ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.943.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 943/2021-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 To 75/2021-223, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 144/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 1. 2021, č. j. 2 T 144/2020-169 , byl J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 18. 7. 2020 v době kolem 00:15 hodin na ulici XY v obci XY, ve vnitřním prostoru veřejnosti volně přístupného restauračního zařízení "XY", za přítomnosti dalších čtyř osob fyzicky napadl poškozeného J. D., nar. XY, kterého celkem dvakrát udeřil nejvýše střední intenzitou kovovým teleskopickým obuškem do levé zadní oblasti hlavy, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v tržně zhmožděné mělké rance vlevo na temeni délky 1,5 cm a krevní výron za levým uchem o velikosti 3x2 cm, kvůli těmto zraněním byl poškozený téhož dne ošetřen na ambulanci úrazové chirurgie Fakultní nemocnice XY, následně byl poškozený po dobu 2 dnů citelně omezen v obvyklém způsobu života, což spočívalo v pobytu na lůžku, výraznějších bolestech hlavy a dodržování celodenního klidového režimu, po dobu následujících nejméně 5 pracovních dní poškozený omezeně v průběhu dopoledních hodin vykonával svoji pracovní činnost osoby samostatně výdělečně činné spočívající v manuální práci tesařského charakteru, po celou tuto dobu trpěl poškozený bolestmi hlavy, které tlumil léky proti bolesti a pocity šumění v levém uchu,
přičemž tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že už dne 11. 3. 2007 se dopustil mj. trestného činu výtržnictví podle §202 odstavec 1 tehdy účinného trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 12 T 7/2008, pravomocným dne 30. 4. 2009, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku 8.269 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 To 75/2021-223 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Heyduka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání spočívající v tom, že odvoláním napadený rozsudek záležel na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítá, že jeho skutek měl být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, nikoliv jako trestný čin. Útok na poškozeného totiž nedosahoval potřebné intenzity a v jeho důsledku nebyl narušen obvyklý způsob vedení života poškozeného po nezbytně nutnou dobu. Uvedené potvrdil i poškozený v hlavním líčení ze dne 14. 1. 2021. K tomuto dovolatel dokládá citaci z komentářové literatury.
6. Odvolací soud chybně hodnotil předložené důkazy, svědčící o nevině dovolatele. Konkrétněji nedostatečně podložil své závěry o nevěrohodnosti čestných prohlášení svědků S. a T. Stejně tak dostatečně nepodložil svůj názor, že tato prohlášení nic nemění na skutkových zjištěních. Z těchto důvodů se v případě usnesení odvolacího soudu jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Obdobně se soud měl více zabývat hodnocením SMS zpráv zasílaných z telefonního čísla J. D. Zejména je mohl verifikovat prostřednictvím operátora disponujícího údaji o telekomunikačním provozu mezi obviněným a J. D. Stejné platí o zprávách posílaných prostřednictvím aplikace Messenger. V této souvislosti obviněný upozorňuje na zásadu oficiality a zásadu vyšetřovací.
7. Soudy pochybily, když hodnotily pochybnosti o okolnostech cesty obviněného domů z návštěvy u V. Š. v jeho neprospěch. Pochybnosti vznikly i stran výpovědí svědků nacházejících se ve Sport Baru XY (svědků M., K., D. a poškozeného). Jejich výpovědi se neshodovaly ohledně popisu pachatele a způsobu útoku. Jedná se tak o nerespektování zásady in dubio pro reo .
8. Soud prvního stupně pochybil, když neprovedl výslech obviněného. Obhájce omluvil obviněného z hlavního líčení před nalézacím soudem dne 13. 1. 2021. Důvodem byly jeho zdravotní potíže, neboť dovolatel je člověkem těžce nemocným. Nalézací soud ve věci rozhodl, ačkoli ohledně skutkového děje existovaly pochybnosti, přičemž nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. I samotné neprovedení výslechu bylo v rozporu s ustanoveními trestního řádu.
9. Odvolací soud obviněného vyslechl ve veřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2021. Otázky však byly kladeny pouze ze strany senátu a to zcela selektivním způsobem, kdy směřovaly jen ke vztahu obviněného s poškozeným a komunikaci mezi nimi. Jelikož se jednalo o první výslech obviněného v daném řízení před soudem, neměl tento být realizován pouze formou doplnění, nýbrž komplexně.
10. Odvolací soud podle dovolatele rovněž nepostupoval správně, když neprovedl důkazy předložené podáním ze dne 28. 4. 2021. V tomto spatřuje porušení svého práva na obhajobu.
11. Obviněný své dovolání doplnil skrze obhájce JUDr. Martina Klima. Má za to, že v předmětné věci je možné sledovat situaci tzv. extrémního nesouladu. Zejména namítá, že se nedopustil jednání, pro které byl odsouzen. Výše uvedené námitky doplnil tím, že soudy měly vyslechnout svědky S. a T. V tomto směru je možné mluvit o tzv. opomenutých důkazech a porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.
12. Právo na spravedlivý proces obviněného bylo narušeno i nedodržením zásady rovnosti účastníků. Důkazy totiž byly hodnoceny selektivně v neprospěch dovolatele. Odůvodnění je neúplné (ve smyslu §125 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) přičemž vina obviněného je dovozována pouze ze svědectví osoby mající motivaci mu uškodit. Obviněný rovněž označuje důkazní situaci v předmětné trestní věci za tzv. „tvrzení proti tvrzení“ a shledává porušení zásady presumpce neviny.
13. Závěrem svého dovolání (a jeho doplnění) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 To 75/2021-223, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 1. 2021, č. j. 2 T 144/2020-169, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu podle §265k odst. 2 tr. ř. Rovněž navrhuje, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolatel Nejvyššímu soudu rovněž adresuje žádost o odložení nástupu do výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v převážné míře neuplatnil námitky relevantní. Dané námitky neodpovídají ani jinému důvodu dovolání a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný se jimi pouze snaží o modifikaci skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž uvedené lze říct i o jeho námitce, podle které mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo . V předmětné věci nelze vysledovat případ tzv. extrémního nesouladu, neboť tento není založen pouhým nesouhlasem dovolatele s tím, jak soudy hodnotily důkazy, tudíž nelze hovořit ani o porušení práva na spravedlivý proces. Důležité je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, bez dopuštění se deformace důkazů, přičemž úvahy k jejich hodnocení byly srozumitelně a logicky vysvětleny.
16. Pod shora zmíněný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku, podle které měl být skutek obviněného posouzen jako přestupek, nikoliv jako trestný čin. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Skutečnost, že poškozený byl schopen po několika dnech vykonávat svoje povolání odpovídá právní kvalifikaci pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Důraz je třeba klást právě na to, zda k dokonání přečinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy i způsobení omezení poškozeného v obvyklém způsobu života v požadované intenzitě, směřoval úmysl obviněného. Tento úmysl dovolatele vyplýval zejména z použité zbraně – kovového teleskopického obušku, oblasti těla, proti níž byl útok veden – zadní část hlavy a opakovanosti úderu – dvakrát po sobě jdoucí zásahy, přičemž vše uvedené vyústilo do nutnosti ušetření poškozeného na ambulanci úrazové chirurgie.
17. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvádí, že ani tento není uplatněn případně. Procesní podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny. Soud mu umožnil účastnit se jeho jednání a obviněný sám se této možnosti vzdal. Obhájce sám omluvil obviněného v hlavním líčení konaném dne 13. 1. 2021 s vyjádřením, že obviněný počítá s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Na tuto skutečnost nalézací soud reagoval uplatněním §202 odst. 2 tr. ř. Výhrady, kterými dovolatel brojí proti způsobu vedení výslechu v odvolacím řízení již neodpovídají předmětnému dovolacímu důvodu.
18. Ve vztahu k doplnění dovolání obviněným státní zástupce ve svém navazujícím vyjádření odkázal na své předchozí vyjádření, neboť dovolatel pouze rozvíjel a opakoval již dříve uplatněné námitky.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
23. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
28. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto z podstatné části nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy.
32. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
33. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
34. Nutno podotknout, že dovolatel prezentuje svoje skutkové námitky poměrně plytce, bez hlubší argumentace, ze které by vyplynulo, v čem přesně je shledáváno naplnění kritérií tzv. extrémního nesouladu. Pakliže se domnívá, že čestná prohlášení svědků S. a T., SMS zprávy a zprávy přes aplikaci Messenger měla být hodnocena jiným způsobem, nutno zdůraznit již shora stručně předestřenou skutečnost. Totiž, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Výše zmíněné důkazy, které se obviněný snažil vyložit pro něj příznivým způsobem, byly hodnoceny již v předchozím řízení. Na rozdíl od dovolatele však došlo k jejich komplexnímu posouzení v návaznosti na zbylou důkazní materii a z ní vyplývající skutková zjištění. V tomto ohledu je možné odkázat na body 3. – 8. rozsudku nalézacího soudu a body 6. – 10. usnesení soudu odvolacího. Z odkazovaných částí rozhodnutí plyne, že soudy své závěry vystavěly na zcela logických úvahách založených především na vztahu mezi obviněným a poškozeným, výpovědích svědků K. a M. a výpovědi poškozeného, závěrech vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Informace z těchto důkazů zjištěné se přitom vzájemně podporovaly, a tudíž dovolatelem akcentované, údajně ospravedlňující důkazy, podle závěrů zejména odvolacího soudu, nemohly ohledně konstatování viny dovolatele nic zvrátit. Rovněž je vhodné zmínit, že soud nalézací se více než dostatečně zaobíral otázkou časového průběhu činu v souvislosti s jeho okolnostmi (cesta obviněného od V. Š. domů, přes bar, ve kterém došlo ke spáchání trestného činu – viz bod 4. rozsudku nalézacího soudu). Je pak poměrně absurdní výhrada, že vina obviněného byla dovozena pouze z výpovědi poškozeného, který mu chtěl uškodit (konkrétně k poslednímu zmíněnému viz bod 8. rozsudku nalézacího soudu).
35. I námitka obviněného k provedení jeho výslechu odvolacím soudem je zcela nepatřičná. Jedná se o pouhé nářky, kterými se snaží vyvolat představu, že soud jeho výpověď získal nekompletně a dotazoval se jen na některé skutečnosti bez zohlednění jejich kontextu (čímž zůstal skutkový stav nedostatečně objasněn), přičemž obhajoba otázky nekladla. Skutečnost, že odvolací soud měl skutková zjištění za prokázaná a dokazování doplnil pouze některými dotazy na obviněného je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dále je třeba uvést, že i obhajoba kladla obviněnému dotazy (č. l. 189 p. v., č. l. 190), a to v omezeném rozsahu. Důležité však je, že měla prostor klást obviněnému otázky, které (ne)využila, resp. že sám obviněný mohl poskytnout soudu ty informace, které z hlediska své obhajoby považoval za přínosné. Není úlohou soudu, aby svojí aktivitou podněcoval obviněného k uplatňování jeho práv, o nichž ho poučí, či aby zasahoval do vztahu obviněný – obhájce. Je pouze záležitostí obhajoby, s jakou pečlivostí bude využívat svých procesních práv.
36. Ve shora rozvedeném směru musí Nejvyšší soud uzavřít, že v jím posuzované trestní věci rozhodně nelze hovořit o situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak činí dovolatel. Zároveň v ní nelze shledat naplnění požadavků tzv. extrémního nesouladu ani porušení zásady presumpce neviny či z ní vyplývající princip in dubio pro reo . Soudy nehodnotily důkazy selektivním či tendenčním způsobem, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí jednoznačně naplňuje předpoklady stanovené §125 odst. 1 i §134 odst. 2 tr. ř., jejichž porušení obviněný taktéž namítá.
37. Obviněný dále namítá, že došlo k opomenutí některých důkazů a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces. V první řadě tak zmiňuje nevyslechnutí svědků S. a T. Nutno však podotknout, že jejich výslech nebyl navrhován (viz protokol o hl. líčení ze dne 13. 1. 2021, č. l. 157 a násl.; protokoly o veřejných zasedáních ze dnů 21. 4. 2021 č. l. 189 a násl. a 28. 4. 2021 č. l. 219 a násl.). Obviněný v odvolacím řízení pouze předložil jejich čestná prohlášení, která byla v rámci dokazování provedena ve veřejném zasedání dne 21. 4. 2021 (č. l. 189 p.v.) a odvolacím soudem hodnocena. Odvolací soud měl přitom skutkový děj za objasněný z již provedených důkazů. V tomto ohledu tedy nelze shledávat existenci tzv. opomenutých důkazů. Pod právě řešenou námitku obviněný zahrnuje i blíže nespecifikované důkazní návrhy, které měl učinit v den konání veřejného zasedání – 28. 4. 2021. V tomto veřejném zasedání, kde bylo rozhodnuto o jeho odvolání, však k žádným důkazním návrhům nedošlo, přesto, že strany byly ohledně možného doplnění dokazování tázány (viz č. l. 219). Pokud obviněný odkazuje na svoje doplnění odvolání, pak k tomuto došlo až po uplynutí odvolací lhůty (těsně před konáním již druhého veřejného zasedání), přičemž obviněný měl možnost uplatnit další důkazní návrhy při již zmiňovaném veřejném zasedání dne 28. 4. 2021, což neučinil. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že porušení práva na spravedlivý proces je možné konstatovat v případech, kdy je na řízení jako na celek možné nahlížet jako na nespravedlivé. Je to přitom procesní bdělost obviněného ve smyslu zásady vigilantibus iura skripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé; rozuměj: pro ty, kteří dbají o svá práva), kterou je třeba v předmětném případě začlenit do hodnocení daného procesu. Pakliže obviněný doplňoval svoje odvolání mimo pro to stanovenou lhůtu, nadto v těsném časovém předstihu před finálním veřejným zasedáním, při kterém navíc žádné důkazní návrhy neučinil, ačkoliv k tomu byl vyzván, nelze uzavírat, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a už vůbec ne jeho právo na spravedlivý proces. Vše je navíc podtrženo již uvedenou skutečností, že skutkový stav, jehož nekompletnost v konečném důsledku obviněný napadá, byl soudy zjištěn zcela dostatečně, bez jakýchkoliv důvodných pochybností.
38. Jedinou námitkou, kterou lze s určitou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ta, podle které měl být skutek posouzen nikoliv jako trestný čin, nýbrž jako přestupek. Obviněný totiž podle svého přesvědčení svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví, neboť poškozený nebyl omezen v obvyklém způsobu života po nezbytně dlouhou dobu (resp. útok na něj nebyl veden dostatečnou intenzitou). Při tomto posouzení ovšem zcela ignoruje, že právě nezpůsobení následku předpokládaného objektivní stránkou skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je důvodem, proč byl odsouzen pouze pro pokus tohoto přečinu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech dovolací soud odkazuje na bod 9. rozsudku nalézacího soudu, ve kterém se tento právní kvalifikací skutku zabývá a mj. uvádí, že obviněný poškozeného „… dvakrát, nikoliv malou intenzitou, udeřil kovovým teleskopickým obuškem do levé zadní části hlavy. Tedy obžalovaný kovovým předmětem dvakrát poškozeného udeřil na stejné místo, tedy do levé zadní oblasti hlavy. Vzhledem k takovémuto způsobu útoku obžalovaný musel chtít, aby u poškozeného došlo k následku spočívajícímu v újmě na zdraví v takovém rozsahu, že u poškozeného dojde k nikoliv přechodným zdravotním potížím. … … Do stejné oblasti hlavy obžalovaný poškozeného udeřil opakovaně, a to dvakrát. Bylo tudíž pouze dílem náhody a následného přístupu samotného poškozeného, že u poškozeného nevznikl plný následek spočívající v újmě na zdraví ve smyslu §122 odstavec 1 trestního zákoníku. Útok obžalovaného tak bezprostředně směřoval k tomu, aby poškozenému úmyslně ublížil na zdraví …“ Ani stran hmotně právního hodnocení skutku tedy nelze soudu prvního stupně nic vytknout a tuto námitku musí Nejvyšší soud označit za zjevně neopodstatněnou.
39. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že hlavní líčení dne 13. 1. 2021 bylo nalézacím soudem konáno v jeho nepřítomnosti, a tedy i bez jeho vyslechnutí, ačkoliv ho jeho obhájce z jednání omluvil pro vážné zdravotní problémy. V tomto ohledu je nutné poukázat zejména na to, že v předmětném hlavním líčení obhájce uvedl, že obviněný souhlasí s provedením hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 157). Obviněnému tak bylo umožněno účastnit se hlavního líčení, kdy sám tuto možnost nevyužil, a nelze tedy soudu prvního stupně vytýkat, že postupoval podle §202 odst. 2 tr. ř. Je vhodné poukázat i na to, že ve svém dovolání obviněný námitky proti konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zakládá na rozporování skutkového stavu, k čemuž se dovolací soud vyjádřil výše. Domnívá se totiž, že v rámci §202 odst. 2 tr. ř. nebyla naplněna především ta podmínka, že lze věc spolehlivě rozhodnout s dosažením účelu řízení i bez jeho přítomnosti. Tímto navazuje na svoje tvrzení, že ve věci existovaly zásadní pochybnosti, které se odstranit nepodařilo, což je však zcela nepřípadné tvrzení [viz hodnocení námitek podřazených pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Přesto, že lze konstatovat, že uvedené výhrady formálně tento uplatněný důvod dovolání naplňují, jsou zjevně neopodstatněné.
40. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám obviněného, jež uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, uvést, že není jeho úkolem, aby na veškeré výhrady dovolatele opětovně a detailně reagoval. V uvedeném směru lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu, pokud dovolání odmítá, se navíc uplatňuje znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz dále).
41. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, pak s ohledem na závěry dovolacího soudu ohledně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. e) tr. ř. (viz výše) je zřejmé, že ani ten nebyl v posuzované věci naplněn.
V.
Způsob rozhodnutí
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil převážně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. V té části, v níž námitky dovolatele byly vyhodnoceny, jako formálně obsahově vyhovující uplatněným důvodům dovolání, byly tyto vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
44. Zbývá dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu na základě posouzení mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že není na místě, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí. V uvedeném směru se připomíná, že pokud dospěje k takovému závěru, nevydává o něm samostatné (negativní) rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu