ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.984.2021.1
6 Tdo 984/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání obviněné M. J., nar. XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 10 To 47/2020-645, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 55/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 11. 2019, č. j. 3 T 55/2019-605, byla M. J. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána (spolu s dalším spoluobviněným) vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost dle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu. Podle §71 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků v celkové výši 49 100 Kč, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu Policie České republiky ze dne 2. 1. 2019, č. j. KRPS–19068-135/TČ-2018-011181. O nároku poškozených pojišťoven bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podala obviněná a spoluobviněný (ten dovolání nepodal) odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2020, pod č. j. 10 To 47/2020-645, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 10 To 47/2020-645, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s argumentací, že nebyl proveden jediný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že jednala v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch, a že za tím účelem uvedla úmyslně nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění. Dále poukázala na to, že její jednání lze maximálně hodnotit jako nedbalostní a v té souvislosti uvedla, že si rozhodně jako laik nemohla být vědoma klasifikace jednotlivých stupňů popálenin, když nedisponovala rozlišovací schopností mezi jednotlivými stupni popálenin, včetně toho, jak dlouho se ten, který stupeň hojí a poukázala na to, že vycházela z pravdivosti lékařských zpráv. Ve vztahu k těmto lékařským zprávám uvedla, že z nich nemohla poznat, že byla závažnost jejího poranění zveličována, a že nemohla poznat, zda se jednalo o popáleninu stupně 2a, kdy se odstraňuje jen popálená kůže nebo o popáleninu stupně 3, kdy se odstraňuje nekrotická část. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že obviněná svoji argumentaci zakládá především na údajném neprokázání úmyslného zavinění, přičemž vychází z jiné a z části z omezené interpretace provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů a ocitá se tak na samé hranici, na níž lze takové výhrady pod označený hmotně právní důvod vůbec podřadit. Podle mínění státního zástupce bylo provedeným dokazování jednoznačně prokázáno, že obviněná předkládala při uplatňování nároku na výplatu pojistného plnění u tří pojišťoven lékařské zprávy se zjevně nepravdivými údaji, které nemohly odpovídat typu a rozsahu zranění, jež si obviněná mohla způsobit, a to zjevně se záměrem dosáhnout vyššího pojistného plnění. Dále uvedl, že obviněná zcela pomíjí skutečnost, že lékařské zprávy, které předkládala pojišťovnám s požadavky na výplatu pojistného plnění, neobsahovaly jen odborné názvosloví a konkrétně pojem nekróza, ale byly mnohem výmluvnější a pro laika mnohem srozumitelnější. Poukázal na to, že v lékařských zprávách se upřesňovaly rozměry nekrotické tkáně a hovořilo se o jizvě, což taktéž neodpovídalo následkům možného zranění, jež obviněná mohla utrpět, když ani průběh léčení, či doba léčení, jak byla zprávami deklarována, neodpovídala skutečnosti. S ohledem na shora uvedené konstatování navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. [V souvislosti s podaným dovoláním Nejvyšší soud pouze podotýká, že odvolacím soudem bylo ve věci rozhodnuto 25. 2. 2020 a spis s dovoláním obviněné byl dovolacímu soudu předložen dne 2. 9. 2021].
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [mj. poukazovala na to, že si nemohla být vědoma toho, jak měla být popálenina kvalifikována, neboť celkově v oboru zdravotnictví, a tím spíše ve vztahu k popáleninám a jejich klasifikaci, je naprostým laikem, a ani netušila, že existují tři stupně popálenin; v dobré víře vycházela z lékařských zpráv, které předložila pojišťovnám, a o její vědomosti o stupni popálenin a tedy úmyslnému zavinění ve vztahu k tomu, o jaký stupeň popálenin se jednalo, nelze vůbec uvažovat; z provedených důkazů ani v nejmenším nevyplývá zavinění ve formě úmyslu na její straně ve vztahu k uvedené klasifikaci stupně popáleniny; nebyl proveden jediný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že jednala v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch a její jednání lze tak hodnotit maximálně jako nedbalostní atd.] . S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 14 – 16) svého rozsudku soud prvního stupně, kde tento mj. uvedl, že „I bez odborných lékařských znalostí musela obžalovaná vědět, zda byla zraněna a jakým způsobem se její zranění projevovalo, zda se po celou dobu léčila a proč, přesto předložila v rámci uplatnění pojistného plnění lékařské zprávy obžalovaného, které jejímu zdravotnímu stavu a době léčení neodpovídaly, předložila lékařské zprávy, kde byla uvedena poškození zdraví, o kterých musela vědět, že při dané pojistné události nevznikla, obžalovaná musela vědět, že se tak dlouhou dobu a s takovými obtížemi neléčila (přinejmenším musela třeba vědět, že dne 28. 12. 2016 se u obžalovaného neléčila)…jednání obžalované bezprostředně směřovalo ke způsobení větší škody na cizím majetku a k dokonání činu nedošlo jen z důvodu důkladného prověřovaní nároku obžalované ze strany jedné z těchto pojišťoven – konkrétně z důvodu vyšetření obžalované, které prokázalo nepravdivost tvrzení obžalované… atd.“, obdobně také odvolací soud reagoval na obsahově shodné námitky např. v bodech 11-12) svého rozhodnutí, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „léčba popálenin III. stupně s nekrózou tkáně by vyžadovala ošetření na specializovaném pracovišti, a především takové popáleniny by na postižené kůži zanechaly trvalé jizvy, které však u obžalované J. ani žádný jiný z lékařů, kteří se dodatečně jejím stavem zabývali, neshledal…Obžalované jistě nelze vytýkat, že neměla dostatečné odborné znalosti k tomu, aby charakter a závažnost svého zranění posoudila. I jako laik však jistě byla schopna rozpoznat, jakým způsobem její ošetření probíhala, tedy především to, že jí opakovaně ještě v rámci ošetření ve dnech 2. a 4. 1. 2017 (o jejichž provedení s ohledem na nevyúčtování úkonů zdravotní pojišťovně navíc vyvstávají důvodné pochybnosti) údajně byla odstraňována nekrotická tkáň, k čemuž nemohlo dojít proto, že k nekróze u ní s ohledem na absenci následků s tím spojených nedošlo, stejně tak musela vědět, že u ní nedošlo k trvalým následkům v podobě jizev… atd.“. Nutno podotknout, že i přes uvedené skutečnosti zmíněné v rozhodnutích nižších soudů, které obviněné jako laikovi signalizovaly, že tyto lékařské zprávy neodpovídají realitě, nejen pokud jde o rozsah poškození jejího zdraví, je obviněná jako pravdivé předkládala k uplatnění svých nároků na pojistné plnění.
10. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] . Že jde o obsahově shodné námitky je patrno mj. z dovolání, kdy obviněná sama např. v celém bodě III. uvádí své námitky uplatněné před odvolacím soudem. V bodě IV. svého dovolání pak cituje pasáže z rozhodnutí odvolacího soudu, aby k nim následně uvedla své hodnotící pasáže. V bodě V. rozvádí citaci ustanovení §15 a §16 tr. zákona ústící v její závěr, že „je přesvědčena, že lze její zavinění, pokud vůbec lze o něm uvažovat, kvalifikovat maximálně jako nedbalost nevědomou, a tedy nelze její trestní odpovědnost vůbec dovozovat, kdy…“.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelkou uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku, je dle názoru Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že jí vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněná své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jí tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů, kdy obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů [podle její verze nemohla vědět, že popáleniny byly chybně klasifikovány, jelikož to jako laik nemohla poznat; z provedených důkazů nevyplývá její úmyslné zavinění atd.] , vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním v závěr, že se uvedené trestné činnosti nedopustila způsobem zjištěným soudy nižších stupňů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
12. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ani se značnou mírou tolerance tyto námitky pod uplatněné dovolací důvody podřadit (když státní zástupce v rámci svého vyjádření takovou možnost by připustil), neboť i tyto námitky ve své podstatě vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a preference vlastních skutkových tvrzení dovolatelky. Zdání částečné relevantnosti by mohla vzbuzovat výhrada obviněné, že její jednání mělo být hodnoceno jako nedbalostní, když zavinění je pojmem hmotného práva. Nejvyšší soud však k výše uvedenému považuje za potřebné zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
14. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] . Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný ( k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222 ).
15. Ze všech ve věci prokázaných okolností je však zřejmé, že obviněná chtěla uvést nepravdivé údaje v souvislosti s uplatněním práva na plnění z pojištění, a také tak skutečně učinila s tím, že o nepravdivosti uváděných údajů i fiktivnosti předkládaných podkladů věděla, čímž sledovala, aby sebe či jiného na úkor poškozených pojišťoven neoprávněně obohatila, a tím způsobila větší škodu. Nejvyšší soud shledal, že soudy správně jednání obviněné posoudily jako úmyslné, a to v souladu s podstatou zavinění u trestného činu pojistného podvodu. Správně shledaly, že v projednávané věci, s ohledem na to, jak byl skutek zjištěn a vymezen, obviněná naplnila formální znaky přečinu pojistného podvodu (ve stadiu pokusu) podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku. Námitky obviněné směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky, vázané na argumentaci, že žádným důkazem nebyl prokázán její úmysl, případně, že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., rovněž primárně zpochybňují hodnocení důkazů k závěru o zavinění vedoucím, a byť úmysl je pojmem trestního práva hmotného, nelze než konstatovat, že jde o námitky skutkové a procesní (viz shora).
16. Na základě výše popsaného Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. V této souvislosti lze ještě zdůraznit, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
17. K argumentaci obviněné, že předmětný skutek, zejména jí namítané nesprávné zjištění subjektivní stránky trestného činu, navázané na argumentaci, že jako naprostý laik nemohla vědět, že je její zranění v lékařských zprávách zveličováno, lze uvést, že i jako laik si musela být vědoma, jakým způsobem u ní probíhala ošetření (kdy a zda vůbec proběhla, jak ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižších stupňů), tedy především to, že jí měla být odstraňována nekrotická tkáň a také si musela být vědoma toho, že u ní nedošlo k trvalým následkům v podobě jizev. Zároveň je vhodné k argumentaci obviněné uvést, že z č. l. 127 – 128 vyplývá, že jednotlivé lékařské zprávy nebyly psány pouze odbornou terminologií, ale zmiňují i např. „nekrotické ložisko 2x2 cm černé barvy; jizva na nártu a prstech atd.“ , což jistě není vyjádření jejího zranění, k jehož posouzení by bylo potřeba odborných znalostí. Je také vhodné uvést, že obviněnou dokládané zranění neodpovídalo skutečnosti, jelikož poloha, rozsah i závažnost jizvy byly úplně jiné, než jak byly popisovány v lékařských zprávách. Vzhledem k uvedenému tak nelze souhlasit s tvrzením obviněné, že neměla dostatečné odborné znalosti k posouzení charakteru a závažnosti svého zranění, jelikož takových znalostí nebylo potřeba. Závěrem tak Nejvyšší soud pouze dodává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
18. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, musel dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též bod 18] .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu