ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.961.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 961/2021-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 9. 2021 dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 78/2020 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 3 T 78/2020-105, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a odsouzen podle §151 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 500 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5 000 Kč a výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. V. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Hodoníně spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 2. 2020 ve 14:13 hodin v Kyjově, okr. Hodonín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes-Benz V220 D registrační značky XY na silnici č. I/54 v ulici XY v místě autobusových zastávek při jízdě ve směru na Vlkoš v rozporu s ustanoveními §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f), §47 odst. 2 písm. a), §47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se plně nevěnoval řízení, přehlédl chodkyni M. V., nar. XY, přecházející komunikaci po vyznačeném přechodu pro chodce zleva doprava z pohledu obviněného, tím došlo ke střetu pravého předního rohu vozidla s chodkyní, která dopadla vpravo od vozidla na komunikaci, na což obviněný reagoval pouze přibrzděním, a poté pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o zdravotním stavu chodkyně a poskytl jí potřebnou pomoc. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině chodkyně utrpěla drobné zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici, hospitalizaci do následujícího dne za účelem pozorování a pracovní neschopnost do 7. 2. 2020.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 5 To 61/2021-132. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel o námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, tedy že u něho chybí úmyslné zavinění, neboť se v dané situaci domníval, že ke střetu jím řízeného vozidla s poškozenou nedošlo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spojil s námitkou, že trest zákazu činnosti uložený odvolacím soudem je nepřiměřeně přísný a že je založen na okolnostech, které nejsou způsobilé odůvodnit a ospravedlnit výši trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud především shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., na místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř.
7. Poté Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku záleží v tom, že jde o úmyslný trestný čin (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl je formou zavinění, které vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Autentickým důkazem je v tomto směru výpověď obviněného. Pokud obviněný popírá zavinění, je třeba tuto otázku posoudit se zřetelem k objektivně zjištěným okolnostem, z nichž lze usuzovat, zda zavinění obviněného je či není dáno.
10. Ve světle okolností, za nichž obviněný při řízení narazil pravým předním rohem vozidla do těla poškozené, je evidentně nepřijatelná námitka, podle které se obviněný domníval, že k nárazu nedošlo.
11. Vyloučeno je především to, že by obviněný poškozenou neviděl. Poškozená plynule přecházela vyznačený přechod pro chodce zleva doprava z pohledu obviněného. Protijedoucí vozidla zastavila, aby nechala poškozenou přejít. Šířka vozovky byla 7,2 m a k nárazu pravého předního rohu vozidla do těla poškozené došlo při okraji vozovky vpravo z pohledu obviněného. Poškozená se tedy před vozidlem obviněného pohybovala dostatečně dlouho na to, aby si obviněný její přítomnosti na přechodu pro chodce všiml. Ostatně obviněný v reakci na přítomnost poškozené na přechodu pro chodce začal brzdit. Byť šlo z jeho strany o reakci opožděnou, je tato reakce ve spojení s uvedenými okolnostmi přesvědčivým důkazem, že obviněný poškozenou viděl.
12. V návaznosti na to je vyloučeno také to, že by obviněný nezaznamenal náraz vozidla do těla poškozené. Tento náraz viděli čtyři svědci, kteří místo nárazu sledovali z různých pozic, a to řidiči prvních dvou vozidel stojících z pohledu obviněného v protisměru před přechodem pro chodce (svědkové P. D. a L. V.), dále chodkyně nacházející se na chodníku (svědkyně I. B.) a osoba nacházející se v autobuse, do kterého právě na jeho zastávce nastoupila (svědkyně B. G.). Pokud obviněný začal před poškozenou brzdit, není reálné, že by ji nesledoval, když kvůli ní brzdil proto, aby do ní nenarazil. Reálné pak není ani to, že by obviněný nezaznamenal bezvýslednost opožděného brzdného manévru a tím pádem náraz vozidla do těla poškozené. O tom, že obviněný si byl nárazu vědom, svědčí rovněž okolnost, že po přejetí přechodu pro chodce zpomalil, až zastavil, k čemuž by neměl důvod, pokud by se domníval, že k nárazu nedošlo. Vezme-li se v úvahu, že rychlost jízdy obviněného k přechodu pro chodce byla zřejmým výrazem jeho spěchu, pak následné zpomalení až zastavení nemohlo být motivováno ničím jiným než vědomím nárazu do poškozené. Z tvrzení obviněného plyne, že při zpomalení až zastavení se rozhlížel skrze zrcátka a okénka, zda poškozenou uvidí. Pak ovšem nutně viděl to, co viděli svědci, totiž že poškozená je na zemi a že se zvedá za pomoci jiných osob.
13. Z uvedených okolností je jasné, že obviněný si byl vědom nárazu do těla poškozené. Jestliže obviněný z místa nehody bez dalšího odjel, bylo takové jednání projevem toho, že chtěl ujet a neposkytnout poškozené žádnou pomoc. O úmyslném zavinění podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ho u obviněného dovodil Okresní soud v Hodoníně, nelze mít žádných pochyb.
14. Obviněný v dovolání poukazoval na to, že se druhý den sám přihlásil policii, když se od švagra dověděl, že ho policie shání kvůli tomu, že měl ujet od dopravní nehody. Namítaný postup obviněného rozhodně nijak nesvědčí o nedostatku jeho úmyslného zavinění a jeví se jen jako reakce na to, že policie již znala jeho totožnost s osobou pachatele, a zároveň jako projev snahy o zlepšení vlastního postavení spoluprací s policií.
15. Jedním z důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, bylo přehrání kamerového záznamu, který poskytl obviněný a na kterém byl incident zachycen. Okresní soud v Hodoníně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval, že na záznamu „je slyšet náraz“, což interpretoval jako důkaz toho, že obviněný o nárazu vozidla do poškozené věděl. Obviněný v dovolání namítal, že nebylo postaveno najisto, zda uvedený zvuk mohl v kabině vozidla slyšet, a domáhal se toho, aby to bylo ověřeno vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem. Toho však není třeba, protože závěr o úmyslném zavinění obviněného není primárně závislý na uvažované části kamerového záznamu a je dostatečně podložen skutkovými okolnostmi vyplývajícími z ostatních důkazů, jak byly zmíněny výše. Kamerový záznam má v tomto ohledu jen podpůrný význam.
16. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
18. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost uloženého trestu. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zasahuje do ústavní roviny, kde to představuje porušení zásady proporcionality trestní represe jako jednoho z definičních znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení základního ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
19. Krajský soud v Brně uložil obviněnému trest zákazu činnosti na osm let za situace, kdy Okresní soud v Hodoníně uložil tento trest na dva roky a kdy se státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně odvoláním podaným v neprospěch obviněného domáhal uložení trestu zákazu činnosti „alespoň ve výměře 42 měsíců“, tj. prakticky shodně se svým návrhem v hlavním líčení na uložení trestu zákazu činnosti na tři a půl roku. Lze jen dodat, že uložení trestu zákazu činnosti „nejméně v délce 42 měsíců“ navrhl také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ve veřejném zasedání konaném o podaných odvoláních. Vyvstává tedy nápadný nepoměr mezi výměrou trestu zákazu činnosti, jak ji navrhoval státní zástupce na straně jedné a jak ji stanovil Krajský soud v Brně na straně druhé. Obecně vzato, soud není v otázce výměry trestu vázán návrhy stran, ale uložení trestu zákazu činnosti na osm let z podnětu odvolání, jímž se státní zástupce domáhal uložení tohoto trestu (nejméně) na tři a půl roku, se jeví jako překvapivé. Uložení trestu zákazu činnosti v překvapivé výměře osmi let tak je očividným vybočením z mezí spravedlivého procesu, zvláště když Krajský soud v Brně výměru trestu zákazu činnosti odůvodnil způsobem, který se zcela míjí se zákonnými hledisky.
20. Hledisko přiměřenosti trestních sankcí je obecně vymezeno v §38 odst. 1 tr. zákoníku tak, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Povaha a závažnost trestného činu jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
21. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Brně se hledisky stanovenými v §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 2 tr. zákoníku neřídil.
22. Výchozím argumentem Krajského soudu v Brně se stalo konstatování, že „trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku je z pohledu speciálních trestných činů v dopravě výrazně nejzávažnější, na což zákonodárce reaguje přiměřenou sazbou“. Sazba trestu zákazu činnosti na jeden rok až deset let je stanovena v §73 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v obecné části s tím, že platí pro všechny trestné činy a není nijak diferencována podle jednotlivých trestných činů, takže nemůže být hlediskem pro rozlišení závažnosti trestných činů. Tímto hlediskem primárně je sazba trestu odnětí svobody, která u trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku činí až pět let (bez spodní hranice). Je tu ovšem poměrně široký okruh trestných činů páchaných v dopravě, na které zákon stanoví přísnější sazbu a které tudíž považuje za typově závažnější. Např. na trestný čin usmrcení z nedbalosti je stanovena sazba odnětí svobody podle §143 odst. 2 tr. zákoníku na jeden rok až šest let, podle §143 odst. 3 tr. zákoníku na dvě léta až osm let, podle §143 odst. 4 tr. zákoníku na tři léta až deset let. Na trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena sazba odnětí svobody na dvě léta až osm let. Pokud pachatel způsobem jízdy spáchá trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti, je ohrožen sazbou odnětí svobody podle §273 odst. 2 tr. zákoníku na šest měsíců až pět let, podle §273 odst. 3 tr. zákoníku na dvě léta až osm let a podle §273 odst. 4 tr. zákoníku na tři léta až deset let. Neobstojí tudíž tvrzení, že trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku je „výrazně nejzávažnější“. Kromě toho jde o vyjádření charakterizující typovou závažnost činu, jejímž odrazem je trestní sazba stanovená trestním zákonem. Výměru trestu uloženého rozsudkem nelze odůvodnit odkazem na typovou závažnost trestného činu, ale je nutno ji odůvodnit konkrétní závažností posuzovaného činu v daném případě.
23. Na obecné, věcně nesprávné a zcela nepřiléhavé konstatování ohledně typové závažnosti trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku Krajský soud v Brně navázal dalším konstatováním nezpůsobilým odůvodnit výměru trestu zákazu činnosti. Jde o konstatování, že v jiných dvou kauzách v okresech Jihlava a Brno-venkov zemřeli poškození, jimž neposkytl pomoc pachatel trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Tímto konstatováním může být popsána nanejvýš jen typová závažnost uvedeného trestného činu, ale sotva jím lze odůvodnit výměru trestu zákazu činnosti v konkrétním posuzovaném případě. To zároveň neznamená, že v rámci hodnocení závažnosti trestného činu případně nelze vzít v úvahu jako přitěžující okolnost to, že čin byl spáchán za okolností, kdy se páchání trestných činů dané povahy rozmáhá ve větším měřítku. Ve vztahu k posuzovanému trestnému činu nebyla v tomto ohledu učiněna žádná bližší zjištění.
24. Východiskem úvah o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu v posuzované věci je to, že obviněný ujel z místa dopravní nehody spočívající v tom, že svým vozidlem lehce narazil do poškozené, která přecházela vyznačený přechod pro chodce. Závažnost činu je zvýrazňována tím, že obviněný jednal popsaným způsobem záměrně poté, co sám nehodu zavinil porušením povinností, které měl jako řidič motorového vozidla. V neprospěch obviněného svědčí také to, že je celkově neukázněným řidičem, jak o tom svědčí okolnost, že byl v letech 2006-2018 devětkrát postižen pokutami za různé přestupky spáchané při řízení motorového vozidla, většinou (šestkrát) za překročení povolené rychlosti. Naproti tomu nelze pominout, že poškozená utrpěla méně závažná zranění v podobě oděrek na ruce, kontuze kolene, podvrtnutí a natažení krční páteře a kontuze dolní části zad a pánve, přičemž závažnost těchto zranění nedosahovala intenzity ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku a odpovídala nanejvýš jen přestupku. Nešlo tedy o zranění, jimiž by poškozená byla ohrožena na životě nebo z nichž by vyplývalo pro její zdraví nějaké závažnější nebezpečí. Navíc v bezprostřední blízkosti místa nehody se nacházely jiné osoby, které poskytly poškozené potřebnou pomoc. Jednáním obviněného tudíž poškozená nebyla ponechána v situaci, v níž by bez jakékoli pomoci zůstala odkázána sama na sebe. Ve prospěch obviněného lze vzít v úvahu i jeho dosavadní řádný život, pokud je nazírán tím, že nebyl odsouzen za žádný trestný čin a že s výjimkou zmíněných přestupků při řízení motorového vozidla nebyl postižen za žádný jiný přestupek.
25. Poměr okolností svědčících v neprospěch obviněného a okolností svědčících v jeho prospěch vyznívá tak, že tu je patrná přítomnost významných okolností, které svědčí ve prospěch obviněného. Za tohoto stavu se trest zákazu činnosti na osm let, tedy ve výměře, která spadá výrazně do horní poloviny zákonné trestní sazby, blíží se její horní hranici a více než dvojnásobně přesahuje výměru navrhovanou státním zástupcem, jeví jako očividné vybočení z mezí proporcionality trestní represe jako ústavního principu, jímž je charakterizován demokratický právní stát. Zároveň jde o zjevné porušení práva na spravedlivý proces, neboť součástí tohoto práva je i právo na spravedlivý výsledek procesu. Výměra trestu zákazu činnosti, kterou zvolil Krajský soud v Brně, je zpravidla vyhrazena pro mnohem závažnější případy, zejména pro takové případy, kdy řidič ujel od nehody, při které poškozený utrpěl těžké zranění, od nehody, při které byl poškozený ohrožen na životě, od nehody, při které poškozený zůstal sám na odlehlém místě, kde se mu nemohlo dostat pomoci třetích osob, od nehody, při které bylo zraněno více osob, apod. Naproti tomu v posuzovaném případě je nutno s ohledem na všechna zmíněná kritéria a okolnosti případu považovat trest zákazu činnosti vyměřený nad rámec první třetiny zákonné trestní sazby stanovené v §73 odst. 1 tr. zákoníku za ústavně nekonformní, odporující principu proporcionality trestní represe.
26. Míra nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti v posuzovaném případě dosáhla takového stupně, že tím je odůvodněn závěr o jeho neústavnosti. Výrok o uložení trestu zákazu činnosti, jak je obsažen v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, nemůže z uvedených ústavních hledisek obstát.
Závěrem
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Krajský soud v Brně znovu rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Přitom otázku výměry trestu zákazu činnosti posoudí tak, že se bude důsledně řídit zákonnými hledisky stanovenými zejména v §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dbát na zachování ústavního principu proporcionality trestní represe.
29. Vzhledem k tomu, že o všech odvoláních podaných proti témuž rozsudku, pokud jsou podkladem k jeho přezkumu, musí být rozhodnuto jediným rozhodnutím, Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek Krajského soudu v Brně, tj. včetně výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, byť jinak v tomto výroku neshledal žádné vady.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu