ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.938.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 938/2021-2526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podala obviněná P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 48/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 121/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 29 T 121/2019, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen
- výrok o vině pod bodem II. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 72/2017, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, zejména výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. B., nar. XY, a P. P., nar. XY,
- výrok o vině z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 2 T 9/2018, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad,
- výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 3 T 186/2019, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2020 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 9 To 98/2020, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad,
a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušených výrocích o vině bylo nově rozhodnuto tak,
že obviněná P. K. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) byla uznána vinnou pod body I./1.-11. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body II./1.-13. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body II./4.-13. i podle odst. 2, a pod body III./1.-15. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Za jednání pod body I./1.-11. a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou výrokem o vině pod bodem I. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 72/2017, byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Za jednání pod body II./1.-13. byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
4. Za jednání pod body III./1.-15. byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody jednotlivým poškozeným jmenovaným v daném rozhodnutí částky tam uvedené. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tam jmenovaní poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 48/2021. Podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen
- výrok o vině pod bodem II. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 72/2017, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, zejména výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. B., nar. XY, a P. P., nar. XY,
- výrok o vině z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 2 T 9/2018, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad,
a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušených výrocích o vině bylo rozhodnuto tak, že
obviněná byla uznána vinnou pod body I./1.-10. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body II./1.-15. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body 4.-15. i podle odst. 2, a pod body III./1.-11. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
7. Těchto přečinů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila (stručně řečeno) tím, že prostřednictvím různých internetových stránek (např. XY, XY, XY) ve většině případů vystupující pod různými jmény či přezdívkami (např. R., K., V. či I.) pod různými smyšlenými legendami (nedostatku finančních prostředků na úhradu např. nájemného, léků a léčebných výloh, školného, stravy pro dítě), v úmyslu se obohatit, vylákala od řady poškozených finanční prostředky, které jim nevrátila a způsobila jim škodu.
8. Za jednání pod bodem I./1 -10. a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou výrokem o vině pod bodem I. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 72/2017, byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
9. Za jednání pod bodem II./1.-15. byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
10. Za jednání pod bodem III./1.-11. byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
11. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody v rozhodnutí jmenovaným poškozeným tam uvedené částky. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli v rozhodnutí uvedení poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Naproti tomu byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2019 pro dva skutky právně kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. 2, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky, pro něž byla stíhána, staly.
II.
13. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že oba soudy její jednání nesprávně právně hodnotily, především ve vztahu k poskytnutým půjčkám. Předně zmínila čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, s tím, že jejím odsouzením však došlo přesně k uvedenému. „Poskytovatelé finančních prostředků“ jí „eventuálně“ poskytli půjčky, které jim nevrátila. Sami si za takové situace museli být vědomi toho, že k vrácení půjček nemusí dojít, a to z důvodu její špatné finanční situace, jakož i z důvodu, že nemají její osobní údaje, nikdy ji neviděli a na poskytnutí půjček nemají k dispozici písemné smlouvy nebo jiný doklad. Žádný z nich (poškozených) neprovedl jakékoli ověření si její příjmové či obecně majetkové situace, ani o to nežádal. Řada poškozených pak vrácení finančních prostředků významně neurgovala, nepodala trestní oznámení ani návrh na zahájení občanského soudního řízení. Z jednotlivých zpráv jim muselo být zřejmé, že její finanční situace je skutečně špatná, když jí chybí prostředky na krytí základních potřeb. Museli tak být seznámeni s vysokou rizikovostí půjček a pravděpodobností jejich nevrácení.
15. Nemůže proto být trestána za nedostatečné zvážení rizika na straně poškozených. Dodala, že jednotlivé půjčky chtěla vrátit a v dílčí podobě i vrátila (viz výpověď pana O. Š.), avšak vrácení všech finančních prostředků jednotlivým poškozeným nebylo možné. Rovněž zmínila zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle ní je zřejmé, že poškození mohou jednotlivé své pohledávky včetně úroků uplatnit v občanském soudním řízení.
16. Navrhla pak, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil „napadené výroky“ rozsudku soudu druhého stupně, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc znovu projednal a rozhodl.
17. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněná v dovolání neargumentuje v mezích uplatněného dovolacího důvodu. Její námitky vychází ze skutkového základu, který dokazováním zjištěn nebyl. Nadto své výhrady formulovala zcela obecně, jakoby ve vztahu ke všem dílčím útokům tří trestných činů podvodu, ačkoli tyto se vždy v určitých jednotlivostech lišily. Nelze potvrdit, že by bylo možno hovořit o tom, že by mezi obviněnou a poškozenými došlo toliko k uzavření běžných občanskoprávních smluv o zápůjčce. Uzavření platných smluv totiž nebylo součástí vůle obviněné, která žádné peníze vrátit poškozeným neplánovala, jež za účelem vlastního obohacení vědomě a cíleně uvedla v omyl rozličnými smyšlenými historkami. Bylo-li v komunikaci mezi obviněnou a poškozenými hovořeno o „půjčce“, byl to pouze nástroj sloužící k tomu, aby obviněná poškozené přesvědčila v rozhodnutí jí finanční prostředky poskytnout. To se však rozcházelo s realitou a zčásti s jejími majetkovými poměry. Toho si je zřejmě vědoma i dovolatelka, když hovoří toliko o eventuálním poskytnutí půjčky.
18. Dále státní zástupce nastínil, že nejde o situaci, kdy by obviněná měla být zbavena osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Ona totiž ve svém trestně právně relevantním jednání nebyla vedena skutečnou a vážně míněnou vůlí přijmout nějaký smluvní závazek, který by zahrnoval i povinnost jej plnit. Naopak byla vedena podvodným záměrem vylákat od podvedených a obelhaných poškozených finanční prostředky. K vrácení došlo v jediném případě, v malé částce, což vzhledem ke všem okolnostem bylo spíše náhradou škody.
19. Jakousi váhu z pohledu dosahu uplatněného dovolacího důvodu může mít podle státního zástupce nanejvýše odkaz obviněné na zásadu subsidiarity trestní represe. Soudy ale ani v závěru o společenské škodlivosti činu nepochybily. Dovolatelka v případě všech skutků založila svůj názor na nedostatku potřebného stupně společenské škodlivosti jen na tom, že poškození mají možnost své nároky uplatnit v řízení občanskoprávním. Tento názor však nijak nerozvedla. Jeho absurdita vyniká při uvědomění si faktu, že poškozený trestným činem, pokud je mu tímto činem způsobena materiální škoda, se obecně vždy může domáhat náhrady škody i prostřednictvím občanskoprávních prostředků ochrany práva, což by v pojetí dovolatelky znamenalo, že všechny majetkové trestné činy by trestnými činy vlastně nebyly z důvodu absence jejich společenské škodlivosti. V případě dovolatelky je ovšem zjevné, že uplatnění občanskoprávní odpovědnosti nepostačuje k ochraně celospolečensky uznávaných hodnot především z hlediska restituční (reparační) funkce odpovědnosti za škodu. O naplnění potřebné intenzity narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem zde není pochyb, když podle skutkových zjištění obviněná naplnila nejen základní skutkové podstaty celkem tří úmyslných trestných činů podvodu, nýbrž vzhledem k výši způsobených škod i jejich kvalifikované podoby.
20. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud by nepřistoupil vzhledem k formálně uplatněnému odkazu na §12 odst. 2 tr. zákoníku k použití §265i odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále vyjádřil svůj souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 48/2021, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné pouze částečně (ve vztahu k bodům I. a II. výroku o vině a navazujících výrocích o trestech a náhradě škody). Ve zbývající části (stran bodu III. výroku o vině a navazujících výrocích o trestu a náhradě škody) však přípustné není. Je tomu tak proto, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 9 To 98/2020, bylo rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 1. 2020, č. j. 3 T 186/2019-476, a podle §259 odst. 1, 3 tr. ř. bylo ve věci nově rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině pod bodem III. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 48/2021, v důsledku toho také výrok o trestu za jednání popsané pod bodem III.1.-11.), jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, zejména výroky o náhradě škody ve vztahu k tam uvedeným poškozeným, a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném výroku o vině pod uvedeným bodem III. bylo znovu rozhodnuto, tak, že obviněná byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost k náhradě škody tam uvedeným poškozeným. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tam jmenovaní poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V důsledku citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 9 To 98/2020, totiž zmíněná část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 48/2021 (bod III. výroku o vině a navazující výroky o trestu a náhradě škody) přestala právně existovat, v důsledku čehož proti ní nelze dovoláním brojit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007).
23. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
28. V posuzované věci však argumentace uplatněná v podaném dovolání směřuje do značné míry do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatelka ji uplatňuje bez respektu ke skutkovým zjištěním (v jejich komplexnosti) přijatým soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů, navíc, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, v podstatě zcela obecně. Jinak řečeno, ve značné míře vyvozuje svůj závěr o nesprávném právním posouzení skutku z vlastní verze skutkového stavu věci (viz zejména její tvrzení, že od počátku chtěla jednotlivé „půjčky“ vrátit). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
29. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a namítne-li jej dovolatel. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
30. V tomto kontextu je namístě uvést, že dovolatelka v rámci dovolání extrémní nesoulad nenamítla. Nejvyšší soud pak obiter dictum dodává, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad dán.
31. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích řady svědků (poškozených), kteří popsali modus operandi obviněné, a dále pak v řadě listinných důkazů, v prvé řadě v bankovních dokladech prokazujících převody peněz od poškozených pro obviněnou a dokladech o elektronické komunikaci obviněné s poškozenými, patřičné obsahové ukotvení. K obhajobě obviněné lze primárně poukázat na bod 81. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud náležitě vyložil, na základě jakých skutečností učinil závěr, že obviněná naplnila znaky dotčených trestných činů, a že se nejednalo o občanskoprávní závazky, které by nebyly splněny. Soud druhého stupně se pak s názorem nalézacího soudu s dále uvedenou výjimkou ztotožnil, přičemž postačuje odkázat na bod 7. a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí. Odchylný názor zaujal toliko u skutků pod body I./10. a III./8. rozhodnutí nalézacího soudu, kdy v těchto případech rozhodl o zproštění obviněné obžaloby podle zásady in dubio pro reo.
32. Dále Nejvyšší soud konstatuje (ve shodě se státním zástupcem), že nikterak nespatřuje oporu pro tvrzení obviněné, že by její jednání spočívalo toliko v rovině civilního práva, že by se jednalo toliko o neplnění z občanskoprávních smluv o zápůjčce. Ze zjištěného skutkového stavu je patrno, že obviněná vůbec neměla v úmyslu uzavřít takové smlouvy a získané finanční prostředky vrátit. V jejím jednání je možno spatřovat obdobný modus operandi. Obviněná zneužila dobré vůle poškozených, se kterými se zkontaktovala zejména prostřednictvím internetových stránek, na nichž je možno se seznamovat s jinými lidmi (tzv. „internetové seznamky“) např. XY, XY nebo XY, kdy ve většině případů zastírala svou vlastní identitu, často vystupovala pod smyšlenými jmény či přezdívkami, poškozené uvedla v omyl různými smyšlenými historkami, na co potřebuje peníze (např. úhrada školného, nájemného, léčebných výloh za pobyt v nemocnici), na základě čehož z nich vylákala různé finanční částky. Pokud v komunikaci s poškozenými hovořila o „půjčce“, byla to pouze součást (forma) podvodného jednání směřující k tomu, aby je přesvědčila k poskytnutí peněz a součást jejího celkového podvodného záměru. K jí zmíněnému případu, kdy peníze vrátila, je třeba zdůraznit, že šlo o případ ojedinělý (navíc šlo o malou částku), přičemž se tak stalo na základě důsledného a aktivního přístupu svědka O. Š. (v podrobnostech viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). O její skutečné vůli (peníze poškozeným nevrátit) ovšem není pochyb, čehož je si evidentně vědoma i dovolatelka, když v dovolání hovoří toliko o „eventuálním“ poskytnutí „půjčky“.
33. Namítla-li obviněná, že žádný z poškozených neprovedl jakékoli ověření si její příjmové či obecně majetkové situace, ani o to nežádal, pak lze připomenout přiměřeně aplikovatelný závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož „ možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec nebo tak neučiní včas .“
34. Nejvyšší soud pak (opět ve shodě se státním zástupcem) konstatuje, že v dané věci nejde o případ, kdy by obviněná měla být zbavena osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, neboť obviněná vůbec neměla jakoukoli vůli smluvní závazek přijmout, natož pak i plnit, naopak její vůle směřovala k podvodnému zneužití poškozených a získání jejich finančních prostředků (svým jednáním naplnila všechny znaky výše uvedených přečinů podvodu).
35. Jedinou námitkou, která je formálně způsobilá naplnit dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, je námitka, že v její věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Tato námitka je obviněnou prezentována toliko obecně, pouze s tvrzením, že poškození měli možnost se domáhat svých nároků v občanskoprávním řízení.
36. K zásadě subsidiarity trestní represe je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Obviněná neuvedla relevantní okolnosti, jež by činily její jednání natolik málo společensky škodlivým, aby postačilo uplatnění odpovědnosti mimotrestní (za takovou okolnost rozhodně nelze pokládat fakt, že poškození měli možnost domáhat se svých nároků cestou občanskoprávní). V posuzovaném případě ostatně takové okolnosti zjištěny nebyly. Naopak nutno přihlédnout k tomu, že obviněná páchala výše popsané úmyslné trestné činy po delší dobu řadou dílčích skutků (útoků) vůči mnoha poškozeným, přičemž prvním skutkem způsobila škodu téměř 160 tisíc Kč a druhým skutkem pak škodu téměř 370 tisíc Kč (v obou případech podstatně přesahující spodní hranici větší škody). Jejich způsob provedení se neodlišuje od jiných běžně se vyskytujících trestných činů podvodu. Zjištěné skutky tedy byly standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku.
38. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
39. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu