ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1263.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1263/2020-780
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 1 To 63/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 48 T 1/2020, byl obviněný K. H. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených k náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 1 To 63/2020, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
ačkoli byl trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 4 T 243/2014, ze dne 30. 12. 2014, jenž nabyl právní moci dne 27. 1. 2015, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku,
přesto dne 5. 7. 2019 v době okolo 20.22 hodin v XY, okres Karviná, na ulici XY č. p. XY, v prostoru volně přístupné venkovní zahrádky H. P. L., v přítomnosti víc než tří dalších osob, ve stavu prosté alkoholové opilosti s obsahem nejméně 1, 67 ‰ alkoholu v krvi, bez zjevného důvodu, po předchozí běžné komunikaci a společné konzumaci alkoholu, zcela nečekaně bez jakéhokoli důvodu a varování, fyzicky napadl poškozeného D. K., nar. XY, se kterým seděl u stolu na lavici bez opěradla, takovým způsobem, že se zvedl od stolu, přistoupil k sedícímu poškozenému, který jeho útok vůbec neočekával a byl zjevně ovlivněn alkoholem v koncentraci nejméně 2,89 ‰, uchopil ho oběma rukama za ramena a prudce strhl dozadu na zem, kdy tento upadl na betonovou dlažbu na záda a hlavu, a poté, ačkoli si byl obviněný vědom své hmotnosti kolem 120 kg, fyzické převahy a toho, že je poškozený zcela neschopen jakékoli obrany, a že razantní útok na hlavu může vést k vážnému zranění mozku a míchy, které jsou nezbytné pro lidský život, v útoku na poškozeného ležícího bez jakékoliv obrany na zádech s hlavou položenou na betonové podlaze, pokračoval tak, že ho nejprve kopnul pravou nohou do pravé horní části těla, a poté mu s nápřahem v rychlém sledu a s velkou intenzitou síly, nejméně třikrát prudce našlápl pravou nohou obutou do plážové obuvi na rozhraní pravé strany hlavy a krku, kdy v dalším útoku mu bylo zabráněno hosty restaurace, čímž jmenovanému mimo jiné způsobil úrazový otok mozku při luxaci (vykloubení) 1. až 2. krčního obratle s krvácením pod tvrdou i měkké pleny míšní se zhmožděním krční míchy a šířením krevního výronu do dutiny lební, v důsledku čehož D. K. dne 7. 7. 2019 ve 2.17 h zemřel.
3. Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž rozhodl o nárocích poškozených k náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výlučně proti právnímu posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jíž považoval za nesprávnou, neboť odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že obviněný způsobil smrt poškozeného z vědomé nedbalosti.
5. Odvolacímu soudu vytkl, že z popisu skutku sice vypustil výslovné konstatování nepřímého úmyslu obviněného představovaného slovy „s vědomím, že jej může usmrtit, s čímž byl srozuměn“, ale jinak skutek neupravil, a tak obsahuje dostatek podkladů pro dovození nepřímého úmyslu ke zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že soud v právních závěrech o zavinění nerespektoval všechny objektivně zjištěné okolnosti, jak mu ukládá judikatura (viz rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), ale fakticky se omezil pouze na některé z nich. Především nebral do úvahy, že obviněný v útoku neustal o své vlastní vůli, ale zabránily mu v tom další osoby, a byl si vědom své větší tělesné hmotnosti, a že útok vůči poškozenému gradoval. Poukázal též na to, že nášlapy na hlavu poškozeného nohou byly intenzivní a vedeny plnou silou, a takový mechanizmu je považován za likvidační. Nebylo podstatné, že obviněný měl nohu obutu do plážové obuvi, neboť podrážka takového obutí, která mohla být vyrobena z pryže, nebyla v daném kontextu rozhodná pro závěr o smrti poškozeného. Nešlo o náhodný útok, obviněný nebyl dezorientovaný ani neměl problém stát na jedné noze, měl dobrou motoriku i artikulaci, a proto byl správný závěr soudu prvního stupně, že spáchal zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Ani nezjištěný motiv státní zástupce nepovažoval za podstatný, protože odvolací soud nenabídl žádnou motivaci ani ke způsobení těžké újmy na zdraví, když pohnutka není obligatorním znakem skutkové podstaty podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jíž lze naplnit i jednáním v náhlém hnutí mysli, tedy i bez racionální pohnutky, a pachatel se tohoto zločinu může dopustit vůči osobě, ke které neměl před činem nepřátelský vztah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 134/2019). Ani nepřátelské projevy, které nebyly zjištěny, nejsou pravidlem, a tedy nemohou být dostatečným důvodem pro to, aby obviněný nejednal k následku smrti úmyslně.
7. Nejvyšší státní zástupce nepřijal názor odvolacího soudu, že projev obviněného po útoku, že poškozený je simulant, může být vysvětlen i tak, že si obviněný nepředstavoval smrtelný následek, protože v této souvislosti odvolací soud nezohlednil zjištění, podle nichž by tyto projevy, měly jiný význam. Okamžitě přivolanou záchrannou pomocí spolu s přítomnou osobou byla poškozenému poskytována první pomoc i za přítomnosti obviněného, který ač viděl, že poškozený leží bezvládně na zemi a ostatní se ho snaží přivést k životu, o jeho stav nejevil zájem, choval se arogantně a všemu se smál, a to i poté, co mu bylo oznámeno, že poškozený má poranění mozku a že je v podstatě mrtev, na což odpovídal, že je mu to jedno, že si to klidně odsedí. Tedy i přes objektivní znalost zdravotního stavu poškozeného, jej bagatelizoval.
8. Podle státního zástupce odvolací soud nebral dostatečně do úvahy rozdíl v tělesné konstituci obviněného a poškozeného a to, že poškozený byl napaden opakovanými příšlapy, na rozhraní pravé strany hlavy a krku s velkou intenzitou. Pokud by soud dostatečně zvážil všechny rozhodné skutečnosti, měl dospět k závěru, že obviněný si byl dobře vědom možnosti smrti poškozeného v důsledku vážného poranění mozku a míchy, a byl s takovým následkem srozuměn, a proto popsaný čin naplňuje znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl z těchto důvodů, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky podle §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 1 To 63/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Obviněný prostřednictvím obhájce ve svém vyjádření k němu uvedl, že se s dovoláním státního zástupce neztotožnil, protože se opírá jen o některé zjištěné okolnosti, které vykládá tak, aby byl vyjádřen nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k vraždě. Připomněl, že odvolacím soudem byl jako listinný důkaz připuštěn znalecký posudek prim. MUDr. Jiřího Hladíka, z jehož závěrů vyplývá, že ze soudně lékařského hlediska bylo zranění poškozeného způsobeno střední silou. Pitvou nebyly zjištěny stopy masivního násilí. Kdyby obviněný vážící okolo 120 kg dupal na hlavu poškozeného maximální intenzitou (údajně i z výšky cca 1 metru), musel by mu způsobit zjevný devastující účinek. Nic takového však zjištěno nebylo. Jestliže by tedy jednání obviněného mělo za cíl smrt poškozeného, nepochybně by užil masivnějšího násilí a stopy na těle poškozeného by byly podstatně výraznější. Na dosvědčení toho, že ne každý útok vůči tělu poškozeného s následkem smrti musí být posouzen jako vražda, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že i obdobné činy mohou být posouzeny podle §145 tr. zákoníku. S přihlédnutím ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí má Nejvyšší soud tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které dovolatel dovolání opřel. Významné také je, aby označený důvod byl obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v neprospěch obviněného se lze domáhat výhradně nedostatků v právním posouzení věci, protože nejvyšší státní zástupce nemůže v neprospěch obviněného vytýkat nedostatky v porušení pravidel spravedlivého procesu (viz rozhodnutí č. 31/2019 Sb. rozh. tr., a též jemu předcházející nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).
13. Těmto kritériím nejvyšší státní zástupce dostál, protože v dovolání vytýkal vadné právní posouzení činu pro nesprávné závěry o zavinění, což je plně v souladu s vymezením podmínek, za kterých může dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat.
14. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Rovněž zmiňuje, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
IV. K obsahu dovolání
15. Dovolání nejvyšší státní zástupce zaměřil proti právnímu závěru odvolacího soudu, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a nikoliv zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně a pro který byla podána obžaloba, a poukazoval na okolnosti, podle kterých obviněný jednal v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] poškozeného usmrtit.
16. Podle obsahu dovolání je zřejmé, že státní zástupce zdůrazňoval okolnosti, z nichž podle něj úmysl obviněného vyplýval, a ze všech skutečností, které bylo nutné zkoumat, upřednostňoval některé z nich, a to neočekávanost útoku, v němž obviněný neustal sám, ale až když byl ostatními odtažen od poškozeného, poukazoval na podstatně vyšší váhu obviněného, intenzitu útoků, a to, že útok se stupňoval. Pro srozumění obviněného se smrtí poškozeného vyzdvihl i jeho chování po činu. Na rozdíl od odvolacího soudu nepovažoval za podstatné, že obviněný byl obut jen v plážové obuvi, a že nebyl zjištěn motiv, protože ten nebyl prokázán ani k těžké újmě na zdraví, u níž rovněž nepřátelské projevy nemusejí být pravidlem.
17. Nejvyšší soud k těmto argumentům nejprve uvádí, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí-li tímto činem smrt.
18. Posoudí-li se důvody, podle kterých odvolací soud přehodnotil závěry soudu prvního stupně a při úpravě skutkového stavu na základě vlastního doplnění dokazování o přečtení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, učinil závěr o tom, že obviněný následek smrti poškozenému přivodil z nedbalosti, a posoudil jej jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, lze shledat, že zvažoval rozhodné okolnosti v potřebné míře. Zejména z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud vycházel z dokazování tak, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, včetně jím popsaného skutkového stavu, z něhož vypustil část, že „obviněný si byl vědom, že může poškozeného usmrtit, s čímž byl srozuměn“, protože tuto skutkovou okolnost považoval za neprokázanou výsledky provedeného dokazování, resp. o ní existují vážné pochybnosti, které vyhodnotil ve prospěch obviněného. Jinak respektoval skutečnosti, které zjistil nalézací soud, a na nich učinil vlastní závěr o zavinění obviněného k vzniklému následku. Ten odůvodnil tím, že při neexistenci přímého důkazu o eventuálním úmyslu obviněného, bylo třeba pečlivě zvažovat objektivní okolnosti, za kterých byl čin spáchán.
19. Podle úvah odvolacího soudu, jak se podávají v přezkoumávaném rozhodnutí, nelze přisvědčit dovolateli, že by soud nezvažoval intenzitu, s níž obviněný proti poškozenému zaútočil, neboť soud zohlednil, že útok obviněného byl veden intenzitou značnou. K tomu, s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, doplnil, že bylo nutné z hlediska zavinění mít na paměti, že tato intenzita nebyla maximální, jak by se dalo předpokládat u úmyslného jednání směřovaného ke smrti poškozeného, protože nedošlo k porušení skeletu tj. devastujícímu poranění odpovídajícímu kompresi hlavy. Hodnotil i to, že prvotní kop do pravé horní části těla byl veden malou intenzitou síly, jak uvedl MUDr. Petr Handlos, Ph.D., u hlavního líčení. Absenci nepřímého úmyslu dovozoval i z povahy obuvi obviněného, který byl obut do plážových bot, a okolností, za nichž k útoku došlo, neboť nebyl zjištěn žádný motiv, který by svědčil pro jeho úmysl usmrtit poškozeného. Poukázal zejména na výpovědi svědků, podle nichž atmosféra u stolu byla poklidná, a obviněný neměl žádné verbální projevy, jež by na jeho úmysl usmrtit poškozeného ukazovaly. Odvolací soud se zabýval postojem obviněného po činu, kdy poškozený zůstal bezvládný ležet na zemi, avšak vysvětloval jej oproti dovolateli tak, že pokud obviněný označil poškozeného za simulanta, nepředstavoval si, že mohl způsobit tak závažný následek, a tedy jej odmítal akceptovat jako možný, k čemuž se vyjádřil rovněž PhDr. Petr Vavřík ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie tak, že si obviněný mohl i nemusel své jednání uvědomovat, ale nechtěl se s ním smířit. Uvedené skutečnosti podle odvolacího soudu připouštěly závěr, že v jednání obviněného bylo možné shledávat toliko zavinění k těžké újmě na zdraví, neboť si byl vědom, že při své tělesné konstrukci a konstrukci poškozeného, opakovanými nášlapy na oblast mezi krkem a hlavou, mu může způsobit závažná zranění v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Provedeným dokazováním však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, a proto soud v souladu se zásadou in dubio pro reo pro nedostatek objasněných skutkových okolností, z nichž by bylo možné usuzovat nato, že obviněný jednal s vědomím, že poškozeného může usmrtit, a byl s takovou okolností srozuměn, ze skutku vypustil. Při nemožnosti ověření dalších okolností rozhodl ve prospěch obviněného. Jeho jednání kvalifikoval podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť následek v podobě smrti byl zaviněn z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož obviněný nevěděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl (srov. bod 25., 26. a 27. rozsudku odvolacího soudu).
20. Na základě těchto závěrů, které odvolací soud učinil, a důvodů, které vyložil, Nejvyšší soud shledal, že dostál povinnosti pečlivě zkoumat zavinění obviněného, přičemž je z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí zřejmé, že si byl vědom zejména absence dalších důkazů nutných k možnosti vytvořit si podrobnější úsudek o úmyslu obviněného. Obviněný svůj útok nedoprovázel žádnými slovními projevy ani výhružkami. Na účet poškozeného se vyjadřoval až bezprostředně poté, co svého jednání zanechal, a též v době, kdy na místo přijela rychlá záchranná služba a policie, avšak ani z konstatování, že „poškozený je simulant a nic mu není“, a že je „obviněnému jedno, jestli ho zabil“, nelze přesvědčivě dospět k závěru o jeho srozumění s tímto následkem již v době, kdy na poškozeného útočil. Co se týká způsobu a intenzity útoku, vycházel odvolací soud zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a též z objektivního pozorování svědků, proporcí obviněného vůči poškozenému a jeho obuvi v době spáchání činu. Pokud dospěl k závěru, že nelze hovořit o maximálním použití síly ze strany obviněného, lze pro to najít opodstatnění zejména v konstatování znalců, kteří objektivně posuzovali zranění, jež byla poškozenému způsobena. Z uvedeného lze shledat, že zajištěné důkazy jsou dostatečné pro závěr o tom, že obviněný proti poškozenému sice zaútočil úmyslně, tedy s vědomím možnosti mu ublížit na zdraví, avšak smrtelný následek s úmyslem spáchán nebyl. Popsané úvahy soudu svědčí o tom, že se odvolací soud subjektivní stránkou obviněného podrobně zabýval a zavinění obviněného k následku v podobě smrti poškozeného zkoumal na podkladě těch výsledků, které vyplynuly z provedeného dokazování a okolností, za nichž k útoku ze strany obviněného došlo.
21. Uvedené závěry odvolacího soudu nevzbuzují pochybnosti, na něž dovolatel v dovolání poukazoval, naopak soud v potřebné míře uvážil všechny rozhodné okolnosti, jimž přikládal odlišný význam, než dovolatel, který se z hlediska rozsahu provedeného dokazování a prokázaných skutečností principem in dubio pro reo nezabýval, a vše hodnotil v neprospěch obviněného.
22. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepřisvědčil námitkám dovolatele, a dospěl k závěru, že odvolací soud se nezpronevěřil povinnostem posoudit zavinění obviněného jak k základní skutkové podstatě, tak i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby s ohledem na vzniklý následek, ze všech rozhodných hledisek, a na zavinění obviněného usuzoval ze zjištěných objektivních skutečností, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, jež posuzoval se zřetelem na vědomostní i volní složku vnímání obviněného. V této souvislosti bral do úvahy způsob, jakým obviněný proti poškozenému zaútočil, a jakým mechanizmem zjištěná poranění poškozeného vznikla, jakož i to, v důsledku čeho došlo ke smrtícímu účinku. Z tohoto hlediska mají jeho závěry podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k situaci, která se rozvinula na místě činu, byly okolnosti subjektivního charakteru dovozovány nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování toho, co má význam pro závěr o zavinění, soud vycházel ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládal zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). S ohledem na okolnosti, které odvolací soud bral do úvahy při svých závěrech, nelze přisvědčit dovolateli, že by závěry tohoto soudu nebyly dostatečně objektivní, nebo že by nezvažoval podstatné a rozhodné souvislosti, za kterých k činu došlo. Pro projednávaný trestný čin je totiž významné, že jednání obviněného a použitý mechanizmus i vzniklý následek nejsou zcela typickými pro chování pachatele, který jedná byť se srozuměním se smrtí oběti, v takovém případě je třeba velmi pečlivě hodnotit všechny okolnosti při znalosti toho, že jde o tenkou hranici, která je mezi nepřímým úmyslem a vědomou či nevědomou nedbalostí směřující k následku v podobě smrti a že trestné činy vraždy se liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku jen formou zavinění. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného vznikla, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Souhrn všech těchto skutečností vede k závěru o zavinění ke způsobenému následku. Rozhodující je tedy subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je tedy v takovém případě určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je v případě, že v důsledku aktivního jednání obviněného u poškozeného nastane smrt, rozhodující, zda lze dovodit z okolností, za kterých k tomuto následku došlo, zavinění ve formě úmyslu nebo z nedbalosti. Je tudíž potřeba se vždy zabývat konkrétními skutečnostmi, které jsou pro takový závěr podstatné.
23. Proto je i v projednávané věci rozhodné, zda obviněný k následku smrti jednal úmyslně nebo z nedbalosti, což plyne i z požadavků dovolatele, který se domáhal, na rozdíl od odvolacího soudu, toho, že obviněný byl se smrtí poškozeného srozuměn, tedy že jednal v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], což by vedlo k závěru, že obviněný spáchal vraždu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřímý úmysl však nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02). Proto je vhodné v obecné rovině uvést, že u eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Pokud jde o úmyslné zavinění (§15 tr. zákoníku), pro ně je společné to, že vůle pachatele ve formě chtění nebo srozumění vždy představuje kladný vztah pachatele ke způsobenému následku. Jeho lhostejnost k tomu, zda nastane nebo nenastane následek, lze podkládat za jeho srozumění s následkem, které odůvodňuje závěr o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jen tehdy, když vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma těmto možnostem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 842/2009). Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
24. Na rozdíl od tvrzení dovolatele odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný k následku smrti jednal v nedbalosti, která je vymezena při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin. Nedbalost je tedy možné obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný k následku v podobě smrti poškozeného jednal v nevědomé nedbalosti [viz §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odstavec 3 §145 tr. zákoníku], ta spočívá v tom, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236 až 237).
25. V přezkoumávané věci, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud po uvážení rozhodných skutečností usoudil, že k následku smrti u obviněného chybí dostatečné podklady pro určení existence volní složky, a to z důvodů, které ve svém rozhodnutí rozvedl (viz výše bod 22.). Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil, a tím nevyhověl požadavkům dovolatele, neboť je třeba v této konkrétní věci zkoumat pozorně všechny rozhodné skutečnosti, jak byly prokázány, protože nejde o zcela standardní případ vražedného úmyslu. Liší se především tím, že až do okamžiku, kdy obviněný poškozeného, napadl, nic nesvědčilo pro vražedný záměr, a že poškozenému přivodí smrt. Samotné napadení poškozeného ze strany obviněného bylo překvapivé, což sice samo o osobě ještě o tom, že nešlo o vraždu, nesvědčí, protože je nerozhodné, zda byl úmysl dostatečně zřejmý a prokázaný okolnostmi případu a intenzitou vykonaného útoku, a je třeba na něj usuzovat zejména, použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život (srov. rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.), ale obviněný zbraní vůči tělu poškozeného neútočil. Využil k útoku vlastního těla a síly, která byla s ohledem na jeho konstrukci velmi intenzivní, což byla právě skutečnost, kterou odvolací soud měl na paměti, protože při tvrzení o nedostatku pohnutky zvažoval současně i to, že obviněný nejednal maximální silou, kterou mohl vyvinout. Byť směřoval nášlapy proti hlavě poškozeného, nezpůsobil kompresi lebky nebo jiná devastující zranění (např. tříštivé zlomeniny). Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, že i přesto, že byl mechanizmus, který obviněný vůči poškozenému použil, intenzivní, neboť mu nohou našlapoval na hlavu v poloze, kdy ležel na zemi, je třeba posuzovat to, v čem spočíval smrtící následek. Jeho důsledkem totiž nebyly přímo vlastní nášlapy na obličejovou část hlavy poškozeného, ale vyplynul z polohy hlavy na podložce, na níž v dané chvíli spočívala. Jak uvedl znalec soudní lékař (viz strana 282 a násl. spisu), bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl úrazový otok mozku při luxaci 1. - 2. krčního obratle s krvácením pod tvrdou a měkké pleny míšní s mikroskopicky prokázaným zhmožděním krční míchy a šíření krevního výronu do dutiny lební. Uvedený následek tedy nastal v důsledku jednání obviněného, pro které však bylo podstatné i natočení hlavy na pevné podložce, spočívající v natočení k útočníkovi více pravou stranou hlavy a krku. V té souvislosti je důležité, že poškozený při předmětném napadení jinak utrpěl povrchní oděrky kůže a krevní podlitiny.
26. Šlo o mechanizmus, který byl s ohledem na to, že poškozenému šlapal (opakovaně) nohou na hlavu, intenzivní, a nepochybně jím došlo k luxaci krční páteře, avšak ta byla způsobena tlakem na hlavu v určité poloze. Vlastní útok však nezanechal podstatné změny na skeletu hlavy. Uvedená zjištění tedy svědčí o tom, že z hlediska volního chování poškozeného tento určitým způsobem tvrdý projev jeho agresivity, mohl v jeho představě vyvolat možnost způsobení těžké újmy na zdraví, ale nesvědčí o tom, že by byl srozuměn s tím, že poškozenému způsobí smrt (nešlo tedy o úmyslné jednání podle §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Odvolacímu soudu je rovněž třeba přisvědčit v jeho úvaze, že nedbalostnímu zavinění nasvědčuje i chování obviněného po činu, kdy poškozený po jeho útoku již nejevil známky života a obviněný uvedenou tragickou situaci zlehčoval tvrzením, že simuluje, apod. Právě z tohoto způsobu chování obviněného je možné dovodit, že smrt, nebo i následný stav poškozeného byl pro něj překvapením a nedokázal se s ním smířit. Lze usuzovat, že právě jeho fyzická převaha, když byl dvakrát hmotnější než poškozený, mohla sehrát určitou roli v tom, že ani s křehkostí konstituce poškozeného nepočítal. Právě vzhledem k fyzické převaze obviněného, při větší razanci nášlapů na hlavu poškozeného, by bylo možné očekávat i zlomeniny skeletu, které by mohl prudšími nášlapy přivodit, což se však nestalo.
27. Posoudí-li se tento mechanizmus, svědčí o tom, že byť je následek smrti v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které bylo opakované a intenzivní, obviněný nevěděl, že když bude našlapovat na hlavu poškozeného, přivodí mu smrt a luxaci 1. a 2. krčního obratle. Nicméně s ohledem na použitý mechanismus, a to nášlapy nohou na hlavu, svou tělesnou konstituci, a to, že již v té době poškozený ležel hlavou na zemi, vědět měl a mohl, že k takovému následku dojde. Jednal tedy v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak shledal odvolací soud, jemuž je třeba v tomto závěru přisvědčit.
28. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky státního zástupce nedůvodnými, neboť odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že pro úmysl obviněného způsobit poškozenému smrt není v objektivně zjištěných okolnostech dostatečný podklad, kdy tento nedostatek nebylo možné odstranit ani dalším dokazováním. Při závěru, že obviněný poškozeného úmyslně neusmrtil, odvolací soud důvodně v činu obviněného zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku neshledal a se zřetelem na výsledky provedeného dokazování obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dospěl k závěru, že obviněný si byl vědom toho, že při své tělesné konstrukci a konstrukci poškozeného, opakovanými nášlapy na oblast mezi krkem a hlavou, může způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ale nikoli toho, že by takto jednal v úmyslu jej usmrtit. Smrtelný následek byl tudíž zaviněn z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V. Závěr
29. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané proti rozsudku odvolacího soudu není důvodné. Takový závěr bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a právní kvalifikace skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zcela přiléhavá a správná. Z těchto důvodů dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu