ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.917.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 917/2021-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 dovolání obviněného D. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Jiřice v jiné trestní věci, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 44 To 73/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 25/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 44 To 73/2021, ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a navazující výroky o náhradě škody poškozeným V. S., nar. XY, bytem XY, a M. S., nar. XY, bytem XY, v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 33 T 25/2020, a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstává napadený rozsudek Městského soudu v Praze beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 33 T 25/2020, byl obviněný D. J. (dále též „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (výrok o vině pod bodem I.), přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným (bod II. 1., 3.) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. 2.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod III.). Za uvedené přečiny a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 3 T 31/2019, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2019, byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 3 T 31/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti výrokům o vině a trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 44 To 73/2021, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (správně měl být uveden i odst. 2 tohoto ustanovení) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku obviněného odsoudil za tyto přečiny a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 1 T 35/2020, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 3T 31/2019, obou pozměněných rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 8 To 308/2020, podle §216 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 8 To 308/2020, a současně zrušil výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 1 T 35/2020, a Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 3 T 31/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených přečinů tím, že
I.
1. dne 8. 10. 2018 ve 14:04 hodin v XY, na čerpací stanici OMV 2201 na stojanu číslo 8 natankoval do osobního motorového vozidla značky BMW 525 TDS TOURING 5/D, modré barvy, RZ: XY, 69,52 litrů paliva MaxxMotion Diesel v hodnotě 2 677 Kč, a aniž by zaplatil, z čerpací stanice po natankování odjel, čímž způsobil poškozené I. B., IČ: XY, škodu ve výši 2 677 Kč,
2. dne 22. 10. 2018 v 7:49 hodin v XY, na čerpací stanici OMV 2201 na stojanu číslo 8 natankoval do osobního motorového vozidla značky BMW 525 TDS TOURING 5/D, modré barvy, RZ: XY, 58,68 litrů paliva Diesel v hodnotě 2 083 Kč, a aniž by zaplatil, z čerpací stanice po natankování odjel, čímž způsobil poškozené I. B., IČ: XY, škodu ve výši 2 083 Kč,
3. dne 2. 11. 2018 v 19:02 hodin v XY, XY, na čerpací stanici Benzina vzal z volně přístupného stojanu na dohušťování pneumatik tlakovou vzduchovou hadici červené barvy o délce 10 m s kovovou koncovkou na huštění pneumatik v hodnotě 600 Kč tím způsobem, že hadici odmontoval ze stojanu, předal ji otevřenými dveřmi vozidla BMW 525 TDS TOURING, modré barvy, RZ: XY, dosud neztotožněné osobě, sedící na místě spolujezdce, nasedl zpět do vozidla a z čerpací stanice odjel, čímž způsobil poškozené R. Č., IČ: XY, škodu ve výši 600 Kč,
4. dne 5. 11. 2018 cca v 7:10 hodin v XY, na čerpací stanici OMV 2201 na stojanu číslo 7 natankoval do osobního motorového vozidla značky BMW 525 TDS TOURING 5/D, modré barvy, RZ: XY, 49,08 litrů paliva MaxxMotion Diesel v hodnotě 1 890 Kč, a aniž by zaplatil, z čerpací stanice po natankování odjel, čímž způsobil poškozené I. B., IČ: XY, škodu ve výši 1 890 Kč,
5. dne 15. 11. 2018 v 18:09 hodin v XY, na čerpací stanici OMV 2201 na stojanu číslo 8 natankoval do osobního motorového vozidla značky BMW 318I 3C, modré barvy, RZ: XY, 53,72 litrů paliva MaxxMotion Diesel v hodnotě 2 068 Kč, a aniž by zaplatil, z čerpací stanice po natankování odjel, čímž způsobil poškozené I. B., IČ: XY, škodu ve výši 2 068 Kč,
a takto popsaného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 4. 2012, č. j. 1 T 151/2011-1020, který nabyl právní moci dne 24. 7. 2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 10 To 302/2012-1111, uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, který vykonal dne 25. 4. 2016,
II.
1. dne 30. 12. 2018 v přesně nezjištěné době od 13:30 hodin do 14:20 hodin v XY, XY, na pozemku parcelní číslo XY, v úmyslu obohatit se uzavřel jako prodávající s poškozeným M. S., narozeným XY, jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl nákladní automobil Avia A 31K, modré barvy, VIN XY, rok výroby 1984, bez registračních značek, s označením XY na rámu vozidla, ačkoliv nebyl vlastníkem tohoto vozidla, převzal kupní cenu ve výši 5 000 Kč, kterou si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému M. S. škodu ve výši 5 000 Kč,
2. dne 30. 12. 2018 v přesně nezjištěné době od 13:30 hodin do 14:20 hodin v XY, XY, na pozemku parcelní číslo XY, v úmyslu obohatit se uzavřel jako prodávající s poškozeným M. S., narozeným XY, jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil značky Volkswagen Sharan 7M, šedé barvy, VIN XY, rok výroby 1997, bez registračních značek, ačkoliv nebyl vlastníkem tohoto vozidla, přičemž k převzetí kupní ceny ve výši 5 000 Kč nedošlo, neboť na místo přijela hlídka Policie České republiky, která poškozeného zpravila o skutečném vlastníkovi vozidla, který neměl v úmyslu vozidlo prodat, čímž by způsobil poškozenému M. S. škodu ve výši 5 000 Kč,
3. dne 25. 5. 2019 cca v 9:30 hodin v XY, XY, na pozemku parcelní číslo XY, v úmyslu obohatit se uzavřel jako prodávající s poškozeným V. S., narozeným XY, jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil značky Ford Galaxy WGR AAA, zelené barvy, VIN XY, rok výroby 1996, bez registračních značek, ačkoliv nebyl vlastníkem tohoto vozidla, převzal kupní cenu ve výši 4 500 Kč, kterou si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému V. S. škodu ve výši 4 500 Kč,
III.
v období od 14. 6. 2019 od 16:00 hodin do 4. 7. 2019 do 11:20 hodin, kdy byl policejním orgánem zadržen v XY, XY, aniž by mu v tom bránily závažné překážky, nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 33 T 119/2017, který nabyl 29. 4. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 9 To 98/2019, ačkoliv dne 11. 6. 2019 osobně převzal výzvu Obvodního soudu pro Prahu 4 k nastoupení trestu do Vazební věznice Praha Ruzyně ve lhůtě nejpozději do 3 dnů od převzetí výzvy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 44 To 73/2021, podal obviněný D. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání, jímž byla nesprávná právní kvalifikace skutku.
5. Konkrétně dovolatel vyjádřil své přesvědčení o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem II. 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož v daném případě nedošlo k převzetí kupní ceny ve výši 5 000 Kč, a nevznikla tak škoda, nemělo být dané jednání kvalifikováno jako pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž mělo být považováno za pouhé vytváření podmínek pro spáchání trestného činu podvodu, tedy za přípravu, která není u přečinu trestná. Nadto poznamenal, že dokončení prodeje nezabránila hlídka Policie České republiky, neboť ta dorazila podle svědků až ve chvíli, kdy již obviněný na místě nebyl a neměl v plánu se na místo vrátit, proto tedy jeho jednání nemohlo bezprostředně směřovat k dokonání trestného činu a nenaplňovalo znaky pokusu trestného činu. Předmětné jednání tak podle jeho názoru není trestným činem.
6. Obviněný zdůraznil, že nelze-li jednání pod bodem II. 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovat jako trestný čin, pak jednáním pod body II. 1. a 3. výroku o vině způsobil celkově škodu ve výši 9 500 Kč, která nedosahuje hranice škody nikoliv nepatrné, jíž se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku s účinností od 1. 10. 2020 rozumí škoda nejméně 10 000 Kč. V této souvislosti upozornil, že v situaci, kdy dojde od spáchání činu ke změně zákona, použije se pozdější právní úpravy, jestliže je pro pachatele příznivější (§2 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Jednání obviněného tak nemělo být kvalifikováno jako trestný čin, už vůbec ne trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze odstranit jinak.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného poznamenala, že dovolatel při své námitce nesprávné právní kvalifikace jednání popsaného pod bodem II. 2. výroku o vině opomenul zákonnou charakteristiku přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako komentářový výklad i judikatorní způsob rozlišení přípravy a pokusu trestného činu. S odkazem na ustálenou judikaturu a komentářovou literaturu poukázala na to, že příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, ale jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného trestného činu a vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane předpokládaný následek, a to vytvářením objektivních podmínek pro následné uskutečnění záměru dokonat konkrétní zvlášť závažný zločin. Naproti tomu pokus již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Zdůraznila, že v nyní projednávaném případě obviněný bezprostředně ohrožoval předmět svého útoku, neboť jeho jednání bylo takového charakteru, že vykazovalo znaky trestného činu podvodu, a tedy nemohlo vyvolávat pouze vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem jeho skutkové podstaty. V daném smyslu připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1123/2011, v němž se Nejvyšší soud věnoval rozdílu mezi přípravou a pokusem trestného činu a uzavřel, že za přípravu nelze považovat jednání, jímž pachatel již naplnil některý ze zákonných znaků trestného činu. Na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů dospěla státní zástupkyně k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný uvedl kupujícího v omyl v zásadních otázkách, které činily zamýšlený obchodní případ validním, přičemž kupující by při znalosti pravého stavu věcí k uzavření kupní smlouvy nepřistoupil. Dovolateli proto nepřisvědčila v názoru, že jeho jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu a že nenaplňuje znaky jeho pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze znaky přípravy trestného činu, která není ve vztahu k přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestná. Z uvedeného důvodu nemohla přisvědčit ani názoru, že do celkové výše škodlivého následku pod bodem II. výroku o vině v podobě nikoliv nepatrné škody nemohla být započtena potenciální výše škody 5 000 Kč pod tímto dílčím bodem a že škoda reálně způsobená zbývajícími dílčími body této části výroku o vině v celkové výši 9 500 Kč nedosahuje kvalifikačního momentu trestnosti podle novely trestního zákoníku s účinností od 1. 10. 2020, a proto není možno žádné jednání pod bodem II. výroku o vině považovat za trestný čin. Konstatovala, že shodnou námitkou se již zabýval odvolací soud pod bodem 10. odůvodnění svého rozhodnutí a správně uzavřel, že právní kvalifikace projednávaného jednání z hlediska své správnosti plně obstojí.
9. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve dvou alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 2) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
12 . Ačkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. předpokládá odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku, lze připustit, že zákonná podmínka, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze v jednom z výroků a současně v ostatních napadených výrocích zůstal nedotčen (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, kdy odvolací soud na podkladě odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a částečně zrušil, avšak pouze ve výroku o trestu, přičemž rozsudek soudu prvního stupně zůstal v rovněž napadeném výroku o vině nedotčen. Obviněný pak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. správně uplatnil jeho druhou alternativu, neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání jsou významnými otázky, zda soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného pod bodem II. 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako pokus přečinu podvodu a následně zda jednání obviněného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž vytkl, že jeho jednání pod bodem II. 2. bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu a mohlo se jednat nanejvýš o vytváření podmínek pro spáchání trestného činu podvodu, tedy o přípravu k trestnému činu, která však v případě přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku není podle §20 odst. 1 tr. zákoníku trestná. Z důvodu nesprávné kvalifikace tohoto dílčího skutku měl za to, že skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, když celková škoda způsobena dílčími útoky nedosahovala škody nikoliv nepatrné, jíž se podle pro něj příznivějšího znění pozdějšího trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč.
16. Námitce obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem II. 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako příprava, která není ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku v případě přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestná, nelze přisvědčit.
17. V této souvislosti není od věci připomenout, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč; podle §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč.
18. Podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslné podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1952 Sb. rozh. tr.). Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.
19. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Prvým pojmovým, obviněným zpochybněným znakem pokusu je jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Takové jednání zahrnuje především případy, kdy pachatel začal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání se pokouší, tedy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je třeba chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět útoku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Za pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jen za jeho přípravu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba považovat jednání, jímž pachatel již naplnil některý ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1123/2011, či ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 273/2012).
20. S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že jednání dovolatele, který jako prodávající uzavřel s poškozeným jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil, ačkoliv obviněný nebyl vlastníkem tohoto vozidla, což kupujícímu zatajil, s kupní cenou ve výši 5 000 Kč, k jejímuž převzetí nedošlo, přesáhlo pouhé stadium přípravy, a to proto, že již svým jednáním, jímž předstíral, že je majitelem prodávaného vozidla, uvedl poškozeného v omyl ohledně své oprávněnosti převést na poškozeného vlastnické právo k danému vozidlu, a to za účelem vylákání kupní ceny, čímž počal naplňovat znaky jím přisuzovaného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je významné, jak zdůraznila i státní zástupkyně ve vyjádření, že uvedení v omyl se týkalo zásadních otázek z hlediska uzavření kupní smlouvy zavazující obě smluvní strany ke splnění dohodnutých podmínek a k jejímuž uzavření by poškozený M. S. nepřistoupil, pokud by mu bylo známo, že na jejím podkladě nemůže od dovolatele nabýt vlastnictví k obchodované věci. Třebaže nedošlo ke způsobení škody a obohacení obviněného ve smyslu dokonání jeho podvodného jednání, protože došlo ke zjištění pravého vlastníka vozidla ze strany Policie České republiky, která o tom, že vlastník vozidla nemá záměr vozidlo prodat, informovala poškozeného, nelze na jednání obviněného pohlížet jinak než jako na jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu podvodu.
21. Dále je třeba zabývat se otázkou, zda bylo jednání obviněného pod bodem II. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně správně kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný (pod body II. 1., 3.), dílem ve stadiu pokusu (pod bodem II. 2.). Zde je namístě zmínit, že soud prvního stupně vyhlásil rozsudek dne 16. 9. 2020, tedy před nabytím účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., k němuž došlo 1. 10. 2020. Odvolací soud však rozhodoval již po nabytí účinnosti zmíněného zákona, a proto se musel také zabývat otázkou časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle §2 odst. 3 tr. zákoníku při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího.
22. Odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 z podnětu odvolání obviněného přezkoumával jak výroky o vině, tak i na ně navazující výroky o trestu a náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně ve vztahu k výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k námitkám obviněného, jejichž podstata byla shodná s těmi, jež byly uplatněny i v dovolání, uvedl, že jednání popsané pod bodem II. představuje na sebe navazující jednání, dílčí útok pod bodem II. 2. vykazuje znaky pokusu a za této situace se škody sčítají, takže celkově daná škoda činí částku 14 500 Kč, v důsledku čehož nelze použít novelu trestního zákoníku (bod 10., str. 6 rozsudku). Proto také zůstal tento výrok o vině obviněného v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn.
23 . Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu se podává, že na jednání obviněného nahlížely jako na pokračování v trestném činu. Tím se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu tedy je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Naplňují-li dílčí útoky stejnou skutkovou podstatu trestného činu, může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem o skutkovou podstatu kvalifikovanou, nebo může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu, případně ve stadiu přípravy (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 35/1961 a č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají (obdobně se sčítá i prospěch), což může být u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku, důležitá skutečnost z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tuto okolnost v definici pokračování vyjadřuje dikce, podle které „dílčí útoky pachatele musí naplňovat, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu,“ a proto není třeba u těch skutkových podstat trestných činů, aby každý dílčí útok naplňoval spodní hranici výše způsobené škody nikoli nepatrné, ale zásadně postačí, aby tuto hranici v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky. Stejný princip se použije i u ostatních hranic škody, tj. škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1290).
24. Pokud má pokračující trestný čin být dílem dokonaný a dílem v jiném vývojovém stadiu, pak je třeba, aby těmi dílčími útoky, jimiž má být takový čin dokonán, byla v souhrnu způsobena škoda požadovaná danou skutkovou podstatou (zde škoda nikoli nepatrná), tedy aby byly naplněny všechny zákonem stanovené znaky dané skutkové podstaty. V případě, kdy škoda již způsobená teprve spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlí způsobit, dosáhne výše škody nikoli nepatrné, jde o pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv o přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.).
25. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině třemi dílčími útoky uvedl poškozené v omyl ohledně pravého vlastníka vozidel, která poškozeným prodal či měl tak v úmyslu učinit, aniž by k tomu byl jakkoliv oprávněn, a to za kupní cenu, která v případě dílčích útoků popsaných pod body II. 1. a 2. činila 5 000 Kč, v případě dílčího útoku pod bodem II. 3. částku 4 500 Kč, přičemž pouze v případě popsaném pod bodem II. 2. nedošlo k jejímu předání. Pokračujícím jednáním obviněného byla dvěma dílčími útoky v souhrnu způsobena škoda ve výši 9 500 Kč, tedy škoda nedosahující výše škody nikoli nepatrné (ad II. 1., 3.), a jedním útokem jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 5 000 Kč (ad II. 2.). Z uvedeného vyplývá, že škoda ani v souhrnu u těch dílčích skutků, u nichž ke způsobení škody a obohacení obviněného došlo, nedosáhla hranice 10 000 Kč, tedy škody nikoli nepatrné podle §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Ve světle dříve rozvedených východisek pro posuzování pokračujícího trestného činu a sčítání škody způsobené jednotlivými jeho útoky je třeba uzavřít, že jednání obviněného popsané pod bodem II. výroku o vině nemohlo být z hlediska absence vzniku škody nikoli nepatrné dokonanými útoky posuzováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný (bod 1., 3.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), nýbrž jako celek vykazuje znaky pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Na základě uvedeného nelze než uzavřít, že odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru ohledně nemožnosti aplikace trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jelikož posouzení trestnosti činu podle tohoto pozdějšího zákona je pro obviněného příznivější. Stejně tak pochybil – na rozdíl od soudu prvního stupně, který rozhodoval ještě před účinností zákona č. 333/2020 Sb. – i v právním posouzení pokračování v trestném činu pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tím je rozsudek odvolacího soudu v části, jíž zamítl odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně směřující též proti výroku o vině pod bodem II. (a v navazujícím výrokům o náhradě škody poškozeným V. S. a M. S.), zatíženo vadou odpovídající dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř
27. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 44 To 73/2021, ve výroku, jímž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a navazující výroky o náhradě škody poškozeným V. S. a M. S. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 33 T 25/2020, a ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je označený soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
28. Ač je obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě, poněvadž obviněný vykonává trest odnětí svobody uložený mu v jiné trestní věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu