení toho, proč by v takovém případě, tj. pokud by se poškozený zavázal tyto práce vykonávat a převzal z tohoto titulu zálohu ve výši 27 000 Kč, měl obžalovaný za této situace (a to dokonce jako fyzická osoba) vystavovat ve prospěch poškozeného … … devět směnek znějících na částku ve svém souhrnu 154 002 Kč, a to první tři z těchto směnek dokonce ještě před uzavřením zmiňované dohody o provedení prací.“
34. K dílčí námitce obviněného, že ve skutkové větě prvostupňového rozsudku bylo jako důvod pro vylákání sbírky poštovních známek uvedeno získání finanční hotovosti k vydání knih bez zohlednění poškozeným tvrzené eventuality prodeje bytu, se vyjadřoval odvolací soud v bodě 15. jeho usnesení. Uvedl, že „… okolnost ohledně obžalovaným nabízeného bytu, tj. že v té době již dávno vlastníkem předmětného bytu nebyl a přesto jej k prodeji nabízel a jednal s poškozeným i v tom směru, že by namísto vrácení finančních prostředků z prodeje předmětné sbírky známek byly tyto užity na úhradu části kupní ceny tohoto bytu, nebyla do popisu skutku v pořadí druhého rozsudku okresním soudem doplněna, neboť by taková úprava skutkových zjištění byla nepochybně v neprospěch obžalovaného. V daném případě bylo totiž nutné v novém řízení před okresním soudem respektovat princip zákazu reformace in peius (tj. zákaz změny k horšímu, zakotvený v ustanovení §264 odst. 2 trestního řádu), neboť první ve věci okresním soudem vyhlášený rozsudek byl zrušen výlučně v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného.“ . Z prezentovaného důvodu pro nevtělení skutečnosti týkající se případného prodeje zmiňovaného bytu do skutkové věty je možné dovodit i bezpředmětnost námitek dovolatele, kterými rozporuje část výpovědi poškozeného tohoto problému se týkající (výše ceny bytu; toho s kým o jeho prodeji jednal). Na výrok o vině totiž samotná otázka údajně zamýšleného prodeje bytu neměla vliv, jak ostatně vyplývá z vymezení skutku, na které sám obviněný odkazuje.
35. Rovněž je vhodné uvést, že samotná námitka dovolatele, že mu nelze přičítat úmysl jako formu zavinění je přitom toliko formální, ke shora řešeným námitkám procesním sekundárně připojená. Rovněž ji tedy není možné podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel tvrdí, že jeho podvodný úmysl absentoval, neboť s poškozeným a jeho manželkou uzavřel smlouvu o odkupu směnek, pak je na místě připomenout, že ani k této smlouvě poškozenému nic neuhradil (viz bod 15. usnesení odvolacího soudu) a je zjevné, že to ani neplánoval. Snaží-li se svou dovolací argumentací vyvolat dojem, že si odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) protiřečí, pokud na jednu stranu tvrdí, že obviněný od počátku neměl v úmyslu uhradit dlužnou částku, avšak následně zmiňuje, že sám uzavřel s poškozeným smlouvy o odkupu směnek, pak lze uvést, že tato dvě zjištění ve skutečnosti nestojí v kontrapozici, nýbrž se vzájemně doplňují.
36. Další ojedinělé námitky, kterými se obviněný snaží zpochybňovat zjištěný skutkový stav – tj. že nefiguroval jako vydavatel literatury; jeho odkazy na záznamy z hlavního líčení konaného dne 10. 7. 2019; nespokojenost s označeným vylákaných věcí (poštovních známek) v odůvodnění napadeného usnesení; otázka nabytí poštovních známek poškozeným Ř.; nedostatek listinných důkazů o marných výzvách ze strany poškozeného Ř. k úhradě dluhu atd. – jsou marginální povahy. Tyto námitky nemohou na zjištěném skutkovém stavu (odůvodněném zejména v bodě 11. rozsudku nalézacího soudu a bodech 14. – 18. usnesení soudu odvolacího) ničeho změnit, neboť tento je založen na řadě vzájemně se podporujících důkazů. Jedná se (jak shrnul i odvolací soud v bodě 15. jeho usnesení) zejména o výpověď poškozeného, výpověď svědkyně Ř., kopie předmětných směnek předložených poškozeným, smlouvu o odkoupení těchto směnek ze dne 26. 4. 2012 a listinné důkazy týkající se majetkových poměrů obviněného a jeho dluhů v předmětném období, jež jsou v tomto směru podporovány i vyjádřením samotného obviněného. Všechny výtky ze strany dovolatele následně navázané na výroky o porušení zásady in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces jsou zcela bez podkladu, když vytrhávají jednotlivé důkazy z jejich kontextu, který byl soudy (na rozdíl od dovolatele) komplexně hodnocen. Nejvyšší soud nevidí důvod pro rozsáhlé opakování hodnocení důkazní situace provedeného soudy obou stupňů a uzavírá, že shora popsaná kritéria tzv. extrémního nesouladu naplněna nejsou. Ostatně obviněný ani nic takového výslovně netvrdil.
37. Ve vztahu k výhradám, jež má obviněný ke skutku vymezeným pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, uvádí Nejvyšší soud následující. Obviněný nedůsledně manipuluje se souvislostmi mezi formálním zánikem závazku mezi společností M. M. a N. zapsaný spolek a jednáním, pro které byl odsouzen, když jako fyzická osoba uzavřel dne 22. 9. 2013 s poškozeným V. smlouvu, na základě které mu byla poskytnuta finanční částka ve výši 100 000 Kč, již se zavázal vrátit poškozenému, aniž by to reálně plánoval, a bez toho, aby se tak stalo. Především skrze akcentaci formálního zániku dluhu mezi dvěma shora zmíněnými právnickými osobami obviněný zpochybňuje svůj podvodný záměr týkající se uzavření smlouvy v postavení fyzické osoby. S totožnými námitkami se zcela výstižně vypořádal odvolací soud v bodě 19. a 20. jeho usnesení, resp. soud prvního stupně v bodech 12. a 13., na které stran jednotlivých dílčích námitek Nejvyšší soud odkazuje. Konkrétněji pouze odkáže na bod 19., v němž odvolací soud vysvětluje spojitost mezi dvěma výše popsanými smluvními vztahy a transakcemi (mezi právnickými osobami a následně mezi fyzickými osobami), když uvádí, že „… byla sepsána smlouva o ukončení zmiňované smlouvy o půjčce uzavřené dříve mezi právnickými osobami M. M. a N. zapsaný spolek a vystaveno potvrzení o tom, že mu obžalovaný za předmětný spolek peníze vrací, kdy však ve skutečnosti v ten den fyzicky žádné peníze obžalovaný za spolek uvedené společnosti jednající poškozeným nepředal (a ani naopak poškozený obžalovanému fyzicky v ten den nepředal zmiňovaných nově půjčených 100 000 Kč). Účetně to bylo tak, že spolek společnosti M. M. půjčených 100 000 Kč vrátil, a poškozený s obžalovaným (jako fyzické osoby) podepsali novou smlouvu o půjčce 100 000 Kč, přičemž obžalovaný si ponechal již dříve na bankovní účet spolku zaslaných 100 000 Kč.“ Z výše uvedeného vyplývá nepřípadnost argumentace dovolatele založená na zpochybňování časového sledu uzavření smlouvy mezi ním a poškozeným (i dalších dílčích námitek v tomto ohledu) a již předem provedenou transakcí z původního závazku mezi dvěma výše označenými právnickými osobami. Důležité pak je zejména to, že předmětnou částku vylákanou původně skrze uzavření smlouvy mezi právnickými osobami, jež byla následně formálně nahrazena závazkem ze smlouvy mezi osobami fyzickými, obviněný nikdy neplánoval uhradit – tedy ani ve chvíli uzavření smlouvy v postavení fyzické osoby, za což byl odsouzen. V tomto směru odvolací soud vyšel z poznatku, že „… poškozený zdůrazňoval, že po celou dobu komunikace s obžalovaným mu tento nikdy ani nenaznačil, že jsou proti němu vedeny exekuce, opakovaně sliboval, že má dostatečný majetek“ . Jak bylo však soudy zjištěno, obviněný si byl dobře vědom své vlastní nesolventnosti.
38. V souvislosti se shora řešenou problematikou je i zcela nevhodný odkaz obviněného na to, že nebyl proveden důkaz účetními listinami společnosti M. M. Soud prvního stupně zcela důvodně považoval všechny podstatné skutečnosti za prokázané a takový důkaz označil za nadbytečný a procesně o něm rozhodl (viz bod 13. jeho rozsudku). Nelze tedy hovořit ani o tzv. opomenutém důkazu, což dovolatel ani explicitně nečiní.
39. Dovolací soud pro shrnutí uvádí, že soudy i v případě druhého skutku obviněného situaci zhodnotily ze všech podstatných hledisek, přičemž opět nelze hovořit o stavu, kdy by bylo negativně zasaženo do ústavně garantovaných práv dovolatele. Jeho námitky ničím nevybočily z rámce běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení, přičemž se s nimi soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Ani jedna rovina dovolací argumentace obviněného nezakládá důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
40. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu