ECLI:CZ:NS:2022:11.TCU.197.2022.1
sp. zn. 11 Tcu 197/2022-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 24. 8. 2022 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky M. K., nar. XY, rozsudkem Okresního soudu ve Zvoleni, Slovenská republika, ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 T 74/2015, se zamítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zvoleni, Slovenská republika, ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 T 74/2015, který nabyl právní moci téhož dne, byl M. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §207 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) slovenského trestního zákona, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se M. K. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
přestože mu byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, Česká republika, č. j. 15 C 131/2010-20 ze dne 27. 7. 2010, pravomocným dnem 2. 9. 2010 uložena povinnost platit na nezletilou „AAAAA“ (pseudonym) výživné v měsíční výši 500 Kč, od 8. 12. 2006 do 31. 7. 2010 a výživné v měsíční výši 1.000 Kč od 1. 8. 2010, vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky nezletilé M. H., nar. XY, tuto zákonnou povinnost v místě svého trvalého bydliště, okres XY a na jiných místech v období od měsíce srpna 2013 do 17. 8. 2015 řádně a včas neplnil, když na výživném zaplatil jen dne 31. 8. 2013 částku 998 Kč, dne 26. 9. 2013 částku 750 Kč, dne 18. 10. 2013 částku 997 Kč, dne 21. 11. 2013 částku 921 Kč, dne 20. 1. 2014 částku 398 Kč, dne 20. 2. 2014 částku 530 Kč, dne 18. 3. 2014 částku 530 Kč, dne 17. 4. 2014 částku 479 Kč, dne 20. 5. 2014 částku 532 Kč, dne 19. 6. 2014 částku 478 Kč, dne 21. 7. 2014 částku 478 Kč, dne 28. 8. 2014 částku 537 Kč, dne 24. 9. 2014 částku 532 Kč, dne 18. 12. 2014 částku 1.067 Kč a dne 20. 3. 2015 částku 922 Kč, tj. celkem na výživném zaplatil částku 10.149 Kč, v důsledku čehož oprávněné pro nedostatek základních prostředků nutných pro život musely finančně a materiálně vypomáhat její sestra K. K., nar. XY a matka J. H., nar. XY, přičemž obviněný je od 20. 5. 2013 evidován na příslušném Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny ve XY jako uchazeč o zaměstnání, je poživatelem dávky v hmotné nouzi jako společně posuzovaná osoba, nepobírá žádnou dávku vyplácenou Sociální pojišťovnou, v období od 1. 4. 2014 do 31. 10. 2014 a od 4. 11. 2014 do 15. 12. 2014 byl zaměstnán v Z. d., XY, na základě dohody o provedení práce, aniž požádal o snížení výživného, čímž mu vůči oprávněné M. H., trvale bytem Česká republika, XY vznikl dluh na výživném ve výši 14.851 Kč, a takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu ve Zvoleni, sp. zn. 4 T 131/2012 ze dne 10. 7. 2013, pravomocným dnem 10. 7. 2013, uznán vinným z přečinu zanedbání povinné výživy podle §207 odst. 2 tr. zákona.
3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
5. Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení §4 ost. 4 se použije obdobně.
6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že M. K. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem (soudem jiného členského státu Evropské unie) a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
7. V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. Odsouzený M. K. dlouhodobě a opakovaně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svou nezletilou dceru, v důsledku čehož matka nezletilé, která neměla dostatek prostředků k úhradě základních potřeb dítěte, byla odkázána na pomoc své rodiny. Kritérium závažnosti činu tedy naplněno je. Nikoli však kritérium druhu uloženého trestu. Z obsahu rozsudku Okresního soudu ve Zvoleni, Slovenská republika, ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 3 T 74/2015, jakož i z opisu z evidence Rejstříku trestů z bodu ad 2) zvláštní části bylo zjištěno, že jmenovanému byl za výše uvedenou trestnou činnost uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Je bez významu skutečnost, že s ohledem na to, že se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil další trestné činnosti, došlo usnesením Okresního soudu ve Zvoleni, Slovenská republika, ze dne 30. 4. 2018, č. j. 3 T 74/2015-205, k modifikaci podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný.
8. Nejvyšší soud v tomto kontextu připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž „…se za citelný trest odnětí svobody odůvodňující zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů považuje nepodmíněný trest …v trvání alespoň jednoho roku.“ A tedy „… se rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona vydává pouze u uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozsahu minimálně jeden rok …“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010 a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013). Obdobný právní názor byl vysloven v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. v usnesení ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tcu 12/2006, kdy ve vztahu k hierarchii druhů trestů Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že „…uložený podmíněný trest odnětí svobody vzhledem ke svému charakteru, zařazení v hierarchii sankcí v českém trestním právu a vzhledem k jeho konkrétní výměře postup podle shora uvedeného ustanovení (tj. tehdejšího ustanovení §4 odst. 2 zákona – nyní jde o §4a odst. 3 zákona) neodůvodňuje.“ K tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 83/2002, sp. zn. 11 Tcu 51/2005, sp. zn. 11 Tcu 69/2006, sp. zn. 11 Tcu 14/2007, sp. zn. 11 Tcu 166/2014). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal důvod ke změně této judikatury.
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ohledně odsouzeného M. K. návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky, nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu