ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.766.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 766/2021-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného D. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 4 To 212/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 13/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 4 To 212/2020, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 4 T 13/2020, byl obviněný D. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za který byl podle §214 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu, jehož výměra byla podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku stanovena v počtu dvě stě denních sazeb ve výši pět set Kč, celkem tedy sto tisíc Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené do výroků o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 4 To 212/2020, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině nově odsouzen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za použití §67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši stotisíc Kč, což představuje padesát celých denních sazeb po dvou tisících Kč. Jinak byl napadený rozsudek ponechán beze změn.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 dopustil tím, že
dne 5. 1. 2018 v XY, ač věděl, že jeho bratr A. S. v XY dne 3. 2. 2012 získal družstevní podíl (do 31. 12. 2013 členská práva a povinnosti) v Bytovém družstvu XY, spojený s nájmem družstevního bytu č. 4 v domě číslo popisné XY na ulici XY, XY, trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 3 T 47/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 54/2015, přesto tento družstevní podíl v hodnotě 450.000 Kč, který na něho bratr A. S. převedl dne 22. 2. 2013, převedl za částku ve výši 267 838 Kč na P. J.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 4 To 212/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Zrekapituloval některé časové souvislosti, zejména, že družstevní podíl od bratra nabyl dne 22. 2. 2013, kdy nemohl vědět o původu družstevního podílu z trestné činnosti ani o trestním stíhání bratra. Teprve následně došlo v trestním řízení vedeném proti bratrovi obviněného k zajištění náhradní hodnoty – nehmotné věci, a to členských práv obviněného spojených s členstvím v bytovém družstvu. V odůvodnění usnesení, jímž bylo zrušeno zajištění náhradní hodnoty, bylo uvedeno odsouzení bratra k podmíněnému trestu odnětí svobody a k peněžitému trestu, přičemž byl zavázán i k náhradě škody poškozené V. H. v částce 450 000 Kč. Důvodem zajištění náhradní hodnoty bylo, že zajištěná nehmotná věc je výnosem z trestné činnosti ve smyslu §79a tr. ř. Následně došlo podle §79f odst. 1 tr. ř. ke zrušení zajištění. Dále obviněný odkázal na právní režim podle §80 tr. ř. vydané nebo odňaté věci, není-li jí již třeba pro účely trestního řízení. I v dané věci zajištěná nehmotná věc, když nepřicházelo v úvahu ani její propadnutí ani její zabrání, vrátí se osobě, která ji vydala nebo které byla odňata. Jiná osoba, ani poškozená V. H., v řízení žádné právo na vrácení věci neuplatnila, poškozená se nedomáhala určení vlastnického práva v občanskoprávním řízení a A. S. byl uznán povinným uhradit jí z titulu škody způsobené trestnou činností náhradu škody. Obviněný se nemohl domnívat, že se mohl dopouštět jakéhokoli trestného činu v případě, že by chtěl s věcí dále nakládat (konkrétně ji prodat). Zajištění bylo zrušeno, protože ho již nebylo pro trestní řízení třeba a obviněnému nelze vytýkat, že s členskými právy dále nakládal. Obviněný měl za to, že byl v krajní nouzi, a nesouhlasil, že se měl obrátit s žádostí o právní pomoc na advokáta vzhledem k subjektivním okolnostem případu. Naopak zachoval maximální míru obezřetnosti, když se po doručení usnesení o zrušení zajištění obrátil s žádostí o vyjádření na předmětné družstvo a správcovskou organizaci I. C., kteří mu dali jasné stanovisko, že s družstevními právy již může nakládat a byt prodat. Oba tyto profesionální subjekty v oboru realit převod schválily, nehledě k tomu, že nabyvatel družstevní práv P. J. byl realitní poradce také. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že dovolatel neměl v úmyslu se podílet na jakékoliv trestné činnosti jiné osoby, resp. legalizovat výnos z trestné činnosti, když nemohl ani při zachování maximální míry pečlivosti a obezřetnosti rozpoznat případnou trestnost takového jednání. Proto nelze považovat jednání obžalovaného za trestné a okresní soud pochybil rovněž při zvažování omluvitelného právního omylu (nehledě na neprokázaný úmysl).
6. Dovoláním obviněný poukázal na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a na to, že v mezidobí došlo ke zrušení skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku a že měla být uplatněna také zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestní stíhání bylo zahájeno až tehdy, když se měla V. H. z bytu vystěhovat, přičemž nejméně od 22. 2. 2013 do 5. 1. 2018 v bytě bydlela, aniž by hradila jakékoli členské poplatky družstvu či nájemné. Obviněný shrnul podstatné teze odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který sám připustil, že obviněný po zrušení zajištění jiné majetkové hodnoty mohl s členskými právy k bytu dále nakládat, ovšem měl tak činit v souladu se zákonem a nedopouštět se trestné činnosti. Podle obviněného však možnost nakládat s vlastním majetkem zahrnuje též možnost majetek prodat (v dané věci převést členská práva k družstevnímu bytu), aniž by vlastník mohl být sankcionován za převod vlastního majetku. Proto obviněnému není zřejmé, jak měl se svým majetkem naložit, aby nenaplnil skutkovou podstatu podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, soudy však na tuto otázku neodpověděly.
7. Soudy nezpochybnily, že obviněný nabyl vlastnické právo k věci od oprávněného vlastníka, a tedy v dobré víře a vyčkával, až dojde k zajištění předmětného bytu, k čemuž došlo zrušením zajištění, které představuje „potvrzení“ vlastnického práva obviněného soudem a nemohl se tak dopustit trestného činu. Pokud by se jednalo o výnos z trestné činnosti, musel by soud v trestním řízení vedeném proti jeho bratrovi rozhodnout buď o vrácení zajištěné věci poškozené V. H. (která však neuplatnila žádné právo k družstevnímu podílu), nebo dojít k závěru, že se jedná o věc, která je výnosem z trestné činnosti a zda jsou splněny podmínky podle §80 tr. ř. pro její vrácení poškozené. Dovolatel nesouhlasil se závěrem soudu o naplnění skutkové podstaty přečinu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ani se závěrem, že neměl motivaci škodu za svého bratra uhradit. Sám není zavázán k náhradě škody V. H. (ani nebyl v trestním nebo občanskoprávním řízení). Povinnost k náhradě škody ve výši 450.000 Kč byla uložena jeho bratru v trestním řízení proti němu vedeném, a obviněný nemá povinnost za svého bratra hradit třetí osobě jeho dluh, z tohoto důvodu se nemůže jednat o podílnictví. Dovolatel vyvinul maximální úsilí a nerozumí výtce soudů, že měl vyvinout zvýšené úsilí a vyhledat odbornou právní pomoc, pokud chtěl s předmětným družstevním podílem po skončení jeho zajištění dále nakládat. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o typický případ trestného činu podílnictví, aktuálně legalizace výnosů z trestné činnosti, protože právě tím typickým případem tento případ určitě není. Dovolatel měl za to, že v trestním řízení byl nastolen stav tvrzení proti tvrzení, v pochybnostech je však třeba rozhodnout ve prospěch pachatele a vycházet tak z presumpce neviny. V předmětném řízení pak bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
8. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2020 (správně mělo být 4. 2. 2021 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 4 To 212/2020, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 4 T 13/2020 zrušil a rozhodl ve věci sám a zprostil dovolatele obžaloby ve smyslu §226 písm. b) tr. ř., anebo aby vrátil věc Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněným uplatněná hmotněprávní námitka absence úmyslného zavinění byla stěžejním bodem jeho obhajoby před soudy obou stupňů, které však správně vycházely z informací, které měl obviněný v souvislosti s trestním stíháním jeho bratra A. S. Pokud obviněný poukazoval na postup podle §80 odst. 1 tr. ř., tento nebyl v dané věci uskutečňován, neboť se týká pouze věcí vydaných nebo odňatých a které již nejsou pro trestní řízení zapotřebí. Usnesení o zrušení zajištění jiné majetkové hodnoty však ničeho nezměnilo na povaze věci, která zůstala stále věcí užitou ke spáchání přečinu, pro který byl A. S. pravomocně uznán vinným. Účinky zajištění tedy pominuly, avšak zákaz převodu věci nezůstal uvolněn bez dalšího. Dovolatel se sice nacházel v postavení vlastníka této nehmotné věci, nicméně byl při nakládání s ní vybaven výše uvedenou mírou své informovanosti (v daném případě nastalou až po nabytí jejího vlastnictví v dobré víře) a tím i limitován z hlediska výkonu jím vyjmenované škály dílčích oprávnění jinak neomezeného subjektu vlastnického práva. Povinnosti respektovat jeho omezený rozsah se přitom nemohl nikterak zprostit s odkazem na zcela jasnou informaci dvou jím vyjmenovaných právních subjektů o tom, že s družstevním podílem v bytovém družstvu nakládat může včetně možnosti jeho prodeje.
10. Ani úvaha o jednání v právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku, pro který by nebylo dáno úmyslné zavinění, není podle státní zástupkyně na místě, a to právě s ohledem na obviněnému známý kriminální původ jím vlastněného družstevního podílu,
pro který se mohl takového omylu vyvarovat při využití kvalifikované služby právní pomoci. Klade-li si dovolatel otázku, jakým způsobem měl postupovat, aby se nedopustil trestné činnosti, pak je na místě odkaz na služby advokáta, který by (pochopitelně při znalosti všech rozhodných skutkových okolností obou souvisejících případů) poskytl právě takovou míru jeho informovanosti, jež by byla spojena s kategorickým zákazem postupovat právě tak, jak to v posuzovaném případě naopak učinil. U krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle něhož hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem nelze spojovat s dlouhodobým neplněním povinnosti faktického (tedy bezesmluvního) podnájemce, bylo-li obecně na místě podání žaloby na vyklizení. Výhradu obviněného o jednání v dobré víře nepovažovala za skutkovou okolnost rozhodnou pro vyvození jeho trestní odpovědnosti pro přečin podílnictví, pokud jím podle přisouzené věty právní nebyl uznán vinným, že věc získanou trestným činem převedl na sebe. Jinak je však tomu v souvislosti s jejím převodem na jiného, při kterém dovolatel postupoval v úmyslné formě svého zavinění ve smyslu naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu.
11. Námitka opřená o jednání za podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe není podle státní zástupkyně způsobilá k věcnému projednání ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a to s odkazem na příslušné pasáže odůvodnění soudů nižších stupňů, v nichž soudy dostatečně vyjádřily, proč je v daném případě nutné působit prostředky trestního práva.
12. Závěrem pak státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Z obsahu dovolání plyne, že jím obviněný brojil proti vadnému právnímu posouzení skutku jako přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), a to z důvodu absence zavinění v požadované úmyslné formě. Lze dodat, že skutková zjištění týkající se objektivní stránky činu, jenž mu je kladen za vinu nezpochybnil s tím, že skutek, jak byl soudem zjištěn a ve výroku o vině popsán, odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Výhrady obviněného se týkají absence zavinění v požadované úmyslné formě, a to s ohledem na okolnosti, za kterých k činu došlo, zejména když se snažil zachovat maximální míru obezřetnosti, vyčkával zrušení dřívější zajištění družstevního podílu, možnost převodu družstevního podílu konzultoval se dvěma subjekty, které mu takový postup schválily, cítil se oprávněným „vlastníkem“ a převodem podílu na další osobu chtěl pouze realizovat své oprávnění, a s ohledem na vzniklou situaci netušil, že s odstupem uplynulé doby družstevní podíl nesmí na druhou osobu převést, nebylo možné proto dovodit, že měl v úmyslu podílet se na jakékoli trestné činnosti, resp. legalizovat výnos z ní.
19. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky korespondují s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
20. P řečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) se dopustí ten, kdo na jiného převede věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, a čin spáchá ve vztahu k věci, která má větší hodnotu.
21. O bviněnému bylo podle rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu (stručně vyjádřeno), že ač věděl, že jeho bratr A. S. získal družstevní podíl v hodnotě 450.000 Kč, spojený s nájmem družstevního bytu trestným činem podvodu, převedl jej za úplatu na P. J. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nabyl družstevní podíl k bytu od bratra již v únoru 2013, avšak tehdy ještě neznal jeho skutečný původ, tedy že je bratr získal na základě trestné činnosti (přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, za který byl odsouzen). Vědomí obviněného o podvodné trestné činnosti bratra bylo dovozeno nalézacím soudem z doručení usnesení policejního orgánu ze dne 5. 9. 2013, podle něhož byla členská práva k bytu obviněného podle §79e odst.1 tr. ř. zajištěna jako jiná majetková hodnota, obviněný byl tímto vyrozuměn o šetřené podvodné trestné činnosti bratra, a dovolateli byla zakázána dispozice s právy k bytu dnem doručení uvedeného usnesení. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 3 T 47/2014, bylo rozhodnuto podle §79f odst. 1 tr. ř. o zrušení zajištění členských práv k předmětnému bytu, s odůvodněním, že bratr obviněného byl pravomocně odsouzen (neuvedeno pro jakou trestnou činnost) k podmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu, proto zajištění jiné majetkové hodnoty již není zapotřebí. Následně obviněný družstevní podíl dne 5. 1. 2018 převedl na P. J.
22. Na základě těchto zjištění soudy dovodily (mj. též s obecným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1480/2018, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 541/2018, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 37/2019) vědomí obviněného o původu práv k bytu z trestné činnosti spáchané jeho bratrem, poukázaly v návaznosti na jeho obhajobu obsahem usnesení o zrušení zajištění jiné majetkové hodnoty na možnost, resp. nutnost vyhledat odbornou právní pomoc advokáta, chtěl-li obviněný práva k bytu převést na jinou osobu, a dovodily i jeho přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K zavinění obviněného soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných trestních věcech a s ohledem na některé jím zdůrazněné skutečnosti dovodil, že obviněný neměl motivaci nahradit škodu svého bratra, ale zbavit se problémového bytu, o němž věděl, že pochází z trestné činnosti (srov. body 17. až 21. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a v bodě 18. přezkoumávaného rozsudku bez podrobnějšího zdůvodnění v reakci na obviněným vznesené námitky označil závěr o přímém úmyslu obviněného za správný.
23. Nejvyšší soud uvedené závěry nepovažuje za respektující všechny zjištěné a prokázané skutečnosti, a proto je třeba uvést, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
25. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, v takových případech nemůže takový výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobí, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde v případech, kdy pachatel ví o možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí možnosti a srozumění).
26. Naproti tomu o vědomou nedbalost [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. O případ nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl (srov . Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 202 a násl.; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 179 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vyd. Praha: Leges, 2019, str. 229 a násl.).
27. Na zavinění obviněného lze usuzovat zásadně z okolností objektivní povahy, tzn. skutečností, za nichž ke spáchání činů došlo (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Formu úmyslu, bude-li zjištěn, je třeba v potřebné míře vysvětlit a odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (§134 odst. 2 tr. ř.), které stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
28. Z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy uvedené kritéria nerespektovaly a závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného dovodily z prostého konstatování judikaturních rozhodnutí a ze závěru, že obviněný věděl o původu práv k družstevnímu bytu z trestné činnosti spáchané bratrem, přesto tato práva převedl na jiného. Uvedené svědčí o tom, že soudy výhrady obviněného dostatečně nebraly na zřetel a ve vztahu k nim a s ohledem na prokázané souvislosti zavinění obviněného neposuzovaly. Pro závěr, že jednal úmyslně, vycházely jen z některých okolností, když některé zcela pominuly. Náležitě nezohlednily nepřehlédnutelné skutkové aspekty zmíněné níže, které jsou způsobilé relevantně zpochybnit volní složku zavinění – subjektivní stránky trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen, tedy že chtěl, či alespoň byl srozuměn s následkem předvídaným trestním zákoníkem v podobě neoprávněné stabilizace stavu, který nastolila trestná činnost, na niž obviněný svým jednáním měl navazovat.
29. Ustanovení §214 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) výslovně neupravuje formu zavinění, proto se užije obecného pravidla obsaženého v §13 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit neb o ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
30. Nelze přisvědčit soudům o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, protože pro takový závěr ve věci chybí potřebné podklady, neboť skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů nedovolují označit obě nezbytné složky úmyslu, tj. složku vědomostní i volní, za naplněné. Je tak třeba souhlasit s námitkou obviněného, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly formou zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, resp. že nesprávně dospěly k závěru, že učiněná skutková zjištění odpovídají zavinění ve formě přímého úmyslu a že lze konstatovat, že obviněný věděl o původu práv k bytu z trestné činnosti a chtěl zároveň narušit zájem chráněný trestním zákonem na ochraně cizího majetku, který se ocitl v ohrožení jednáním obviněného směřujícího ve vyvedení tohoto majetku z dispozice oprávněného vlastníka a v zachování protiprávního stavu vyvolaného základním trestným činem podvodu spáchaným bratrem obviněného. Učiněná skutková zjištění totiž neodpovídají naplnění prvku vůle alespoň ve formě srozumění, a to dokonce ani v podobě smíření ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Pakliže nalézací soud opřel své odůvodnění mj. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 37/2019, lze zdůraznit, že v tomto rozhodnutí skutečně byla řešena otázka tzv. právního omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, který je definován jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané. Možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při spáchání činu.
32. Nejvyšší soud v tomto ohledu považuje za nezbytné zdůraznit některé zcela zásadní okolnosti soudy dosud náležitě nezohledněné, které provázely jednání obviněného a které nepochybně mají vliv na posouzení jeho úmyslu dopustit se trestné činnosti, byť je jinak zřejmé, že skutečně věděl o tom, že práva k družstevnímu bytu byla získána trestným činem bratra a družstevní podíl přesto převedl na další osobu (polemickou není ani hodnota družstevního podílu stanovená znaleckým posudkem). Především obviněný bez vědomí původu neoprávněně získaných práv k družstevnímu bytu tato získal již dne 22. 2. 2013 a zcela v souladu s instrukcemi obsaženými v usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty ze dne 5. 9. 2013 s nimi nedisponoval pod dobu cca 5 roků od nabytí. Oním spouštěcím mechanismem, který poměrně logicky přiměl obviněného k převodu družstevního podílu na P. J., bylo doručení usnesení Okresního soudu v Karviné o zrušení zajištění družstevního podílu dne 25. 9. 2017, zvláště pak za situace, kdy svědkyně V. H. jako faktická uživatelka bytu nehradila poměrně dlouhé období členské příspěvky ani jiné náklady s užíváním bytu spojené. Usnesení o zrušení zajištění družstevního podílu výslovně obsahuje zmínku o tom, že zajištěné hodnoty již pro trestní řízení není třeba, nadto bratr obviněného A. S. byl (rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 3 T 47/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 54/2015) nejen uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil vylákáním členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu od V. H., nýbrž mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stanovena i povinnost nahradit škodu uvedené poškozené ve výši hodnoty tohoto členského podílu 450 000 Kč. Svědek P. J., sám realitní makléř, konzultoval (právě v návaznosti na zrušení zajištění družstevního podílu) možnost převodu práv k bytu na jeho osobu a bylo mu vedením bytového družstva i správcovskou společností I. C. dáno pozitivní stanovisko, o němž byl zpraven i obviněný.
33. Lze též konstatovat, že postup orgánů činných v trestním řízení vedeném proti A. S., bratru obviněného, potažmo státu, jednoznačně nedeklaroval nutnost trvalého zákazu dispozice s členskými právy k bytu, když tato hodnota sice původně byla zajištěna včetně výslovného omezení dispozice s ní, avšak následně po několika letech toto zajištění bylo zrušeno s odůvodněním, že zajištěné hodnoty pro trestní řízení již není třeba, neboť bratr obviněného byl již za podvodnou trestnou činnost pravomocně odsouzen (a byla mu uložena i povinnost náhrady škody). V té souvislosti nelze odhlédnout od povinností, které trestí řád v této souvislosti orgánům činným v trestním řízení ukládá. Obviněný důvodně vznesl otázku, jak má postupovat osoba, jíž věc náleží, pokud dojde ke zrušení zajištění, když je zřejmé, že vůle státních orgánů k dalšímu omezení dispozice s družstevním podílem nesměřovala. Proto bylo třeba důsledně uvážit, že bylo-li zajištění věci zrušeno, nelze a priori odmítnout přesvědčení, že se obviněný důvodně cítil jako subjekt akceptovaný coby vlastník dotčených nehmotných práv, a tedy i mohl disponovat s právy k bytu plně (včetně jejich úplatnému postoupení na P. J.). Jako nepřípadná je třeba vnímat ex post doporučení soudů nižších stupňů obviněnému, že sice mohl s bytem disponovat, ale nikoli ve smyslu převodu družstevního podílu na jinou osobu (tedy v blíže neohraničeném, avšak menším rozsahu, než si obviněný představoval), dokonce měl práva k bytu použít pro účely sanace škody způsobené trestnou činností bratra, a že si mohl a měl vyžádat důsledný právnický servis k analýze jeho právní situace. V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že v rámci hodnocení trestní odpovědnosti obviněného, zejména pak jeho zavinění v podobě subjektivní stránky projednávané trestné činnosti, je třeba vycházet výlučně ze stavu a vědomí obviněného, jaké mohl učinit jako běžný, průměrně orientovaný jedinec. V daném případě však i částečným zaviněním orgánů činných v trestním řízení nastala nejednoznačná situace, v níž obviněný mohl reálně a důvodně dospět k přesvědčení, že jeho jednání není trestním zákonem zakázané. Stejně tak neměl obviněný důvodu rozlišovat, v jakém eventuálně omezeném rozsahu mohl s družstevním podílem nakládat a nebyl jako osoba nijak spjatá s trestnou činností jeho bratra povinen zvažovat postupy, jimiž by fakticky hradil škodu způsobenou jeho bratrem.
34. Rozvedené skutečnosti soudy dosud náležitě nezhodnotily při posouzení vnitřního vztahu obviněného k celé vzniklé a řešené situaci, a tedy závěr o zavinění obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s ohledem na vytknuté nedostatky nemá dostatečnou oporu ve všech soudy zjištěných skutečnostech.
35. Při tomto nedostatku spočívajícím ve vadném posouzení naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a tr. zákoníku Nejvyšší soud považuje i za jednostranné posouzení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a lze souhlasit i s námitkou obviněného, že se zejména odvolací soud, který se uvedenému principu věnoval, nedostatečně vypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi a závěry opřel zejména o to, že jde o typický případ trestného činu podílnictví, ač ze zjištěných skutečností plyne, že tomu tak není. Opakovaně je možno poukázat na výše popsané okolnosti případu, zejména na to, s jakými informacemi, laicky zpracovanými z rozhodnutí policejního orgánu a soudu, mohl obviněný pracovat a jaké závěry z jejich kombinace dovozovat, nadto informován o možnosti jím zvoleného postupu (převedení družstevního podílu na další osobu) svědkem P. J., resp. vedením bytového družstva a správcovskou společností. S ohledem na uvedená zjištění má Nejvyšší soud za to, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio , podle níž je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Jak Nejvyšší soud výše naznačil, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, svědčí o tom, že nejde o běžný přečin podílnictví, a ze všech výše naznačených hledisek, podle kterých mělo být i na zásadu stanovenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku usuzováno.
37. Ze všech shora rozvedených důvodů, zejména proto, že soudy nižších stupňů nedůvodně shledaly za naplněný znak zavinění ve formě přímého úmyslu, a učinily o zavinění obviněného předčasný závěr nerespektující všechna učiněná zjištění, a především odvolací soud se v rámci námitek obviněného při přezkoumávání jím podaného odvolání na důsledné posouzení jejich důvodnosti nezaměřil, a skutečnosti obviněným především k zavinění namítané nezkoumal důsledně z hlediska všech zjištěných skutečností. Proto Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud pochybil v tom, že vadné závěry soudu prvního stupně nenapravil, proto jím vydané rozhodnutí nemohlo obstát a bylo třeba napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 4 To 212/2020, jakož i podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ze shora uvedeného výkladu je přitom zřejmé, že při stávajícím skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů není možno obviněného pro žalovaný skutek odsoudit, protože nejsou naplněny veškeré nezbytné formální znaky trestného činu, který byl v zažalovaném skutku státním zástupcem spatřován.
39. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). S přihlédnutím ke skutečnostem, které prozatím zůstaly opomenuty, opakovaně posoudí zavinění obviněného, nejprve, zda s ohledem na dosud užitou právní kvalifikaci jeho jednání je dáno ve formě úmyslné. Dospěje-li k závěru, že nikoli, zváží též možnost kvalifikace zavinění v nedbalostní formě a v návaznosti na to též možnost kvalifikovat jeho jednání jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, popř. podle zásad časové působnosti trestních zákonů jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 2 tr. zákoníku.
40. Jen pro úplnost k dalším námitkám obviněného Nejvyšší soud zmiňuje, že nepovažoval za opodstatněné výhrady obviněného týkající se okolnosti vylučující protiprávnost činu v podobě tzv. krajní nouze podle §28 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem, na něž správně odvolací soud reagoval (bod 21. odůvodnění jeho rozsudku) a lze též s odkazem na vyjádření státní zástupkyně konstatovat, že u svědkyně V. H., která obývala předmětný byt, práva k němuž používal obviněný, aniž hradila jakékoli členské příspěvky či nájemné (přičemž se svědkyní nebyl v žádném smluvním vztahu), nejedná se rozhodně o situaci „nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákoníkem“. Jakékoli úvahy o možnosti posouzení jednání obviněného v režimu ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku nejsou důvodné.
41. Bude-li odvolací soud na základě všech výše uvedených kritérií moci kvalifikovat jednání obviněného jako naplňující veškeré zákonné znaky některého z úvahu připadajících trestných činů (tj. objektivní i subjektivní stránku jako jeho formální znaky), opakovaně s přihlédnutím ke skutečnostem, které zdůraznil Nejvyšší soud, uváží všechna hlediska pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , jak bylo zdůrazněno výše.
42. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth