ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.26.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 26/2021-1133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného M. Ř. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 67 To 241/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 114/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 4 T 114/2018, byl obviněný M. Ř. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Spoluobviněná K. H. byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Proti označenému rozsudku podali oba obvinění odvolání směřující proti všem výrokům rozsudku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 67 To 241/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §211 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Spoluobviněná K. H. byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný pomoci přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 22. 11. 2016 vystavil ve své kanceláři na adrese XY, obviněné K. H. pro účely jejího jednání s bankou v záležitosti sjednání úvěru nepravdivé potvrzení o výši příjmu, v němž bylo deklarováno, že obviněná je od 1. 6. 2015 zaměstnancem spol. S. d. s., IČ: XY, se sídlem XY, s čistým měsíčním příjmem ve výši 36 520 Kč, ačkoli věděl, že obviněná nebyla nikdy zaměstnancem společnosti a údaje o zaměstnavateli a vyplácené mzdě jsou nepravdivé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 67 To 241/2020, podal obviněný M. Ř. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav a stejně jako soud prvního stupně se neřídil pravidlem in dubio pro reo . Vytkl rovněž, že „vedle výše uvedeného je v právních pochybnostech změna právní kvalifikace podle §211 odst. 1, jednak bez toho aby bylo vzneseno obvinění pro danou trestnou činnost, jednak proto, že on sám nesjednával úvěrovou smlouvu a ani úvěr nečerpal“. V řízení nebylo postaveno najisto, zda pouhé vyplnění formuláře, resp. uvedení podpisu a razítka na listině označené jako potvrzení příjmu, postačuje k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Bylo bez pochybností prokázáno, že spoluobviněná K. H. byla v rozhodném období zaměstnancem společnosti S. d. s., kdy působila jako provozní manažer. Svědčí o tom pracovní smlouva, výpisy z účtu spoluobviněné, evidenční listy důchodového pojištění, zprávy zdravotní pojišťovny, správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu, lékařský posudek aj. Že k přihlášení ke zdravotní pojišťovně, správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu došlo později, je pouhým formálním pochybením. Obviněný vysvětlil, proč předmětné potvrzení k žádosti spoluobviněné vystavil. Byl dříve jednatelem společnosti, spoluobviněná mu nebyla neznámá, uzavíral s ní pracovní smlouvu a prověřoval, zda pracovní vztah nadále trvá. Zpřístupnění účetnictví společnosti bylo v moci spoluobviněné z titulu jejího pracovního zařazení. Obviněný připustil, že v souvislosti s převodem obchodního podílu došlo k chybám v účetnictví, kdy byla špatně vyplněna účetní závěrka a za spoluobviněnou jako zaměstnance nebyla řádně odvedena daň. Uvedené pochybení však napravil a veškeré dluhy uhradil. Jemu nepříznivou výpověď svědkyně I. D., jednatelky společnosti v období od 24. 2. 2016 do 19. 10. 2017, považoval za pokus o eliminaci její vlastní odpovědnosti, neboť ve funkci statutárního orgánu společnosti neplnila povinnosti odvodů za zaměstnance. Pokud uváděla, že měla zmocňovat k nějakým úkonům svědka E. D., ten odmítl, že by společnost řídil.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., popř. podle §265m odst. 1 tr. ř., napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a zprostil jej viny.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný primárně namítal porušení procesních norem, které se týkají zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), když tvrdil, že nebylo respektováno pravidlo in dubio pro reo , přičemž dovozoval, že skutková zjištění soudů z provedeného dokazování nevyplývají. Touto argumentací se tedy s uplatněným důvodem dovolání míjel. Ve svém dovolání (do značné míry shodně jako již v odvolání) polemizoval se skutkovými zjištění soudů, přičemž zdůrazňoval některé skutečnosti či důkazy, které však soudy při hodnocení důkazů neopomenuly. Soudy zvážily, že výpisy z účtu spoluobviněné K. H. měly dokládat, že jí byla společností S. d. s., vyplácena mzda, dovodily však, že tato skutečnost nesvědčí o reálném pracovním poměru spoluobviněné. Akcentovaly, že až v důsledku zahájeného trestního řízení bylo správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně oznámeno tvrzené zaměstnání spoluobviněné a dodatečně byla provedena i změna v již vyhotovené a do sbírky listin obchodního rejstříku dříve založené účetní závěrce, což považovaly za postup účelový. Poukázaly i na způsob, jakým měla uvedená společnost v době činu fungovat. Konstatovaly, že dne 22. 11. 2016, kdy obviněný vystavil potvrzení o zaměstnání, společnost již neřídil, ovšem neřídila ji ani jednatelka I. D., která v ní nevykonávala jakoukoli činnost, a dokonce ani nevěděla, zda má společnost vůbec nějaké zaměstnance. Jak soudy zjistily z údajů vyžádaných od bank, oprávnění nakládat s účtem společnosti S. d. s., měl od 9. 9. 2016 E. D., který popřel, že by vedle jednání s bankou vyvíjel za společnost jinou činnost. S ohledem na tato zjištění se závěr soudů, že potvrzení o zaměstnání a výši příjmu neodpovídalo reálnému stavu věci, jevil podle mínění státního zástupce jako vcelku logický.
8. Za jedinou námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považoval státní zástupce výtku, že obviněný úvěrovou smlouvu nesjednával a úvěr nečerpal, čímž zpochybnil právní posouzení skutku podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka však byla vznesena již v podaném odvolání, neboť obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací nalézacího soudu v podobě spolupachatelství trestného činu úvěrového podvodu. Na tuto argumentaci přitom odvolací soud reagoval tak, že obviněného uznal vinným pouze účastenstvím na uvedeném trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Námitka uplatněná v dovolání je tak bezpředmětná.
9. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce ze dne 18. 1. 2021 (současně označené jako „doplnění dovolání“) uvedl, že obsah dovolání směřuje k závěru, že odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, neboť ten se tak, jak byl v napadeném rozhodnutí popsán, nestal. Vyjádřil přesvědčení, že pokud byly soudem provedeny důkazy, které nepodporují právní posouzení skutku, jde o nesprávné právní posouzení. Podle jeho názoru skutek není trestným činem. Zopakoval, že úvěrovou smlouvu nesjednával a úvěr nečerpal. Byť odvolací soud změnil právní kvalifikaci, resp. jednání posoudil nikoliv jako spolupachatelství, nýbrž jako pomoc, naplnění znaků pomoci neprokázal. Neprokázal dovolatelův úmysl o tom, že věděl, že podepisoval jako vystavovatel (nikoliv za zaměstnavatele) příjem spoluobviněné pro spáchání úmyslného trestného činu. Neprokázal ani motiv, když dovolateli nebylo nic slíbeno a za vystavení potvrzení nic nepožadoval. Neprokázal, že pracovní smlouva byla antedatovaná, ani „úmyslnou“ znalost dovolatele, jaké další kroky spoluobviněná učiní.
III. Přípustnost dovolání
11. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 67 To 241/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pro úplnost je třeba předeslat, že obviněný „doplněním dovolání“ ze dne 18. 1. 2020 prezentoval dovolací argumentaci po uplynutí lhůty k podání dovolání, tj. lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§265e odst. 1 tr. ř.), přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud se přesto zabýval i tímto podáním, neboť nepředstavuje rozšíření okruhu uplatněných důvodů dovolání ani rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu a lze je považovat za shrnutí a zopakování námitek obsažených v již dříve podaném dovolání, popř. jejich podrobnější vysvětlení.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán (s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu) skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele v podobě jeho skutkových námitek zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo v tomto rozsahu podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., částečně právně relevantními námitkami uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl. Třebaže obviněný formálně deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však sám úvodem označil dovolání jako podané mj. z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a nerespektování zásady in dubio pro reo a opakovaně v obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Poukázal na jím opatřený znalecký posudek znalce Milana Maříka, veškeré listinné podklady Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“), zdravotní pojišťovny, výpisy z účtu, jakož i rejstříkové listiny apod., z nichž je podle závěrů obviněného třeba učinit jednoznačný závěr, že pracovní poměr, který spoluobviněné K. H. potvrdil (ač nebyl v té době jednatelem), reálně existoval a pouhým účetním nedopatřením (k odpovědnosti za které se hlásí) nebyly údaje o pracovním poměru příslušným institucím ohlášeny a došlo k tomu až zpětně. Důkazní situaci tedy vyhodnotil jako prokázání nesplnění ohlašovací a poplatkové povinnosti, nikoli pokusu o zpětnou legalizaci neexistujícího pracovního poměru spoluobviněné.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 14-18, body 20.-33. rozsudku nalézacího soudu, str. 8-10, zejména body 17. a 21. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. Nad rámec výše uvedeného lze přesto k námitkám dovolatele poznamenat, že dovolací soud považuje za správný závěr nalézacího soudu o tom, že tvrzení obviněného a spoluobviněné K. H. o pravdivosti potvrzení o výši příjmů, resp. o tom, že spoluobviněná byla v rozhodném období zaměstnankyní společnosti S. d. s., bylo provedeným dokazováním bezpečně vyvráceno. Soudy nižšího stupně relevantně upozornily na skutečnost, že ačkoliv měla být spoluobviněná zaměstnancem zmíněné společnosti v období od 1. 6. 2015 do 31. 7. 2017, ze sdělení PSSZ vyplynulo, že k přihlášení společnosti do registru zaměstnavatelů došlo dne 25. 5. 2017, spoluobviněná byla jako zaměstnance společnosti nahlášena dne 14. 6. 2017, přičemž stejného dne byly k předmětnému zaměstnaneckému poměru vytvořeny a dodány evidenční listy důchodového pojištění. Za pozornost jistě stojí rovněž to, že zpětně začaly být za spoluobviněnou účtovány i odvody pojistného na sociální zabezpečení (až od období 6/2017, a to za období 6/2015-8/2017) a že povinné platby na její zdravotní pojištění byly zaúčtovány až dne 9. 6. 2017 (srov. sdělení Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra). Zcela ilustrativní je v těchto souvislostech porovnání tzv. „Informativního výpisu z konta“ PSSZ ze dne 2. 2. 2017, které existuje ve dvou podobách – předložené bance bez razítka a podpisu pracovníka PSSZ s uvedením vyměřovacího základu 718 800 Kč a v podobě včetně razítka a podpisu pracovníka ČSSZ na částku 64 618 (tedy na částku podstatně nižší), která naprosto přesně koresponduje s údajem, který se objevuje v případě obviněné H. jako vyměřovací základ u zcela jiného pracovního poměru u společnosti E. C. Opomenout nelze ani údaje podávající se z účetní závěrky za rok 2015 a ze souvisejících příloh, jež byly obviněným jakožto tehdejším jednatelem společnosti dne 22. 2. 2016 zpracovány. Je z nich zřejmé, že společnost S. d. s., evidovala za uvedený rok toliko zaměstnance na dohodu o provedení práce. K dodatečným opravám účetních dokladů společnosti za rok 2015 založených u rejstříkového soudu, podle nichž měla mít společnost v roce 2015 taktéž jednoho zaměstnance, došlo dne 14. 6. 2017, tedy jako v případech shora uvedených - zpětně. Navíc nelze přehlédnout, že novou dokumentaci doloženou rejstříkovému soudu měla údajně zpracovat jednatelka společnosti I. D., která v tvrzeném období jednatelkou společnosti vůbec nebyla. Jestliže byly všechny shora popsané kroky ve vztahu ke společnosti S. d. s., realizovány až v době po podání vysvětlení obou obviněných v přípravném řízení (spoluobviněná dne 19. 5. 2017, obviněný dne 13. 6. 2017), nelze než ve shodě s nalézacím soudem konstatovat, že byly činěny s evidentním záměrem eliminace trestní odpovědnosti. Za této situace nelze uvěřit obhajobě obviněného založené na tvrzení o údajné účetní chybě, kterou se posléze snažil všemi možnými způsoby napravit. I kdyby dovolací soud odhlédl od časové souvislosti s podáním vysvětlení, nemohl by akceptovat případnou úvahu, že deklarované účetní pochybení projevující se v natolik velkém rozsahu (opomenutí přihlášení společnosti do registru zaměstnavatelů a nahlášení spoluobviněné jako zaměstnance, pozdní dodání evidenčních listů důchodového pojištění, účtování odvodů pojistného na sociální zabezpečení a povinných plateb na zdravotní pojištění a vadná účetní závěrka) bylo pouhou otázkou nepozornosti či nepečlivosti. Pro úplnost je vhodné doplnit, že odvolací soud správně dovodil, že v neprospěch věrohodnosti obhajoby svědčí i výpověď svědkyně I. D., korespondující s ve věci provedenými listinnými důkazy, která odmítla, že by obviněné znala a že by ve vztahu ke společnosti S. d. s., jakkoliv spolupracovala s orgány státní správy či vůbec vyvíjela jakoukoli systematickou činnost, a která rovněž přesvědčivě vyložila, jakým způsobem byla v souvislosti s touto společností oklamána svědkem E. D., kterého zmocnila k jednání za ni, coby jednatelku společnosti, a to i v případě dispozice s bankovním účtem společnosti. Svědkyně popřela, že by autorizovala převod finančních částek z bankovního účtu jako čisté mzdy obviněné, přičemž sdělila, že pokud jde o přístupová hesla k datové schránce společnosti, tato bezprostředně odevzdala svědku E. D. Samotné potvrzení o pracovním poměru pak obviněný neměl důvodu vydávat, jeho tvrzené motivy solidarity se spoluobviněnou nemohou nijak odůvodnit, že ve vztahu ke jmenované společnosti nebyl v předmětném období v jakémkoli vztahu, nebyl jejím jednatelem ani žádným pověřeným zaměstnancem oprávněným taková potvrzení vydávat a stvrzovat cokoli v zastoupení společnosti.
18. Komplex shora uvedených důkazních poznatků v jejich vzájemných souvislostech, které jsou v dané věci zcela zásadní, dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodňuje závěry soudů nižších stupňů o vině obviněného. Způsobu hodnocení důkazů soudy tak nelze ničeho vytknout. I dovolací soud se tedy ztotožnil s ustáleným skutkovým dějem vyjádřeným ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, že obviněný zcela neoprávněně a v rozporu se skutečným stavem věcí potvrdil vystavením nepravdivého dokumentu výplatu mzdy a pracovní poměr spoluobviněné u společnosti S. d. s., a to pro účely sjednání úvěru u banky.
19. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
20. Relevantně uplatněnými námitkami obviněného podřaditelnými pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo zpochybnění naplnění zákonných znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. ř. byť i pouze ve formě účastenství – pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit „pouhým vyplněním formuláře“, a zpochybnění subjektivní stránky v podobě úmyslného jednání obviněného. Co se týče námitky, že znaky trestného činu nemohly být naplněny, když obviněný žádnou úvěrovou smlouvu nesjednával a ani úvěr nečerpal, tuto akceptovat nelze, a jak plyne z popisu dosavadního řízení ve věci i z přiléhavého vyjádření státního zástupce, tato námitka byla náležitě zohledněna ve změně právní kvalifikace odvolacím soudem ve prospěch obviněného, když oproti původnímu rozhodnutí nalézacího soudu byl odvolacím soudem uznán vinným toliko účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku. Pokud pak bylo prokázáno podle výše uvedených skutkových závěrů, že obviněný jinému při sjednávání úvěrové smlouvy umožnil uvést nepravdivé údaje (viz tzv. právní věta výroku o vině), je správný závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného nese znaky pomoci přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
22. Jestliže obviněný spoluobviněné pro účely jejího jednání s bankou v záležitosti sjednání úvěru vystavil nepravdivé potvrzení o výši příjmu, tj. poskytl jí listinu nezbytnou k realizaci jejího záměru v podobě schválení žádosti o hypoteční úvěr, je zjevné, že jinému při sjednávání úvěrové smlouvy umožnil uvést nepravdivé údaje, tedy že ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu jednal jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. O naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu není pochyb. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednak vědomě vystavil listinu obsahující nepravdivé údaje o pracovním poměru a vyplácené „mzdě“, jednak si byl vědom toho, že listina slouží bance (na jejímž předtisku se potvrzení nachází) k prokázání příjmů a trvání pracovního poměru „žadatele o úvěr“ (spoluobviněné). Neobstojí tak ani námitka obviněného, že nevěděl o dalších krocích spoluobviněné, když je ze samotné listiny zcela jednoznačně patrné, kterému subjektu a k jakému účelu slouží. Na jejím obsahu tedy záviselo kladné vyřízení žádosti o hypoteční úvěr a je tak i zjevné, že obviněný s uvedeným vědomím chtěl, aby nepravdivé údaje v této listině deklarované byly při sjednávání úvěrové smlouvy uvedeny a zohledněny, tudíž i chtěl, aby na základě zmíněné listiny bylo umožněno spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázat lze též na přiléhavé hodnocení odvolacího soudu (str. 9, bod 19. jeho rozsudku), že obviněný jednal (jak již bylo výše uvedeno) zcela mimo svou kompetenci, když v inkriminované době potvrzením o výši pracovního příjmu stvrdil údajný čistý měsíční příjem spoluobviněné a její pracovní poměr, byť ke společnosti již neměl žádnou legitimní vazbu a o pravém stavu věci nepochybně věděl a snažil se jej později výše uváděnými kroky směrem ke sbírce listin obchodního rejstříku i příslušným státním institucím zlegalizovat. Tyto postupy jsou zřejmým projevem vědomí obviněného, že potvrdil skutečnosti nepravdivé i že jde o skutečnosti pro banku zcela zásadního charakteru pro schválení úvěru, kdy se banka ujišťuje nejen o měsíčních příjmech klienta, nýbrž i o pevném a stabilním rámci jeho pracovního poměru, popř. jiného pracovněprávního vztahu, který skýtá potřebnou bonitu pro vyhovění žádosti o úvěr. Pokud se tedy přes uvedené vědomí obviněný svého jednání dopustil, svědčí to o jeho vůli čin spáchat, proto bylo jeho zavinění správně kvalifikováno jako úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
23. Závěrem je vhodné podotknout, že byl-li obviněný přesvědčen, že měl být odvolacím soudem upozorněn na změnu právní kvalifikace (viz formulace, že „je v právních pochybnostech změna právní kvalifikace podle §211 odst. 1, jednak bez toho, aby bylo vzneseno obvinění pro danou trestnou činnost…“), opomněl, že podle §225 odst. 2 tr. ř. uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Vhledem k tomu, že v posuzované trestní věci byl obviněný odvolacím soudem uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, a nikoliv jako spolupachatel tohoto trestného činu (jak dovodil nalézací soud), nedošlo ke zpřísnění právní kvalifikace skutku, nýbrž naopak k jejímu zmírnění, nadto v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nebyla nijak změněna právní kvalifikace samotného přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Postup podle citovaného ustanovení trestního řádu proto nebyl potřebný.
24. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth