ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.674.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 674/2022-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného J. J. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 67 To 26/2022-255, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 96/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2021, č. j. 67 T 96/2021-223, byl obviněný J. J. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině rozsudku) a jednak zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině rozsudku). Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
I. dne 11. 8. 2021 kolem 22:27 hodin v XY, po předchozí společné dohodě spočívající v prodeji pervitinu třetím osobám byl J. S. v přítomnosti
obviněného J. J. osloven P. H., narozeným XY, za účelem nákupu pervitinu, přičemž J. S. s vědomím obviněného J. J. a za jeho přítomnosti předal P. H. plastový sáček s přítlačným uzávěrem obsahující zbytky bílé krystalické látky, ze nějž P. H. předal obviněnému J. J. částku ve výši 80 Kč, a to s vědomím J. S. a za jeho přítomnosti, kdy následnou chemickou expertízou byla v methanolovém výplachu sáčku zjištěna přítomnost metamfetaminu, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a tohoto jednání se obviněný J. J. dopustil navzdory tomu, že byl dne 19. 4. 2021 odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 30/2021, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2021, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 8. 6. 2023, a k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy celkem ve výši 12 500 Kč,
II. dne 14. 8. 2021 kolem 18:55 hodin v XY, odsypal z plastového sáčku za pomoci svého zavíracího nože J. S., narozenému XY, do jím připravených 2 ks plastových sáčků bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 0,039 g, v níž byla následnou chemickou expertízou zjištěna přítomnost metamfetaminu, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a tohoto jednání se dopustil navzdory tomu, že byl dne 19. 4. 2021 odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 30/2021, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2021, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 8. 6. 2023, a k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy celkem ve výši 12 500 Kč.
2. Za uvedené zločiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 80 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 67 To 26/2022-255, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Letáčka, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu, neboť má za to, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nadto je přesvědčen, že soudy obou stupňů posoudily nesprávně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž nedostály povinnosti vykládat znaky trestného činu tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
5. V podrobnostech dovolatel namítá (obsahově i formulačně zcela shodně jako již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, bez provedeného důkazu v podobě výslechu P. H. a spoluobviněného J. S. nelze s jistotou učinit závěr o tom, že se tento takto skutečně stal. Vyslovuje názor, že bez výpovědi P. H. je jakýkoli závěr o povaze předmětu jím převzatého, resp. jemu předaného toliko spekulací, stejně jako je jen spekulací, která nemá základ v dokazování, i to, že by se dohodl s výše jmenovaným spoluobviněným na prodeji pervitinu třetím osobám. Tvrdí, že mezi ním a spoluobviněným J. S. byla řešena toliko otázka úhrady za větší množství cigaret, které rozdal tomuto spoluobviněnému, P. H. (jehož předtím odmítl, když po něm požadoval drogy) a další přítomné ženě, takže ony „drobné“ považoval za příspěvek na předané cigarety, přičemž je přesvědčen, že tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Jestliže soud prvního stupně považoval za stěžejní důkaz kamerový záznam, má za to, že z tohoto nelze určit, co bylo mezi ním, spoluobviněným J. S. a P. H. předáváno; vyjma jakési interakce mezi jmenovanými osobami lze jen stěží rozpoznat, zda bylo něco předáno a co konkrétně bylo předáno. Usuzuje, že závěr soudu prvního stupně je založen jen na předpokladu či spekulaci dané zřejmě praxí nebo přesvědčením soudu, že pokud se v parku u hlavního nádraží setkají tři narkomani a vzájemně mezi sebou komunikují a něco si předají, jedná se vždy a výlučně o předání zakázané látky. Co se týče skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tvrdí, že to byl on, kdo kupoval pervitin od J. S., nikoli jmenovaný od něj, a vzhledem k tomu, že tento měl k dispozici větší množství, než na jaké on měl finanční prostředky, došlo k odsypání části pervitinu, které provedl on z toho důvodu, že měl u sebe potřebný nástroj – nůž. V této souvislosti zdůrazňuje, že ve výpovědi svědka P. V., policisty, přestože tento je od počátku jejich setkání sledoval, není žádná zmínka o tom, kdo jako první začal manipulovat s předmětným „větším“ sáčkem (z něhož bylo odsypáno do menšího sáčku), a ani o tom, že by tento svědek zaregistroval předání finančních prostředků. S ohledem na uvedenou verzi skutkového děje má za to, že nebyla naplněna skutková podstata daného trestného činu, když manipulace se zakázanou látkou za účelem oddělení si části, kterou určitá osoba hodlá použít pro vlastní potřebu, není znakem této skutkové podstaty.
6. V navazující části své dovolací argumentace obviněný (ve vztahu k oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným) vytýká, že dokazování provedené soudem prvního stupně nelze považovat za dostatečné k tomu, aby byla vyvrácena jeho obhajoba, tj. provedené důkazy nemohou samy o sobě ani ve svém souhrnu vést k jednoznačnému závěru, že se věc nestala tak, jak tvrdí, a zároveň, že se stala právě a jedině tak, jak bylo uvedeno v obžalobě či ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zdůrazňuje, že i nepravděpodobná varianta musí být zcela jednoznačně vyloučena, jinak nelze učinit závěr o vině odsouzeného.
7. V dalším textu dovolání se obviněný zaměřuje na otázku společenské škodlivosti jeho jednání, přičemž v tomto ohledu uvádí obecná východiska a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu s tím, že vyslovuje názor, že materiální korektiv s důsledkem neuplatnění trestní odpovědnosti lze v daném případě legitimně použít proto, že v §283 odst. 1 tr. zákoníku je neurčitým způsobem vymezena spodní hranice trestnosti. Je přesvědčen, že si lze jen stěží představit provedení posuzovaného zvlášť závažného zločinu způsobem, který by byl ještě méně společensky škodlivý než v jeho případě; poukazuje přitom na minimální četnost, nepatrné množství drogy, zanedbatelnou, resp. žádnou finanční úhradu, předání mezi osobami dlouhodobě závislými, jež vše činí z předmětného jednání, byť typově a formálně společensky velmi závadového, jednání na samé hranici trestnosti, v jehož případě i při naplnění formálních znaků nelze uplatnit trestní odpovědnost.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 67 To 26/2022-255, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svým přípisem ze dne 1. 8. 2022 sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
11. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu.
13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
14. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
15. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů soudy a neúplnost dokazování v dané trestní věci, v důsledku čehož zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Současně konstatuje, že jeho zbývající dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný vytýká chybné vyhodnocení společenské škodlivosti jeho jednání soudy s tím, že má za to, i při naplnění formálních znaků daných trestných činů nelze v jeho případě uplatnit trestní odpovědnost, přestože deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá, není důvodná. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
18. Obviněný s poukazem na citovaný dovolací důvod předně rozporuje skutková zjištění soudů stran skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména, pokud byla učiněna na podkladě stěžejního důkazu – kamerového záznamu, přičemž namítá, že bez provedení důkazů – výpovědí spoluobviněného J. S. a P. H. nelze s jistotou učinit závěr, že po předchozí dohodě se spoluobviněným J. S. společně s ním prodal pervitin P. H., a tvrdí, že v případě převzatých finančních prostředků se jednalo o platbu za cigarety, jež poskytl na místě přítomným osobám. Nesouhlasí ani se skutkovými závěry učiněnými soudy ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když popírá, že prodal J. S. pervitin, a uvádí, že naopak jmenovaný prodal pervitin jemu a on si od něj pro vlastní potřebu odsypal takové množství, za něž byl schopen zaplatit, přičemž uplatňuje námitky i ke způsobu hodnocení výpovědi svědka P. V.
19. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje v případě obou daných skutků.
20. Nad rámec shora uvedeného konstatování Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že zmíněné námitky obviněného obsahově v zásadě odpovídají první variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na niž však dovolatel ani neodkazuje, ani v jejím smyslu výslovně nenamítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětných dvou trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pro úplnost a na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších instancí Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci takového zjevného rozporu . V této souvislosti je vhodné připomenout, že shora uvedenými skutkovými a procesními námitkami obviněného se zabývaly již oba soudy nižších instancí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku (zejména v jeho bodech 24. až 27.) řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak zejména, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného a jeho výpověď považoval za nepravdivou, účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy, a proč svá skutková zjištění o tom, že obviněný společně s obviněným J. S. prodal pervitin P. H., opřel o kamerový záznam a dále zejména o protokoly o vydání věcí a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a o tom, že obviněný poskytl pervitin J. S. učinil na podkladě výpovědi svědka P. V., jež korespondovala s dalšími provedenými důkazy (protokolem o vydání věci, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie). V bodu 6. odůvodnění svého rozsudku rovněž dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, z jakých důvodů (pokud jde o skutek pod bodem I.) nebyly provedeny k důkazu výslechy P. H. a spoluobviněného J. S. a proč považoval důkazy, jež měl k dispozici, za zcela dostačující k rozhodnutí v této věci, resp. že měl po provedeném dokazování v hlavním líčení (i bez výslechů jmenovaných) skutkový stav potřebný k rozhodnutí v dané věci za prokázaný. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho body 8. až 11.). Také tento soud se řádně zabýval a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání a zejména s jeho setrvalou verzí skutkového děje ohledně obou posuzovaných skutků, přičemž nepřehlédl ani jeho výhradu, že jeho vina v případě skutku pod bodem I. nebyla jednoznačně prokázána za situace, kdy nebyli vyslechnuti spoluobviněný J. S. a P. H.; k posledně uvedené námitce přitom poukázal mimo jiné i na to, že žádná z procesních stran ani v rámci řízení u soudu prvního stupně, ani v rámci řízení u odvolacího soudu jejich výslech nenavrhovala (lze doplnit, že z důvodu nesouhlasu obviněného se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení P. H. a spoluobviněného J. S. nemohly ani tyto být čteny k důkazu). Tento soud se též pečlivě zabýval ve věci provedenými zásadními důkazy – kamerovým záznamem a výpovědí svědka P. V. – a shledal, že stran veškerých rozhodných skutečností nezbytných pro rozhodnutí ve věci bylo provedené dokazování zcela dostačující a soud prvního stupně na podkladě těchto důkazů a dále listinných důkazů, jimž korespondovaly, učinil správná skutková zjištění, jež měla v provedených důkazech plnou oporu. Nejvyšší soud (jenž se rovněž sám seznámil mimo jiné i s obsahem předmětného kamerového záznamu, jeho vyhodnocením a fotodokumentací) se s hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudů obou stupňů ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci neshledal žádný, natož případný (ovšem obviněným výslovně ani netvrzený) zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků daných trestných činů, a obsahem provedených důkazů.
22. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
23. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dále namítá, že i při naplnění formálních znaků skutkových podstat daných trestných činů, žádné z jeho jednání nelze považovat za čin společensky škodlivý, a v jeho případě tedy nelze uplatňovat trestní odpovědnost. Vytýká pak soudům obou stupňů, že posoudily nesprávně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio . Nejvyšší soud shledal, že ačkoli takto formulovanou námitku obviněného pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, tato není důvodná.
24. K uvedené námitce obviněného je třeba nejprve připomenout, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
25. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
26. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního, resp. správního v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované jednání obviněného vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených (srov. bod 29. odůvodnění jeho rozsudku), neboť v dané věci by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, zejména norem práva civilního a správního, nebylo dostatečně efektivní. Obviněný se trestné činnosti dopouští dlouhodobě a opakovaně, od páchání předmětné trestné činnosti jej neodradila ani skutečnost, že v nedávné době byl odsouzen pro totožnou trestnou činnost (jednalo se přitom o v podstatě identické jednání – prodej pervitinu společně s dalším obviněným ve XY v Praze 1) a nacházel se ve zkušební době podmíněného odsouzení.
27. Protože Nejvyšší soud se již dříve obdobnými případy, jako je i nyní projednávaná trestní věc obviněného, zabýval ve svých usneseních ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 11 Tdo 87/2022, připomíná zde též své závěry stran aplikovatelnosti §12 odst. 2 tr. zákoníku na zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
28. Stejně jako ve výše označených rozhodnutích i v trestní věci obviněného není z hlediska posouzení konkrétní společenské škodlivosti jeho jednání významná jen ta skutečnost, že poskytl jednak P. H. bílou krystalickou látku za cenu 80 Kč, v níž byla následně zjištěna přítomnost metamfetaminu, a jednak J. S. bílou krystalickou látku o hmotnosti 0,039 gramu, v níž byla následně zjištěna přítomnost metamfetaminu (když skutečnosti, že se tak stalo za zanedbatelnou, resp. žádnou finanční úhradu a mezi osobami dlouhodobě závislými, zásadními z tohoto hlediska nejsou). Přitom platí, že základní skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku nestanovuje – na rozdíl od trestných činů podle §284 či §285 tr. zákoníku – žádnou minimální kvantitativní hranici co do množství omamné či psychotropní látky, přípravku tuto obsahujícího, prekursoru nebo jedu, s nimiž pachatel neoprávněně nakládá, popř. které vyrobí. Ne každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, je však nezbytné posoudit jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (viz VICHEREK, R. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2247-2248. a judikatura citovaná v bodu 10. tohoto usnesení). Lze tedy konstatovat, že pokud by se obviněný dopustil v obou případech toliko přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, bylo by namístě patřičně zvažovat, zda dané činy s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nejsou trestnými činy z důvodu jejich nedostatečné společenské škodlivosti, a to za předpokladu, že posuzované skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Tak jako ve výše vzpomenutých trestních věcech je i nyní v případě obviněného podstatné, že jeho jednání se zcela zřejmě nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti. To proto, neboť obviněný se nedopustil pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž současně svým jednáním v obou případech naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což zvyšuje konkrétní společenskou škodlivost jeho trestných činů. Vzhledem k tomu, že trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je co do formy zavinění trestným činem úmyslným (srov. §13 odst. 2 tr. zákoníku) a horní hranice zákonné trestní sazby stanovaná za trestný čin podle §283 odst. 2 tr. zákoníku činí deset let, platí, že z hlediska kategorizace trestných činů je nutné každé z obou jednání obviněného posoudit jako zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku. U této subkategorie zločinu (srov. §14 odst. 2 a 3 tr. zákoníku) přitom přímá aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu jen výjimečně. Byť množství metamfetaminu, s nímž obviněný v každém z obou případů nakládal, nebylo významné, naplněním dalšího zákonného znaku v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se tento případ vymyká běžné „spodní“ hranici trestnosti, přičemž navíc obviněný v blízkém časové rozpětí tří dnů spáchal dva takové zvlášť závažné zločiny.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. J. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu