ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.17.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 17/2021-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 12 To 149/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 67/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 6. 2020, č. j. 4 T 67/2020-147, byl obviněný M. K. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále bylo rozhodnuto, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem E. T., ve výši 14 300 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. T. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. T. a AAAAA (pseudonym) odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že
v XY dne 7. 2. 2020 kolem 15:20 hodin v části XY poté, co zazvonil na domovní zvonek domu čp. XY a vstupní dveře domu otevřel jeho syn AAAAA, nar. XY, který když zjistil, že zvonil on, chtěl vstupní dveře do domu ihned zavřít a do domu ho nevpustit, nejprve rychle strčil nohu do vstupních dveří, aby je AAAAA nemohl zavřít, a začal se s AAAAA o tyto dveře přetlačovat, čímž došlo k jejich vyvrácení z kovových závěsů a nemožnosti jejich dalšího zavření, a následně vnikl do domu čp. XY patřícího jeho bývalé partnerce E. T., nar. XY, a v domě setrvával, ačkoli byl AAAAA opakovaně vyzván, aby dům opustil, přičemž poškozením vstupních dveří domu čp. XY způsobil jeho majitelce E. T., nar. XY, škodu ve výši nejméně 14.300 Kč.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, a poškozených E. T. a AAAAA směřující proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 12 To 149/2020-175, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu a v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud se při řešení otázky právního posouzení skutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v rozhodování dovolacího soudu je podobná otázka rozhodována rozdílně.
5. Obviněný především namítá, že skutek byl soudem nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nešlo. Ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku poukazuje na nesprávně zjištěnou výši škody. Základním znakem výše uvedeného přečinu je existence škody nikoli nepatrné, která dle nyní platné právní úpravy činí 10 000 Kč. Konstatuje, že podkladem pro závěr soudu o způsobené škodě bylo odborné vyjádření, podle kterého je poškození dveří neopravitelné, přičemž škoda na dveřích jako takových je 12 500 Kč a náklady na práci 1 800 Kč. Soud tedy určil škodu součtem ve výši 14 300 Kč. Tento způsob stanovení výše škody je podle obviněného nesprávný. Škoda měla být stanovena toliko částkou 12 500 Kč, za kterou se věc v místě činu obvykle prodává. Kritérium uvedení do původního stavu se užije až jako třetí v pořadí, když není možné zjistit nebo použít výši škody dle předchozích alternativ.
6. Dále u tohoto přečinu obviněný namítá, že nedošlo k poškození věci cizí, ale věci vlastní. Má za to, že bylo prokázáno, že poškozené dveře jsou jeho vlastnictvím. Soudy nesprávně vycházely z toho, že dveře jsou ve vlastnictví poškozené T., která je vlastníkem nemovitostí, ve které se dveře nacházely. S odkazy na občanskoprávní judikaturu obviněný dovozuje, že otázku, zda se předmětné dveře staly součástí domu, je třeba posuzovat podle občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016, ze dne 30. 5. 2017 odsouzený dospěl k závěru, že předmětné dveře nejsou součásti nemovitostí, jelikož se nejednalo o dveře na míru, jednalo se o obyčejné, interiérové dveře. Tyto dveře do nemovitosti namontoval odsouzený v roce 2007. Dveře lze jednoduchým způsobem demontovat. Při demontáži dveří nedochází k jejich poškození a lze je vsadit do futer i v jiné nemovitosti.
7. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítá, že soud své závěry opřel o jediný přímý důkaz a o další důkazy pouze nepřímé, které spolu nekorespondují a obsahují zásadní nesrovnalosti. V této souvislosti označuje za vzájemně nekorespondující výpovědi poškozených E. T. a AAAAA, konkrétně v tom, zda odsouzený skutečně v domě byl nebo nebyl, zda na něho byl poškozený AAAAA vulgární, zda a kdy došlo k poškození dveří, proč není k dispozici kamerový záznam. Nesouhlas poškozené AAAAA vyjádřený přivoláním policie, nemohl založit protiprávnost jednání obviněného, neboť poškozený AAAAA vpustil obviněného do domu dobrovolně, když obviněný „prostě přišel a zazvonil“.
8. V rámci úvodního vymezení projednávané věci (pod bodem II) pak obviněný poukazuje na subsidiaritu trestní represe a pojímání trestního práva jako „ulatima ratio“, přičemž jen obecně vymezuje, co tyto pojmy znamenají, aniž by je konkretizoval na projednávanou věc. Neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které by s ohledem na uvedenou zásadu proti němu nemělo být použito prostředků trestního práva. Ještě stručněji pak v jedné větě vznesl námitku opomenutých důkazů, aniž by uvedl, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat a které skutečnosti by jimi měly být prokazovány.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky v něm obsažené zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Jako odvolací námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod uvedl námitky týkající se některých znaků trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. První z těchto podřaditelných námitek je, zda poškozené dveře byly ve vztahu k obviněnému věcí cizí. Státní zástupce má za to, že k rodinnému domu podle jeho povahy náleží vstupní dveře, a že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení domu, neboť by se tak stal prakticky volně přístupným neoprávněným osobám a nebylo by zaručeno soukromí osob v něm oprávněně bydlících. Jsou tedy neoddělitelné od samotné nemovitosti. Vstupní dveře byly nepochybně jako součást domu vlastnictvím E. T. jako jediné vlastnice předmětného domu, a byly tedy - tak jako celý dům - ve vztahu k dovolateli věcí cizí. Důvodné státní zástupce neshledal ani námitky týkající se výše škody. Má za to, že zabudované vstupní dveře jako součást domu nemohou být samostatným předmětem obchodu. Dojde-li jednáním pachatele k jejich poškození, nelze při použití kritérií pro zjišťování výše škody uvedených v §137 tr. zákoníku vycházet z ceny, za kterou se poškozená věc v době a v místě činu obvykle prodává, resp. není možné vyjádřit výši škody jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, nýbrž je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu dveří, tj. na jejich uvedení v předešlý stav. Pokud jde o zbylé námitky, ty formálně neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který ostatně obviněný ani nevytkl a domáhal se pouze toho, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Bezpředmětná je pak zmínka dovolatele o opomenutých důkazech, když dovolatel vůbec neuvádí, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat a které skutečnosti by jimi měly být prokazovány.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však do doby konání neveřejného zasedání nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
14. Jak Nejvyšší soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
15. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění. V rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
16. Dovolací námitky obviněného týkající se právní kvalifikace přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku směřují do skutkových zjištění soudů a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si stran viny obviněného podle skutkové podstaty §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný nevznesl žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových okolností vymezených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků uvedeného přečinu, kterého se dopustil tak, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu užil násilí. Na základě vlastního hodnocení důkazů prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které do předmětného domu vstoupil se souhlasem poškozeného AAAAA. Jde tedy o námitky skutkového charakteru, kterými se domáhá změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě vyplývá, že obviněný užil násilí již při samotném vniknutí do domu, když překonal odpor poškozeného AAAAA ve vstupních dveřích. Závěr o vině soudy postavily na výpovědi poškozených AAAAA a E. T., svědkyně S. T., jakož i úředním záznamu policejní hlídky. Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že výpovědi poškozeného AAAAA a E. T. spolu nekorespondují. Nejvyšší soud se ztotožnil s vyhodnocením okresního soudu, že výpověď poškozeného AAAAA nemůže diskvalifikovat jediný, méně podstatný nesoulad s tvrzením poškozené E. T. stran důvodu neexistence kamerového záznamu (o průběhu skutkového děje), pro možný výpadek elektrického proudu. Poškozená uvedla, že kamery v době skutku nenahrávaly, protože několik dní předtím došlo k výpadku elektrického proudu, což poškozený, jak sám uvedl, neregistroval. Tento nesoulad nelze vyhodnotit tak, že jeden z poškozených lže, jak namítá obviněný. Naopak samotná obhajoba obviněného je sporná. Nelze přehlédnout, že došlo k poškození předmětných dveří, během vstupu obviněného do domu, kdy tomuto jednání byl přítomen jen obviněný a poškozený AAAAA. Pokud by byla pravdivá verze obviněného (o tom, že byl do domu dobrovolně vpuštěn), pak není důvod, aby dveře byly poškozené. Obviněný sice namítá, že k poškození mohlo dojít i jinak, např. tím, že poškozený AAAAA poškodil dveře, když je zavíral, protože obviněný nechal ve dveřích boty, nebo že dveře vyvrátila babička poškozeného. Soudy však zcela logicky vyhodnotily a odůvodnily, že tímto způsobem dveře být poškozeny nemohly. Nelze ani opomenout to, že byla kontaktována Policie ČR, což by se nestalo, pokud by poškozený AAAAA pustil obviněného do domu dobrovolně. Nejvyšší soud tedy ve zjištěném skutkovém stavu žádný extrémní rozpor nezjistil.
17. Bezpředmětná je pak i námitka obviněného o opomenutých důkazech, jelikož tento vůbec neuvádí, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat a které skutečnosti by jimi měly být prokazovány.
18. Obdobně je pak možné pohlížet i na námitku subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio. Obviněný sice v dovolání obsáhle citoval konstantní judikaturu, ale neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by s ohledem na uvedenou zásadu proti němu nemělo být použito prostředků trestního práva. Takto nedostatečně formulovaná námitka nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit dvě námitky obviněného k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. První se týká stanovení výše škody způsobené poškozením dveří, druhá spočívá v tvrzení, že poškozené dveře nebyly ve vztahu k obviněnému věcí cizí.
20. Námitku vadného právního vyhodnocení znaku škody u trestného činu poškozování cizí věci z důvodu chybné aplikace ustanovení §137 tr. zákoníku obviněný konkretizoval tak, že určení výše škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle odborného vyjádření bylo chybné a škoda takto vyčíslená není řádným způsobem určena, neboť určení výše škody uvedením v předešlý stav je uvedeno v citovaném zákonném ustanovení jako alternativa k účelně vynaloženým nákladům na pořízení stejné nebo obdobné věci, což je však možné teprve poté, když nelze určit výši škody podle obvyklé ceny, za kterou se věc podává.
21. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001 (uveřejněné po číslem 39/2002 Sb. rozh. tr.) je ustanovení §137 tr. zákoníku koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
23. Podle téhož rozhodnutí pak jestliže zákonným znakem trestného činu je způsobení škody na věci, je třeba výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené. To však platí pouze v případech, kdy i poškozené věci jsou předmětem obchodu, typicky v případech poškození motorových vozidel. Teprve není-li možné škodu vyčíslit takto, protože jde o věc, se kterou po poškození nelze obchodovat, lze vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav.
24. Ve výroku rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že obviněný svým jednáním způsobil na vstupních dveřích domu poškozené E. T. škodu ve výši 14 300 Kč. V odůvodnění rozhodnutí (odst. 7) pak soud konstatoval, že dle odborného vyjádření je škoda na dveřích samotných 12 500 Kč, a náklady na práci (sundání a instalace opravených dveří), představují minimálně 1 800 Kč, přičemž bylo zohledněno, že se jedná o dveře interiérové, které však sloužily jako exteriérové.
25. Obviněný namítal, že škoda měla být stanovená toliko částkou 12 500 Kč, za kterou se věc v místě činu obvykle prodává, jelikož kritérium uvedení do původního stavu se užije až jako třetí v pořadí, když není možné zjistit nebo použít výši škody dle předchozích alternativ. Nejvyšší soud však poukazuje na své usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 11 Tdo 810/2005, z něhož vyplývá, že v případě, když škoda vznikla poškozením několika vstupních dveří do různých prostor jejich vylomením, vyštípáním, vypáčením apod., se její výše stanoví z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav. Poškozené dveře (ať už dveřní křídla, panty, zámky či zárubně) nejsou standardně předmětem obchodu a proto není možné výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené, nýbrž je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav. Lze také poukázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005 (uveřejněné pod číslem 45/2006 Sb. rozh. tr.), z jehož závěru vyplývá, že stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně.
26. Nalézací soud v projednávané věci stanovil výši škody ve smyslu §137 tr. zákoníku za použití kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Postupoval tak zcela v souladu s výše uvedeným respektovaným výkladem citovaného zákonného ustanovení.
27. Druhá námitka obviněného spočívá v tom, že nedošlo k poškození cizí věcí, jelikož je vlastníkem poškozených dveří. Tyto zakoupil a do nemovitosti poškozené E. T. namontoval v roce 2007. Je toho názoru, že dveře se nestaly součásti nemovitostí, jelikož se nejednalo o dveře na míru, jednalo se o obyčejné, interiérové dveře. Tyto lze jednoduchým způsobem demontovat. Při demontáži dveří nedochází k jejich poškození a lze je vsadit do zárubní i v jiné nemovitosti. Nejvyšší soud se s námitkou obviněného neztotožnil. Podle §120 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (platného v době koupě a instalací dveří v roce 2007) je součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Zcela shodně je pojem součásti věci vymezen i v nyní platném znění občanského zákoníku v zákoně č. 89/2012 Sb. a to v §505. Je zřejmé, že k rodinnému domu podle jeho povahy náleží vstupní dveře, a že jejich oddělením by došlo ke znehodnocení domu, neboť by se tak stal prakticky volně přístupným neoprávněným osobám a nebylo by zaručeno soukromí osob v něm oprávněně bydlících. Vstupní dveře byly v době útoku obviněného nepochybně součástí domu ve vlastnictví E. T., a tudíž k obviněnému věcí cizí, a to bez ohledu na skutečnost, že podle jeho tvrzení měly být v minulosti pořízeny z jeho finančních prostředků. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze klást rovnítko mezi kuchyňskou linkou na míru (argumentace obviněného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016 ze dne 30. 5. 2017) a zabudovanými venkovními dveřmi nemovitosti, jak tvrdí obviněný, jelikož jejich míra oddělitelnosti je zcela odlišná, stejně jako funkce a nezbytnost pro nemovitost jako celek.
28. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
30. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.