ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.949.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 949/2021-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 109/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 154/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 6 T 154/2020, byl obviněný P. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to plynového zapalovače v rozsudku specifikovaného.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 109/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených přečinů tím, že dne 21. 6. 2020 v čase kolem 07:00 hodin v XY na ul. XY ve druhém patře domu v bytě č. 3 během návštěvy u své matky Š. D. přistoupil k poškozenému A. Ch., který spal v pokoji uvedeného bytu, a se slovy "dnes nebudeš spát, podpálím tě celého" šel se zapáleným zapalovačem s butanovou kartuší proti poškozenému A. Ch., který se před ním bránil tím, že se schoval pod peřinu, a i přes to poškozenému opálil část vlasů v oblasti čela, následně svého jednání zanechal a odešel do kuchyně, dále asi za hodinu, když poškozený A. Ch. procházel kuchyní do obýváku, obviněný mu řekl, že mu nedá pokoj a že ho zabije, poškozený odešel do obývacího pokoje za svými dětmi, kde si sedl na pohovku, načež přišel obviněný, znovu zopakoval, že poškozeného zabije, načež v kuchyni obviněný vzal nejprve vidličku a poté kuchyňský nůž, vrátil se s těmito nástroji do obývacího pokoje a hodil je postupně po poškozeném ze vzdálenosti asi 3 metrů, poškozený těmto útokům uhnul, avšak nůž kovovou špičkou narazil do stěny za gaučem, kde ve výšce jednoho metru od země způsobil vryp o rozměru 2x2 cm, hloubky 0,5 cm a spadl na sedačku, načež útoku přítomná Š. D. obviněného následně vytlačila do kuchyně sousedící s obývacím pokojem a zavolala policii, přičemž poškozenému A. Ch. nebylo způsobeno žádné zranění, ale s ohledem k pohrůžkám a užitým zbraním obviněný v poškozeném A. Ch. vyvolal odůvodněnou obavu o život a zdraví, přičemž pouze díky úhybům poškozeného A. Ch. nedošlo u něj ke vzniku závažnějších zranění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 109/2021, podal obviněný P. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Předně poznamenal, že samotný skutek, jak byl prvotně popsán ve skutkové větě obžaloby, byl poměrně značně změněn po provedených výsleších u hlavního líčení, což nebylo jen z důvodu, že matka obviněného svůj původně udělený souhlas s trestním stíháním svého syna odvolala a není již možné toto jednání klást obviněnému za vinu, ale zejména z důvodu značných rozporů ve výpovědích poškozeného A. Ch. z přípravného řízení a hlavního líčení. Měl za to, že s ohledem na rozpory nemůže být poškozený jako svědek věrohodný a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, proč tento soud vycházel z prvotní svědecké výpovědi poškozeného a nikoli z jeho výpovědi z hlavního líčení. Totéž se týká i rozhodnutí odvolacího soudu. Podle obviněného ve věci proti sobě stojí pouze dvě rozdílná tvrzení, a proto měla být zkoumána věrohodnost poškozeného jako svědka. Listinné důkazy podle obviněného ničeho neprokazují. Ze znaleckého posudku MUDr. Margity Smatanové vyplynulo, že pořízená fotografie zaznamenaná na CD nosiči nedokumentuje žádné jednoznačné viditelné poranění, a tento následek nevyplývá z žádného důkazu. Dovolatel zdůraznil, že v důkazní situaci, která v daném případě nastala, tj. v situaci existence „tvrzení proti tvrzení“, je třeba dbát zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Uzavřel, že má za to, že je dána důvodná pochybnost, zda se skutek opravdu stal tak, jak je popsán ve skutkové větě obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně, a jsou tak dány důvodné pochybnosti, zda spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 109/2021, a podle §265k tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve podotkl, že obviněným užitá argumentace neodpovídá uplatněnému, ale ani jinému dovolacímu důvodu, neboť spočívá ve zpochybnění správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění. Zdůraznil, že k takovým námitkám lze přihlédnout pouze v situaci, kdy by bylo možno na jejich základě dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí či existenci tzv. opomenutých důkazů. Žádnou takovou vadu však neshledal. Měl za to, že skutková zjištění svědčící o vině mají jednoznačnou vazbu a lze je z provedených důkazů spolehlivě dovodit. K tomu odkázal na úvahy odvolacího soudu na str. 4 až 7 napadeného usnesení. Především poukázal na výpověď svědka A. Ch. a s ní korespondující listinné důkazy a skutečnost, že se v daném případě nejedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak mínil dovolatel. Uvedl, že v dotčených rozhodnutích jsou obsaženy dostatečné hodnotící úvahy a že souhlasí se soudy, že případné rozpory nemají povahu zásadních nedostatků, které by zakládaly důvodnou pochybnost o vině. Uzavřel, že skutková zjištění soudů ani hodnocení důkazů netrpí žádnými podstatnými vadami, natož vadami extrémními.
8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Případný extrémní rozpor, který ovšem obviněný ani explicitně nevytýkal, v projednávaném případě dán není, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 5–6, bod 14. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5–6, body 19.–23. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14 . Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, na něž obviněný odkazoval, jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
15. Vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován především v podstatných bodech konzistentní a věrohodnou výpovědí poškozeného A. Ch. korespondující s dalšími důkazy. Pokud jde o rozpory mezi výpovědí poškozeného z přípravného řízení a výpovědí z hlavního líčení, na něž dovolatel poukazoval a stavěl na nich svou argumentaci o nevěrohodnosti poškozeného, pak je třeba zdůraznit, že poškozený vypovídal v podstatných bodech o průběhu projednávaného skutku shodně při obou svých výpovědích. Rozdíly v jeho výpovědích spočívaly v detailech, které si již poškozený po uplynutí času od spáchání skutku do konání hlavního líčení přesně nepamatoval, přičemž po předestření své předchozí výpovědi k odlišnostem uvedl, že nejlépe popsal útok obviněného policii, tedy v době časově bližší předmětnému útoku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 14. na str. 5 řádně, logicky a zcela dostatečně vysvětlil, že při činění skutkových závěrů vycházel z výpovědi poškozeného podané v přípravném řízení, neboť v ní uvedl poškozený detaily, na něž si již při podání výpovědi v hlavním líčení nevzpomínal. Předmětná výpověď podaná v přípravném řízení navíc nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména záznamem o přijatém oznámení policii, který potvrzuje, že paní Š. D. podala předmětného dne oznámení na svého syna, který ji napadal a ohrožoval nožem (č. l. 64), protokolem o vydání věci, jímž bylo zjištěno, že Š. D. vydala policejnímu orgánu tmavý plynový zapalovač s kartuší, kterým měl podle výpovědi poškozeného obviněný na poškozeného útočit a spálit mu jeho prostřednictvím vlasy (č. l. 127), protokolem o prohlídce těla poškozeného, při níž bylo zjištěno, že poškozený měl v oblasti nad čelem a levým spánkem vlasy částečně opálené (č. l. 100), dále protokolem o ohledání místa činu, z něhož vyplynulo, že nad sedačkou, na níž podle své výpovědi seděl poškozený, je ve zdi patrný vryp do omítky, pod nímž se nacházel nůž a také vidlička, což potvrdilo výpověď poškozeného, že po něm obviněný házel nůž a vidličku (protokol včetně fotodokumentace na č. l. 92–97). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a potvrzují verzi děje, jak ji popsal poškozený při své výpovědi v přípravném řízení i v hlavním líčení, v detailech pak potvrzují výpověď poškozeného podanou v přípravném řízení a zcela vylučují obhajobu obviněného, že se předmětného skutku nedopustil. Znaleckým posudkem MUDr. Margity Smatanové z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo zjištěno, jaké následky na zdraví poškozeného jednáním obviněného hrozily (viz č. l. 209–219). Pokud jde o obviněným namítanou neexistenci jakéhokoliv prokazatelného zranění poškozeného, je třeba zdůraznit, že ani ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nevyplývá, že by měl obviněný poškozenému jakékoliv zranění způsobit, vyjma opálení části vlasů, které bylo potvrzeno prohlídkou těla poškozeného a zaznamenáno na protokolu o jeho prohlídce, ačkoliv nebylo zjevné z přiložené fotodokumentace z důvodu nedostatečné kvality. Znalkyně MUDr. Margita Smatanová zjištění týkající se opálenosti části vlasů poškozeného nikterak nerozporovala, pouze uvedla, že z fotografií není schopna daný nález vyhodnotit (viz její výpověď v hlavním líčení zaznamenaná v protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 2. 2021 na č. l. 235–237). Skutková zjištění tak nejsou v rozporu s provedeným dokazováním, ani co se týče následků jednání obviněného na zdraví poškozeného. Ostatně obviněný nebyl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko pokusem tohoto přečinu podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž odpovídá povaha útoku i použití zbraní. Souhrn provedených důkazů, jmenovitě důkazů obviněného usvědčujících, tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
16. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, nemohou obstát. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, v dovolání neuvedl jakoukoliv relevantní konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Z uvedených důvodů se dovolací soud nezabýval posouzením skutku z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu