ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.717.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 717/2021-18512
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 9. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., o dovoláních, která podali obvinění M. T., nar. XY, trvale bytem XY, P. D., nar. XY, trvale bytem XY, V. Š., nar. XY, zemřel dne 9. 10. 2020, za života trvale bytem XY, J. L., nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch všech jmenovaných obviněných a obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 3 To 16/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 11/2013 takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 3 To 16/2019, zrušuje ohledně obviněných M. T., P. D., V. Š., J. L. a J. Š. ve výrocích o uložení trestů propadnutí náhradní hodnoty těmto obviněným a o zamítnutí odvolání státního zástupce podaných ohledně obviněných P. D., V. Š., J. L. a J. Š.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení nově rozhoduje o uložení trestů propadnutí náhradní hodnoty jmenovaným obviněným takto:
Obviněnému M. T. se podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
a) zajištěných finančních prostředků
- na účtu XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., ve výši 143 741,01 Kč,
- na účtu XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., ve výši 728,40 eur,
b) finanční hotovosti ve výši 166 000 Kč, 3 990 eur a 2 056 USD zajištěné při domovní prohlídce v domě na adrese XY,
c) směnky na částku ve výši 100 000 Kč, vystavené dne 27. dubna 2009 J. V. ve prospěch obviněného,
d) směnky na částku ve výši 30 000 Kč, vystavené dne 22. dubna 2011 J. F. ve prospěch obviněného,
e) směnky na částku ve výši 600 000 Kč, vystavené dne 31. srpna 2010 J.N. ve prospěch obviněného,
f) věcí zajištěných při domovní prohlídce v domě na adrese XY, a to
- dvou mincí ze žlutého kovu a dvou destiček ze žlutého kovu (stopa č. 10),
- notebooku zn. Asus v.č. XY se zdrojem (stopa č. 9),
- notebooku Lenovo Idealpad S10-3 XY (stopa č. 16),
- mobilního telefonu Nokia 6020 (stopa č. 7/1),
- mobilního telefonu Nokia 1800 včetně SIM (stopa č. 7/2),
- mobilního telefonu Nokia 1800 včetně SIM (stopa č. 7/3),
- mobilního telefonu Vodafone 246 včetně SIM (stopa č. 11),
- mobilního telefonu BlackBerry 9800 včetně SIM a SD karty (stopa č. 13),
- mobilního telefonu Nokia C1-01 včetně SIM a SD karty (stopa č. 14/10),
- mobilního telefonu HTC včetně SIM a SD karty (stopa č. 14/11),
g) věcí zajištěných při prohlídce jiných prostor osobního automobilu VW Caravelle, RZ: XY, a to
- mobilního telefonu Nokia X3 včetně SIM a SD karty (stopa č. 3),
- digitální videokamery JVC Everio 60 GB model GZ-MG630SE (stopa č. 8).
Obviněnému P. D. se podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
a) zajištěných finančních prostředků na účtu č. XY vedeném u Československé
obchodní banky, a.s., ve výši 52 590,80 Kč,
b) finanční hotovosti ve výši 180 000 Kč a 957 USD, zajištěné při domovní prohlídce v domě na adrese XY,
c) věcí zajištěných při domovní prohlídce v domě na adrese XY,
a to
- notebooku Sony Avio v.č. XY se zdrojem (stopa č. 6),
- notebooku Asus M51K v.č. XY se zdrojem (stopa č. 17),
- mobilního telefonu Nokia E72 včetně SIM Vodafone (stopa č. 5),
- tabletu Samsung Galaxy včetně SIM (stopa č. 16),
- mobilního telefonu BlackBerry včetně SIM (stopa č. 19),
- SIM karty Vodafone (stopa č. 20),
- mobilního telefonu Nokia N97 včetně SD karty SanDisk 1GB (stopa č. 23),
- mobilního telefonu Samsung (stopa č. 24),
- mobilního telefonu Nokia N73 (stopa č. 25),
- mobilního telefonu Sony Ericsson W910i (stopa č. 26).
Obviněnému V. Š. se podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
a) zajištěných finančních prostředků
- na účtu XY u České spořitelny, a.s., ve výši 269 418,77 Kč,
- na účtu XY u Československé obchodní banky, a.s., ve výši 61 964,03 Kč,
- na účtu XY u Československé obchodní banky, a.s., ve výši 210 451,44 Kč,
b) finanční hotovosti ve výši 700 000 Kč a 5 500 eur, zajištěné při domovní prohlídce v bytě obviněného na adrese XY,
c) směnky na částku ve výši 1 600 000 Kč, vystavené dne 22. února 2011 spoluobviněným P. B. ve prospěch obviněného,
d) směnky na částku ve výši 2 300 000 Kč, vystavené dne 13. ledna 2006 R. S. ve prospěch obviněného,
e) směnky na částku ve výši 1 130 000 Kč, vystavené dne 10. listopadu 2005 R. S. ve prospěch obviněného,
f) věcí zajištěných při domovní prohlídce v bytě na adrese XY, a to
- notebooku MSI model MS-163D v.č. XY (stopa č. 1),
- mobilního telefonu Nokia 5230 včetně SIM (stopa č. 12),
g) věcí zajištěných při prohlídce jiných prostor ve vozidle Mercedes Benz ML 350 RZ: XY, a to
- SIM karty Vodafone (stopa č. 9),
- mobilního telefonu Nokia včetně SIM (stopa č. 10).
Obviněnému J. L. se podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
a) zajištěných finančních prostředků
- na účtu XY vedeném u Komerční banky, a.s., ve výši 290 839,14 Kč,
- na účtu XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., ve výši 148 603,02 Kč,
- na účtu XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., ve výši 10 857,86 Kč,
b) finanční hotovosti v celkové výši 282 000 Kč, zajištěná při domovní prohlídce v domě na
adrese XY,
c) finanční hotovosti v celkové výši 1 109,87 eur a 33 USD, zajištěná při prohlídce jiných prostor ve vozidle Toyota Land Cruiser RZ XY,
d) směnky na částku ve výši 1 500 000 Kč, vystavené dne 10. prosince 2004 J. F. ve prospěch obviněného,
e) směnky na částku ve výši 230 000 Kč, vystavené dne 1. února 2012 F. S. ve prospěch obviněného,
f) věcí zajištěných při domovní prohlídce v domě na adrese XY, a to
- osobního počítače bez bližšího označení a bez v.č. (stopa č. 5),
- notebooku HP v.č. XY se zdrojem (stopa č.6),
- mobilního telefonu Nokia C7 včetně SIM (stopa č. 1).
Obviněnému J. Š. se podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest propadnutí náhradní hodnoty, a to
a) zajištěných finančních prostředků na účtu XY u České spořitelny, a.s., ve výši 528 791,87 Kč,
b) parcely XY, označené jako zahrada, parcely XY, označené jako zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV XY pro k.ú., obec a okres XY u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj,
c) spoluvlastnického podílu o velikosti 1/12 na parcele XY, označené jako zahrada zapsané na LV XY pro k.ú., obec a okres XY u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj,
d) finanční hotovosti ve výši 565 500 Kč, zajištěné při domovní prohlídce bytě na adrese XY,
e) věcí zajištěných při domovní prohlídce v bytě na adrese XY, a to
- mobilního telefonu Samsung GT-i9100 včetně SIM a SD karty (stopa č. 2),
- mobilního telefonu Sony Ericsson Xperia včetně SIM a SD karty (stopa č. 3),
- mobilního telefonu Nokia C1 včetně SIM (stopa č. 5),
- mobilního telefonu Nokia C1 včetně SIM (stopa č. 6),
- mobilního telefonu Nokia 100 včetně SIM (stopa č. 7),
- mobilního telefonu Nokia 100 včetně SIM (stopa č. 8).
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. T., V. Š. a J. L. odmítají .
V. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 50 T 11/2013-17609, byli obvinění M. T., P. D., V. Š., J. L. a J.Š. (vedle dalších obviněných) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Za tento zločin byl obviněnému M. T. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a dalších věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému P. D. byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitosti, finančních prostředků a dalších věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému V. Š. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a věcí v rozsudku specifikovaných, a trest propadnutí majetku postihující část majetku, a to dvě bytové jednotky v rozsudku označené. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 T 105/2012-1906, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 12 To 22/2016-1985, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
Obviněnému J. L. byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému J.Š. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitostí, finančních prostředků, a věcí v rozsudku specifikovaných. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2017, č. j. 6 T 10/2017-961, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2017, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
Trestné činnosti se podle podrobně popsaného zjištění soudu prvního stupně, které stručně shrnul odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, dopustili obvinění různou měrou s dalšími spoluobviněnými nejméně v období od konce října 2010 do června 2011, dále od června 2011 do listopadu 2011, a poté od března do června 2012, v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty jednotlivými dovozy minerálního oleje ze Spolkové republiky Německo a z Rakouska. Objednavateli těchto dovozů byly spřízněné obchodní společnosti, minerální olej převáželi spříznění dopravci, na území České republiky byl minerální olej stáčen ve skladech ovládaných spřízněnými osobami a následně přepravován spřízněnými dopravci na čerpací stanice (spřízněné i nespřízněné) za účelem prodeje konečným spotřebitelům nebo dále převážen do jiných spřízněných skladů nebo dále distribuován jako motorová nafta dalším spřízněným odběratelům, popřípadě v jejich rámci dále redistribuován, a následně prodáván dalším odběratelům. Na tuzemský trh byl minerální olej vydávaný za motorovou naftu ve většině případů uváděn za pomoci účelově vystavených fiktivních účetních dokladů pocházejících od společnosti ČEPRO, a. s. S trestnou činností spřízněným společnostem, které jako první prodaly dovezený minerální olej v ČR jako motorovou naftu, vznikla podle příslušných ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, povinnost přiznat a odvést příslušnému celnímu úřadu spotřební daň, přičemž tato povinnost nebyla s vědomím obviněných splněna. Stejně tak tyto společnosti jako plátci daně z přidané hodnoty (DPH) s vědomím obviněných nepřiznaly a neodvedly v souladu se zákonem č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, příslušnému finančnímu úřadu odpovídající DPH.
Spácháním jednotlivých útoků popsaných ve výroku rozsudku se podíleli obviněný M.T. na zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 35 693 369 Kč a zkrácení DPH nejméně ve výši 16 446 049 Kč (celkem tedy 52 139 418 Kč), obviněný P.D. na zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 22 768 172 Kč a zkrácení DPH nejméně ve výši 10 106 663 Kč (celkem tedy 32 874 835 Kč), obviněný V. Š. na zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 10 555 804 Kč a zkrácení DPH nejméně ve výši 4 744 217 Kč (celkem tedy 15 300 021 Kč), obviněný J. L. na zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 23 894 064 Kč a zkrácení DPH nejméně ve výši 11 006 059 Kč (celkem tedy 34 900 123 Kč) a obviněný J. Š. na zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 53 685 605 Kč a zkrácení DPH nejméně ve výši 25 424 442 Kč (celkem tedy 79 110 047 Kč). V podrobnostech lze odkázat na výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně.
K odvolání všech jmenovaných obviněných a k odvolání státního zástupce podanému ve prospěch i v neprospěch mimo jiné obviněného M. T. (odvolání státního zástupce však bylo podáno mimo jiné také ve prospěch i v neprospěch ostatních jmenovaných obviněných) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 3 To 16/2019-18016, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených (mimo jiné) všem jmenovaným obviněným a znovu rozhodl tak, že M. T. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč (tedy 1 000 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému P. D. odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč (tedy 200 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků a věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému V. Š. odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému J. L. odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč (tedy 200 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků, směnek a věcí v rozsudku specifikovaných.
Obviněnému J. Š. odvolací soud uložil za tento trestný čin a za pokus přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1, §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2017, č. j. 6 T 10/2017-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5 To 540/2017-1060, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč (tedy 200 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitostí, finančních prostředků, a movitých věcí v rozsudku specifikovaných. Výrok o trestu z uvedené předchozí věci včetně navazujících rozhodnutí byl zrušen.
Odvolání státního zástupce podaná ve prospěch i v neprospěch obviněných P. D., V. Š., J. L. a J. Š. odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. T., P.D., V. Š., J. L. a nejvyšší státní zástupce dovolání.
Obviněný M. T. rozsudek napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že jde o případ, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným důkazy. Odvolací soud v odst. 87 rozsudku nepřezkoumatelným způsobem uvedl, že jednání obviněných dostatečně určitě prokazují nejen listinné důkazy, ale především provedené odposlechy. Podle obviněného z žádné z listin nevyplývá to, co je mu ve skutkových větách kladeno za vinu. Ve Spolkové republice Německo žádný minerální olej nenakupoval. Minerální olej navíc nebyl dovážen nikým ze zúčastněných, neboť se složením jednalo o naftu. Obviněný tedy neměl možnost žádným způsobem rozpoznat, že mu byl prodáván minerální olej. Od českých obchodních korporací nakupoval produkt deklarovaný jako motorová nafta, přičemž hradil všechny daňové povinnosti. Na jeho straně tak není dána subjektivní stránka.
Pokud jde o telefonní odposlechy, ty jsou ve spise zaznamenány v tzv. surovém stavu, hlas volajícího a volaného je zaznamenán odděleně, soubory jsou na CD nosičích uloženy chaoticky, přičemž jde o stovky souborů a není zřejmé, podle jakého klíče se mají řadit. Obhajoba tak neměla možnost se s těmito důkazy seznámit. Obviněný je proto toho názoru, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny.
Obviněnému je nejasné, proč byl odsouzen jako spolupachatel, aniž by v daném případě existovalo společné jednání, tím méně pak společný úmysl.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný P.D. rozsudek napadl ve výroku pod bodem 1 (tj. kromě výroků o zrušení zabrání věci a o zamítnutí odvolání) a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Výši škody nelze stanovit pouze na základě zajištěných účetních dokladů, neboť ty jsou součástí celého účetnictví a mohly být například stornovány. Měl proto být vypracován znalecký posudek z oboru ekonomie, účetnictví. V jeho případě nebyla prokázána ani subjektivní stránka. Věděl, že přepravují pohonné hmoty, ale spoluobviněný P. B., který měl na starosti autodopravu, jej nikdy neinformoval o své činnosti v rámci společnosti Petruoil. Obviněný byl zaměstnán jinde a v předmětné společnosti měl na starost provoz tří čerpacích stanic, proto neměl čas na nic dalšího. Je pravda, že zajišťoval odběratele a podílel se na dovozech, nikoli však minerálního oleje, ale nafty, jak byl vždy informován spoluobviněným P. B. Neodůvodněně je dovozován jakýsi řetězec společností, které se měly na jednání podílet, pouze z toho, že se někteří obvinění znali a mezi sebou obchodovali. Provedené odposlechy o jeho subjektivní stránce nijak nesvědčí, jsou vytržené z kontextu dalších hovorů v daném období. Obviněný má za to, že jde o případ extrémního rozporu skutkových zjištění a provedeného dokazování, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Obviněný V. Š. rozsudek napadl ve výroku o vině a o trestu a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nebylo prokázáno jeho zavinění a rozsudky soudů obou stupňů jsou v zásadě nepřezkoumatelné. Odvolací soud se s jeho námitkami nijak nevypořádal, pouze v odst. 83 rozsudku konstatoval, že vše bylo prokázáno odposlechy. Z těch však podle obviněného jeho trestná činnost nevyplývá. K tomu obviněný podrobněji ocitoval pasáže z jednotlivých odstavců rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se zde vyslovenými dílčími závěry hodnocení důkazů vyjádřil nesouhlas. Uvedl například, že finanční hotovost zajištěná v jeho domácnosti nepocházela z trestné činnosti, ale z jeho předchozího podnikání. Z jeho brigádní činnosti u spoluobviněného M. T. nelze dovozovat, že by se trestné činnosti účastnil. Jako pouhému zaměstnanci mu nevznikla povinnost odvést daň, nemohl být tedy pachatelem ani spolupachatelem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Faktura není sama o sobě důkazem smluvního vztahu mezi účastníky, tím spíše nemůže tedy prokazovat, že se skutek opravdu stal. Vycházet nelze ani z množství, které je na faktuře uvedeno. Pokud jde o záznamy telefonických hovorů, není prokázáno, že by některý z návrhů spoluobviněného J. Š. obviněný opravdu uskutečnil. Nic z toho, co vyplývá z odposlechnutých hovorů, se nepodařilo prokázat, že by se skutečně stalo. Kromě odposlouchávaných telefonátů není obviněný s trestnou činností nijak spojen. Obviněný se domnívá, že neexistuje přímý důkaz o jeho trestné činnosti a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (odvolacího soudu) zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem nebo jej zprostil obžaloby.
Obviněný J.L. rozsudek napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Uvedl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Konkrétně bylo odvolacím soudem porušeno ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. ve spojení s §238 tr. ř. a §263 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud mu měl doručit předvolání k veřejnému zasedání podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř. do vlastních rukou, přičemž podle §64 odst. 5 písm. b) není při doručování předvolání k veřejnému zasedání možné náhradní doručení podle §64 odst. 4 tr. ř. Sám odvolací soud však v protokolu o veřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2020 na straně 4 v sedmém odstavci uvedl, že předvolání nebylo odsouzenému řádně doručeno. Přesto v závěru tohoto odstavce konstatoval, že byly splněny formální podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Obhájce obviněného v týdnu předcházejícím veřejnému zasedání telefonicky předsedovi senátu Mgr. Stanislavu Králíkovi sdělil, že nedoručil obviněnému předvolání (což po něm bylo odvolacím soudem požadováno, protože se předvolání nepodařilo doručit – viz přípis obhájci ze dne 23. 1. 2020), neboť se telefonicky spojil s družkou obviněného a ta mu sdělila, že obviněný je pracovně v zahraničí. Zároveň bylo soudem obhájci přislíbeno, že procesní postup bude senátem projednán na počátku veřejného zasedání a lze očekávat vyloučení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Tento příslib však soud nedodržel, jednání navzdory nepřítomnosti obviněného konal a do spisu ani nezaložil úřední záznam o proběhlém telefonickém hovoru ze dne 21. 2. 2020. Podle obviněného se tak jedná o podstatnou procesní vadu řízení, která zároveň způsobuje porušení práva na spravedlivý proces a práv obhajovacích.
Ke druhému dovolacímu důvodu (nesprávné hmotněprávní posouzení) obviněný uvedl, že většina důkazů byla nesprávně vyložena se zjevným zaujetím vůči němu a jeho odsouzení je postaveno na množství nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec. Soud prvního stupně se řídil svými domněnkami v rozporu se zásadou in dubio pro reo, zásadou vyhledávací a materiální pravdy. Skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k němu nemohl naplnit skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu a skutkový závěr učiněný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vůči jeho telefonu nebyly žádné odposlechy uskutečněny a odposlechy jiných osob byly vůči němu použity bez jeho identifikace. Z žádného důkazu nevyplývá, že by na nahrávkách hovořil on či bylo hovořeno o něm. Nebyla také přezkoumána pravdivost a hodnověrnost tvrzení v těchto hovorech učiněných vůči společnosti Costarella, s. r. o. Nebylo prokázáno, že by obviněný věděl, že prodává a kupuje motorový olej. Celou dobu se domníval, že jde o naftu. Ze všech obchodů pak řádně odvedl daň. Domluva mezi ním a ostatními obviněnými nebyla nijak prokázána. Závěrem svého dovolání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce rozsudek napadl ve prospěch i v neprospěch obviněných M. T., P. D., V. Š., J. L. a J. Š. v celých výrocích o trestech týkajících se těchto obviněných a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud neshledal důvodnými námitky v odvolání státního zástupce ve vztahu k trestům propadnutí náhradní hodnoty ohledně finančních prostředků zajištěných na bankovních účtech. V odvolání šlo o to, že výrok týkající se citovaných trestů není správný vzhledem k neurčitosti, neboť v něm není uvedena výše peněžních prostředků, jež mají být předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty. K tomu vrchní soud uvedl (viz zejména odst. 90), že zůstatky na účtech jsou z povahy věci pohyblivé a nic nebrání tomu, aby bylo rozhodnuto o propadnutí všech finančních prostředků, které byly pro účely tohoto trestního řízení do určité výše na předmětných bankovních účtech zajištěny. Z pohledu odvolacího soudu je takto formulovaný výrok zcela určitý a vykonatelný. Konkrétní částku ve výroku není nutno podle odvolacího soudu uvádět.
S tímto závěrem vrchního soudu se dovolatel neztotožnil. Má za to, že výroky o trestech propadnutí náhradní hodnoty v podobě, jak je odvolací soud vyhlásil, jsou projevem jiného nesprávného hmotně právního posouzení a lze je rovněž považovat za výroky neúplné.
Výroky o trestech, v nichž není uvedena výše finančních prostředků, nejsou dostatečně určité a vytvářejí právní nejistotu ohledně výše uložených trestů na straně obviněných. Výše zajištěných finančních prostředků, které mají být předmětem trestů, by se teoreticky od vyhlášení odsuzujícího rozsudku do okamžiku výkonu takto uloženého trestu mohla změnit jak směrem dolů v důsledku uspokojování např. daňových pohledávek státu, tak i nahoru v případě připsání dalších finančních prostředků na účty. Horní hranice trestů by přitom byly omezeny pouze nepřímo, a to výší, do které byly finanční prostředky na účtech zajištěny. V řešeném případě tedy až do výše 70 000 000 Kč na každém účtu.
Skutečnost, že ve výrocích o uložení těchto trestů by měla být uvedena konkrétní výše finančních prostředků, lze podle nejvyššího státního zástupce dovodit nejen z obecného požadavku na určitost výroku o trestu a s tím souvisejícího principu právní jistoty, ale i s odkazem na judikaturu a odbornou literaturu. Např. podle rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr. propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku je formou trestu propadnutí věci. To je podle dovolatele patrné již z dikce §71 odst. 1 tr. zákoníku a do jisté míry též z §52 tr. zákoníku, který obsahuje katalog trestů. Trest propadnutí náhradní hodnoty by tedy měl podléhat podobnému režimu jako trest propadnutí věci. Musí se zde uplatnit závěry odborné literatury týkající se §70 tr. zákoníku, dle nichž: „Věc nebo jiná majetková hodnota, která má propadnout, musí být přímo ve výroku rozsudku přesně a konkrétně označena tak, aby při výkonu rozhodnutí nemohla být zaměněna s jinou věcí nebo majetkovou hodnotou a aby bylo jasně vymezeno, na co se propadnutí vztahuje. Prohlašují-li se za propadlé peníze, musí se označit výší částky, popřípadě i jiným způsobem“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 913). Náhradní hodnota je v podstatě ekvivalentem toho, co jinak mělo a mohlo být prohlášeno za propadlé. Bez stanovení konkrétní částky se však nelze ekvivalentu dobrat. V odborné literatuře se dále uvádí, že „soud stanoví výši náhradní hodnoty zpravidla v konkrétní peněžní částce odpovídající hodnotě věci nebo jiné majetkové hodnoty, která by jinak přicházela v úvahu jako předmět propadnutí“(Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 925-926).
Napadené výroky se podle dovolatele ocitají též v rozporu s principem individualizace trestních sankcí a s požadavkem na jejich přiměřenost (§38 a násl. tr. zákoníku). Není-li předmět trestu propadnutí náhradní hodnoty jasně specifikován, nelze uzavřít či přezkoumat, zda je trest přiměřený všem okolnostem důležitým pro jeho výměru ani zda se do něj veškeré takové okolnosti s ohledem na individuální povahu věci promítly. Nejvyšší státní zástupce proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ohledně jmenovaných obviněných v celých výrocích o trestech (s ohledem na č. 40/2011 Sb. rozh. tr.) a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný J. L., který s argumentací týkající se neurčitosti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty vyslovil souhlas za předpokladu, že tato vyznívá v jeho prospěch.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných uvedl, že jejich argumentaci nepovažuje za důvodnou. S napadeným rozhodnutím se ztotožnil s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyššího státního zástupce, na které současně odkázal i ohledně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců a nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
K dovolacím námitkám jednotlivých obviněných je třeba nejprve připomenout vymezení dovolacího důvodu, který všichni shodně uplatnili.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O takový případ se v posuzované věci nejedná ani u jednoho z obviněných. Naopak, soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke skutkovým závěrům obsaženým ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil), a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Obviněný M. T. označil rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, aniž by vzal v úvahu, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na něž odkázal, a nebylo tedy jeho povinností podrobně opakovat úvahy soudu prvního stupně provedené v rámci hodnocení důkazů. Za pochybení dosahující intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného nelze považovat ani skutečnost, že jsou zvukové záznamy odposlechů telekomunikačního provozu řazeny ve spise způsobem, v jehož důsledku by bylo seznámení se s jejich obsahem pro obviněného či jeho obhájce pracné nebo komplikované, avšak nikoli nereálné. Navíc je třeba zdůraznit, že s obdobnými námitkami se vypořádal odvolací soud v odst. 87 odůvodnění napadeného rozsudku, včetně otázek zákonnosti pořízení odposlechů i jejich provedení před soudem prvního stupně. Obviněný v této souvislosti nevytýká nesprávnost konkrétních dílčích závěrů, které na základě těchto důkazů soudy učinily, a nedožaduje se ověření konkrétního obsahu, na který soud prvního stupně odkázal. Obecné tvrzení, že odposlechy jeho účast na trestné činnosti nijak neprokazují, je jako odůvodnění dovolacích námitek nedostatečné, neboť by z něj v zásadě vyplývala nutnost přezkoumat celý obsah všech záznamů a provést hodnocení tohoto důkazu i ve vzájemné souvislosti se všemi ostatními důkazy, tedy zcela nad rámec dovolacího řízení opakovat činnost soudu prvního stupně. Argumentace obviněného je tedy, pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny, nepřesvědčivá a nedostatečná. Totéž se týká jeho subjektivní stránky – úmyslu (proti jejímu dovození obviněný brojí námitkami veskrze skutkové povahy), neboť právě jeho vědomostní složka z této části dokazování podle soudů vyplynula.
S poměrně značnou mírou tolerance lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitku nenaplnění znaku spolupachatelství jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Obviněný však tuto námitku formuloval jen velmi obecně a je proto namístě odkázat na odst. 89 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se odvolací soud otázkou spolupachatelství zabýval. Dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný M. T. také uplatnil, obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolání se naznačuje, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, tedy že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Jak je z výše podaného výkladu zřejmé, naplnění této alternativy uvedeného dovolacího důvodu nepřichází v úvahu. V případě, že měl obviněný na mysli druhou alternativu (jak by vyplývalo z logiky věci), platí to, co bylo uvedeno k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V takovém případě je-li dovolání zjevně neopodstatněné ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba takový závěr vztáhnout i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ani obviněný P. D. neuvedl námitky, z nichž by vyplývalo, že v řízení před soudem prvního stupně mohlo v rámci hodnocení důkazů dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Jeho námitky vyjadřují v podstatě pouze nesouhlas s hodnocením provedeného dokazovaní. Žádný konkrétní příklad, kdy by soud obsah provedeného důkazu interpretoval nesprávně či zkresleně, obviněný neuvádí, pouze paušálně tvrdí, že jej spoluobviněný P. B. o skutečné povaze látky, s níž bylo obchodováno, neinformoval, a nebyla tak naplněna vědomostní složka jeho subjektivní stránky. Takové tvrzení však při porovnání s podrobným a pečlivým rozborem provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně nemůže obstát. Mimo jiné z provedených odposlechů vyplynulo, že obviněný byl zapojen do trestné činnosti sice méně, avšak v širokém rozsahu jejích aspektů. Při tak širokém zapojení mu přitom sotva mohly uniknout souvislosti, z nichž byla skutečná povaha prováděných obchodů zřejmá. Namátkou lze poukázat např. na jeho telefonní hovor se svědkyní K. K., která po něm požadovala lepší cenu, neboť „jestli je to to, co si ona myslí, že to je, tak to může mít za 21“, a dále hovořila o tom, že když to vyčepují, tak to pěkně smrdí, a o problémech s finančním úřadem (viz odst. 109 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Možnost, že by se obviněný veškerého jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil s vírou, že po celou dobu obchoduje pouze s naftou, a to jak fakticky, tak také formálně takto deklarovanou, je logicky vyloučena.
K námitkám absence znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví se soud prvního stupně vyjádřil v odst. 476 rozsudku, kde uvedl, že při výpočtu daně bylo vycházeno z množství minerálního oleje v litrech při teplotě 15 °C v okamžiku, kdy byl prodán k pohonu motorů, tedy jako motorová nafta. Obviněný opět neuvádí, které doklady podle něj neodpovídají skutečným prodejům, byly stornovány apod., a u které společnosti by mělo být účetnictví znaleckým posudkem přezkoumáno. V takto obecném tvrzení však lze stěží spatřovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Nejde ani o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Soudy se otázkou rozsahu dokazování a nevyhovění důkazním návrhům zabývaly (odvolací soud zejména v odst. 75 a 88 odůvodnění rozsudku). Dovolání obviněného P. D. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný V. Š. sice naopak uvedl řadu příkladů dílčích závěrů provedeného dokazování, které podle něj nejsou správné, jednotlivé důkazní prostředky a vyvozené závěry však pokaždé vytrhává z kontextu ostatních důkazů, aby tak mohl konstatovat, že samy o sobě jeho podíl na trestné činnosti neprokazují. Na tyto námitky proto rovněž nelze konkrétně reagovat, aniž by bylo opakováno celé komplexní hodnocení důkazů. Dále skutečnost, že faktura není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky, nijak nevylučuje možnost jejího hodnocení v kontextu dalších důkazů, jak tomu právě v posuzované věci bylo. Ohledně stanovení množství minerálního oleje pak lze odkázat na to, co bylo řečeno výše k dovolání obviněného P. D. Také v případě obviněného V. Š. z provedeného dokazování vyplynulo jeho široké zapojení do trestné činnosti, čímž je také vyloučeno jeho tvrzení, že by v odposleších popisované jednání fakticky neuskutečňoval.
Jedinou námitkou, která zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá, tak zůstává tvrzení obviněného, že z pozice zaměstnance mu nevznikla povinnosti odvést daň a nemohl tak být pachatelem ani spolupachatelem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. S takovým tvrzením se však nelze ztotožnit a jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle konstantní judikatury se nevyžaduje, aby pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku byl pouze subjekt daně, ale může jím být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň není daňovému subjektu buď vůbec, nebo z části vyměřena, čímž dojde k jejímu zkrácení v zákonem předpokládaném rozsahu (viz č. 25/1968 Sb. rozh. tr., podobně Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1953). I s touto námitkou se ostatně vypořádal již odvolací soud v odst. 89 odůvodnění napadeného rozsudku.
Obviněný J. L. namítl porušení ustanovení o své přítomnosti ve veřejném zasedání u odvolacího soudu.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání u odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Je nepochybné, že obviněný jakožto osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, má právo být k veřejnému zasedání buď předvolán, nebo o něm vyrozuměn (to podle procesní situace, podle potřeby provádět dokazování apod.). Pokud jde o účast (přítomnost) obviněného ve veřejném zasedání, obecné ustanovení §234 tr. ř. o přítomnosti osob se o ní vůbec nezmiňuje, takže veřejné zasedání obecně lze konat v nepřítomnosti obviněného (v určitých případech se uplatní speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř.). Veřejné zasedání však v nepřítomnosti obviněného konat nelze, jestliže o něm není řádně vyrozuměn (nebo k němu předvolán).
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacím soudem vyrozuměn, tedy nikoli předvolán. Vyplývá to z referátu na č. l. 17850, v němž je uveden pokyn, aby kancelář mimo jiné všechny obviněné o konání veřejného zasedání vyrozuměla. Ačkoli v protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 2. 2020 se na str. 4 jednou užívá pojem „předvolání“, na jiném místě se opět hovoří o vyrozumění obviněného a je zřejmé, že v prvním případě šlo o nepřesnost. Je to patrné také z podrobnějšího zdůvodnění, které odvolací soud uvedl. Odvolací soud zde s odkazem na telefonický rozhovor s obhájcem obviněného konstatoval, že obviněný se na adrese, kam mu bylo vyrozumění zasláno, zdržuje, avšak jako řidič kamiónu je dlouhodobě mimo Českou republiku. Zásilku, která mu byla uložena na poště, si v úložní době nevyzvedl. I tak jsou však splněny formální podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
V tom je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, neboť na vyrozumění o konání veřejného zasedání se nevztahuje ustanovení §64 odst. 5 písm. a) tr. ř., je zde tedy možná fikce doručení podle §64 odst. 4 tr. ř. V případě, že odvolací soud neshledal nutnost účasti obviněného u veřejného zasedání, což v daném případě dal najevo tím, že jej k jeho konání nepředvolával, ale pouze vyrozuměl, je účast u veřejného zasedání právem obviněného, nikoli povinností. Pokud je přitom jeho zaměstnání spojeno s cestami do zahraničí, je také v jeho zájmu, aby si zajistil, že bude o konání veřejného zasedání (které mohl očekávat už vzhledem k tomu, že k němu svým odvoláním dal podnět) včas informován např. prostřednictvím svého obhájce. Odvolací soud v daném případě dodržel veškerá ustanovení trestního řádu a poskytl obviněnému dostatečnou možnost k realizaci jeho ústavně zaručeného práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
Souhlasit nelze ani s námitkami, které obviněný uvedl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto výhrady jsou ostatně obdobného charakteru jako u ostatních obviněných, kteří podali dovolání, tedy velmi obecné bez bližšího odůvodnění, který konkrétní závěr má být v extrémním rozporu s obsahem důkazu, snad až na námitku, že byly proti němu odposlechy užity bez jeho identifikace. Není zřejmé, zda má obviněný na mysli, že měl být vypracován znalecký posudek, kterým by byl porovnán vzorek jeho hlasu s hlasem zachyceným na nahrávkách. Takto každopádně svou námitku neformuloval a tedy ani netvrdí, že takový důkaz v řízení navrhoval a že došlo k jeho opomenutí. Obviněný tedy ani v tomto případě neuvádí, jakým způsobem v předchozím řízení zpochybnil, že je na záznamech telekomunikačního provozu zachycen jeho hlas a že je skutečně hovořeno o něm, nevytýká napadenému rozhodnutí, že by na takové jeho námitky nedostatečně reagovalo atd. Lze tak opět pouze odkázat na podrobné odůvodnění hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Je zřejmé, že ani jeden ze soudů neměl v tomto směru o totožnosti hlasu obviněného na nahrávkách pochybnosti. Totéž lze říci o přezkoumání pravdivosti tvrzení vůči společnosti Costarella, s. r. o., i o námitce dotýkající se subjektivní stránky, tedy že se obviněný (zřejmě stejně jako všichni ostatní spoluobvinění, kteří podali dovolání), domníval, že jde o naftu.
Souhrnně lze ke skutkovým (naprosto převažujícím) námitkám obviněných uvést, že jsou v podstatě opakováním jejich obhajoby uplatněné již v průběhu trestního stíhání, se kterou se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly a které nelze přisvědčit. Přitom dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Zásah Nejvyššího soudu by byl nutný jen v případě skutečně extrémního, zásadního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Takový zásadní nesoulad či rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním musí ovšem spočívat na podstatných vadách v procesním a hodnotícím postupu soudů. Tehdy může Nejvyšší soud výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měly za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu, čímž by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Taková situace v daném případě nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 5 tr. ř., svá skutková zjištění opřel o obsah provedených důkazů, které pečlivě zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Odsuzující rozsudek náležitě odůvodnil, jak mu ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami obviněných a rovněž své rozhodnutí řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
Dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud shledal důvodným. Je třeba uvést, že odvolací soud se námitkami státního zástupce týkajícími se trestu propadnutí náhradní hodnoty zabýval, ale nepřisvědčil jim. Podrobně vypsal zůstatky na jednotlivých účtech, které si ověřil před veřejným zasedáním, konstatoval, že došlo k určitým pohybům v řádu desetikorun až desetitisíců korun v jednom případě, a poté uzavřel, že výrok je zcela určitý a vykonatelný, nic nebrání jeho budoucí realizaci (odst. 90 rozsudku). Argumentoval tím, že zůstatky na účtech jsou z povahy věci pohyblivé, takže nic nebrání tomu, aby bylo rozhodnuto o propadnutí všech finančních prostředků, které byly pro účely tohoto trestního řízení do určité výše na předmětných bankovních účtech zajištěny (tj. aniž by ve výroku o trestu byla uvedena konkrétní propadlá částka). Nejvyšší soud se však s touto argumentací neztotožnil.
Odvolací soud se nijak nevyjádřil k námitce státního zástupce, že napadené výroky vytvářejí právní nejistotu ohledně výše uloženého trestu. Jak správně upozornil dovolatel, trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku představuje formu trestu propadnutí věci (č. 9/2018-II Sb. rozh. tr.). Již z názvu ostatně vyplývá, že jde o „náhradní hodnotu“, tedy hodnotu nahrazující hodnotu jinou, kterou již z nějakého důvodu nelze získat, jejíž propadnutí nelze uložit. Také z dikce ustanovení §71 tr. zákoníku je zřejmé, že toto ustanovení navazuje na §70 tr. zákoníku a řeší v podstatě situaci, kdy nelze uložit trest propadnutí věci. Mělo by tedy být zřejmé, o jakou hodnotu, která byla takto nahrazena, se jedná, což by se mělo, v případě, že náhradní hodnotu tvoří finanční částka, odrážet v její výši, která by měla korespondovat s hodnotou věci, jejíž propadnutí nemohlo být uloženo.
Takto je ostatně trest propadnutí náhradní hodnoty nazírán i v odborné literatuře [viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 922: „Propadnutí náhradní hodnoty podle §71 má v podstatě povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podobně, jako je tomu v případě náhradního trestu odnětí svobody u trestu domácího vězení (§61), trestu obecně prospěšných prací (§65 odst. 2 písm. b) a peněžitého trestu (§69 odst. 1), byť je vázáno na poněkud jiné předpoklady, a navíc lze kombinovat propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a propadnutí náhradní hodnoty (§71 odst. 2)“].“ Náhradní hodnota se vyjadřuje především v penězích, a proto se jí rozumí zejména peněžní ekvivalent věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou by jinak mohl soud prohlásit za propadlou. Proto soud stanoví výši náhradní hodnoty zpravidla v konkrétní peněžní částce odpovídající hodnotě věci nebo jiné majetkové hodnoty, která by jinak přicházela v úvahu jako předmět propadnutí.
Dikce zákona ovšem nevylučuje, aby soud určil jako propadlou náhradní hodnotu jinou věc (movitou nebo nemovitou) či jinou majetkovou hodnotu, která bude svou hodnotou (cenou) odpovídat hodnotě (ceně) původní věci či jiné majetkové hodnoty, která mohla být prohlášena za propadlou. Je pravda, že pokud bude uloženo propadnutí například konkrétní movité věci jako náhradní hodnoty za jinou movitou věc, kterou by soud jinak mohl prohlásit za propadlou, nebude možné předpokládat přesnou ekvivalenci hodnot obou věcí. To však nic nemění na tom, že v případě finanční částky bude třeba její konkrétní výši ve výroku vyjádřit.
Pokud jde o aktuální judikaturu soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud zaznamenal její nejednotnost v dané otázce. V judikatuře Nejvyššího soudu přitom dosud nebylo výslovně řešeno, zda je třeba při ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty – finančních prostředků (zajištěných) na určitém konkrétním účtu – ve výroku rozsudku uvést konkrétní propadlou částku. Vrchní soud v Olomouci například v rozsudku ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, považoval uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty formulovaného Krajským soudem v Brně jako propadnutí „veškerých finančních prostředků na účtu“ za nekonkrétní a tento výrok zrušil, a to právě se zdůvodněním, že výše finančních prostředků na účtu se v průběhu času mění. Přitom sám vyžádal zprávu o aktuálním zůstatku na účtu a výrok o trestu upřesnil. Věc byla projednána i Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1439/2018, předmětná otázka jím však s ohledem na charakter dovolacích námitek nebyla řešena.
Naproti tomu Vrchní soud v Praze obdobným způsobem jako v nyní projednávané věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, jímž uložil mimo jiné trest propadnutí náhradní hodnoty – „veškerých finančních prostředků“ zajištěných na konkrétně označených účtech. Nejvyšší soud v této věci usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 3 Tdo 23/2019, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, daná otázka však nebyla předmětem dovolacích námitek.
Ve věci, kterou Nejvyšší soud projednával pod sp. zn. 8 Tdo 553/2017, uložil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 50 T 2/2015, trest propadnutí náhradní hodnoty - částky 15 248, 93 Kč, jakož i peněžních prostředků včetně jejich příslušenství, které na účet ke smlouvě o penzijním připojištění, vedený u ČSOB, Penzijní společnosti, a. s., dodatečně dojdou. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 1 To 42/2016, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Ani v tomto případě nebyla zde řešená otázka předmětem dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem.
Ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 1117/2016 uložil Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 20 T 50/2013, obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků investičního pojištění vedeného na základě smlouvy, ve prospěch obviněného společností Generali Pojišťovna, a. s., a to až do výše způsobené škody, která činí 1 162 816, 90 Kč, a peněžních prostředků penzijního připojištění vedeného na základě smlouvy ve prospěch obviněného společností AXA penzijní fond, a. s. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 13 To 135/2015, zůstal po projednání odvolání obviněného tento výrok nedotčen. Nejvyšší soud s ohledem na dovolací námitky otázku trestu propadnutí náhradní hodnoty neřešil.
Jinak je ale v případech, že se ukládá trest propadnutí peněz na účtu (ať již trest propadnutí věci nebo trest propadnutí náhradní hodnoty), ve výroku rozsudku zpravidla uvedena konkrétní propadlá částka.
Důvodná je námitka nejvyššího státního zástupce, že napadené výroky o trestech propadnutí náhradní hodnoty nejsou samy o sobě dostatečně určité a vytvářejí právní nejistotu ohledně výše uložených trestů. Ze samotného takto neurčitě pojatého výroku nelze zjistit výši propadlé částky. Na účtu i po zajištění finančních prostředků přitom bezpochyby může docházet a dochází k pohybům. K úbytku finančních prostředků podle současné právní úpravy může dojít zejména v případech výkonu rozhodnutí, avšak (v řízení před soudem) jen se souhlasem předsedy senátu. Naproti tomu k přírůstkům může dojít nejen připsáním úroků, ale v podstatě v důsledku jakékoliv platby.
Došlo-li k pochybení tím, že ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty nebyla uvedena konkrétní částka, je třeba vycházet z toho, že propadá částka, která se na účtu nachází v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu, respektive v okamžiku právní moci rozhodnutí. To ovšem může působit praktické problémy při realizaci trestu převodem peněz na účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a poté na speciální účet Ministerstva spravedlnosti, neboť v mezidobí může dojít k podstatnému přírůstku na účtu. Jak zjistil Nejvyšší soud z dodatečně vyžádaných zpráv bank a ÚZSVM, bylo tomu tak i v nyní posuzovaném případě. Například na účtu obviněného V. Š. č. XY se nacházela (jak zjistil již odvolací soud) ke dni 20. 2. 2020 částka 269 418,77 Kč a stejná částka (jak zjistil Nejvyšší soud) i v den rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 27. 2. 2020. Problematické bylo, že odvolací soud neuložil propadnutí této částky a žádnou částku neurčil, takže došlo k tomu, že na účet ÚZSVM bylo dne 5. 3. 2021 převedeno 290 771,58 Kč, tj. o více než 20 tis. Kč více, než na základě rozhodnutí soudu propadlo. Fakticky tak byl vykonán trest v jiné výměře, než o které bylo rozhodnuto odvolacím soudem. K podobné diskrepanci – i když v menší míře – došlo například ohledně účtu obviněného J. Š. č. XY (v době rozhodnutí odvolacího soudu stav 528 791,87 Kč, na účet ÚZSVM převedena dne 5. 3. 2021 částka 538 752,07 Kč), nebo na účtu obviněného J. L. č. XY (stav v době rozhodnutí odvolacího soudu 290 839,14 Kč, na účet ÚZSVM převedena dne 5. 3. 2021 částka 298 574,14 Kč).
Nelze připustit, aby soud mohl rozhodnout o uložení trestu v neurčité výměře, která bude ujasněna teprve po jeho pravomocném rozhodnutí v závislosti na tom, kdo a kolik pošle na účet obviněného finančních prostředků. Takto neurčitě uložený trest by odporoval principům právní jistoty. Nic na tom nemění, že bylo předtím rozhodnuto o zajištění finančních prostředků na daném účtu až do výše 70 000 000 Kč. Na účet by v době od právní moci rozhodnutí do jeho výkonu mohla dojít částka dosahující nebo převyšující limit zajištění. To by mohlo vést k uložení a vykonání trestu propadnutí náhradní hodnoty ve výši naprosto neodpovídající hodnotě věci, jejíž propadnutí by jinak přicházelo v úvahu. Tím spíše za situace, že bylo současně rozhodnuto o propadnutí i dalších významných majetkových hodnot. Na druhé straně by mohlo dojít ke změně stavu (k přírůstku) na účtu i v krátkém mezidobí od vyžádání poslední zprávy soudem do rozhodnutí soudu. V takovém případě by výrok o trestu obsahoval částku známou soudu z poslední zprávy a na takto dodatečně došlé prostředky by se trest nevztahoval, což by nanejvýš znamenalo určitý (velmi nepravděpodobný) zásah do fiskálních zájmů státu, respektive do zájmu na získání co nejvyšší částky na zmíněný účet Ministerstva spravedlnosti, nepříčilo by to však požadavku na právní jistotu a určitost a vykonatelnost soudního rozhodnutí.
Nejvyššímu státnímu zástupci je třeba dát za pravdu i v tom, že napadené výroky jsou v rozporu s principem individualizace trestních sankcí a s požadavkem na jejich přiměřenost (§38 a násl. tr. zákoníku). Dovolatel správně uvedl, že není-li předmět trestu propadnutí náhradní hodnoty jasně specifikován, nelze uzavřít či přezkoumat, zda je trest přiměřený všem okolnostem důležitým pro jeho výměru, ani zda se do něj veškeré takové okolnosti s ohledem na individuální povahu věci promítly. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se do doby konání veřejného zasedání podle odvolacího soudu v daném případě měnily výše částek na účtu „v řádech desetikorun až maximálně několika desetitisíců korun v jednom případě“, tedy v podstatě nijak výrazně v porovnání s rozsahem trestné činnosti. K jakým pohybům na tom kterém účtu dojde či došlo, totiž nelze při ukládání trestu předvídat.
Problém spočívá v tom, že na předmětných účtech může dojít nejen k malým přírůstkům například ve formě úroků, ale může zde dojít i k vysokému přírůstku například v důsledku jednorázové platby nějakého dlužníka v řádech miliónů korun. Potom by propadnutí celé takto zvýšené částky mohlo skutečně představovat porušení principu přiměřenosti trestních sankcí a navíc by propadla vysoká částka, jejíž propadnutí soud ani nezamýšlel. Kromě toho nelze zcela souhlasit s dovolatelem, že horní hranice trestu je pak omezena jen výší, do jaké jsou finanční prostředky na účtu zajištěny. Ani touto výší totiž horní hranice jednoznačně omezena být nemusí. Na účet mohou přijít i prostředky přesahující tuto výši a přitom spadající pod výrok o trestu propadnutí všech finančních prostředků na daném účtu. I když v daném případě odvolací soud formuloval výroky tak, že propadají „zajištěné finanční prostředky na účtu…“, při výkonu trestu by mohly vznikat o výši propadlé částky pochybnosti.
Z uvedených důvodů napadené výroky o trestech propadnutí náhradní hodnoty v rozsudku Vrchního soudu v Praze nemohly obstát. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušil ohledně jmenovaných pěti obviněných, a to v zájmu přehlednosti v celých výrocích o trestech propadnutí náhradní hodnoty, které ve svých jednotlivých „položkách“ tvoří jeden celek a jen jako souhrn mohou tvořit zmíněný ekvivalent potenciálního trestu propadnutí věci. Zrušil také výroky o zamítnutí odvolání státního zástupce podaných ohledně obviněných P. D., V. Š., J. L. a J. Š. (odvolání podané státním zástupcem ohledně obviněného M. T. zamítnuto nebylo), neboť odvolací soud měl i z podnětu těchto odvolání rozhodnout o trestech propadnutí náhradní hodnoty ve smyslu výše uvedeného. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v rozsahu zrušení ve věci nově rozhodl o uložení trestů propadnutí náhradní hodnoty shora uvedeným obviněným, ohledně nichž bylo podáno dovolání nejvyššího státního zástupce, protože mohl v dovolacím řízení sám odstranit vadu ve výrocích o těchto trestech. O propadnutí zajištěných finančních prostředků na účtech rozhodl s uvedením jejich konkrétní výše k datu rozhodnutí odvolacího soudu, kterou ověřil. Zbývající části výroků o trestech propadnutí náhradní hodnoty, které nebyly dovoláním napadeny, převzal beze změny z napadeného rozsudku.
Jak vyplývá z výroku tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, ostatní části napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny. Beze změny tak zůstávají jak výroky o vině, tak i ostatní výroky, včetně výroků o zbývajících uložených trestech (odnětí svobody a peněžitých) jmenovaným obviněným.
Jak dále vyplývá z výše uvedeného, dovolání obviněných M. T., V.Š. a J.L. byla zčásti (a dovolání obviněného P. D. zcela) založena na námitkách nepodřaditelných pod uplatněné (ani jiné zákonné) dovolací důvody, ve zbytku jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl, a to dovolání obviněných M. T., V. Š. a J. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Formou rozsudku rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání dovolacího soudu byly splněny zákonné podmínky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak všichni dotčení obvinění. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma jeho uveřejnění na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§265r odst. 8 tr. ř.).
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 27. 2. 2020) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných a nejvyššího státního zástupce předložena po splnění všech podmínek uvedených v §265h odst. 1, 2 tr. ř. až dne 28. 6. 2021. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Josef Mazák předseda senátu