ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1321.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1321/2020-1495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 7 To 215/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 163/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2020, č. j. 24 T 163/2014-1417, byl obviněný P. P. (dále převážně jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 7 To 215/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že poté, co dne 18. 10. 2013 jako ředitel odboru XY Ministerstva vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, sestavil pracovní komisi k prověření a objasnění skutečností uváděných podřízenou L. K., narozenou XY, k okolnostem, za kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti v ohnivzdorné skříni zn. Kovona A 860 v kanceláři č. XY v době čerpání její dovolené ve dnech 12. 9. 2013 až 2. 10. 2013, ačkoli pracovní komise dne 30. 10. 2013 ve svém písemném výstupu mimo jiné obviněnému navrhla, aby seznámil poškozenou K. s výsledky šetření a opětovně jí doporučil, aby ztrátu své peněžní hotovosti nahlásila orgánům činným v trestním řízení, tak obviněný postrašil poškozenou, že je ministr všechny vyhodí, že na něho tlačí vedení, že se budou dít věci, a jestli mu poškozená věří, tak že on věc vyřeší, a pro zklidnění situace ji přemluvil, aby nepravdivě uvedla, že obsah pokladničky našla, o čemž jí nadiktoval text datovaný dnem 31. 10. 2013, který dal pracovní komisi na vědomí, následně poté, co se obviněnému P. nejpozději dne 6. 1. 2014 jeho podřízený, odsouzený V. Ch., narozený XY, přiznal, že odcizil poškozené K. finanční hotovost, tak ještě předtím ve dnech 2. 1. 2014, 3. 1. 2014 a následně poté, minimálně 6. 1. 2014, 7. 1. 2014 a 13. 1. 2014, v úmyslu umožnit odsouzenému Ch., aby unikl trestnímu stíhání, vedl obviněný P. nadále jednání s poškozenou K., v němž jí průběžně ujišťoval, že peníze jí odsouzený Ch. vrátí, aby o tom nadále s nikým nemluvila, věc neřešila přes ministra, aby to stále nechala na něm, že se to nesmí dostat ven, žádal ji, aby počkala, jestli chce zůstat v práci, utvrzoval ji v tom, že pokud by odcizení jejích peněz řešila Policie České republiky, tak stejně nic nevyšetří, nic nedokážou, nedotáhnou to, jsou to „idioti“, zneužijí to proti nim, poškozená bude mít ostudu a všichni přijdou o práci, a současně odsouzeného Ch. po intenzivním naléhání donutil, aby poškozené dne 15. 1. 2014 odcizenou částku ve výši 360 000 Kč zaslal na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu trestní stíhání zahájeno, přičemž tuto událost ani následně na Policii České republiky neoznámil.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Obvodní soud pro Prahu 7 nejdříve projednával skutky obviněných P. P. a V. Ch. (nar. XY v XY, bytem XY, XY). Rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 24 T 163/2014-887, uznal obviněného V. Ch. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu podle §205 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněného P. P. uznal vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §366 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze obviněný P. P. Jeho odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 7 To 274/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Následně obviněný neuspěl ani s dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1504/2015, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Proti označeným rozhodnutím soudu prvního stupně, odvolacího soudu i Nejvyššího soudu podal obviněný P. P. ústavní stížnost. Nálezem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16, Ústavní soud rozhodl tak, že: „ I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. dubna 2015 sp. zn. 24 T 163/2014, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 sp. zn. 7 To 247/2015 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 8 Tdo 1504/2015 byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. dubna 2015 sp. zn. 24 T 163/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 sp. zn. 7 To 247/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 8 Tdo 1504/2015 se ruší“. V další fázi řízení byl pak obviněný P. P. druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2018, č. j. 24 T 163/2014-1148, opětovně uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl znovu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. K odvolání obviněného však Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 7 To 379/2018, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně vydaly soudy obou stupňů svá (v pořadí již třetí) rozhodnutí, která jsou popisována v úvodních odstavcích tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 7 To 215/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
6. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se nedostatečným způsobem vypořádal s existencí nálezu Ústavního soudu, který všechna předchozí rozhodnutí v této věci zrušil. Přesto aproboval praxi nalézacího soudu, který v rozporu s daným nálezem neprovedl obviněným navrhované důkazy. Odvolací soud rovněž potvrdil názor soudu prvního stupně, že nález Ústavního soudu je účinný pouze ve vztahu k dovolateli. Zcela tak ignoroval zásadu označovanou jako beneficium cohaesionis , která měla být uplatněna ve vztahu k V. Ch. Namísto toho byla nezákonnost postupu obou soudů prohloubena tím, že V. Ch. byl opětovně vyslechnut jako svědek, nikoliv jako obviněný, a dostalo se mu tak nesprávného poučení. Ani v postavení svědka, ani nikdy předtím se k žádnému trestnému jednání nedoznal. Na to reagoval soud druhého stupně zjevně nelogickým tvrzením, že svědek vypovídal úmyslně nepravdu, aby pomohl obviněnému vyhnout se odsouzení. Tímto se ovšem snažil pouze vysvětlit fakt, že pro jeho odsouzení neexistují žádné usvědčující důkazy.
7. Názor odvolacího soudu, že Ústavní soud rozsudek prvoinstančního soudu ve vztahu k obviněnému V. Ch. nezrušil, označil dovolatel za zjevně nesprávný a nepravdivý. Citací výrokové části II. jeho nálezu podpořil svůj názor, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudů všech stupňů „ en bloc “ ve vztahu ke všem obviněným. Vzhledem k protiústavnímu postoji soudů nižších stupňů nebylo respektováno pokynu Ústavního soudu k provedení dalšího dokazování, zejména zda byly nějaké peníze údajně poškozenou L. K. vneseny na pracoviště Ministerstva vnitra ČR. V tomto směru postupoval odvolací soud nezákonně, když absenci provedených důkazů nahradil údajně pravomocným (ve skutečnosti však Ústavním soudem zrušeným) rozhodnutím nalézacího soudu. Za zmínku stojí také skutečnost, že soud druhého stupně ignoroval obsah dopisu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2019, jímž vyslovil nesouhlas s postupem obou soudů a dal jasným způsobem najevo, jakým směrem se jeho případné další posuzování této trestní věci bude ubírat.
8. V další části svého podání dovolatel konstatoval, že odvolací soud nesprávně posoudil výpovědi svědků, kteří zpochybňovali uložení finanční hotovosti poškozené na Ministerstvu vnitra ČR. Stejně tak nesprávně zhodnotil zachycené hovory důstojníků GIBS, podle nichž je celá trestní věc vykonstruovaná a smyšlená. Zcela zásadní nesouhlas vyslovil obviněný s hodnocením výpovědi poškozené L. K. V podrobnostech poukazoval na opakované změny její výpovědi a nesrovnalosti ohledně výše částky, kterou údajně vnesla do prostor ministerstva, účelu, na který měly být peníze použity, nebo zapůjčení příruční pokladny. Neobjasnila ani důvod, proč měla údajné peníze na pracovišti. Odvolací soud nereagoval ani na fakt, že poškozená při pořizování záznamu hovoru často zakrývala mikrofon, šeptala a k šepotu vedla i osoby, s nimiž hovořila. Takový záznam není autentickým záznamem hovoru, ale divadelní scénou, která nemůže být v trestním řízení akceptována.
9. V neposlední řadě dovolatel namítl porušení zásady ne bis in idem . Připomenul, že nejprve mu byl za skutek, který nespáchal, uložen trest odnětí svobody na 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Tento trest si řádně odpykal, když doba jeho trvání vypršela dne 14. 10. 2016. Po dobu jeho odsouzení byl vystaven řadě dalších omezení, např. odebrání zbrojního průkazu. Teprve poté, dne 30. 5. 2017, zrušil Ústavní soud napadená rozhodnutí. Následně však byl obviněnému uložen za tentýž skutek, který nespáchal, trest odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na 12 měsíců. Tento trest mu vyprší dne 4. 8. 2021. K doložení této skutečnosti předložil výpis z evidence rejstříku trestů z roků 2016 a 2020. Celkem mu tedy bylo v rozporu s právem uloženo odnětí svobody v trvání 25 měsíců.
10. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 7 To 215/2020, v celém rozsahu, jakož i další na ně navazující rozhodnutí, a to ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v úvodu svého písemného vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že obviněný zopakoval svou obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Nesouhlasil s názorem dovolatele, že nalézací soud v rozporu s nálezem a názorem Ústavního soudu neprovedl obhajobou navrhované důkazy. Naopak poukázal na skutečnost, že v obnoveném hlavním líčení byli vyslechnuti všichni svědci, které obviněný v předchozích fázích řízení požadoval, taktéž byla provedena Ústavním soudem zmiňovaná konfrontace mezi ním a poškozenou, stejně jako konkrétní listinné důkazy. Státní zástupce vyjádřil též názor, že dovolací námitky k rozsahu dokazování jsou zcela obecné, kusé a tudíž nepřezkoumatelné.
12. Dále se státní zástupce věnoval sporné otázce, zda rozhodnutím Ústavního soudu došlo také ke zrušení odsouzení obviněného V. Ch. či nikoliv. Připustil, že nález lze vyložit dvojím způsobem, neboť rozsah zrušení napadených rozhodnutí v něm nebyl výslovně vymezen. Z jeho obsahu je však patrné, že se týká pouze dovolatele a nikoliv spoluobviněného. Státní zástupce zdůraznil, že soudy obou stupňů se smyslem výroku nálezu Ústavního soudu pečlivě zabývaly, přičemž s jejich argumentací se sám ztotožnil. Za rozhodné považoval skutečnost, že Ústavní soud ani ve výroku ani v odůvodnění svého rozhodnutí beneficium cohaesionis výslovně neuvedl, s nejvyšší pravděpodobností tak podle něj nepostupoval. V tomto směru poukázal na praxi Ústavního soudu, který v případech, kdy beneficium využije, obvykle jej výslovně zmíní přinejmenším v odůvodnění daného nálezu. Na druhou stranu lze z téže judikatury vypozorovat i zvyk rozlišovat, zda se rozhodnutí zrušuje celé či pouze ve vztahu ke stěžovateli. Úplnou jistotu, v jakém rozsahu zamýšlel Ústavní soud zrušit původní odsouzení, proto podle názoru státního zástupce, nabýt nelze. Z obou možných variant považoval za přiléhavější výklad soudů obou stupňů, který odpovídá též principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných. V pochybnostech by tedy měl být sporný obsah nálezu Ústavního soudu vykládán restriktivně a nikoliv extenzivně. K námitce dovolatele, že odvolací soud naprosto ignoroval obsah dopisu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2019, se státní zástupce blíže nevyjádřil, neboť jeho přesný obsah mu nebyl znám, poukázal však na to, že se jím v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zabýval.
13. K nesouhlasu obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů státní zástupce v podrobnostech odkázal na přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí. Připomenul pouze, že tyto námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiného) a také to, že dovolatel nevznesl námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Celkový obsah jeho výhrad směřoval k porušení zásady in dubio pro reo , jde ovšem o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud proto dosud nepřipouští její zkoumání v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do výše zmiňovaného extrémního nesouladu.
14. K výhradě porušení zásady ne bis in idem státní zástupce konstatoval, že odůvodnění obou soudních rozhodnutí obsahuje odpovědi na všechny otázky obviněného ohledně správnosti výroku o trestu. Vyzdvihl, že již vykonaná zkušební doba mu bude započítána do zkušební doby nově stanovené, a také že jeho předchozí odsouzení bylo zrušeno Ústavním soudem. Podotkl, že dovolatel z důvodů ne zcela pochopitelných trval na opaku, ačkoliv jinak tvrdil, že předmětným nálezem bylo zrušeno nejen celé jeho odsouzení spoluobviněného V. Ch. V dalším státní zástupce odkázal na platný trestní řád i přiléhavá odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, neboť již nechtěl opakovat argumentaci, kterou dovolatel zjevně nikdy nepřijme.
15. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
16. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný replikou ze dne 10. 12. 2020. Zopakoval, že se žádného trestného činu nedopustil, celá věc byla zinscenována policejními složkami a poškozená L. K. vypovídala nepravdivě. Nesouhlasil s názorem státního zástupce, že by se soudy vypořádaly s námitkou porušení zásady ne bis in idem , sám byl přesvědčen o opaku. Připomněl, že poprvé uložený trest v trvání 15 měsíců již uplynul – on si jej řádně odpykal a ve zkušební době podmíněného odsouzení se osvědčil. Pokud tedy svůj trest vykonal, je uložení nového trestu za stále stejných skutek uložením dalšího trestu a zároveň porušením zásady ne bis in idem . Dovolatel se neztotožnil ani s názorem státního zástupce, že nález Ústavního soudu lze vyložit dvojím způsobem, neboť ten zní, podle jeho názoru, naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně, tj. že napadená rozhodnutí se ruší jako celek v celém svém rozsahu, a to bez jakýchkoliv omezení. Rozsah zrušení proto nebylo třeba soudy nižších instancí vymezovat. Obviněný uzavřel, že trvá na svém návrhu učiněném v podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (ve svém celku) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítal nesprávná skutková zjištění, konkrétně chybné hodnocení výpovědí určitých svědků a především věrohodnosti poškozené L. K. Vyjadřoval přesvědčení, že celá jeho trestní věc je vykonstruovaná a smyšlená, a zdůrazňoval, že on se žádného trestného činu nedopustil. Značnou pozornost věnoval rozsahu, v jakém byla původní rozhodnutí soudů zrušena Ústavním soudem. V této souvislosti ostře nesouhlasil s postupem obou nižších soudů, podle nichž se zrušení mělo vztahovat pouze k jeho osobě a nikoliv též ke spoluobviněnému V. Ch., a proto se věcí nadále zabývaly pouze v této její části.
22. Ze shora popsaného zákonného vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ovšem patrné, že takto koncipované výhrady nemohou v jeho kontextu obstát, neboť se primárně nedotýkají jakéhokoliv hmotněprávního posouzení, nýbrž skutkových závěrů přijatých soudy nižších instancí. Daná problematika přitom nemůže být předmětem dovolacího přezkumu na základě zvoleného ani žádného jiného z důvodů dovolání zakotvených v §265b tr. ř. Námitka k případnému využití principu beneficia cohaesionis ve vztahu ke spoluobviněnému je navíc sama o sobě nepřípustná, jelikož na základě §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká. Není tudíž oprávněn napadat jiný výrok týkající se dalšího obviněného a Nejvyšší soud není zákonem povolán k věcnému posouzení výhrad uvedeného druhu. Na druhou stranu však nelze odhlédnout od specifik tohoto konkrétního případu, zejména nejasností panujících ohledně smyslu rozhodnutí Ústavního soudu, ani prostého faktu, že skutek obviněného V. Ch. velmi úzce souvisí s jednáním dovolatele, neboť rozhodnutí o vině spoluobviněného do značné míry podmiňuje také rozhodnutí o vině dovolatele. V každém případě by se opět jednalo o námitku směřující proti skutkovým zjištěním (tj. zda se skutek stal či nikoliv), a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod.
23. Přes všechno, co bylo právě uvedeno, Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. V posuzované trestní věci již Ústavní soud jednou rozhodl o zrušení odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a na něj navazujících usnesení soudu odvolacího i dovolacího, a to z důvodu porušení základních práv a svobod obviněného P. P. Proto Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení věnoval otázce dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces zvýšenou pozornost, přičemž touto optikou nahlížel též na skutková zjištění, která přijaly soudy nižších instancí v té fázi trestního řízení, která následovala po vydání předmětného nálezu Ústavního soudu.
25. V prvé řadě je potřeba věnovat pozornost dovolací námitce týkající se využití či nevyužití zásady beneficia cohaesionis ze strany Ústavního soudu ve prospěch obviněného V. Ch. Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, podle něhož úplnou jistotu ohledně skutečného záměru Ústavního soudu nabýt nelze, nicméně výklad, k němuž přistoupily oba nižší soudy je možno považovat za přiléhavější. Dovolací soud připouští, že ve zmiňovaném nálezu se vyskytují určité pasáže, které by mohly podporovat verzi obhajoby, že došlo k úplnému zrušení všech napadených rozhodnutí ve vztahu k oběma obviněným. Jde v prvé řadě o znění jeho výroku ad II., podle něhož se zde vyjmenovaná rozhodnutí „ruší“, dále též požadavek Ústavního soudu (v bodě 26. nálezu) na doplnění dokazování a posouzení „existence soukromých peněz na pracovišti a jejich výše“ nebo odkaz na argumentaci stěžovatele, včetně jedné poznámky týkající se krádeže peněz, a souhlas s ní (bod 22.).
26. I přes právě uvedené skutečnosti není možno odhlédnout od celkového vyznění daného nálezu. V jeho výroku ani odůvodnění se přímo ani nepřímo neuvádí, že by se zrušení napadených rozhodnutí mělo dotýkat též obviněného V. Ch., nevyskytuje se zde sebemenší zmínka o jakémkoliv porušení práva jmenovaného obviněného na spravedlivý proces. Naopak ve výroku ad I. nálezu, na který oba nižší soudy i státní zástupce správně poukazovali, je konstatováno porušení práv výlučně stěžovatele (tedy obviněného P. P.), přičemž ani v následném odůvodnění tomu není jinak. Například v již zmíněném bodě 22., v němž Ústavní soud odkazuje na námitky stěžovatele, nakonec stejně vyjádří přesvědčení, že „právní závěr soudů o tom, že ze strany stěžovatele byla naplněna skutková podstata přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, jednoznačně a bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá“. Zcela shodně vyznívají i další poznámky Ústavního soudu, např. že „provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu“, dále že „obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatele“ (oboje bod 25.), nebo že odvolací námitky „vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda stěžovatel spáchal přečin nadržování“ (bod 27.) anebo obdobná vyjádření (body 23., 24.), týkající se pouze a jedině stěžovatele a nikoliv také spoluobviněného V. Ch. Za takového stavu dospěly soudy obou stupňů k naprosto odůvodněnému závěru, že zásada „dobrodiní záležející v souvislosti“ v posuzované trestní věci nebyla Ústavním soudem využita.
27. Je vhodné připomenout i samotný institut beneficia cohaesionis . Zákon o Ústavním soudu jej výslovně neupravuje, lze však analogicky využít ustanovení §261 tr. ř., podle jehož první věty prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Podmínkou je, aby tento důvod byl pro všechny dotčené osoby společný s tím, že nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3105–3108). Jak již bylo citováno výše, Ústavní soud vyjadřoval pouze své pochybnosti o vině dovolatele (stěžovatele) a jednáním obviněného V. Ch. se vůbec nezabýval. Z obecně formulovaného odůvodnění jeho nálezu přitom není možno s potřebnou mírou jistoty (resp. téměř vůbec) dovodit, jaký by mohl být onen společný důvod prospívající oběma obviněným. V tomto směru pak nelze odhlédnout od jednoho z hlavních pilířů obhajoby obviněného a zároveň verze, kterou soudy v této věci opakovaně a velmi důkladně prověřovaly, a to že se mohlo jednat o komplot ze strany Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen „ÚOOZ“) ve snaze pomstít se za kontroly prováděné Ministerstvem vnitra, za nimiž stál právě dovolatel jakožto ředitel jeho odboru XY a zároveň bývalý člen ÚOOZ. Podezření, které v daném směru vyvstalo, by pak jen stěží mohlo obstát jako společný důvod svědčící také pro obviněného V. Ch., který za prvé neměl na ÚOOZ žádné vazby, za druhé ke krádeži došlo ještě předtím, než mělo začít údajné angažmá této policejní složky v našem případě, a především za třetí, vzhledem k dalším výsledkům provedeného dokazování, by musel být spoluobviněný (stejně jako jeho matka, svědkyně E. Ch.) s nejvyšší pravděpodobností součástí tohoto spiknutí a nikoliv jeho obětí. Právě popsaná nejistota panující ohledně existence společného důvodu svědčícího oběma obviněným jen dále podporuje (správný) závěr nižších soudů, že ke zrušení jejich prvotních rozhodnutí došlo výhradně ve vztahu k dovolateli a nikoliv též k druhému obviněnému.
28. V neposlední řadě je nutno si uvědomit, že zásada beneficium cohaesionis přináší prolomení právní moci rozhodnutí, jde o mimořádný postup, který je v trestním řízení využíván poměrně sporadicky. V praxi trestních soudů (včetně Ústavního soudu rozhodujícího v trestní věci) to znamená, že uplatnění beneficia cohaesionis – jakožto výjimečného institutu se zásadními právními účinky pro dotčené účastníky trestního řízení – by mělo být v rozhodnutí výslovně uvedeno, nejlépe přímo v jeho výroku. Pokud se tak nestane, jak tomu je v tomto případě, kdy v nálezu Ústavního soudu není tento princip ani implicitně naznačen, bylo by více než problematické se jej snažit jakkoliv dovozovat, určitě by to neodpovídalo principu právní jistoty. Tato skutečnost podporuje názor státního zástupce, že rozsah zrušení by měl být v pochybnostech vykládán restriktivně, a nikoliv extenzivně. V této souvislosti navíc státní zástupce velmi přiléhavě připomenul také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, který je v plném souladu s výše uvedeným.
29. Na okraj je vhodné vyjádřit se ještě k námitce, že odvolací soud ignoroval obsah dopisu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2019 (č. l. 1215 spisu). Realita je však v tomto případě poněkud jiná. Ústavní soud v uvedeném dopise pouze reagoval na přípis tehdejší obhájkyně obviněného, jímž mu bylo dáno na vědomí (údajné) nerespektování jeho vykonatelného nálezu. K věci samé se ale nijak konkrétně nevyjádřil, pouze konstatoval, že „k postupu či rozhodnutí obecných soudů, které se mohou stát v budoucnu předmětem jeho přezkumu, se Ústavní soud z principu nevyjadřuje jinak, než prostřednictvím judikatorní činnosti, tady výlučně na základě řádné ústavní stížnosti“. Další dva odstavce jsou již jen čistě teoretickým pojednáním o situacích, kdy obecné soudy nerespektují judikaturu Ústavního soudu. Žádný jeho názor na průběh posuzované trestní věci nebo bližší vysvětlení smyslu jím vydaného nálezu předmětný dopis neobsahuje. Odvolací soud proto ani neměl k čemu přihlédnout.
30. Lze tedy uzavřít, že oba soudy postupovaly správně, pokud rozsah dokazování v obnoveném řízení konaném po zásahu Ústavního soudu zúžily pouze na jednání dovolatele. Skutková zjištění, která na základě doplněného dokazování přijaly, považuje Nejvyšší soud za úplná a správná, nezatížená jakoukoliv vadou ústavněprávního rozměru. Naopak lze konstatovat, že soudy (resp. soud prvého stupně) si v důkazním řízení počínaly nadmíru pečlivě, důkladně prověřily obhajobu obviněného a vypořádaly se se všemi jeho námitkami. Nejvyšší soud v tomto směru nezaznamenal žádné porušení základních principů spravedlivého procesu v neprospěch dovolatele.
31. Nejzásadnějším důkazem usvědčujícím obviněného z předmětné trestné činnosti jsou nepochybně zvukové záznamy pořízené v rámci sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. (přepis jejich obsahu, podstatného pro toto trestní řízení, se nachází na č. l. 342 až 371 spisu). Je potřeba zdůraznit, že soud prvního stupně v řadě hlavních líčení dané záznamy opakovaně přehrával v celé jejich délce. Mohl tedy bez jakýchkoliv pochybností konstatovat jejich autentičnost i to, že výše uvedené přepisy plně odpovídají jejich skutečnému znění. Není z nich patrné, že by kdokoliv poškozenou vůči dovolateli nějakým způsobem naváděl, ani to, že by jeho samého kdokoliv nutil chovat se určitým způsobem a zejména říkat to, co bylo v daných záznamech vyřčeno. Ze zachycených rozhovorů mezi ním a poškozenou přitom velmi zřetelně vyplývá, že obviněný V. Ch. odcizil poškozené finanční hotovost, kterou měla uschovanou na pracovišti v ohnivzdorné skříni, přičemž tento fakt byl dovolateli velmi dobře znám (dokonce zde opakovaně vyjadřoval i své povědomí o další, podobné trestné činnosti spoluobviněného). Též je více než jednoznačné, že obviněný (zejména ze strachu o udržení své pozice) nabádal poškozenou, aby krádež nikde nehlásila – ani ministrovi ani policii – a řešení této věci nechala pouze na něm. Dále je zde neomylně zaznamenáno přiznání obviněného V. Ch. ke krádeži finančních prostředků i důrazný nátlak obviněného P. P. na něj ve snaze, aby odcizenou částku poškozené urychleně vrátil. O tom jsou následně sepisována jednotlivá uznání dluhu. Není bez zajímavosti, že o celé záležitosti byli evidentně zpraveni také svědci Z. K. a P. K. Některé zajímavé pasáže těchto hovorů již citovaly nižší soudy v různých svých rozhodnutích v této věci (např. nalézací soud v odst. 16., 17. či 19. svého třetího rozsudku), proto již není potřeba je znovu opakovat v tomto usnesení. Celý přepis se nachází ve spisovém materiálu a Nejvyšší soud k němu konstatuje, že jeho obsah nepřipouští žádný jiný výklad než ten, který učinily soudy nižších instancí.
32. Ve světle tohoto klíčového důkazního materiálu pak soudy zcela logicky hodnotily také výpověď poškozené L. K., která nejenže s jejich obsahem plně korespondovala, ale navíc byla podpořena i dalšími důkazy, jejichž věrohodnost nebyla v řízení nikterak zpochybněna (např. výpověď svědkyně M. K., dříve V., jednotlivá uznání dluhu obviněným V. Ch. a zejména skutečnost, že poškozená obdržela částku 360 000 Kč z účtu matky tohoto obviněného). Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit s dovolacími námitkami v tom smyslu, že by poškozená v průběhu řízení měnila výpověď ať již do výše částky, kterou měla uloženu na pracovišti, anebo účelu, k němuž měly tyto finanční prostředky sloužit. Naopak její výpověď od přípravného řízení až po hlavní líčení je v tomto i jiných směrech konstantní – stále se v ní hovoří o částce 360 000 Kč, která měla sloužit ke koupi bytu, kdy se poškozená domnívala, že platba v hotovosti bude znamenat určitou slevu z celkové kupní ceny (v podrobnostech lze dále odkázat na odst. 26. a 27. rozsudku soudu prvního stupně, v němž se soud prvního stupně s tímto tématem přesvědčivě vypořádal). Ani skutečnost, že nikde nebylo evidováno zapůjčení příruční pokladny ukrývající soukromé finance poškozené, nemohla nikterak zvrátit závěr o věrohodnosti její výpovědi. V prvé řadě nejde o okolnost natolik významnou z hlediska posuzovaného případu. Nadto, závěru soudu o možné chybě v evidenci nelze ničeho vytknout, jelikož v běžné praxi těchto institucí (a nejen jich) občas dochází jistě k situaci, že předepsané úřední postupy nejsou přesně dodrženy.
33. Zvukové záznamy a další shora uvedené důkazy bez důvodných pochybností vyvrátily obhajobu dovolatele i spoluobviněného a zároveň značně relativizovaly výpovědi některých svědků. V prvé řadě jde o Z. K. a P. K., jejichž účast na posuzovaném jednání byla podle zvukových záznamů velmi odlišná oproti tomu, co zaznělo v jejich svědeckých výpovědích. Pro závěr o jejich snížené věrohodnosti tak svědčí nejen právě uvedený rozpor či bližší vztah k dovolateli (všichni tři jsou bývalými členy ÚOOZ), ale nepochybně též (důvodná) obava z možného trestního stíhání jejich osob. Také na výpovědi dalších svědků navržených obhajobou (jimiž bylo doplněno dokazování po vrácení věci Ústavním soudem) nahlížely soudy oprávněně s rezervou. Nelze totiž pominout, že i tyto osoby (P. Ch., L. K. atd.) měly poměrně blízko k obviněnému a právě jím, tj. pouze zprostředkovaně, měly být o věci informovány, přímo se jí však neúčastnily. Přitom to byli hlavně výše zmiňovaní svědci a nikoliv sama poškozená, kteří hovořili o měnících se částkách odcizených peněz anebo vyjadřovali pochybnost, zda se finanční prostředky na ministerstvu vůbec nacházely. Především na tomto základě se pak obhajoba snažila znevěrohodnit výpověď poškozené. Pokud soudy nižších instancí za daného stavu takováto svědectví nepřijaly, učinily tak plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
34. V různých fázích tohoto trestního řízení, ale též samostatným šetřením policejních složek byla opakovaně prověřována možnost, že celá věc byla zinscenována ÚOOZ (srov. výše). Již v prvním stadiu hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 7 bylo k tomuto podezření prováděno poměrně rozsáhlé dokazování a slyšena řada svědků z řad ÚOOZ i Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy (dále jen „KŘP“). Znovu byla daná otázka projednávána poté, co Nejvyšší soud v průběhu prvního dovolacího řízení obdržel přípis od Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), v němž bylo poukazováno na nové skutečnosti, které by mohly svědčit pro tuto konspirační teorii. Jednalo se ovšem o poměrně nekonkrétní, nijak neověřené a neprokázané informace, které Nejvyšší soud nebyl oprávněn prověřovat v rámci dovolacího řízení, proto dovolání obviněného odmítl a odkázal jej na podání návrhu na obnovu řízení. V rámci následného řízení o obnově před soudem prvního stupně i samostatného šetření GIBS (mimochodem již druhého v této trestní věci) se pak vzniklé podezření nepotvrdilo. Konkrétně se mělo jednat o informace získané v rámci odposlechů při vyšetřování trestné činnosti jiných osob (včetně jednoho z tehdejších příslušníků ÚOOZ), kdy padla zmínka také o trestní věci dovolatele a možném komplotu proti němu. Na základě pečlivého dokazování bylo ovšem zjištěno, že v nahraném rozhovoru vyslovila jedna z odposlouchávaných osob pouze své domněnky, nabyté víceméně sledováním sdělovacích prostředků než tím, že by byla tvrzeným událostem a jednání sama přítomna. V podrobnostech je vhodné odkázat na přesvědčivé usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 8. 2016, jímž byl zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení (č. l. 1052 a násl. spisu).
35. Na závěr k tomuto tématu je možno doplnit, že námitka údajného komplotu je s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem jen velmi těžko uvěřitelná. Muselo by se totiž jednat o velice rozsáhlé spiknutí, na němž by se podílelo hned několik policejních útvarů, tj. ÚOOZ, KŘP a následně též GIBS, musela by na něm být zaangažována i řada dalších osob, jako např. poškozená L. K. a nepochybně též obviněný V. Ch. (který by se v rámci toho nechal dobrovolně propustit z práce a odsoudit za trestný čin), jeho matka E. Ch. či svědkyně M. K. Nehledě na to, že i na základě takto neuvěřitelně sofistikované policejní provokace by jen stěží bylo možno přimět dovolatele, aby jednal způsobem, který je zachycen na zvukových záznamech pořízených v rámci sledování osob a věcí, a to zejména za situace, kdy on sám v tomto směru nepotvrdil žádný nátlak či donucení. Je snad ještě možno zopakovat, že soudy nižších instancí shledaly, že zvukové záznamy jsou plně autentické bez jakýchkoliv náznaků manipulace s nimi.
36. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud žádný důvod (resp. zákonné oprávnění) zpochybňovat skutková zjištění ustálená soudy nižších instancí či do nich jakýmkoliv způsobem zasahovat. Nejvyšší soud je přesvědčen, že veškeré základní principy platné pro trestní řízení (včetně požadavků ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.), stejně jako všechna ústavně zaručená pravidla spravedlivého procesu, byla v řízení konaném po zásahu Ústavního soudu bezezbytku dodržena. Proto námitkám obviněného směřujícím proti zjištěnému skutkovému stavu, které ani nenaplňovaly žádný z důvodů dovolání, nepřisvědčil. Zbývá dodat, že ačkoliv obviněný deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neuvedl žádnou argumentaci, kterou by bylo možno pod označený dovolací důvod subsumovat. Dovolací se se tudíž posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
37. Obviněný dále vytýkal porušení zásady ne bis in idem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. V obecné rovině lze uložení trestu v rozporu se zásadou ne bis in dem nepochybně považovat za trest, který zákon nepřipouští. Námitku tímto směrem zaměřenou je tudíž možno hodnotit jako podřaditelnou pod prvou alternativu citovaného dovolacího důvodu, byť jeho hlavní smysl je poněkud jiný, tj. aby nebyl uložen takový druh trestu, který zvláštní část trestního zákoníku neupravuje pro konkrétní zde uvedený trestný čin. Každopádně Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští zahrnout do první varianty ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také obdobná pochybení, jejichž konečným důsledkem je uložení nezákonného trestu, jmenovitě například porušení zásady zákazu reformace in peius . Proto i konkrétní výhradu dovolatele lze považovat za relevantně uplatněnou, nikoli však opodstatněnou.
39. Rozhodně se není možno ztotožnit s tvrzením, že by obviněnému byly uloženy dva tresty za jeden skutek. Nelze než opětovně vyzdvihnout, že prvně stanovený trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na 15 měsíců byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Následné vyměření desetiměsíčního trestu v další fázi řízení před nalézacím soudem tak nelze chápat jako uložení druhého trestu v pořadí, a to ani za situace, kdy byl původně stanovený trest již celý vykonán. Pokud by totiž platila argumentace dovolatele, nebylo by ve své podstatě možné uložit trest v případě, byl-li by předchozí výrok o trestu zrušen na základě některého z mimořádných opravných prostředků. Nic podobného zákonodárce zcela jistě nezamýšlel. Naopak, přesně na takové situace (jedná-li se o podmíněné tresty odnětí svobody) pamatuje ustanovení §82 odst. 4 tr. zákoníku, o jehož využití se ostatně i soud prvního stupně zmínil v bodě 33. rozsudku. Podle něj doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek.
40. K institutu započtení zkušební doby lze v teoretické rovině doplnit, že jsou-li splněny podmínky pro daný postup je započítání obligatorní a soud o něm musí vždy rozhodnout. Předpokladem je, že došlo k novému podmíněnému odsouzení k trestu odnětí svobody pro týž skutek, ke kterému může dojít jen, pokud dřívější pravomocné rozhodnutí, jímž byl pachatel podmíněně odsouzen, bylo zcela nebo zčásti zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku, tj. dovolání, stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení anebo na podkladě nálezu Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Do zkušební doby stanovené novým rozsudkem se musí započítat celá doba, po kterou pachatel v rámci dříve stanovené zkušební doby nepřetržitě vedl řádný život. Jestliže je nově stanovená zkušební doba kratší nebo stejně dlouhá jako doba, která se z předchozí zkušební doby započítává, jsou splněny podmínky pro rozhodnutí soudu o tom, že se pachatel osvědčil, a to již na základě skutečnosti, že pozdější rozsudek nabyl právní moci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1021–1036).
41. V posuzovaném případě je tedy zřejmé, že trest byl nalézacím soudem uložen plně v souladu se zákonem a dále že obviněný již nebude zatížen jakýmkoliv omezením spojeným s průběhem zkušební doby, o kterém hovořil ve svém podání, neboť samotným nabytím právní moci rozsudku soudu prvního stupně bylo možno automaticky považovat jeho trest za vykonaný. V neposlední řadě lze poukázat i na výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, v němž má dovolatel pouze jeden jediný záznam a nikoliv dva.
42. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu