ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.929.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 929/2021-1593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 13 To 1/2021-1541, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 82/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 11. 2020 , byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
jako jednatel společnosti S. C., IČO: XY, odpovědný za provoz společnosti v rámci činností spojených s mechanickým zpracováním použitých pneumatik, v rozporu se svou povinností jednat s péčí řádného hospodáře, která vyplývá ze zákona o obchodních korporacích, takto v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 vyhlášky č. 23/2008 Sb. o technických podmínkách požární ochrany staveb a souvisejících předpisů, v rozporu s požárně bezpečnostním řešením stavby, vypracovaným společností K.B.K. f., které bylo podkladem pro stavební povolení a na základě kterého došlo i ke kolaudaci provozní haly společnosti S. C. v XY, těchto povinností a podmínek nedbal a v přesně nezjištěné době, minimálně však od 11:40 hod. dne 9.5.2017 do 15:45 hod. dne 10. 5. 2017, v areálu společnosti S. C., XY, nařídil a toleroval uložení takového množství částečně zpracovaných použitých pneumatik v těsné blízkosti vnější východní obvodové stěny výrobní haly, které mělo zásadní vliv na vznik a rozšíření požáru dne 10. 5. 2017 v 15:45 hod. v důsledku mechanické závady hnacího mechanismu elektrického pásového dopravníku dopravujícího zpracované části pneumatik prostupovým otvorem ve východní obvodové stěně ven z haly, v prostoru pod jeho vyústěním, v bezprostřední blízkosti takto uloženého hořlavého materiálu, na který se přenesl, následně pak i na veškeré hořlavé materiály uvnitř haly a další naskladněné pneumatiky a jejich části v okolí haly, když následkem toho bylo požárem zničeno veškeré technologické vybavení zmíněné výrobní haly i hala samotná včetně obslužné mechanizace a způsobil tak společnosti S. C., IČO: XY, společnosti B. f., IČO: XY, S. B., narozenému XY, L. Š., narozenému XY, a M. M., narozenému XY, škodu v celkové výši 54.318.040 Kč.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu způsobenou trestným činem, a to poškozenému L. Š., IČO: XY, se sídlem XY, ve výši 300.000,- Kč a poškozenému M. M., IČO: XY, se sídlem XY, ve výši 407.400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2021, č. j. 13 To 1/2021-1541 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Musila, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Podle názoru obviněného nebyla v jeho případě naplněna subjektivní stránka trestného činu, pro jehož spáchání byl odsouzen. Soudy totiž dovozují naplnění subjektivní stránky z toho, že byl u stavby vyhořelého závodu od počátku a musel vědět, že jedná v rozporu s požárně bezpečnostním řešením stavby (dále jen „PBŘ“). V napadených rozhodnutích je však pomíjeno, že PBŘ, které obviněný svým jednáním dodržel, bylo vypracováno chybně. Obviněný s odkazem na svoji péči řádného hospodáře podotýká, že v souladu s ní nechal vypracovat PBŘ odborníkem na tuto oblast – společností K.B.K. f. Nemohl si být vědom nesprávnosti vypracovaného PBŘ, neboť nemá v tomto směru odborné znalosti. Pochybení je tedy možné shledávat na straně společnosti K.B.K. f. nebo příslušeného hasičského záchranného sboru, který vyslovil souhlasné stanovisko.
7. Obviněný rovněž namítá absenci materiálního porušení zvláštního právního předpisu a možnosti, že by naplnil předmětnou skutkovou podstatu, neboť nemohl vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Odkazuje na výpovědi zpracovatelů PBŘ B., H. a znalkyně N. Z tohoto dovolatel dovozuje, že vymezení odstupových vzdáleností mezi stěnou výrobní haly a meziproduktem výroby jsou formální záležitostí, přičemž navrhování požárních úseků předpokládá i vyhoření celého provozu (jako jednoho požárního úseku). V této souvislosti obviněný rovněž upozorňuje na nedodržení materiálně-formálního pojetí trestného činu.
8. K pochybení došlo podle dovolatele rovněž při objasňování naplnění objektivní stránky daného trestného činu. V první řadě poukazuje na to, že selhání přístroje, které požár odstartovalo, bylo tzv. vyšší mocí na něm nezávislou a nadto nebylo bez zásadních pochybností prokázáno, že se požár rozšířil primárně v důsledku jeho jednání. Znalecké posudky totiž hovoří protichůdně. Stejně tak nebylo dostatečně prokázáno, že v důsledku jeho jednání došlo k vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Důvodem je výše zmíněná skutečnost, že celou výrobu by bylo možné zahrnout pod jeden požární úsek a to, že podle znalkyně N., meziprodukt umístěný v blízkosti východní stěny haly neměl vliv na celkovou výši škody ani na šíření požáru. Nenastal tak škodlivý následek vyžadovaný skutkovou podstatou.
9. Obviněný pokračuje konstatováním, že právní posouzení skutku je v rozporu s příslušnou judikaturou. V tomto směru přirovnává svůj případ k věci řešené v usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 2. 2021, č. j. 55 To 180/2020-2182 (resp. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 4 T 73/2016-2113). V tomto řízení byla obžalovaná osoba obžaloby zproštěna, přičemž stejně jako ve věci dovolatele k tomu vedla absence subjektivní stránky, neprokázání, jakým způsobem se požár šířil, a spojitosti mezi jednáním obviněného a vydáním cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Navíc je v nyní projednávané věci třeba hodnotit i to, že v době požáru byl zpomalen příjezd hasičských jednotek, neboť zasahovaly u požáru lesa.
10. Své shora rozvedené námitky obviněný podtrhuje odkazem na údajně porušenou zásadu ultima ratio . Nadto v průběhu řízení bylo modifikováno jednání, pro které byl obžalován. Byl tedy odsouzen pro jiné jednání, než pro jaké byla obžaloba podána.
11. Mimo již rozvedené námitky se dále domnívá, že na nesprávné právní hodnocení skutku měly vliv i následující, nezohledněné skutečnosti. Soudy nedostatečně kriticky hodnotily znalecké posudky, především pak znalecký posudek vypracovaný Technickým ústavem požární ochrany. Zároveň mělo dojít k chybnému vyčíslení povinnosti k náhradě škody, neboť poškozenému Š. byla přiznána náhrada škody za nakladač, který byl zničený již před vznikem požáru.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jím napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 13 To 1/2021-1541, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a poté buď podle §265m odst. 1 tr. ř. rám rozhodl o jeho zproštění obžaloby případně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
13. Součástí svého mimořádného opravného prostředku učinil obviněný i podnět, aby předseda senátu okresního soudu navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. odložení výkonu rozhodnutí v části týkající se náhrady škody.
14. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen dne 27. 7. 2021, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy.
21. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
22. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání.
23. Obviněný sice formálně rozporuje posouzení subjektivní stránky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti, nicméně činí tak až sekundárně, kdy tuto námitku navazuje na výhrady k hodnocení důkazů soudy a jim učiněným skutkovým zjištěním. Především zpochybňuje, že jednal v rozporu s ustanovením §30 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb a s vypracovaným PBŘ. Toto totiž podle něj bylo zpracováno společností K.B.K. f. chybně vzhledem k podkladům, které této společnosti poskytl, a ze kterých vyplývá jeho záměr se skladováním zpracovaného materiálu u vnější stěny haly. S touto námitkou se však již vypořádaly soudy obou stupňů, neboť soud odvolací v bodě 16. jeho usnesení uvedl, že obviněným tvrzená plánovaná existence meziskladu částečně zpracovaných pneumatik „[n]ejenže… nevyplývá ze samotného požárně bezpečnostního řešení stavby, ale vyvracejí to svědecké výpovědi jeho zpracovatelů H., který u hlavního líčení vypověděl, že: „…jak s materiálem bude nakládáno, kde bude skladován, bylo určeno už v projektu pro územní řízení, kde bylo výslovně řečeno, že pneumatiky i drť budou skladovány v hale, a samotné drcení bude probíhat též v hale; v PBŘ otázku skladovacích ploch neřešili“, a B., který uvedl, že: „…to, že bude drť skladována vně, nebylo vůbec v zadání, vycházeli z toho, že vše bude skladováno v hale a z haly drť bude vyvážena ven; takové bylo zadání…“, stejně jako výpověď svědka B., který společnosti K.B.K. f. poskytl technické materiály ke zpracování PBŘ a který k dotazu soudu u hlavního líčení uvedl, že: „…v projektové dokumentaci nějaké vnější skládky jako takové ve stavebních objektech nebyly zvlášť popisovány, protože logistika měla probíhat tak, aby v tom daném objektu bylo co nejméně materiálu, maximálně z té denní produkce, úvaha byla co nejrychlejší odvoz jak výrobků, tak i toho odpadu…žádná skládka či deponie tam popsaná nebyla, i když ta úvaha tam byla, proto se tam dělala asfaltová plocha u té fasády, aby tam byly vyústěny ty jednotlivé dopravníky tak, aby tam mohl být tento materiál nějakým způsobem nashromážděn, buď přímo do kontejneru nebo pod ty výsypky a následně odvážen a (plocha) vyčištěna, ale v technickém popisu tohle nebylo …“, a na další dotaz státní zástupkyně jasně odpověděl, že: „Pokud jde o tu skládku chipsů, tj. těch zbytků rozdrcených pneumatik, tak o jejich uložení před halou nebyl informován.“ . Odvolací soud tak navázal na hodnocení soudu prvního stupně v bodě 40. jeho rozsudku, kde tento uzavřel, že výše popsanou verzi předkládanou obviněným vyvrací jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy, přičemž „[ž]ádným způsobem projektová dokumentace nezahrnuje ani skladování materiálu v prostoru kolem haly, či ještě ke všemu v její těsné blízkosti.“ Námitky obviněného pojící se k údajné nesprávnosti vypracovaného PBŘ je nutné považovat za spekulativní. Jak soudy na základě řady důkazů, blíže rozvedených v odkazovaných bodech jejich rozhodnutí, zjistily, tak dovolatel postupoval v rozporu s PBŘ, které bylo vypracováno na základě jím předloženého zadání. Nelze tedy přisvědčit tomu, že prizmatem standardu péče řádného hospodáře je vyloučeno naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, resp. že by měl obviněný být zproštěn obžaloby.
24. Dovolatel následně odkazuje na výpověď svědka B. (jednoho ze zpracovatelů PBŘ), ze které vyvozuje, že nezahrnutí skládky meziproduktu z pneumatik do PBŘ, bylo pouze formalitou. Konkrétněji, že skládka tam bez problému být mohla, nicméně jen formálně nebyla do dané dokumentace zanesena. Sekundárně na tuto svojí povahou skutkovou argumentaci obviněný navazuje tvrzení, „že se jedná o rozpor se zásadou materiálně-formálního pojetí trestného činu“ (viz bod 4. IV. dovolání), neboť byl odsouzen de facto kvůli zmíněné formalitě. Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolatel zkresluje to, co z výpovědi svědka B. vyplynulo. Jak ve svém rozsudku správně vyložil nalézací soud (bod 14.), zmíněný svědek hovořil o možném zahrnutí skládky do požárního úseku haly v teoretické rovině. K jejímu reálnému zakomponování do PBŘ by došlo poté, co by „… vyhodnotil požární bezpečnost, vyhodnotil požadované odstupové vzdálenosti, požadavky na stavební konstrukce. Muselo by to být řešeno už v rámci územního řízení a v rámci stavebního řízení. Jestli tam skládka může být nebo nemůže, by záviselo na množství materiálu a na konstrukci haly. Pokud by počítali se skládkou u obvodové zdi, museli by vyhodnotit, zda se spolu s halou vejde do jednoho požárního úseku. Limitem je požární zatížení, skladované množství hořlavého materiálu a zejména plochy požárního úseku. Bylo možné, aby existovala skládka pneumatik nebo jejich částí, v kontaktu se stěnou haly, ale pouze pokud by se jednalo o ekonomicky přijatelné množství materiálu a skládka by byla na ekonomicky přijatelné ploše.“ Z obviněným odkazované výpovědi (v kompletním rozsahu) je tedy zřejmé, že ke konečnému rozhodnutí o možnosti umístit skládku k vnější stěně haly by došlo, až po posouzení dalších náležitostí. Jak bylo ovšem uvedeno výše, s touto eventualitou nebylo na základě předložené projektové dokumentace počítáno a PBŘ v jejich zpracované podobě bylo obviněným porušeno. Tuto část výpovědi svědka B. však obviněný zcela ignoruje a vytrhává pouze tu její část, která podporuje závěry vyplývající z jeho námitek. Na rozdíl od něj však soud nalézací (potažmo soud druhého stupně) důkazní situaci hodnotil komplexně a podle názoru Nejvyššího soudu správně.
25. Soudy se již vypořádaly i s námitkami, kterými se obviněný snaží zpochybnit právní posouzení objektivní stránky, přičemž tak činí opět až druhotně na podkladě modifikace provedeného hodnocení důkazů. Obviněný tak v první řadě uvádí, že znalecké posudky si ohledně vzniku a šíření požáru odporují. Navazuje odkazem na znalecký posudek vypracovaný N., podle kterého předmětný meziprodukt skladovaný u vnější stěny haly neměl na výši škody vliv. Ve shora naznačeném směru Nejvyšší soud odkazuje na 40. rozsudku nalézacího soudu. V tomto je shrnuto, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že ohniskem požáru byl konec pásového dopravníku, přičemž na vznik požáru samotného mělo zásadní vliv právě skladování meziproduktu z částečně zpracovaných pneumatik v rozporu s PBŘ (resp. s §30 odst. 1 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb). K obviněným akcentovanému závěru znaleckého posudku zpracovaného N. je možné připomenout, že ve výše citovaném bodě rozsudku nalézacího soudu se tento vypořádává i s tím, proč se přiklonil k závěrům znaleckého posudku Technického ústavu požární ochrany. Uvádí, že „[n]a straně soudu bylo vypořádat se s posudkem N., který se odchyluje od závěrů zpracovatelů TÚPO, když tvrdí, že uskladněné části pneumatik a další hořlavý materiál skladovaný vně haly, neměl vliv na šíření požáru a zároveň že není možné přesně stanovit, jakým způsobem k šíření požáru docházelo. Po slyšení zpracovatelů znaleckých posudků a upřesnění závěrů znalcem z XY vyplynulo, že pokud bylo uváděno, že pneumatiky skladované vně haly neměly na rozšíření požáru vliv, byly jimi míněné celé pneumatiky umístěné u vjezdu do areálu. Z výše uvedeného proto soud uzavřel, že požár započal skutečně v místě uskladněných „chipsů“ podél východní stěny haly, kde se plně rozvinul a prostupem v obvodovém plášti se dostal i dovnitř haly. Na tom se shodli jak znalecký ústav TÚPO, který zpracoval znalecký posudek zadaný obžalobou tak znalci z XY, kteří zpracovali posudek zadaný obhajobou.“ I odvolací soud se k této otázce vyjadřoval, a to v bodě 18. jeho usnesení. Zcela adekvátně tak vyložil, proč vycházel, stejně jako soud nalézací, zejména z posudku Technického ústavu požární ochrany, přičemž zmínil, že znalkyně N. při svém výslechu závěrům Technického ústavu požární ochrany nic nevytýkala, ani když byla v tomto směru dotazována.
26. K výhradám vůči hodnocení znaleckých posudků soudy obviněný dodává i námitky pojící se přímo k jejich odborným kvalitám, neboť zejména znaleckému posudku vypracovanému Technickým ústavem požární ochrany vytýká nezohlednění některých konkrétních okolností atp. K uvedenému je vhodné podotknout, že i z judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06) vyplývá povinnost soudů nezabývat se pouze formálně-právními náležitostmi znaleckých posudků, nýbrž i jejich věcnou správností, a to alespoň na elementární úrovni. Soud by tak měl zvažovat například otázky dostatečnosti a způsobu opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem atd. Pakliže by soud nabyl přesvědčení, že znalecký posudek nedosahuje kvalit nutných k jeho akceptaci, nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Východiskem je poté žádost o vysvětlení pochybností, nejasností a neúplností daným znalcem, případně i opatření revizního znaleckého posudku podle §109 tr. ř. Je však třeba podotknout, že ani k rozporování obsahu znaleckého posudku není v rámci dovolacího řízení místo, neboť taková námitka rovněž spadá do oblasti nepřípustných námitek procesní povahy. Nadto soudy se s otázkami kvalit znaleckých posudků vyrovnaly ve svých rozhodnutích, jak bylo výše rozvedeno. Skutková zjištění nebyla získávána pouze na podkladě jednoho, obviněným napadaného znaleckého posudku, nýbrž i svědeckými výpověďmi (např. ohledně ohniska požáru), resp. výpověďmi vícero znalců (S.– bod 17., V.– bod 18., N.– bod 19., znalce T.– bod 20. rozsudku nalézacího soudu). Důkazní materie byla přitom soudy hodnocena důkladně, se zohledněním vzájemných souvislostí mezi jednotlivými důkazy.
27. K námitce obviněného, že byl odsouzen pro odlišné jednání, než pro jaké byla podána obžaloba, se vyjádřil soud odvolací v bodě 24. jeho usnesení, a to zcela dostatečným způsobem. Mimo jiné uvedl, že v konečném rozhodnutí „… nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, když některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, musí však být zachována totožnost skutku ve smyslu zachování alespoň totožnosti jednání nebo totožnosti následku, což zde podle názoru odvolacího soudu bezpečně zachováno je.“ Nejvyšší soud se s tímto i zbylým hodnocením odvolacího soudu v předmětném bodě jeho usnesení shoduje a nevidí důvod, proč jej dále reprodukovat.
28. Podle dovolatele došlo k porušení zásady, podle které se má v obdobných věcech rozhodovat jednotně. Dokládá k tomu rozhodnutí v jiné trestní věci (vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 73/2016) a snaží se poukázat na podobnosti mezi ní a jeho trestní věcí, přičemž dovozuje, že v jeho případě mělo rovněž dojít ke zproštění obžaloby. Všechny jeho konkrétní námitky v této rovině jsou však reprodukcí těch již uplatněných, Nejvyšším soudem výše řešených a neakceptovaných. Jejich opětovné podřazení pod formálně odlišnou námitku je tudíž zcela nepřípadné a zbytečné. V rámci k této námitce relevantní části dovolání obviněný připojuje i zmínku o tom, že měla být vzhledem ke všem jeho zbývajícím výhradám uplatněna zásada Ultima ratio. Uvedené však nijak dále nerozvádí a Nejvyšší soud tudíž tuto zmínku nepovažuje za argumentaci, ale toliko za formální nářek druhotně připojený k procesním námitkám obviněného (viz výše).
29. Konečně je třeba se vyjádřit i k námitce dovolatele, podle které byla soudem prvního stupně nesprávně vyčíslena výše náhrady škody, a to vůči poškozenému Š. V první řadě musí Nejvyšší soud podotknout, že se ani v tomto případě nejedná o námitku podřaditelnou pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primárně totiž nenapadá chybnou aplikaci hmotně právních norem. Pouze tvrdí, že nakladač, pro jehož zničení mu byla povinnost k náhradě škody uložena, byl zničený již před vypuknutím požáru, přičemž se to snaží doložit rozhodnutím v jiné trestní věci týkající se právě zničení předmětného nakladače. Opomíjí však, že i z jím citovaného rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 T 208/2014-102 (č. l. 1420) vyplynulo, že poškozená společnost S. C. uplatňovala ohledně předmětného nakladače náhradu škody vyplývající mj. z jeho oprav. Na tuto skutečnost upozornil i poškozený Š. v jeho vyjádření k odvolání obviněného (č. l. 1444). Doložil i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 (č. l. 1446) o odvolání poškozené S. C. proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Benešově. I v tomto rozhodnutí byla společností S. C. uplatňována náhrada škody za daný nakladač kvůli jeho opravám. Sám poškozený přitom v citovaném vyjádření uvádí, že ví, že společnost S. C. nakladač skutečně opravila, tudíž v době vypuknutí požáru tento nebyl zcela zničený jak tvrdí obviněný. V trestní věci, na kterou je odkazováno, to přitom byl obviněný, kdo za společnost S. C. požadoval právě úhradu nákladů na opravu daného nakladače. K tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Praze, když usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 13 To 168/2021-1559, zamítl stížnost obviněného v tomto směru (č. l. 1559). Soud prvního stupně se k nároku poškozeného Š. vyjadřoval v bodě 47. jeho rozsudku. Byť jsou jeho závěry stručné, je zřejmé, že vzal v úvahu všechny podklady doložené poškozeným, přičemž zohlednil i stanovení částky za zničený nakladač znaleckým posudkem č. XY vypracovaným S. Rozhodně tedy nelze hovořit o situaci, kdy by byl odůvodněn kasační zásah Nejvyššího soudu, a to i s pominutím skutečnosti, že obviněný není v dovolacím řízení k tomuto druhu námitek oprávněn.
30. Jak vyplývá ze souhrnu výše uvedených úvah, dovolatel nedoložil jedinou námitku, která by se vymykala běžným výhradám v odvolacím řízení, přičemž uvedené nelze zpochybnit ani snahou o akcentaci zásady in dubio pro reo , která zjevně nebyla porušena.
31. Stran rozsahu reakce dovolacího soudu na námitky, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, lze přiměřeně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Navíc obsah odůvodnění rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítá dovolání, přímo vymezuje ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (viz dále).
V.
Způsob rozhodnutí
32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Současně neuvedl žádnou námitku, na jejímž podkladě by dovolací soud dospěl k poznatku, že vydáním odsuzujícího rozsudku došlo k porušení základního práva obviněného, pro které by měl přistoupit ke kasací jím napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
34. Zbývá dodat, že předseda senátu soudu prvního stupně odůvodněný návrh na odklad výkonu rozhodnutí nepředložil, a že předseda senátu dovolacího soudu neshledal důvod k tomu, aby o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu