ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.905.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 905/2021-1362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 9. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 2 To 9/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 3 T 12/2020-1219, byl obviněný J. U. uznán vinným v bodu I. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, v bodu II. přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, v bodu II. / 2. dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, v bodu III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 1. 10. 2020, v bodu IV. jednak v bodu IV. / 2. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dále přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu IV. / 2. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, dílem v bodu IV. / 2. také podle §337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a v bodu IV. / 1. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a §185 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 1. 2020, č. j. 32 T 145/2019-107, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 5. 2020, č. j. 31 To 71/2020-140. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to věcí konkrétně uvedených v daném rozsudku, podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření zabrání věci, a to věci opět konkrétně uvedené v rozsudku, a podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody (nemajetkové újmy) poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym) částku 125 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Na jeho podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 2 To 9/2021-1294, podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodu I. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, v bodu II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, v bodu II. a IV. pokračujícím přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem v bodu II. / 2. nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodu III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, v bodu IV. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod IV. / 2.), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (bod IV. / 2.), a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Za to a za sbíhající se trestnou činnost obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí, a to věcí konkrétně uvedených v rozsudku. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 1. 2020, č. j. 32 T 145/2019-107, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 5. 2020, č. j. 31 To 71/2020-140. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak obviněnému uložil ochranné opatření, a to zabrání věci uvedené v rozsudku a podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy ve formě prožitých duševních útrap poškozenému nezletilému AAAAA částku 125 000 Kč.
3. Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se obviněný trestných činů dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
I. v době nejméně ode dne 14. 10. 2018 do dne 16. 11. 2018 v XY, na adrese XY během výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení v Psychiatrické nemocnici XY, nejméně ve dvou případech kontaktoval prostřednictvím sociální sítě Instagram či prostřednictvím Messengeru nezletilé osoby BBBBB (pseudonym), nar. XY, a CCCCC (pseudonym), nar. XY, čímž podstatně stěžoval výkon ústavního sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, a který nastoupil dne 9. 6. 2017, neboť přes zákaz komunikoval s nezletilými poškozenými,
II. / 1. v době nejméně ode dne 1. 1. 2019 do dne 1. 6. 2019 v XY, na adrese XY, během výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení v Psychiatrické nemocnici XY, prostřednictvím sociální sítě Instagram kontaktoval poškozeného nezletilého DDDDD (pseudonym), nar. XY, kdy se mu představil jako nezletilá dívka jménem „P.“, o které tvrdil, že jí je 11 let, a poté, co poškozenému zaslal fotografie s obnaženým přirozením nezletilé dívky, požadoval po něm, aby mu zaslal intimní fotografie s obnaženým přirozením, což poškozený učinil a obviněnému zaslal fotografie, na kterých má ztopořené přirození a rovněž i fotografie, na kterých drží své ztopořené přirození v ruce, nato obviněný požadoval, aby mu poslal více takových fotografií, což poškozený neučinil a účet obviněného zablokoval, a obviněný ho následně kontaktoval znovu a představil se mu jako P., strýc dívky „P.“, ptal se ho, proč si profil „P.“ zablokoval a komunikoval s ním na různá sexuální témata, to vše, ač věděl, že poškozenému ještě nebylo ani patnáct let, přičemž tímto úmyslným jednáním zároveň svévolně narušoval léčebný režim ve zdravotnickém zařízení, když přes zákaz si obstaral a držel ve svém vlastnictví mobilní telefony, mimo jiné za účelem komunikace s nezletilým poškozeným, čímž podstatně stěžoval výkon ústavního sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, a který nastoupil dne 9. 6. 2017,
II. / 2. v době nejméně od dne 5. 6. 2019 do dne 10. 6. 2019 v XY, na adrese XY, během výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení v Psychiatrické nemocnici XY, prostřednictví aplikace Whatsapp vázané na tel. číslo XY, nick: I., kontaktoval poškozeného nezletilého EEEEE (pseudonym), nar. XY, a tomuto zaslal nejméně jednu fotografii obnaženého mužského penisu, a po poškozeném požadoval, aby si vyfotografoval svoje obnažené přirození a fotografii mu poslal, což poškozený neučinil, dále s ním komunikoval na sexuální témata, ptal se poškozeného, zda již masturbuje, navrhoval mu i osobní setkání, to vše ač věděl, že poškozenému ještě nebylo ani patnáct let, přičemž tímto úmyslným jednáním zároveň svévolně narušoval léčebný režim ve zdravotnickém zařízení, když přes zákaz si obstaral a držel ve svém vlastnictví mobilní telefony, mimo jiné za účelem komunikace s nezletilým poškozeným, čímž, podstatně stěžoval výkon nařízeného ústavního sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, který nastoupil dne 9. 6. 2017,
II. / 3. v období nejméně ode dne 1. 7. 2019 do dne 8. 8. 2019 v XY, na adrese XY, během výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení v Psychiatrické nemocnici XY, prostřednictvím sociální sítě Instagram a mobilní aplikace Whatsapp kontaktoval poškozeného nezletilého FFFFF (pseudonym), nar. XY, a přestože věděl, že poškozenému ještě nebylo patnáct let, požadoval po něm, aby si vyfotografoval svoje obnažené přirození a fotografii mu poslal, a dále nezletilému poškozenému poslal fotografie obnaženého mužského přirození a následně požadoval po nezletilém, aby mu poslal i videa, na kterých bude mít svoje obnažené přirození, což nezletilý také učinil, poslal mu další fotografie a videa, na kterých je zachycen nahý, jak drží v ruce svůj ztopořený penis, včetně nahých fotografií zezadu, na kterých je zachycen jeho anální otvor, přičemž tímto úmyslným jednáním zároveň svévolně narušoval léčebný režim ve zdravotnickém zařízení, když přes zákaz si obstaral a držel ve svém vlastnictví mobilní telefony, mimo jiné za účelem komunikace s nezletilým poškozeným, čímž podstatně stěžoval výkon nařízeného ústavního sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, který nastoupil dne 9. 6. 2017,
III. dne 15. 10. 2019 v době od 18:25 hodin svévolně opustil Psychiatrickou nemocnici XY, XY, XY, ačkoliv věděl, že mu bylo uloženo ochranné ústavní léčení sexuologické, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, který nastoupil dne 9. 6. 2017, přičemž vzhledem ke své diagnóze neměl od 5. 8. 2019 povoleny vycházky a nesměl opustit oddělení A9 Psychiatrické nemocnice XY, a zdržoval se mimo areál léčebny až do dne 16. 10. 2019, kdy byl v 10:20 hodin zadržen Policií ČR, Místním oddělením Praha – Újezd nad Lesy,
IV. / 1. nejméně od června 2019 do 11. listopadu 2019 v XY, na adrese XY, během výkonu ochranného ústavního sexuologického léčení v Psychiatrické nemocnici XY navázal prostřednictvím internetu za využití nepovoleně držených mobilních telefonů, kontakt s nezletilým poškozeným AAAAA, nar. XY, a ačkoliv věděl, že nezletilému ještě nebylo 15 let, prostřednictvím video hovoru po něm opakovaně ve více případech požadoval, aby mu ukázal svůj obnažený penis, čemuž nezletilý vyhověl, následně mu sám ukazoval svůj penis, při video hovoru před ním onanoval a to samé požadoval i po nezletilém, který mu i v tomto vyhověl, přičemž tímto úmyslným jednáním svévolně narušoval léčebný režim ve zdravotnickém zařízení, když přes zákaz si obstaral a držel ve svém vlastnictví mobilní telefony mimo jiné za účelem komunikace s nezletilým poškozeným, čímž podstatně stěžoval výkon nařízeného ústavního sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, který nastoupil dne 9. 6. 2017,
IV. / 2. v období od 11. 11. 2019 do 2. 12. 2019 jednak v bytě v XY, XY, jednak v křoví poblíž nákupního centra OC Černý Most, Praha 9, a dále ve stanu na blíže neustanoveném místě v Praze 9, poté co dne 11. 11. 2019 v době od 11:20 hodin svévolně opustil Psychiatrickou nemocnici XY, XY, XY, ačkoliv věděl, že mu bylo uloženo ochranné ústavní léčení sexuologické, a to rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, sp. zn. 57 T 11/2014, ze dne 22. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2014, a jehož výkon v PN XY byl nařízen rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. 10. 2014, který nastoupil dne 9. 6. 2017, přičemž vzhledem ke své diagnóze neměl od 5. 8. 2019 povoleny vycházky a nesměl opustit oddělení A9 Psychiatrické nemocnice XY, zdržoval se mimo areál léčebny až do dne 2. 12. 2019, kdy byl v 15:55 hodin zadržen Policií ČR, Místním oddělením Praha – Újezd nad Lesy, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení, opakovaně, ve více případech, sexuálně zneužil nezletilého poškozeného AAAAA, nar. XY, kdy poprvé mu nejprve přikázal, aby si svlékl kalhoty a trenky, poté si stoupl zezadu za poškozeného, držel ho a přitahoval rukama k sobě, a přestože mu poškozený opakovaně říkal, že to nechce, že ho to bolí, vykonal na něm anální pohlavní styk až do svého vyvrcholení, toto svoje jednání opakoval i v dalších dnech, opět na poškozeném vykonával anální pohlavní styk, a dále po něm požadoval i vzájemný orální pohlavní styk, k čemuž zneužil bezbrannosti poškozeného danou jednak jeho věkem, tělesnou konstitucí, mentální úrovní, tedy vývojovým opožděním – lehkou mentální retardací s vývojovou dysfázií, přičemž v uvedeném období současně při popisovaném jednání nejméně v jednom případě pořídil čtyři videonahrávky svého pohlavního styku s nezletilým poškozeným AAAAA, nar. XY, v jeho dětském pokoji na adrese XY, XY, a to za užití mobilního telefonu zn. SONY, model H3113, který měl v držení až do 2. 12. 2020, kdy mobilní telefon vydal policejnímu orgánu a nahrávku přechovával uloženou na paměťové kartě, v souboru označeném „AAAAA a Já video.rar“ pod heslem 3284335LaskaMoje3108, to vše ač věděl, že poškozenému nebylo ještě ani patnáct let.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. U. prostřednictvím obhájkyně dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení, přičemž je nedostatečně odůvodněné, nezákonné a nepřezkoumatelné. Především napadl výši náhrady nemateriální újmy, k čemuž poukázal na odstavce 5. a 15. rozsudku odvolacího soudu a připomněl, že odvolací soud k jeho odvolání shledal námitku týkající se náhrady nemajetkové újmy jako důvodnou, a to z hlediska potřeby specifikace nemajetkové újmy. Rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze pak považoval v daném ohledu za nejednotnou, s přihlédnutím k rozhodnutí v jiné trestní věci vedené pod sp. zn. 10 To 57/2020, v níž bylo shledáno pochybení již v samotném připojení se poškozených se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy, kteří řádně neoznačili nároky, jejichž náhrady se domáhali, a proto nezbylo než postupovat podle §229 odst. 1 tr. ř. Domníval se, že v jeho případě postupoval odvolací soud v rozporu s jeho základními právy na spravedlivý proces, když zcela v jeho neprospěch zhojil vady připojení se poškozeného se svým nárokem. Obviněný považoval za neobhajitelné, aby sám odvolací soud zhojoval vady připojení se poškozeného, které bylo zcela relativně formulováno, pokud se týká částky a označení nároků, jichž se domáhal. Dále namítl, že odůvodnění přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy nemůže obstát, neboť je povinností soudu zkoumat oprávněnost uplatněného nároku a podmínky k přiznání náhrady nemajetkové újmy, zkoumat, zda mělo jednání pachatele vliv na další život poškozeného, zda vyvolalo duševní poruchu a v jaké intenzitě. V tomto smyslu měly soudy provést dokazování. Byl proto přesvědčen, že v jeho věci nebyly dány podmínky pro přiznání nemajetkové újmy, zejména pokud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychologie, bylo zjištěno, že u poškozeného AAAAA nebyly zjištěny příznaky svědčící pro přítomnost závažnějšího psychotraumatu a necítí se být jednáním obviněného poškozen. Poškozený pak nebyl u hlavního líčení ani vyslechnut a nebylo tak možno hodnotit jeho chování.
5. V další části svého dovolání obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. V odůvodnění zcela absentuje vypořádání se zejména se skutečnostmi, které byly uváděny obhajobou, a je zřejmé, že soudy od počátku směřovaly k vyslovení jeho viny a k plnému vyhovění nároku, který uplatnil poškozený. V jeho případě existuje extrémní nesoulad a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť provedená skutková zjištění nemají podklad v provedených důkazech, navíc provedené důkazy byly hodnoceny zaujatě, neobjektivně a v jeho neprospěch. Konkrétně za zásadní pochybení považoval absenci výpovědi svědkyně K. Č. (matky poškozeného). Soud prvního stupně se jí pokusil opakovaně vyslechnout, ale s ohledem na lékařské zprávy byla přečtena její výpověď podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Odvolací soud se následně pokusil uvedenou situaci zhojit, a to bagatelizováním její výpovědi, jako mající pouze podpůrný charakter. Shledal alarmujícím, že se odvolací soud nevypořádal s jeho důvodnou obavou o kvalitu a vypovídající hodnotu čtené výpovědi svědkyně K. Č. z přípravného řízení, neboť se na ní mohl odrazit její dlouhodobý nepříznivý duševní stav. Nesprávný postup spatřoval obviněný také v neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů, a to zejména výpovědí svědka Ř., spolupacienta z psychiatrické nemocnice, dále výpovědí poškozeného AAAAA. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že návrh zcela účelově zamítly, ačkoli výslech svědka Ř. mohl podpořit jeho verzi výpovědi, pokud jde o výpověď poškozeného AAAAA, je podle obviněného zcela stěžejním důkazem a bylo nezbytné provést jeho výpověď i před soudem, s ohledem na nutnost vyjasnění rozporů.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je v podstatě opakováním obhajoby obviněného uplatňované po celé trestní řízení. S námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se ztotožnil. Ohledně nemajetkové újmy jsou závěry odvolacího soudu přiléhavé a opřeny o judikaturu Nejvyššího soudu, vedle odvolacím soudem citovaného usnesení ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016, ve věci, v níž jednání pachatele trestného činu znásilnění rovněž nezanechalo na poškozeném dítěti žádné trvalé zdravotní následky a soudy proto považovaly požadavek na přiznání částky 1 500 000 Kč za nepřiměřený a nemajetkovou újmu vyčíslily pouze částkou 300 000 Kč. Relativně nízká částka požadovaná po obviněném plně odpovídá újmě poškozeného chlapce, který podle popisu skutku pociťoval jednání dovolatele úkorně, pokud obviněnému „opakovaně říkal, že to nechce, že ho to bolí“ a musel přesto strpět anální styk s dospělým mužem, s nímž se přátelila jeho matka. Státní zástupce poukázal dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020, v níž byla poškozené dívce přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč. Nejvyšší soud tuto výši akceptoval přes aktuálně nedobré majetkové poměry odsouzeného s tím, že rozhodná je jeho schopnost uhradit vzniklou újmu do budoucna. Podle státního zástupce je pak výše náhrady nemajetkové újmy v předmětné věci spíše nízká a rozhodně nikoliv nepřiměřená a byla zjištěna v souladu s §2956 a násl. o. z. Podstatou námitek obviněného ohledně nemajetkové újmy navíc bylo, že soudy přijaly a samy doplnily uplatnění nároku poškozeného, ačkoliv toto uplatnění bylo pro svou neurčitost vadné. Takové námitky jsou však ryze procesní, neboť obviněný nenamítl nesprávné užití hmotně právních ustanovení občanského zákoníku. Pokud jde o obsah návrhu, kterým se poškozený připojil se svým nárokem a který považoval obviněný za vadný, státní zástupce nejprve poukázal na to, že právo poškozeného na spravedlivý proces není ve své podstatě nižší ani slabší než právo obviněného na spravedlivý proces, přičemž nic nebránilo soudům v posouzení návrhu poškozeného podle obsahu příslušného podání a rozhodnutí o tomto nároku. Podle státního zástupce je však podstatné, že posuzování obsahu podání je otázkou ryze procesní, což brání přezkumu takové otázky v dovolacím řízení.
8. Pokud obviněný namítl i extrémní rozpor a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, činil tak, aniž by blíže označil konkrétní skutečnosti, konkrétní skutková zjištění, konkrétní důkazy, konkrétní výslechy či jejich konkrétní vady. K takto obecným tvrzením se podle názoru státního zástupce nebylo možno blíže vyjádřit. Procesní povahy pak byly námitky týkající se opomenutých důkazů. K tomu konstatoval, že obhajoba učinila v závěru hlavního líčení dne 8. 12. 2020 celkem čtyři důkazní návrhy, a to výslech matky poškozeného, svědka Ř., vyhotovení znaleckého posudku „za účelem stanovení vzniklé újmy poškozeného“ a výslech poškozeného. Nejde však o tzv. důkazy opomenuté. Pokud obviněný uvedl, že nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek „k ohodnocení, zda uplatňovaná výše nemajetkové újmy je odpovídající či nikoliv“, měl státní zástupce za to, že otázka výkladu duševních útrap podle §2956 občanského zákoníku a posouzení okolností zvláštního zřetele vhodných podle §2957 občanského zákoníku přísluší soudu, a nikoliv znalci, přičemž znalecký posudek posuzující takové útrapy již navíc vypracoval znalec prof. PhDr. MUDr. Petr Weiss, Ph.D., DS.c. Neprovedení uvedeného návrhu proto nemohlo vést k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, zvláště když odvolací soud podrobně odůvodnil, jakým způsobem výši nemajetkové újmy určil. Pokud jde o zamítnutí důkazního návrhu na výslech matky poškozeného, odvolací soud se s tím vypořádal v odstavci 9. odůvodnění svého rozsudku a státní zástupce dodal, že je otázkou, jaký význam by mohla mít pro dokazování výpověď svědkyně i podle obviněného nevěrohodné, která navíc svědkem posuzovaného jednání nebyla. Stran neprovedení výslechu svědka Ř. státní zástupce uvedl, že se odvolací soud s neprovedením tohoto důkazu adekvátně vypořádal rovněž v odstavci 9. odůvodnění svého rozsudku, potřebu výslechu poškozeného AAAAA soudem potom odůvodnil obviněný „nutností vyjasnění rozporů“, aniž by tyto rozpory blíže označil. Státní zástupce uzavřel, tyto námitky směřují proti procesním postupům soudů při hodnocení obsahu podání a při dokazování, a proto neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
10. Vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
11. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Dále Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, a nikoli k celkové revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, pak musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, případně jakým způsobem a v jakém rozsahu provedly dokazování či jak procesně ve věci postupovaly, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
14. S ohledem na obsah dovolání Nejvyšší soud shledal, že podání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřovaly především proti procesnímu postupu soudů obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jimi učiněným na základě provedeného dokazování. Obviněný totiž vznesl v zásadě dva okruhy námitek, jednak se jeho námitky týkaly výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému AAAAA zejména v tom smyslu, zda se poškozený vůbec řádně se svým nárokem připojil, a jednak brojil proti způsobu dokazování a hodnocení důkazů soudy. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zásadně nezasahuje do procesního postupu a do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného shledat nelze. Je zřejmé, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný navíc postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek, přičemž jeho argumentací se zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně.
16. K obecné námitce existence extrémního nesouladu pak Nejvyšší soud uvádí, že neměl důvod zpochybňovat závěry soudů, jež uvěřily výpovědím poškozených nezletilých v kontextu ostatních důkazů, zejména získaných ze zajištěných mobilních telefonů a ze znaleckých vyjádření. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jaké zjištěné skutečnosti vzaly v potaz a jaké okolnosti dotvořily celkový obraz svědčící pro závěr o vině obviněného. Argumentaci obou soudů lze označit za logickou a nevykazující prvky libovůle.
17. Pokud obviněný namítal neprovedení jím navrhovaných důkazů (výslechem svědkyně K. Č., svědka Ř. a poškozeného AAAAA), Nejvyšší soud shledal, že oba soudy ve věci činné se podrobně zabývaly uplatněnými návrhy obviněného na doplnění dokazování a řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč k provedení navrhovaného důkazu nepřistoupily. Pokud jde o výpověď svědkyně K. Č., matky nezletilého poškozeného AAAAA, nepodařilo se ani jednomu ze soudů tuto svědkyni vyslechnout v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a to z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu svědkyně, který podle lékařských zpráv založených ve spise znemožňoval svědkyni účast na jednání u soudu. Nicméně tato svědkyně byla vyslechnuta v přípravném řízení dne 23. 1. 2020 a její výpověď byla přečtena za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a soudy hodnocena samostatně i v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy (odstavce 21., 22. a 40. rozsudku soudu prvního stupně; odstavec 9. rozsudku soudu druhého stupně). Rozhodně se tak nejedná o důkaz tzv. opomenutý, jehož neprovedení by mohlo znamenat zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, navíc jmenovaná nebyla přímo jednání obviněného přítomna, což význam její výpovědi zřetelně oslabuje. Rovněž pokud jde o návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka Ř., soudy se návrhem obviněného zabývaly a dostatečně odůvodnily, proč shledaly provedení tohoto důkazu nadbytečným (viz odstavec 36. rozsudku soudu prvního stupně; odstavec 9. rozsudku soudu druhého stupně), konkrétně proto, že skutečnosti, které mohl tento svědek potvrdit, vyplynuly z jiných provedených důkazů. Stran návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem nezletilého poškozeného AAAAA je podstatné, že tento poškozený byl podrobně slyšen v přípravném řízení a stalo se tak za účasti tehdejšího obhájce obviněného, který mohl klást poškozenému otázky. Jeho výpověď následně byla za podmínek §102 odst. 1, 2 tr. ř. čtena (a nikoli opakována) v hlavním líčení a obviněný se k ní vyjadřoval. S ohledem na podmínky uvedené v citovaném ustanovení pak nebylo namístě dovodit v dovolání (údajnou) logickou nezbytnost znovuprovedení výslechu před soudem.
18. Nejvyšší soud tak konstatuje, že závěr o vině obviněného je dostatečně opřen o v souladu se zákonem provedené důkazy, přičemž neprovedením (výše uvedených) důkazů dalších, resp. jejich neprovedením tak, jak to obviněný požadoval, nebylo zasaženo do práv obviněného na obhajobu a trestní řízení neztratilo charakter spravedlivého procesu.
19. Pod uplatněný dovolací důvod je zčásti podřaditelná pouze námitka, směřovaná do výroku o náhradě nemajetkové újmy, v podobě uložení povinnosti zaplatit poškozenému nezletilému AAAAA 125 000 Kč, a to v té části (argumentace), ve které obviněný obecně namítl nesplnění podmínek pro přiznání nemajetkové újmy a přiměřenost její výše. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze totiž dovolání podat i proti adheznímu výroku (§228 odst. 1 tr. ř.), jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o „jiné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). Nejvyšší soud shledal, že se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
20. Nejvyšší soud nejprve upozorňuje, že pokud obviněný zpochybňoval připojení se poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy pro jeho vadnost a neurčitost a dovozoval, že soudy neměly nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozenému přisoudit (přičemž obviněný v této souvislosti argumentoval i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze v jiné trestní věci a poukazoval na údajně nejednotnou rozhodovací praxi tohoto soudu), jedná se o tvrzení, která není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť nesměřuje proti jinému hmotněprávnímu posouzení, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně proti procesnímu postupu soudů v adhezním řízení.
21. Obiter dictum lze pouze ve stručnosti zmínit, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že poškozený AAAAA se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy řádně a včas připojil, a to návrhem ze dne 7. 11. 2020 s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 125 000 Kč, vzniklé v důsledku spáchaní násilného jednání obviněného vůči poškozenému, neboť toto jednání bylo způsobilé do budoucna ovlivnit psychosexuální vývoj poškozeného. V návrhu bylo rovněž uvedeno, že výše požadované náhrady nemajetkové újmy zohledňuje vyživovací povinnosti obviněného. Podmínkou rozhodnutí soudu o připuštění poškozeného s jeho nárokem k trestnímu řízení, resp. aby o řádně uplatněném nároku rozhodl, není konkrétní tvrzení, podle jakých ustanovení příslušného předpisu mu má být nárok přiznán. Dostačující je, aby z jeho podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje, co požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu škody, nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírá (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku). Na soudu poté je, aby vyhodnotil, jaký nárok poškozený uplatnil. Soud není vázán případně vadnou právní kvalifikací nároku poškozeným a taková nepřesnost nebrání tomu, aby nárok, jehož hmotně právní opodstatnění spočívá v jiném ustanovení, byl poškozenému, je-li důvodný a prokázaný, přiznán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019). Lze doplnit, že pro popsaný závěr se mimo relevanci nacházejí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze učiněná v jiných věcech, která předmětem přezkumu tohoto dovolacího řízení ani nejsou.
22. Pokud pak jde o posouzení nemajetkové újmy a určení její náhrady, je namístě připomenout, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.).
23. Za nemajetkovou újmu (která je zde předmětem řízení o dovolání) se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené zejména v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2 a dalších ustanoveních o. z. Povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá i §2956 o. z., přičemž podle tohoto ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Obecné ustanovení §2956 o. z. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví.
24. Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ je nepochybné, že v případě obviněného J. U. odvolací soud (resp. již před ním soud prvního stupně) dostatečně prokázal existenci jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozenému, přičemž toto jednání bylo protiprávní, a bylo v příčinné souvislosti se vzniklou nemajetkovou újmou. Rovněž v mezích zákonné úpravy náležitě zdůvodnil, z jakých důvodů nebyl postačující jiný (nepeněžitý) způsob zadostiučinění zajišťující skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. K částce ve výši 125 000 Kč dospěl zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, délku doby, po kterou docházelo k sexuálním atakům vůči poškozenému, opakovanost zásahů do práv nezletilého poškozeného, jeho nízký věk a vysokou společenskou škodlivost u zvlášť závažného zločinu znásilnění dítěte mladšího patnácti let a možné negativní důsledky na zdárný vývoj poškozeného, ačkoli u poškozeného nebyly shledány příznaky závažnějšího psychotraumatu.
25. Odvolací soud tedy vzal správně v úvahu vysokou závažnost a nebezpečnost jednání obviněného a poukázal, že poškozený nepochybně musel snášet opakované nepříjemné jednání obviněného vůči své osobě. Skutečnost, že jednání obviněného pociťoval poškozený jako nepříjemné a bolestivé, vyplývá také z výpovědí poškozeného (srov. odstavec 20. rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti je zcela irelevantní, že ve svých výpovědích nezletilý sám hodnotí, že se mu žádná újma nestala (ovšem také např. uvedl, že ho styk s obviněným bolel, uhýbal mu), když z vyjádření znalců ve znaleckém posudku vypracovaného stran osoby poškozeného vyplynulo, že v jeho případě nešlo rozhodně o osobu dostatečně vyspělou tak, aby v rozhodné době mohl jednání obviněného rozumět, aby byl schopný ho pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát tak najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu nebo se jinak účinně bránit, přičemž obecně má sexuální zneužití dětí dlouhodobé a závažné následky, jak psychicky, tak po sexuální stránce, a to ve formě sexuálních dysfunkcí. Odvolací soud pak zcela oprávněně uzavřel, že obviněný jednal opakovaně způsobem, který zcela nepřiměřeně a nepřijatelně narušoval osobní integritu a duševní vývoj nezletilého. Doplnil, že částka takto přiznaná odpovídá již pravomocně přiznaným nárokům obětí stejných či obdobných trestných činů. Odvolací soud uvedl, že se jednalo o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a mezi jednáním a následkem je příčinná souvislost. Negativní důsledky do osobnostní sféry nezletilého poškozeného oprávněně posoudil za natolik závažné, že nepřicházelo do úvahy morální zadostiučinění. Při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích zvažoval odvolací soud také zásadu proporcionality a přiměřenosti, přičemž shledal, že částka 125 000 Kč je zcela přiměřená prožitým útrapám poškozeného a skutečnosti, že musel strpět nezákonné jednání obviněného vůči své osobě. Odvolací soud tak dostál svým zákonným povinnostem a výši nároku na úhradu nemajetkové újmy určil podle své úvahy, kterou řádně a dostatečně odůvodnil (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, pod sp. zn. 30 Cdo 145/2013).
26. S ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného stran splnění podmínek přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy co do důvodu a výše jsou zjevně neopodstatněné.
27. Souhrnně řečeno, námitky předložené obviněným v dovolání se v převážné části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu