ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.964.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 964/2021-849
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání obviněného V. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 7 To 367/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný V. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 8 T 31/2015, uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za tento zločin popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 4 let. Obvodní soud pro Prahu 1 dále rozhodl, aby obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradil poškozeným škodu. O nároku poškozené společnosti rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný, odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 7 To 367/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), c) a l) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel předně zrekapituloval soudy zjištěný skutkový stav, především pak rozebral závěry učiněné odvolacím soudem. V této souvislosti uvedl, že v předmětné věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť skutková zjištění učiněná soudy nemají v provedeném dokazování žádnou oporu. Podle obviněného soudy rovněž dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu, neboť nebyl prokázán jeho úmysl se od počátku obohatit. Soud prvního stupně podle dovolatele založil výrok o vině pouze na výpovědích svědků, kteří si nic nepamatovali, a pokud si na něco vzpomněli, byly jejich výpovědi v rozporu s ostatními důkazy. V rámci dovolání dále uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. K tomuto tvrzení zmínil, že si v řízení zvolil obhájce, který ke stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání předložil generální plnou moc ze dne 10. 8. 2006 s tím, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost zamítl z důvodu, že byla podána neoprávněnou osobou. Následně byl obviněnému ustanoven obhájce z důvodu, že nevyužil práva si obhájce zvolit. Dovolatel vyslovil názor, že byl postupem orgánů činných v trestním řízení po dobu cca 5 let krácen na možnosti účinně hájit svá práva, neboť nemohl využívat služeb zvoleného obhájce. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 7 To 367/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 8 T 31/2015, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 13. 3. 2019 Nejvyššímu soudu sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného se k tomuto nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. [Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit, že přestože ve věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto 8. 11. 2018, spis s dovoláním obviněného byl Nejvyššímu soudu předložen dne 31. 8. 2021].
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný v tomto případě učinil] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k pojmu extrémní rozpor, jak je vykládán v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho naplnění, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či listinné důkazy, kterými byly bankovní výpisy, faktury a přepravní a dodací listy. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy a podrobně zejména v bodě 8) odůvodnění svého rozsudku rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného (soud např. rovněž rozvedl své úvahy k obhajobě obviněného k jím tvrzené druhotné platební neschopnosti; že společnost W. měla potvrzení o tom, že nic nedluží atd.) . Odvolací soud pak přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč dospěl k příslušným závěrům. Mezi provedeným dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními tak není žádný rozpor, natož pak extrémní.
13. S jistou mírou tolerance bylo možné pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl se od počátku obohatit. Takto uplatněná námitka však byla dovolatelem odůvodněna rovněž extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, takže i v jejím případě platí výše uvedené.
14. Pokud jde o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ten je naplněn v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tak o situace, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], tak i ústavními principy (viz článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Účelem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy nepostačuje pouhé formální porušení práva na obhajobu, ale vzniklý stav se musí určitým způsobem odrazit i v meritu věci (naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy třeba nahlížet materiálně).
15. Naplnění dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel spatřuje v podstatě v tom, že mu byl ustaven obhájce, přestože si v řízení obhájce zvolil, což by mělo vyplývat z předložené generální plné moci, kterou zvolený obhájce předložil. Podle názoru obviněného mu orgány činné v trestním řízení neuznáním zvoleného obhájce upíraly po dobu cca 5 let právo na obhajobu ze strany takového obhájce a došlo tak k omezení možnosti účinně hájit jeho práva. K takto uplatněným námitkám Nejvyšší soud předně podotýká, že byly již uplatněny v rámci podaného odvolání. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se námitkami obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podrobně zabýval a odůvodnil, proč je nepovažoval za relevantní. Nad rámec úvah odvolacího soudu však považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, co patrně záměrně obviněný (obhajoba) neuvedl a což staví jeho argumentaci do jiného světla, a to následující skutečnost. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že proti obviněnému a právnické osobě bylo zahájeno usnesením ze dne 19. 11. 2012 trestní stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu (viz č. l. 5) a k tomuto úkonu byla předložena shora obviněným zmiňovaná plná moc a stížnost proti zahájenému trestnímu stíhání, která byla státní zástupkyní zamítnuta jako stížnost podaná osobou neoprávněnou, v čemž obviněný spatřuje naplnění znaku §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný však již nezmiňuje, že následně se stal pro orgány činné v Číně nekontaktní (např. č. l. 29-31, 38). Usnesením policejního orgánu ze dne 13. 11. 2014 (viz č. l. 47) bylo proti již jen obviněnému zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení §302 tr. ř. trestní stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Téhož dne (13. 11. 2014 -viz č. l. 53 spisu) obdržel Obvodní soud pro Prahu 1 žádost o ustanovení obhájce a následujícího dne, tj. 14. 11. 2014 byl obviněnému obhájcem ustanovení Mgr. Pavel Trnka. V dané věci bylo tedy vůči obviněnému vedeno řízení proti uprchlému, neboť se zdržoval mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a na neznámém místě. Z těchto důvodů byl obhájcem obviněného ustanoven Mgr. Pavel Trnka (č. l. 54 spisu), který se aktivně účastnil úkonů trestního řízení, zejména nahlížel do spisu, podal ve prospěch obviněného stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 55 spisu) a činil tak veškeré právními předpisy umožněné kroky k ochraně práv obviněného. Ze spisu dále vyplývá, že v řízení před soudy byl dovolatel již zastoupen zvoleným obhájcem. Uvedené dokládá, že orgány činné v trestním řízení zajistily, aby obviněný nebyl zkrácen na svých právech. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené zjištění – ohledně zahájeného řízení proti uprchlému a ustanovení obhájce v souladu se zákonem staví do zcela jiného zorného úhlu argumentaci obviněného ohledně splnění podmínek §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., než jak vyplývá z argumentace obviněného v dovolání.
17. I přes shora uvedenou skutečnost, která jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný byl řádně obhájcem zastoupen a nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu, považuje Nejvyšší soud za vhodné i přesto reagovat na nekomplexně podanou námitku obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud jde o plnou moc předloženou zvoleným obhájcem, pak z č. l. 21 spisu je zřejmé, že obhájce předložil plnou moc bez specifického zmocnění pro zastupování obviněného v předmětné trestní věci (generální plná moc). V souladu s konstantní judikaturou přitom účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce k výkonu obhajoby v trestním řízení, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, u kterého se právě vede trestní řízení, okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 41/2009, uveřejněné pod č. 51/2010 Sb. rozh. tr.). To znamená, že musí dojít nejen obecně k předložení plné moci, ale ta musí obsahovat i zmocnění k výkonu obhajoby v příslušném trestním řízení, což se v tomto případě nestalo. Navíc se jednalo o plnou moc datovanou 10. 8. 2006, tedy více než 6 let před zahájením trestního stíhání a orgány činné v trestním řízení z důvodu nedostupnosti dovolatele nemohly ověřit, zda předmětná plná moc stále platí. K argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v případě nesouhlasu obviněného s osobou ustanoveného obhájce mohl si dovolatel kdykoliv zvolit obhájce vlastního, což nakonec také učinil. Stalo se tak však až s několikaletým odstupem po zahájení trestního stíhání (čl. 605 spisu), což svědčí pro závěr, že se dovolatel o ochranu svých práv příliš aktivně nezajímal [což také platí ve vztahu k jeho tvrzení ve vztahu k dohledání dokladů k prokázání své neviny až po šesti letech (viz bod 5) jeho dovolání, když je nutno uvést, že pokud obviněný věděl o tom, že je proti němu vedeno trestní stíhání, a pokud mohl takovými důkazy (jak nepřímo by mohlo z jeho argumentace vyplývat) disponovat či je opatřit, je pak zarážející, že se jimi nevybavil] vigilantibus iura – práva náleží bdělým [viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05)]. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné uvést, že od okamžiku podání obžaloby se soud pokoušel zajistit přítomnost obviněného, což se mu nepodařilo, a proto 8. 1. 2018 vydal usnesení, že řízení v předmětné trestní věci se proti obviněnému bude konat jako proti uprchlému, tudíž je nesporné, že žádné úkony směřující k meritornímu skončení věci prováděny nebyly a u hlavního líčení byl již přítomen obviněným zvolený obhájce (viz č. l. 645). Primárně z důvodů uvedených v bodě 16), ale ani za přiznání relevance námitce obviněného, která neobsahovala objektivní informace (viz bod 17), nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přisvědčit.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [když právně relevantní bylo možno označit pouze námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněnou. V případě námitek uplatněných pod dovolacími důvody §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodů rovněž shora rozvedených] . Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu