ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.882.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 882/2021-11435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 To 330/2020-11 173, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 17 T 142/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11 050 , byl obviněný P. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a jednak trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., obojí, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil se spoluobviněnými tím, že
V. P., narozený XY, po předchozím projednání možností a způsobu uskutečnění fingované dopravní nehody za účelem neoprávněného získání finančních prostředků s M. R., narozeným XY, M. P., narozeným XY, a dalším dosud neztotožněným spolupachatelem, dne 14. 5. 2004 v 18:50 hod. v katastru obce XY, okres XY, na silnici 3. třídy č. XY, km 1, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, zinscenovali dopravní nehodu, ke které mělo dojít tak, že M. P. jako řidič a majitel osobního automobilu tov. zn. Renault Laguna, reg. zn. XY, při projíždění pravotočivé zatáčky vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem Renault Megane Scenic, reg. zn. XY, údajně řízeném M. R., ačkoli ve skutečnosti se M. P. v inkriminované době na místě nehody nenacházel a Renault Laguna, reg. zn. XY, měl řídit jemu neznámý muž, a M. R. automobil Renault Megane Scenic, reg. zn. XY, který již byl poškozený, ve skutečnosti neřídil, a následně na základě protokolu o nehodě v silničním provozu M. P. u ČSOB pojišťovny, a. s. uplatnil nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění ve výši 194 530 Kč, které mu bylo vyplaceno na účet Z. K., narozeného XY, vedeného u Komerční banky, a.s., a M. R. uplatnil u pojišťovny Kooperativa, a. s., nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla ve výši 158 538 Kč, které mu bylo vyplaceno, přičemž příslušníci Policie ČR, skupiny dopravních nehod DI OŘ PČR Praha - západ, M. M., narozený XY, s obžalovaným P. P., kteří byli s fingováním dopravní nehody srozuměni, v úmyslu umožnit účastníkům dopravní nehody získat neoprávněně pojistné plnění, při vyšetřování příčin střetu osobního automobilu Renault Laguna, reg. zn. XY, s osobním automobilem Renault Megane Scenic, reg. zn. XY, nepostupovali v souladu s příslušnými předpisy, zejména se závazným pokynem policejního prezidenta č. 23/2003, kterým byl upravován postup příslušníků Policie ČR při šetření silničních dopravních nehod, když fingování dopravní nehody neoznámili orgánům trestního řízení a do protokolu o nehodě v silničním provozu jako řidiče osobního automobilu tov. zn. Renault Laguna, reg. zn. XY, uvedli M. P., který se na místě nehody nenacházel a jako řidiče osobního automobilu tov. zn. Renault Megane Scenic, reg. zn. XY uvedli M. R., čímž M. P. umožnili získat pojistné plnění od pojišťovny ČSOB, a. s., ve výši 194 530 Kč, které mu bylo vyplaceno na účet Z. K., vedeného u Komerční banky, a. s., a M. R. od pojišťovny Kooperativa, a. s., pojistné plnění ve výši 158 538 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 To 330/2020-11 173, jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marie Klinerové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení. Dále v dovolání uvedl, že „ není zcela zřejmé, zda dalším dovolacím důvodem zde není i ust. §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy podle nás ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud “.
5. Obviněný předně označil rozsudek nalézacího soudu za nepřezkoumatelný, když z jeho odůvodnění nelze právně dovodit škodlivé jednání. Odvolací soud ve své podstatě přebíral právní závěry soudu prvního stupně, aniž by přesně právně v souladu s právními normami formuloval, jaké konkrétní důkazy obviněného usvědčují, a jaké ustanovení s odůvodněním v závazném pokynu policejního prezidenta č. 23/2003, porušil. Rovněž nevysvětlil, jakým způsobem měli policisté šetřící tuto dopravní nehodu zjistit tak přesné údaje o sv. P., které se nachází v originálních osobních dokladech – občanský průkaz a řidičský průkaz, a jak měli v té době roku 2004 poznat, pokud by se jimi prokazovala jiná osoba. Ani jeden obecný soud nevysvětlil, jak měl dopředu vědět, že jedou k fingované dopravní nehodě, když byli toho dne převeleni nadřízenými funkcionáři. Odvolací soud se podivoval, že si přesně pamatuje, jaké úkony dělal, za dlouhou dobu trestního stíhání měl však možnost podrobně se seznámit se spisem. Shledal také nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle něj ani nenamáhal skutečnosti řádně, ale hlavně logicky odůvodnit.
6. Namítl dále, že žádné důkazy od samého počátku trestního stíhání neprokazují, čeho se měl dopustit. Popsal svoji aktivitu při vyšetřování dopravní nehody a uzavřel, že z této činnosti nevyplývá nic, co by bylo v rozporu s příslušnými pokyny, a ani nic o tom, že by se sami rozhodli jet na předem avizovanou fingovanou dopravní nehodu. Jeho jednání při plnění služebních povinností přitom nemůže naplňovat žádné znaky trestného činu. Obecné soudy však dovozovaly porušení právních předpisů z jednání, které bylo v souladu se zákonem. Odsoudily ho bez ohledu na důkazy, které prokazují jeho nevinu, a takto zcela zkreslené důkazy interpretují ve svých odůvodněních zásadně v jeho neprospěch. Dovozují, že měl být s fingováním nehody srozuměn, nebylo však doloženo, na základě jakých důkazů k tomuto závěru soudy dospěly. Vyjádřil dále nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka M. P., který si měl po deseti letech vzpomenout, že na místě nehody nebyl. Prvostupňový soud neprokázal, že tento svědek mluví pravdu, proto je použití tohoto svědectví jako důkazu v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Stejně nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka M. R.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že Krajský soud v Praze rozhodl dne 27. 6. 2019 usnesením sp. zn. 10 To 35/2019 tak, že rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to ve složení nového trestního senátu. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas se změnou soudce, avšak soud jeho nesouhlas nerespektoval. Třetí projednávání této trestní věci pak mělo nulovou hodnotu a zásada ústnosti zde byla k ničemu.
8. Dále obviněný připomenul, že od samého počátku svého trestního stíhání namítal, že je jeho trestní stíhání promlčené. K předmětnému skutku mělo dojít dne 14. 5. 2004, a pětiletá promlčecí doba uplynula podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. dnem 14. 5. 2009, tedy dříve, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Toto usnesení převzal dne 20. 5. 2009, a podal si proti němu stížnost. Krajská státní zástupkyně svým usnesením ze dne 28. 5. 2009, vydaným pod č. j. KZV 172/2008-119, jeho stížnost zamítla s odůvodněním, že bylo proti němu v promlčecí době Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1, sp. zn. SV 49/2008, zahájeno trestní stíhání, čímž mělo dojít podle §67 odst. 4 tr. zák. k přerušení promlčení. V uvedené trestní věci pravomocně rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 99/2012, tak že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Vzhledem k této skutečnosti tedy došlo k anulaci přerušení promlčení. Nesouhlasí přitom s reakcí odvolacího soudu.
9. V části IV. svého dovolání obviněný upozornil na porušení svého práva na spravedlivý proces a zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací i odvolací soud podle jeho mínění zásadním způsobem nezákonně zasahovaly do jeho práv, vytvářely konstrukce, a formulovaly důkazy tak, aby byly v jeho neprospěch, čímž porušovaly jednu ze základních zásad trestního řízení, a to in dubio pro reo . Dostatečně se přitom nevypořádaly s jeho obhajobou a důkazy svědčící v jeho prospěch řádným způsobem nezohlednily. Argumentace ve zdůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze považuji z tohoto pohledu za naprosto mylnou, založenou na domněnkách soudu. V postupu obecných soudů je podle jeho názoru zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl ve smyslu §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11 050, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 To 330/2020-11 173, a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Praha -západ, případně Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání (č. l. 11 308).
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil především námitky skutkové, nikoli námitky právní. Především pod zmíněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, ve kterých obviněný zpochybňuje skutkový základ napadených rozhodnutí. Nelze přistoupit ani na námitku obviněného, že v posuzované trestní věci je možné zaznamenat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, neboť z důkazů jeho vina vyplývá. Bylo prokázáno, že dopravní nehoda, na základě které mělo být poskytnuto pojistné plnění, nemohla proběhnout tak, jak byl její průběh deklarován, a tedy že šlo o nehodu fingovanou. Rovněž bylo prokázáno, že svědek M. P., jako řidič a majitel osobního vozidla tov. zn. Renault Laguna, na místě dopravní nehody vůbec nebyl. Rovněž svědek M. R. potvrdil, že vozidlo, s nímž mělo dojít k dopravní nehodě, tedy vozidlo Renault Megane Scenic, na něj nechal přepsat svědek V. P., a to pouze za účelem provedení pojistného podvodu. Ani jeden ze svědků, kteří měli být účastníky předmětné dopravní nehody, neuvedl, že by někomu dával své osobní doklady. Pakliže se údaje z jejich osobních dokladů, jimiž se měli údajně prokazovat, dostaly do protokolu o dopravní nehodě, kam je zanesli příslušníci Policie ČR, konkrétně tedy i obviněný P. P., pak bezpochyby i on byl zapojen do pojistného podvodu souvisejícího s touto deklarovanou škodní událostí. Bylo přitom vyloučeno, aby se za řidiče vozidel vydával někdo jiný, aniž by to policisté zaznamenali.
12. Za jedinou námitku právní je možné označit tu, v níž obviněný poukázal na to, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno. S námitkou promlčení trestního stíhání se zabývaly orgány činné v trestním řízení jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem. Vyjádřila souhlas se závěrem státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a se závěrem soudu, že v posuzované trestní věci nedošlo k promlčení trestního stíhání u obviněného P. P., i když z jiných důvodů, než jsou uváděny v jejich rozhodnutích. Pro posuzovanou trestní věc je určující, že obviněný P. P. se dopustil trestného činu jako účastník ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pro ten případ je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání. Obviněný P. P. své jednání ukončil dne 14. 5. 2004 a právě od tohoto data začala běžet promlčecí doba do 14. 5. 2009. Usnesení, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, tedy usnesení sp. zn. SV 19/2008 bylo vydáno dne 6. 5. 2009. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující právě den vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2018). Od 14. 5. 2004 do 6. 5. 2009 tedy promlčecí doba neuplynula. Námitka obviněného, že došlo k promlčení jeho trestního stíhání, je tudíž zjevně neopodstatněná.
13. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž podle judikatury Ústavního soudu se za situaci, kdy nebyl soud náležitě obsazen, považují i odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V případě, pokud by z kasačního rozhodnutí odvolacího soudu bylo zřejmé, že nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, a to samostatně i ve vzájemných souvislostech, a pouze na základě tohoto nesouhlasu celou věc přikázal k rozhodnutí v jiném složení senátu, bylo by třeba uzavřít, že postupem podle §262 tr. ř. došlo k překročení pravomoci odvolacího soudu.
14. V posuzované trestní věci odvolací soud nepřestoupil pravomoci dané mu trestním řádem, pokud postupoval podle §262 tr. ř. a přikázal, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Poukázal zejména na to, že soud prvního stupně nehodnotil veškeré kontexty dané trestní věci a jednotlivé případy posuzoval izolovaně, což s ohledem na skutečnost, že obžaloba byla podána na 54 obviněných, bylo zavádějící. Navíc konstatoval, že okresní soud prakticky vůbec nerespektoval jeho předchozí zrušující rozhodnutí, neboť zcela pominul jeho předchozí výtky a vůbec se jimi nezabýval. Vytkl napadenému rozsudku, že neobsahuje zhodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a vůbec se nezmiňuje o důkazech dalších, na něž státní zástupkyně poukázala v podaném odvolání. Postup odvolacího soudu tedy nebyl projevem prosazení vlastního hodnocení důkazů, ale reagoval na pochybení nalézacího soudu, který nereflektoval výtky, které již před tím zřetelně formuloval ve svém prvním kasačním rozhodnutí.
15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tehdy, pokud ve věci rozhodl nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo soudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který ve věci rozhodoval v rozporu s pravidly upravujícímu věcnou příslušnost soudů (§16, §17). Nesprávně obsazeným soudem je soud, který věc rozhodoval ve složení, které neodpovídalo pravidlům uvedeným v zákoně o soudcích (§23, §31 a §35). Tento dovolací důvod nenaplňuje porušení pravidel určujících místní příslušnost soudů (§18).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. §11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
viněného.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Jak plyne z části II., v níž je zmíněn obsah mimořádného opravného prostředku dovolatele, ten své dovolání explicitně založil na tvrzení o vadách napadeného rozsudku, resp. i řízení mu předcházejícím, jež mají zakládat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a eventuálně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve své dovolací argumentaci však vznesl i výhradu založenou na tvrzení o promlčení jeho trestního stíhání, kterou nelze pod jím výslovně uvedené důvody dovolání podřadit. Bylo by projevem nepřípustného formalismu, pokud by se dovolací soud – poukazem na dosud uvedené skutečnosti, tj. o výslovném neuvedení dovolacího důvodu, který tato dovolací argumentace může naplnit [§265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] – posuzovanou věcí z tohoto úhlu odmítl zabývat. V uvedeném směru totiž respektuje to, co ohledně dovolacího řízení ve svých rozhodnutích vyjádřil Ústavní soud.
25. Protože posouzení důvodnosti námitky o promlčení trestního stíhání dovolatele by mohlo mít rozhodující vliv na způsob rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání, posoudil Nejvyšší soud napadené usnesení nejprve z tohoto hlediska.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
26. Úvodem se jeví vhodným zmínit základní poznatky plynoucí z obsahu spisu týkající se časových souvislostí vedení trestního stíhání obviněného, resp. i reakcí orgánů činných v trestním řízení na předcházející obsahově shodné námitky obviněného, a relevantní právní úpravu.
27. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 6. 5. 2009, č. j. SV 19/2008-101, založeným na č. l. 43 spisu, které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 20. 5. 2009. Ve skutku, kterého se měl obviněný dopustit dne 14. 5. 2004, shledával státní zástupce trestný či zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný včas stížnost, v níž namítl, že trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby. Stížnost byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. KZV 172/2008 , založeným na č. l. 50 spisu. V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že v předmětné době byl obviněný na základě usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. SV 49/2008 ze dne 26. 11. 2008 stíhán pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním ze dne 7. 1. 2005. S ohledem na to podle jejího zhodnocení došlo k přerušení promlčení a začala běžet nová promlčecí doba, která uplyne až dne 7. 1. 2010.
29. Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11 050 , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 To 330/2020-11 173 , byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pro posouzení námitky dovolatele je rozhodující tato výsledná právní kvalifikace skutku a nikoli kvalifikace užitá v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, která zahrnovala i trestný čin, na který zákon stanovil trestní sazbu u trestu odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let [trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. V případě obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, byl obviněný ohrožen uložením trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců až tří let. Od uvedené trestní sazby se odvíjí určení příslušné promlčecí doby.
30. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák . trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
31. Na místě je zopakovat, že ke skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, došlo podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dne 14. 5. 2004, zatímco usnesení o zahájení jeho trestního stíhání bylo státním zástupcem vydáno dne 6. 5. 2009, přičemž obviněnému bylo doručeno až dne 20. 5. 2009. Z hlediska posouzení dovolatelem nastolené otázky jsou proto rozhodující data 14. 5. 2004 a 20. 5. 2009 (nikoli 6. 5. 2009), neboť z hlediska okolnosti způsobující přerušení promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. je rozhodující nikoli datum vlastního vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného příslušným orgánem činným v trestním řízení (ve věci posuzované státním zástupcem okresního státního zastupitelství), nýbrž až okamžik, kdy toto vyhotovení, resp. jeho opis, byl doručen obviněnému. V tomto smyslu se ostatně k řešené problematice vyslovil i komentář k trestnímu zákonu z roku 2004, podle něhož „ po novelizaci trestního zákona a trestního řádu provedené s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. se trestní stíhání zahajuje usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, vydaným za podmínek a s obsahovými náležitostmi podle §160 odst. 1 TrŘ… Tyto úkony tedy patrně nutno považovat za ‚sdělení obvinění‘ ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) TrZ, přičemž účinek přerušení promlčení nastává až skutečným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (podezřelému) “ (viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 597).
32. Lze usuzovat, že vedena tímto názorem rozhodla stížnosti obviněného státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, která své rozhodnutí argumentačně opřela o aplikaci §67 odst. 3 písm. b) tr. zák., když argumentovala jiným trestním řízením, resp. skutkem, potažmo trestným činem, který měl obviněný spáchat v průběhu promlčecí doby.
Pokud však jde o skutek zmiňovaný v jejím usnesení, jímž zamítla stížnost obviněného, kterého se měl dopustit dne 7. 1. 2005, z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 58/2009, bylo zjištěno, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 17. 5. 2012, č. j. 5 To 99/2012-1522, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v bodě 8. žalobního návrhu obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 2 KZV 53/2008. V návaznosti na toto zjištění je proto třeba konstatovat, že o okolnost, o niž se ve svém zamítavém usnesení opřela státní zástupkyně, již po datu 17. 5. 2012 nebylo možno důvodnost trestního stíhání obviněného (hodnoceno z pohledu otázky promlčení, resp. nepromlčení jeho trestního stíhání v tehdejší terminologii) opírat.
33. Odvolací soud námitku obviněného stran promlčení trestního stíhání uplatněnou v posuzované věci odmítl s odkazem na okamžik počátku běhu promlčecí doby, který stran dovolatele vymezil shodně jako u tzv. hlavního pachatele. V bodě 13. svého usnesení k tomu uvedl, že „ promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán a u dokonaných trestných činů, které se projevují účinkem, a to popřípadě i v podobě těžšího následku, nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než tyto okolnosti nastanou (viz komentář k §67 tr. zákona C. H. Beck, 3. vydání, rok 1994). V posuzovaném případě účinek trestného činu pojistného podvodu, na němž se obžalovaný jako účastník podílel, nastal výplatou pojistného plnění, k níž došlo u M. P. 29. 6. 2004 a u M. R. dne 30. 6. 2004 a je tedy zřejmé, že pětiletá promlčecí doba (§67 odst. 1 písm. c) tr. zákona) mezi tím a dnem 20. 5. 2009, kdy obžalovaný P. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, neuplynula .“
34. Vůči tomuto posouzení se vymezuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, aniž by však argumentačně vyjádřil, proč toto považuje za vadné.
35. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření shledala přerušení promlčecí doby v důsledku sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, když vyšla z jiného data (6. 5. 2009), než z něhož vycházely předcházející vývody (20. 5. 2009). Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněné pod č. 50/2018 Sb. rozh. tr., z něhož vyplynulo, že pro přerušení běhu promlčecí doby je určující právě den vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému („ Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému. “)
36. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu vychází z pojetí usnesení o zahájení trestního stíhání, jež nalezlo odrazu i v komentáři k trestnímu řádu, který rozlišuje:
a) účinky usnesení o zahájení trestního stíhání z hlediska vymezení počátku vyšetřování (a rovněž vnitřní vázanosti policejního orgánu, který ho vydal, tímto rozhodnutím) a
b) účinky ve vztahu k obviněnému, který se jím stává až doručením usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou obviněného bez možnosti uložení doručované zásilky [srov. §64 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a)].
37. Podrobněji pak k tomuto rozlišení komentář uvádí, že „ usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky již od jeho vydání, resp. přesněji řečeno – od okamžiku, kdy bylo vydáno a vyhotovené usnesení následně rozesláno všem oprávněným osobám, neboť zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává takové stížnosti odkladný účinek (§160 odst. 7 ve spojení s §141 odst. 4), a proto je usnesení předběžně vykonatelné (srov. §140 odst. 2)… Naproti tomu účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči podezřelému (osobě, proti níž se trestní řízení vede) nastávají až doručením usnesení obviněnému “ (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2058).
38. Na místě je však třeba zdůraznit, že státní zástupkyní citované usnesení Nejvyššího soudu se sice zabývalo otázkou přerušení promlčecí doby, avšak ve věci, která byla rozhodována podle jiné hmotněprávní úpravy, a to zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zatímco v posuzované věci je rozhodnou a soudy aplikovanou hmotněprávní úpravou zákon č. 140/1961, Sb., trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Rozdíl mezi zněním příslušných zákonných ustanovení je zásadní.
39. Jak již bylo citováno výše, podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění , zatímco podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (z něhož vychází rozhodnutí citované státní zástupkyní) za okamžik přerušující promlčení trestní odpovědnosti nastává zahájením trestního stíhání . Odlišná terminologie užitá oběma zákony se neprojevuje jen v označení příslušného institutu ( promlčení trestního stíhání x promlčení trestní odpovědnosti ), nýbrž i při vymezení okolnosti, která toto přerušení způsobuje ( sdělení obvinění x zahájení trestního stíhání ). Jiný pojem ( zahájení trestního stíhání ) má nutně i jiný obsah, a proto jeho interpretační vymezení obsažené v odkazovaném judikaturním rozhodnutí, reagující na situaci posuzovanou podle úpravy obsažené v trestním zákoníku nelze přenášet na pojem odlišný, užitý trestním zákona, a na základě takového postupu pak posuzovat věc dovolatele, kterou z hlediska uplatňujících se zásad o časové působnosti trestného zákona je třeba řešit podle ustanovení obsažených v tomto zákoně. Nelze proto přijmout argumentaci, kterou na podporu návrhu na odmítnutí dovolání obviněného uplatnila ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.
40. Po tomto shrnutí je namístě, aby se Nejvyšší soud vyslovil k závěru, který o pojednávané otázce učinil v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud. Bylo by možno namítnout, že ač odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z příslušné komentářové literatury,
· nezohlednil zákonu odpovídajícím způsobem to, co stran formy participace dovolatele na činu správně uzavřel ( „… na němž se obžalovaný jako účastník podílel “), tj. že obviněný nebyl v případě trestného činu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. uznán vinným jako hlavní pachatel, ale „toliko“ jako účastník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., tedy jako pomocník, a že
· v dané souvislosti opomenul, co plyne z odkazovaného díla, tedy že „[ u ] přípravy k trestnému činu tedy začíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání uvedené v §7, u pokusu trestného činu od okamžiku, kdy ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a u účastenství od okamžiku, kdy ukončil jednání uvedené v §10. “ (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, Komentář, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 595).
S poukazem na zde vyslovený názor by patrně bylo možno tvrdit, že ve věci dovolatele rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí doby tedy není den, kdy bylo ostatním (tzv. hlavním) pachatelům vyplaceno pojistné plnění tj. nastal účinek, ale okamžik, kdy obviněný své jednání ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu ukončil, tedy dne 14. 5. 2004.
41. Při přijetí tohoto závěru by bylo nutno dospět k poznatku [protože Nejvyšší soud nezjistil (a to ani s přihlédnutím k aktuálnímu rejstříku trestů obviněného) existenci žádné skutečnosti, která by měla vliv na plynutí pětileté promlčecí doby upravené §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], že
· tato marně uplynula (před datem 20. 5. 2009), aniž by v jejím průběhu došlo k včasnému a zákonu odpovídajícímu způsobu zahájení trestního stíhání obviněného, resp. že
· k takovému závěru, tj. o promlčení trestního stíhání obviněného, je třeba zpětně dospět při zohlednění výsledků v předcházejícím bodě zmíněného trestního řízení, které bylo vůči němu vedeno, a o nějž se argumentačně opřela státní zástupkyně krajského státního zastupitelství při zamítnutí stížnosti obviněného padané proti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání.
Takový právní závěr však dovodit nelze.
42. I když je nutno připomenout, že právní úprava obsažená v trestním zákoně neměla – na rozdíl od ustanovení §34 odst. 2 věty druhé ( Účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele. ) – žádné ustanovení explicitně vyjadřující to, jakým způsobem přistupovat k posuzování otázky počátku běhu promlčecí doby u účastníka, trestně právní doktrína k tomu zaujala vcelku jednoznačné stanovisko. V uvedeném směru lze poukázat na to, že odpověď bylo lze dohled např. již v díle Vladimíra Solnaře, který k tomu uvedl, že „u účastenství počíná promlčecí doba od jednání pachatele, pokud je účastenství akcesorní, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím“ - Solnař, V., Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Academia Praha 1972. str. 350. Stejným způsobem byla řešená otázka vyložena i v navazujícím díle – Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Lexis Nexis Nakladatelsví Orac 2003, str. 425.
Stejně vyznívají závěry obsažené v dobových učebnicích trestního práva. „ Promlčecí doba začíná plynout od spáchání trestného činu. Při pokusu bude rozhodující ukončení pachatelova jednání, při účastenství jednání hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost účastníka ve smyslu návětí §10 odst. 1 TZ.“ – Kratochvíl, V. a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Masarykova univerzita. Brno 2002. „ U účastenství počíná promlčecí doba od jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím. “ – Novotný., O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová M. Trestní právo hmotné. I. Obecná část, Codex Praha 1997, str. 192.
43. Ve shodě s těmito právními názory vyznívá i rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, když jako příklad lze uvést jeho usnesení ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1109/2010, v němž uvedl, že „ s ohledem na podmínku akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. začíná běžet promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu až poté, co vylo ukončeno jednání pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), nikoli již po ukončení jednání účastníka (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009. sp. zn. 8 Tdo 1467/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitě č. 54/2009, pod č. 1172.). “
44. Vzhledem k uvedenému nutno konstatovat, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno a napadené rozhodnutí tak není zatíženo vadou, která by odůvodňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
45. K naplnění tohoto dovolacího důvodu ve variantě předestřené obviněným (námitka, že rozhodoval věcně nepříslušný soud) zjevně nemohlo dojít, neboť jeho existenci by muselo založit zjištění, že namísto krajského soudu, jehož věcná příslušnost by byla založena některou ze skutečností uvedených v §17 tr. ř., rozhodoval v prvním stupni okresní (nebo jemu na roveň postavený) soud. Nic takového však pro věc posuzovanou neplatí. V souladu s právní úpravou obsaženou v §16 a §17 tr. ř. se řízení vedené vůči dovolateli konalo před okresním soudem, změna senátu rozhodujícího v jeho věci, jež byla vyvolána rozhodnutím nadřízeného soudu (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 T 35/2019-10779), obviněným (podpůrně – „není zcela zřejmé…“ ) uplatněný důvod dovolání nezakládá. Dodat lze, že změnu senátu, který ve věci dovolatele vynesl odsuzující rozsudek, k níž došlo na podkladě citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, nelze pokládat za nezákonnou (či ústavní úrovně dosahující) změnu zákonného soudce, neboť odůvodnění aplikace §262 tr. ř. v bodě 12. odkazovaného usnesení je přesvědčivé, vedoucí k závěru, že dosavadní senát není způsobilý k vydání zákonného rozhodnutí, neboť závazné pokyny nadřízeného soudu (jejich prostřednictvím odvolací soud neprosazoval vlastní způsob posouzení věci, nýbrž toliko závazně nalézací soud nabádal, aby hodnotil všechny provedené důkazy v jednotlivostech i vzájemných souvislostech, tedy v souladu s požadavkem plynoucím z §2 odst. 6 tr. ř.) opakovaně nerespektoval. Ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí proto není důvod ani z tohoto hlediska, tj. zajištění na úrovni ústavního zákona garantovaného práva obviněného (čl. 38 odst. 1 Listiny základní práv a svobod).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Dovolací argumentace obviněného uplatněná pod tímto dovolacím důvodem jeho obsahovému zaměření nevyhovuje. Její podstatou je totiž prvotní zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině, potažmo způsob, jimž soudy nižších stupňů ke zde uvedeným zjištěním dospěly (výhrady vůči hodnocení důkazů). V reakci na to musí dovolací soud připomenout, že p odstatou tohoto důvodu dovolání je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tedy dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak případné procesní pochybení soudů nižších stupňů tento dovolací důvod nezakládá a není naplněn ani v situaci, kdy se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový (odlišný) skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání proto s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
47. Jedinou přípustnou výjimku představuje případ tzv. extrémního nesouladu v jeho vymezení judikaturou Ústavního soudu, v němž by měl zásah Nejvyššího soudu (kasace napadeného rozhodnutí na tomto základě) podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání, což však obviněný explicitně neučinil.
48. Není úkolem dovolacího soudu, aby v situaci, že se se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ztotožní, resp. tehdy, kdy prokazatelně rozhodnutí, v nichž jsou tato zjištění obsažena, vadou spočívající v extrémním nesouladu netrpí, aby opětovně a detailně reagoval na skutkové a procesní námitky dovolatele, neboť dostačuje odkázat na sdělení obsažená v odůvodnění těchto rozhodnutí. To je i případ dovolatele, jehož dovolací námitky jsou, v části věnující se vlastnímu skutku, založeny na zpochybnění jeho vědomosti, resp. ve vyjádření obsaženém ve skutkové větě (jeho srozumění), o okolnostech zakládajících protiprávnost jeho činu (a činu spoluobviněných). Takto uplatněnou obhajobou se zabývaly již soudy obou stupňů (viz body 1. až 27. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 9. až 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud z hlediska toho, jak je dovolání jako mimořádný opravný prostředek koncipováno, necítí potřebu další podrobnější reakce na dovolací námitky obviněného, neboť stran výhrad skutkových může poukázat i na sdělení obsažené ve vyjádření státní zástupkyně k jeho mimořádnému prostředku.
V.
Způsob rozhodnutí
49. Protože ve shodě s posouzení dovolání obviněného státní zástupkyní Nejvyšší soud shledal, že z jeho dovolací argumentace lze za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (byť jím explicitně nevznesenému) považovat jeho námitku o promlčení trestního stíhání, která však byla shledána zjevně neopodstatněnou (viz body 26. až 44.), rozhodl o jeho dovolání jako celku způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné.
50. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na znění §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu