ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.852.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 852/2021-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného E. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 To 93/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 161/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 14 T 161/2020, byl obviněný E. T. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti A. L. P., IČO: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 108 623 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené do výroku o vině, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 To 93/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu krádeže podle §205 odst. 2, 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1. během pracovní doby v období od 20. 10. 2020 do 31. 10. 2020, zejména ve dnech 26. 10., 29. – 31. 10. 2020, v objektu společnosti A. L. P., v katastru obce XY, soudní okres Praha-západ, jako agenturní pracovník vykonávající činnost pro společnost A. L. P. na svém pracovišti v hale XY úmyslně odcizil z polic regálů s uskladněným zbožím nejen v oblasti „damage“ mobilní telefon značky Xiaomi Mi 10 Lite 5G Smartphone 6GB 64GB 6.57'' AMOLED v hodnotě 6 400 Kč, 3 kusy mobilních telefonů značky Apple iPhone SE, 64GB, v celkové hodnotě 30 000 Kč, mobilní telefon značky Xiaomi Mi Note 10 lite Midnight Black 64GB v hodnotě 5 000 Kč, mobilní telefon značky Xiaomi Mi 10 Lite 5G Smartphone 6GB 128GB 6.57'' AMOLED v hodnotě 11 800 Kč, mobilní telefon značky Xiaomi Mi Note 10 lite Midnight Black 128GB v hodnotě 9 023 Kč, mobilní telefon značky Apple iPhone 11 128GB BLANCO - MWM22QL/A v hodnotě 15 700 Kč, mobilní telefon značky Apple iPhone SE, 256GB, v hodnotě 12 700 Kč, mobilní telefon značky Xiaomi Poco X3 NFC Smartphone RAM 6GB ROM v hodnotě 5 000 Kč, tablet značky Samsung Galaxy Tab S6 T860 (10.5 Zoll) Wi-Fi, mountain grey v hodnotě 11 000 Kč a hodinky značky Polar A370, activite trackr, v hodnotě 2 000 Kč, a to tak, že toto zboží nejprve na pracovišti vybalil z originálního balení a postupně přenesl ven z místa svého pracoviště přes stanoviště ostrahy a po pracovní směně toto zboží odnesl s sebou, čímž poškozené společnosti A. L. P., IČO: XY, způsobil odcizením těchto věcí celkovou škodu ve výši 108 623 Kč,
2. v době od 18:00 hodin dne 12. 11. 2020 do 03:45 hodin dne 13. 11. 2020 v objektu společnosti A. L. P., v katastru obce XY, XY, soudní okres Praha-západ, jako agenturní pracovník vykonávající činnost pro společnost A. L. P., na svém pracovišti v hale XY během pracovní doby úmyslně odcizil z polic regálů s uskladněným zbožím 3 kusy mobilních telefonů značky Samsung Galaxy A51 Dual SIM 128GB 4GB RAM SMA515F/DS Black v celkové hodnotě 14 400 Kč, mobilní telefon značky Samsung Galaxy A51 4/128 TIM Prism Crush Black, White v hodnotě 4 800 Kč, mobilní telefon značky Samsung Galaxy S10 Lite 128GB Mobile Phone Black Prism Black Android 10 v hodnotě 9 000 Kč, mobilní telefon značky Xiaomi Mi Note 10 Phone 6 GB RAM + 128 GB ROM v hodnotě 9 000 Kč, 2 kusy mobilních telefonů značky Samsung SM-G975F Galaxy S10+ Dual SIM 128GB v celkové hodnotě 22 000 Kč, 2 kusy mobilních telefonů značky Apple iPhone XR (64 GB) Black v celkové hodnotě 22 000 Kč, hodinky značky Honor Watch GS Pro GPS Multi sport - Smart v hodnotě 4 000 Kč, hodinky značky Samsung Galaxy Watch Active 2, 44 mm, Silver v hodnotě 4 000 Kč, a to tak, že toto zboží nejprve na pracovišti vybalil z originálního balení a v průběhu pracovní doby přenesl z místa svého pracoviště přes stanoviště ostrahy a uložil je do své šatní skříňky číslo 6502, načež poté odcizil 2 kusy mobilních telefonů značky Apple iPhone 7 32 GB Black v celkové hodnotě 11 000 Kč a tablet značky New Apple iPad Air 10.9" v hodnotě 16 699 Kč, které vybalil z originálních krabic, uschoval je v oblečení na svém těle a které u něho následně při průchodu stanovištěm ostrahy nalezli pracovníci ostrahy, čímž poškozené společnosti A. L. P., IČO: XY, způsobil odcizením těchto věcí celkovou škodu ve výši 116 899 Kč,
přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 3. 2011, č. j. 4 T 245/2008-363, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2011, odsouzen pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl naposledy podmíněně propuštěn dne 24. 1. 2020, a navíc se uvedeného jednání dopustil v době nouzového stavu, který byl vyhlášen usnesením vlády České republiky č. 957 ze dne 30. září 2020, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 391/2020 Sb., pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů, a navazujícím usnesením vlády České republiky č. 1108 ze dne 30. října 2020 o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2 do 20. listopadu 2020.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 To 93/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, když soudy nedostatečně zkoumaly skutkový stav. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, dopustil, resp. že by se jí dopustil v tvrzeném rozsahu. Pokud jde o skutek pod bodem 1., v inkriminovaných dnech byl v zaměstnání cca 3x, navíc první dva dny se zaučoval, tudíž je vyloučeno, aby za tak krátký čas odnesl tolik zboží. Ostraha by jej dozajista odhalila stejně jako v případě trestné činnosti specifikované pod bodem 2. výroku o vině. Nesouhlasil, že se pohyboval v místech, kam neměl povolen přístup, či že manipuloval se zbožím, se kterým manipulovat nebyl oprávněn (srov. výpověď svědka R. Š.). Vytkl, že pokud by zboží skutečně odcizil, byl by čas, kdy k činu došlo, snadno zjistitelný například z kamerových záznamů a nebyl by stanoven neurčitě. Pro naplnění znaku skutkové podstaty stíhaného trestného činu je stěžejní způsobení škody nejméně ve výši 100 000 Kč, což nebylo prokázáno. Z odborných vyjádření nevyplývá, zda měl subjekt, který tato vyjádření zpracovával, zboží, které měl obviněný odcizit, vůbec fyzicky k dispozici tak, aby mohl posoudit jeho faktickou kvalitu, tzn. zohlednit jeho případné vady, poškození či opotřebení, neboť zboží bylo odcizeno z oddělení poškozených věcí – tzv. „damage“, tudíž nějakými vadami či poškozením skutečně trpělo. Soud prvního stupně proto pochybil, když se na prokázání způsobené škody více nezaměřil, přičemž soud druhého stupně uvedené pochybení nenapravil přesto, že je výše škody určující pro správnou kvalifikaci trestného činu a pro stanovení výměry trestu. Soudy se měly zabývat otázkou, zda byl seznámen s tím, že se jedná o zboží takto vysoké hodnoty, či zda s touto skutečností seznámen být vůbec mohl, když se nacházelo v oddělení poškozených věcí. V případě obviněného se tak mohlo jednat o tzv. skutkový omyl pozitivní ohledně okolností, které naplňují mírnější skutkovou podstatu (§18 odst. 2 tr. zákoníku). Nesouhlasil s odsouzením toliko na základě výpovědi svědka R. Š., coby jediného usvědčujícího důkazu, a vytkl tak nedostatečné prokázání skutkového stavu. V návaznosti na to vyjádřil též pochybnosti o správnosti výroku o náhradě škody.
6. Dále obviněný upozornil, že spáchání trestného činu za nouzového stavu není okolností podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento hovoří pouze o stavu ohrožení státu a válečném stavu, kteréžto nelze se stavem nouzovým zaměňovat. Nouzový stav je reakcí příslušných orgánů na situaci méně závažnou, což se promítá i do procesu jeho vyhlašování. Zatímco o vyhlášení válečného stavu a stavu ohrožení státu rozhoduje Parlament České republiky (viz čl. 43 Ústavy České republiky a čl. 7 ústavního zákona č. 11/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky), k vyhlášení nouzového stavu postačí rozhodnutí vlády (viz čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 11/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky). Stejně tak jako nelze klást rovnítko mezi vážností těchto jednotlivých krizových situací, nelze tak činit, ani pokud jde o závažnost činů spáchaných za dobu jejich platnosti. Jinými slovy, trestné činy spáchané za dobu nouzového stavu se vyznačují podstatně nižší společenskou škodlivostí než trestné činy spáchané za válečného stavu a stavu ohrožení státu, a neměly by být proto ani stejně postihovány.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 To 93/2021, zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání poznamenal, že ta část dovolacích námitek, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů a s odkazy na procesní, nikoliv hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo dovozuje, že se trestné činnosti nedopustil nebo se jí dopustil v menším rozsahu, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Existenci případného extrémního rozporu nevytkl, přičemž zcela pomíjí, že v případě útoku pod bodem 2. výroku o vině, k němuž se v původním řízení doznal, byly všechny odcizené věci nalezeny přímo u něj nebo v jeho šatní skříňce. Hodnota těchto věcí přitom sama o sobě přesahovala částku 100 000 Kč, která je hranicí větší škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §205 odst. 3 tr. zákoníku.
9. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se skutkového omylu, byť dovolatel nepřiléhavě odkazuje na §18 odst. 2 tr. zákoníku. Na omyl o existenci skutkových okolností zakládajících znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dopadá ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku, které hovoří obecně o okolnostech, které jsou znakem trestného činu, a nerozlišuje mezi znaky základních a kvalifikovaných skutkových podstat. Tato námitka však není důvodná, neboť dovolatel pomíjí, že ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku vylučuje odpovědnost pouze za úmyslné zavinění. K větší škodě jako k těžšímu následku, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, však postačuje zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Přinejmenším tato forma zavinění na straně obviněného nepochybně dána byla, a to již s ohledem na množství odcizených věcí a skutečnost, že dovolatel odcizoval vesměs dražší typy mobilních telefonů.
10. V kontextu námitek týkajících se aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku upozornil státní zástupce na závěry rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, jež podrobně citoval. Odvolací soud na tyto závěry reagoval výkladem obsaženým v bodě 7. jeho rozhodnutí, který podle jeho mínění nelze chápat jinak než jako výraz nesouhlasu odvolacího soudu s názory velkého senátu Nejvyššího soudu. Argumentace, podle níž „stěží lze požadovat ještě nějakou těsnější souvislost časovou, místní nebo tematickou“, by sama o sobě použití kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku odůvodnit nemohla. V bodě 8. však odvolací soud poukázal též na věcnou souvislost předmětné krádeže s událostí ohrožující život nebo zdraví lidí, kterou spatřoval v tom, že na pracovišti obviněného byla v důsledku pandemie omezena běžná bezpečnostní opatření - byly vypnuty bezpečnostní rámy, aby se zaměstnanci nehromadili u vchodu a nevytvářely se tak skupiny, v nichž je nákaza nemocí více pravděpodobná. Těchto okolností podle odvolacího soudu obviněný při krádežích využil a jeho jednání mělo úzký vztah k omezení bezpečnostních opatření, které bylo vyvoláno událostí ohrožující život a zdraví občanů na území celé republiky. Státní zástupce upozornil, že dovolatel vůči takové argumentaci odvolacího soudu nebrojí a citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 110/2021 ve svém mimořádném opravném prostředku nezmiňuje. Výtky, které proti aplikaci ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku uplatnil, se s podstatou věci poněkud míjejí. Znakem ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku není spáchání činu za nouzového stavu, ale (mimo dalších okolností v tomto ustanovení alternativně uvedených) za události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Z citovaného judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího nemoc COVID-19 v pandemickém rozsahu nepochybně je událostí vážně ohrožující život a zdraví lidí ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce doplnil, že popis skutku není příliš výstižný a je zde akcentováno především spáchání činu za vyhlášeného nouzového stavu, je zde nicméně konstatováno také to, že nouzový stav byl vyhlášen z důvodů ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na území České republiky.
11. Jelikož dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil důvodně ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce setrval na svých závěrech vyjádřených v dovolání. Poukázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, podle něhož ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. kvalifikované skutkové podstaty, jejímž znakem je spáchání trestného činu krádeže za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, může být aplikováno výlučně tam, kde byla jednoznačně prokázána věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí, kterou by v tomto případě musela být pandemie onemocnění COVID-19. Běžné krádeže podle velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodně nevyžadují exemplární potrestání spočívající v automatickém plošném zvyšování sazby trestu odnětí svobody. Důvodem zpřísnění trestního postihu totiž není samotná událost ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, tedy v tomto případě již zmíněná pandemie, nýbrž vlastní projev pachatele, který zneužívá těchto existujících podmínek ke spáchání trestného činu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že právě výše uvedená věcná souvislost mezi spácháním daného trestného činu a nouzovým stavem nebyla v provedeném trestním řízení prokázána.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného E. T. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
15. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 a 7, body 18.-20. rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4, body 4.-5. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného založenou na tvrzení, že se jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině vůbec nedopustil, a proč jí neuvěřily (přitom ani v podaném dovolání obviněný nijak nezpochybnil spáchání skutku uvedeného pod bodem 2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Dovolací soud přesto dodává, že nalézací soud k bodu 1. výroku o vině vysvětlil, že obviněný se k jeho spáchání částečně doznal při svém výslechu v přípravném řízení a zcela se k němu doznal při vazebním zasedání, přičemž vzhledem k tomu, že při obou těchto výsleších byl řádně poučen o svých právech a výslech byl učiněn za účasti jeho obhájce, soud z těchto dřívějších výpovědí, které byly v rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení, vycházel, neboť měl za to, že výpověď obviněného v hlavním líčení byla účelová a byla vyvrácena dalšími provedenými důkazy, tj. výpovědí svědka R. Š. a kamerovými záznamy. Vina obviněného pod bodem 1. tak nebyla dovozena z jediného sporného důkazu, jak se snažil obviněný prezentovat, nýbrž k takovému závěru nalézací soud logicky dospěl i na základě doznání obviněného, které korespondovalo s výpovědí svědka R. Š. a kamerovým záznamem. Bylo tak spolehlivě prokázáno, kde se v inkriminované období obviněný neoprávněně pohyboval, s jakým zbožím manipuloval předstíraje scannování zboží, přičemž svědek zároveň věrohodně popsal, že obviněný byl podezřelý z krádeží již dříve, proto byl monitorován a ve vhodnou dobu zachycen i s odcizeným zbožím (skutek 2.). Co se týče námitky založené na tvrzení, že je vyloučeno, aby za tak krátký čas odnesl tolik zboží, nalézací soud trefně poznamenal, že obviněný se měl jednání dopustit nejméně při svých čtyřech směnách, tudíž je zjevné, že mohl zboží pronést postupně, popřípadě je mohl odcizit najednou, neboť ve druhém případě (bod 2. výroku o vině), kdy se doznal, odcizil během jediné pracovní směny celkem 12 ks mobilních telefonů, dvoje hodinky a 1 tablet. Výhradě týkající se způsobu stanovení výše škody se dostatečně pečlivě věnoval soud odvolací, s jehož argumentací nelze než plně souhlasit. Úvahu, že pokud obviněný odcizil věci v zóně nazvané „damage“, tak odcizil věci nepatrné hodnosty, často poškozené, označil soud za absurdní. Upozornil na vyjádření samotného obviněného, že sháněl peníze na dárky k Vánocům, a logicky dovodil, že v zájmu obviněného bylo odcizit věci co možná nejvyšší hodnoty a získat tak i co největší zisk z krádeže. Podle soudu byla hodnota věcí stanovena odborným vyjádřením částečně z věcí, které obviněný prokazatelně odcizil a které byly k dispozici, proto lze stěží pochybovat o jejich reálné hodnotě a o jejich ohodnocení. Pokud jde o věci, které k dispozici nebyly, soud konstatoval, že se jedná o zboží stejného charakteru jako v případě bodu 2. Obviněný ve shodě s vyjádřením poškozeného popsal, které věci odcizil, a takové ohodnocení odcizených věcí může v trestním řízení obstát. Shodně se státním zástupcem nutno navíc doplnit, že hodnota věcí, jejichž odcizení obviněný doznal (bod 2. výroku o vině), sama o sobě přesahovala částku 100 000 Kč, která je hranicí větší škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odůvodňuje právní kvalifikaci podle §205 odst. 3 tr. zákoníku.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů (tedy včetně zjištění, že se obviněný dopustil i jednání uvedeného pod bodem 1., v jakém rozsahu a se způsobením konkrétní výše škody) jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněného je relevantní otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (v předchozím se jednalo o výhrady směřující proti správnosti skutkových zjištění soudů).
24. V obecné rovině je vhodné připomenout, že přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Způsobí-li takovým činem též větší škodu a spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, spáchá zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, způsobil tak na cizím majetku větší škodu, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a takový čin spáchal za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
25. Obviněný v dovolání relevantně zpochybnil naplnění zákonného znaku projednávané trestné činnosti spočívajícího ve způsobení větší škody ve smyslu ustanovení §205 odst. 3 a §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku námitkou o možném jednání v tzv. skutkovém omylu pozitivním ohledně okolností, které naplňují mírnější skutkovou podstatu (§18 odst. 2 tr. zákoníku). Je zapotřebí připomenout, že omylem v trestním právu se rozumí neshoda pachatelova „vědění“ (jeho vnímání, jeho představy) se skutečností, ať již proto, že si pachatel vůbec neuvědomil nějakou skutečnost, nebo proto, že o ní měl představu nesprávnou. Tato neshoda se může týkat jak okolností skutkových, tak i ustanovení právních. Z tohoto hlediska je rozlišován omyl skutkový a omyl právní. Z jiného hlediska (v jakém směru se člověk mýlí, zda si o relevantní okolnosti myslí, že není či je) je rozlišován omyl negativní (člověk nezná okolnost podmiňující trestní odpovědnost) a omyl pozitivní, tj. někdo se mylně domnívá, že taková okolnost tu je (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 251-256). Podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Podle §18 odst. 2 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti.
26. Státní zástupce správně konstatoval, že na omyl o existenci skutkových okolností zakládajících znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dopadá ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv §18 odst. 2 tr. zákoníku, jak dovolatel nepřiléhavě odkazoval. Ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku pojednávající o omylu skutkovém negativním hovoří o okolnostech, které jsou znakem trestného činu, a nerozlišuje mezi znaky základních a kvalifikovaných skutkových podstat, poněvadž dikce §18 odst. 1 tr. zákoníku hovoří obecně o znacích (skutkové podstaty) trestného činu, bez dalšího omezení. Nicméně i kdyby dovolatel namítal existenci skutkového omylu negativního, nenamítal by ji důvodně. Jak výše naznačeno, skutkový omyl negativní vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Z dovolací argumentace je patrné, že obviněný spojoval existenci skutkového omylu se znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, tj. se způsobením větší škody. K větší škodě jako k těžšímu následku však postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé [§17 písm. a) tr. zákoníku]. V projednávané věci je přitom zjevné, že nejméně tato forma zavinění byla na straně obviněného ve vztahu k uvedenému těžšímu následku dána, a to s ohledem na množství odcizených věcí a skutečnost, že dovolatel odcizoval vesměs dražší typy mobilních telefonů a jiné elektroniky. Nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že obviněný jako každý běžný občan, nadto zaměstnanec manipulující tímto zbožím každý den, měl rámcový přehled o hodnotě elektroniky toho druhu, s níž nakládal, navíc (jak již bylo výše poznamenáno) celková hodnota odcizených věcí více než dvakrát převyšovala rozhodnou hranici pro stanovení větší škody. S přihlédnutím k počtu věcí, které odcizil, je tedy nepochybné, že musel mít alespoň základní představu o škodě, kterou svým jednáním poškozené způsobí. Jeho námitkám týkajícím se aplikace ustanovení o skutkovém omylu tedy nelze přisvědčit.
27. V rámci relevantně vznesených dovolacích námitek odpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný zpochybnil též naplnění znaku vyjádřenému kvalifikovanou skutkovou podstatou §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu a zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku shledal naplněnou a zdůraznil především skutečnost, že obviněný se stíhaného jednání dopustil ve dnech 20. až 31. 10. 2020 a ve dnech 12. až 13. 11. 2020, tedy v době, kdy byl pro celé území České republiky vyhlášen nouzový stav, jak je zřejmé z příslušných usnesení vlády, jehož vyhlášení mělo přímý dopad do podmínek na pracovišti poškozené, která v době vyhlášeného nouzového stavu měla vypnuté bezpečnostní rámy, a její zaměstnanci tak měli mnohem snazší odcizit ze svého pracoviště elektroniku a jiné věci, které by jinak signalizaci rámů aktivovaly, pokud by tyto byly v provozu. Podle soudu bylo přitom zřejmé, že obviněný si s ohledem na četné informování o nouzovém stavu v médiích i na pracovišti společnosti A. musel být této skutečnosti vědom (bod 19. rozsudku soudu prvního stupně).
28. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a vyložil, že podle jeho názoru obhajoba argumentovala rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, nepřípadně. Konstatoval, že Nejvyšší soud výslovně uvedl, že pokud je dost těsná časová, místní a tematická souvislost mezi stavem, který byl zapříčiněn pandemií nemoci zvané Covid-19, a mezi trestným činem, který byl spáchán, je možno posoudit tento trestný čin jako trestný čin spáchaný za naplnění okolností podmiňujících vyšší trestní sazby. Tuto těsnější souvislost dovozuje Nejvyšší soud buď z charakteru věcí, které byly odcizeny, kdy by se mohlo jednat o předměty důležité k boji s pandemií, nebo z toho, že právě bezpečnostní opatření spojená s pandemií umožnila nebo usnadnila pachateli spáchání trestného činu. Odvolací soud zdůraznil, že v době, kdy došlo k jednání obviněného, byl v důsledku pandemie COVID-19 na celém území České republiky vyhlášen nouzový stav a tato nemoc reálně a bezprostředně významným způsobem ohrožovala životy a zdraví občanů na území celé České republiky. Odvolací soud poukázal na enormní vytížení všech bezpečnostních složek státu a citelné omezení základních práv občanův daném období. V projednávané konkrétní věci pak shledal hmatatelně právě i takovou souvislost, již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zmiňuje. Bylo prokázáno, že v podniku, kde obviněný pracoval, byla v důsledku pandemie omezena běžná bezpečnostní opatření, která slouží k zamezení páchání majetkové trestné činnosti v rámci podniku. V době, kdy se obviněný krádeží dopouštěl, byly vypnuty v důsledku pandemie bezpečnostní rámy, aby se zaměstnanci nehromadili u vchodu a netvořily se zde skupiny, v nichž je možná nákaza nemocí více pravděpodobná. Tato opatření byla vyhlašována závodním rozhlasem, bylo na první pohled evidentní, že bezpečností rámy jsou vypnuty a dochází pouze k namátkovým osobním prohlídkám. Je zřejmé, že obviněný zneužil při krádeži věcí uvnitř podniku těchto okolností, tedy jeho jednání mělo úzký vztah k omezení bezpečnostních opatření, jež bylo vyvoláno událostí ohrožující život a zdraví občanů na území celé republiky v době vyhlášeno nouzového stavu. Tuto skutečnost mohl soud prvého stupně posoudit nejenom z výpovědi svědka R. Š., když měl k dispozici kamerový záznam o osobní prohlídce podezřelého u elektronických rámů (body 6.-9. usnesení odvolacího soudu).
29. Dovolací soud v kontextu rozvedené argumentace soudů nižších stupňů připomíná, že na událost související s výskytem koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu na území České republiky v období asi od měsíce března 2020 reagovala vláda České republiky svým usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. 194, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., jímž vyhlásila podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), nouzový stav na území České republiky, a poté přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření. Podle již opakovaně zmíněného rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (dále též jen „rozsudek Nejvyššího soudu“), nouzový stav nelze považovat za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Velký senát trestního kolegia v této souvislosti zdůraznil, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní aktuálnímu výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový stav, na který není vázána, tedy i tehdy, nebyl-li vládou vůbec vyhlášen nebo nebyl-li Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky již vyhlášený nouzový stav prodloužen. Rozhodující je jen existence takové jiné události, kterou lze sice dovozovat též z formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů státu, ale i z dalších poznatků a informací. Nouzový stav může mít podle názoru velkého senátu trestního kolegia jen podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (např. v daném případě šlo o výskyt koronaviru), byť – jak již bylo shora uvedeno – existence takové události, a tím ani naplnění citované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou podmíněny vyhlášením nouzového stavu. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Nicméně ani zde se nelze omezit jen na vědomost pachatele o samotném vyhlášeném nouzovém stavu, ale jeho zavinění je třeba zjišťovat právě ve vztahu k té události, která vedla k jeho vyhlášení a která odpovídá jejímu charakteru podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (body 25., 26., 28. rozsudku Nejvyššího soudu).
30. Ze zevrubného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu také zřetelně vyplývá, že k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nestačí, že byl čin spáchán v době, kdy zde byla určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu. Přestože to z pouhé slovní formulace citovaného ustanovení není patrné, velký senát vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody (se sazbou od 2 roků do 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Nejvyšší soud v označeném rozsudku dospěl k závěru, že možnost naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem. Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli či se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). Není nezbytné (ani technicky možné) vyjmenovat všechny alternativy, které věcně (nikoli jen formálně) odůvodňují naplnění shora uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť toto posouzení bude vždy souviset s konkrétními okolnostmi spáchaného činu (body 29., 34 rozsudku Nejvyššího soudu).
31. V trestní věci dovolatele přitom soudy nižších stupňů věcnou souvislost jím spáchaného trestného činu krádeže s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí v podobě výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu zjistily, přičemž přesvědčivě vysvětlily, v čem se tato událost projevila na spáchání trestného činu krádeže. Správně argumentovaly odkazem na skutečnost, že vyhlášení nouzového stavu, resp. existence pandemie na území České republiky, měla přímý dopad na úpravu podmínek pohybu zaměstnanců provedenou na pracovišti obviněného. Poškozená společnost A. L. P. omezila běžná bezpečnostní opatření sloužící právě k zamezení páchání majetkové trestné činnosti v prostorách jejího podniku. Aby se zaměstnanci nehromadili u vchodu a nevytvářeli zde větší skupiny osob, v nichž je nákaza uvedenou nemocí více pravděpodobná, byly deaktivovány bezpečnostní rámy (jejichž posláním je detekce kovů při těle procházejících osob právě za účelem odhalování krádeží ze skladu poškozeného), což zaměstnancům zásadním způsobem usnadňovalo odcizení elektroniky či jiných věcí z pracoviště. Navíc došlo opatřením poškozeného k předisponování pracovníků security kontroly a tito se pohybovali více po pracovišti a nebyli ve srovnání s minulým obdobím ve stejném počtu zastoupeni právě u východu z pracoviště, resp. ze skladových prostor. Je přitom nepochybné, že obviněný si byl této skutečnosti vědom, byl součástí široké skupiny zaměstnanců, která byla masivně informována o přijatých opatřeních, a této situace vědomě využil pro spáchání krádeže. Odvolací soud relevantně podotkl, že opatření zavedená na pracovišti poškozené byla vyhlašována závodním rozhlasem, přičemž i na první pohled bylo evidentní, že bezpečností rámy jsou vypnuty a dochází pouze k namátkových osobním prohlídkám. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily a věcně správně uzavřely, proč jimi popisované omezení standardního bezpečnostního opatření na pracovišti poškozené, přijaté skutečně coby důsledek „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, mělo vliv na spáchání činu konkrétně ve prospěch obviněného a jak (ve smyslu shora popsaného rozsudku Nejvyššího soudu) jeho spáchání umožnilo. Tím je dán i pozitivní závěr o existenci tzv. věcné souvislosti mezi spáchaným skutkem a onou jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, kdy souvislost místní a časová nepochybně naplněna byla rovněž. Závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je tudíž v případě obviněného zcela opodstatněn. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud též v souladu a s přihlédnutím k jeho usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 10/2021 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 962/21 odmítnuta). V něm byl vyjádřen názor, že výše zmíněná tzv. věcná souvislost je dána též v případě, kdy obviněný byl v době činu z důvodu pandemie maskován ve tváři rouškou, což přinejmenším ztěžovalo, ne-li znemožňovalo jeho identifikaci. Principiálně totožná situace, kdy jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí měla vliv na spáchání činu ve prospěch obviněného, nastala v projednávané věci, neboť obviněný zjevně využil úpravy poměrů na pracovišti, které byly realizovány v přímé souvislosti s pandemií COVID-19. Byť tato relevantní skutková okolnost nenašla explicitního vyjádření ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je třeba právní názor zaujatý soudy nižších stupňů považovat ze shora uvedených důvodů za správný na základě prokázaných okolností, za nichž byl čin spáchán.
32. Dovolací soud uzavírá, že právní posouzení skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je správné a soudy nepochybily, pokud jednání obviněného podle tohoto ustanovení trestního zákoníku kvalifikovaly. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl relevantně uplatněnými námitkami naplněn.
33. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno dílem z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
34. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného E. T. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth