ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.770.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 770/2022-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2022 o dovolání obviněného D. T. L. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, trvale bytem XY, občana Vietnamské socialistické republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. 11 To 18/2022-307, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 10/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. T. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 1. 2022, č. j. 22 T 10/2021-256, byl obviněný D. T. L. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
od přesně nezjištěné doby do 15:14 hodin dne 7. 5. 2021 dovezl z Polské republiky do České republiky přes hraniční přechod u obce XY do XY, ulice XY, kde byl zastaven hlídkou odd. 62 Mobilního dohledu Celního úřadu pro Liberecký kraj, v bílé igelitové tašce s nápisem Wielokrotka v 10 igelitových zatahovacích sáčcích za sedadlem řidiče vozidla zn. Audi A6, RZ XY, 25 982 kusů tablet léku zn. Cirrus o hmotnosti 9 964,1 g obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, kdy z uvedeného množství by se dalo izolovat 2 494,3 gramu hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 1 837,1 gramu hydrochloridu metamfetaminu, přičemž celní hlídce se snažil zakrýt svou pravou totožnost tím, že jí předložil řidičský průkaz a povolení k pobytu znějící na jméno V. B. C., nar. XY, neboť věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 5 T 68/2019 – 127 ze dne 5. 8. 2020, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2020, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, a uvedeného jednání se dopustil s vědomím, že efedrin (pseudoefedrin) je prekursor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a metamfetamin (pervitin) je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil dva tresty propadnutí věci týkající se věcí konkretizovaných ve výroku o trestu jeho rozsudku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (ta tak učinila v neprospěch obviněného do výroku o trestu propadnutí věci) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 11 To 18/2022-307, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Tandlera, advokáta, dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
5. Dovolatel vznáší námitky konkrétně k provedeným prohlídkám vozidla, které řídil. Předně namítá (shodně jako již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že průběh prohlídky vozidla celníky a postup, který prohlídce předcházel, nebyl v souladu se zákonem. Zdůrazňuje, že příslušníkům Celní správy, kteří vozidlo kontrolovali, bylo ze všech okolností zřejmé, že jim nerozumí; z toho pak plyne, že nevěděl, jaký je statut prohlídky vozidla a k čemu může jeho souhlas s touto prohlídkou vést. V návaznosti na uvedené a s poukazem na to, že prohlídka vozidla celní správou je správním řízením sui generis , vytýká, že nebylo postupováno podle pravidel správního řádu, konkrétně podle jeho §16 odst. 3, který zakotvuje právo na tlumočníka každému, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede. Nesouhlasí tak s argumentací odvolacího soudu, jenž se s jeho názorem neztotožnil a konstatoval, že daná prohlídka podle §35 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“), není správním řízením, nýbrž je tzv. jiným úkonem celního orgánu. Namítá dále, že nebyl, a vzhledem k jazykové bariéře ani nemohl být, poučen podle §22 citovaného zákona, tj. o právních důvodech služebního úkonu a o svých právech. Ze zmíněných důvodů považuje postup celníků za nezákonný a v důsledku toho pak za nezákonnou i samotnou prohlídku vozidla.
6. V dalším textu dovolání se obviněný zaměřuje na následnou prohlídku vozidla provedenou, a to jako neodkladný a neopakovatelný úkon, podle trestního řádu. Namítá (opět shodným způsobem jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že tato (stejně jako jeho předchozí výslech podle §84 tr. řádu) byla provedena bez účasti obhájce, přestože bylo telefonicky předjednáno, že s ní bude započato až po jeho příjezdu na místo; obdobně, tj. aniž by měl možnost poradit se se svým obhájcem, udělil souhlas s předmětnou prohlídkou podle §83a odst. 3 tr. řádu. Zdůrazňuje navíc, že z žádných dokumentů obsažených v trestním spise nevyplývá, že by byl před zahájením prohlídky v jazyce, kterému rozumí, poučen o tom, k čemu může prohlídka a udělený souhlas vést a jaké jsou důsledky udělení souhlasu s prohlídkou. V této souvislosti vyslovuje i domněnku, že v době udělení souhlasu s prohlídkou nebyl na místě přítomen tlumočník; pokud by na místě totiž přítomen byl, pak nebyl důvod, aby jeho jméno nebylo na listině obsahující souhlas vytištěno, a bylo dopisováno ručně tužkou, když nadto i samotní svědci uvedli, že tlumočník dorazil na místo až v průběhu úkonu. Konečně poukazuje na to, že na listině obsahující souhlas absentuje poučení o následcích, které by provedení prohlídky mohlo mít, a dále poučení o právu na právní pomoc. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má za to, že daný souhlas s prohlídkou nelze považovat za udělený, prohlídka proběhla bez přítomnosti obhájce i tlumočníka, a její výsledek (za situace, kdy nebyl vydán příkaz k prohlídce) tak nelze v daném trestním řízení použít jako důkaz.
7. Ze shora zmíněných důvodů obviněný vyslovuje názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného konstatuje, že jeho výtkám nelze přisvědčit. Předně zdůrazňuje, že prvotní kontrola vozidla probíhala podle zákona o celní správě, v zásadě podle §35 odst. 1 písm. a), b) tohoto zákona, přičemž je zřejmé, že vzhledem k naprosté jednoduchosti daného úkonu a jeho zřejmému účelu spočívajícímu v kontrole vozidla, jakož i s ohledem na jednoduchý, čitelný a předvídatelný postup celníků byl obviněný schopen tento postup v dostatečném rozsahu chápat; o tom svědčí i to, že obviněný reagoval na postupy a pokyny celníků naprosto adekvátně. Absence tlumočníka v rámci předmětné prvotní kontroly tedy nebyla obviněnému na újmu, neboť její účel a smysl mu musel být zřejmý i bez tlumočníka. Státní zástupce navíc poukazuje na to, že z žádného předpisu nevyplývá, že by bylo nutno zajistit tlumočníka v rámci úkonů realizovaných podle výše citovaného ustanovení zákona o celní správě, a též na to, že odvolací soud správně zdůraznil, že inkriminované úkony s ohledem na jejich povahu nejsou správním řízením a neprobíhají v režimu správního řízení, neboť se jedná o tzv. faktický zásah orgánu veřejné moci; kromě toho zdůrazňuje, že rozhodující usvědčující důkaz byl opatřen až následně, a to v rámci trestního řízení, takže prvotní kontrola je v tomto směru bez významu.
9. Státní zástupce neshledal důvodnými ani další námitky obviněného, jejichž prostřednictvím brojí proti nezákonnosti postupu v rámci prohlídky vozidla ve smyslu trestního řádu. S poukazem na bod 24. usnesení odvolacího soudu především uvádí, že tlumočník byl při prohlídce přítomen, takže obviněný nyní nemůže namítat, že by neměl k dispozici překlad probíhajících úkonů, stejně jako ani to, že by nerozuměl tomu, s čím vyslovuje souhlas. S ohledem na svéprávnost obviněného a na to, že díky přítomnosti tlumočníka věděl, s čím vyslovuje souhlas, byl řádně poučen, a tedy srozuměn s důsledky souhlasu, považuje vyslovený souhlas za plně relevantní a bezvadný. Pokud jde o absenci obhájce na předmětném neodkladném a neopakovatelném úkonu, uvádí, že ani tato nezakládá jeho nezákonnost, a to právě vzhledem k povaze úkonu a fázi trestního řízení. Nadto doplňuje, že není pravda, že se snad obviněný nemohl s obhájcem poradit, když v tomto směru mohl požádat např. o telefonický kontakt s obhájcem, případně mohl svůj souhlas odepřít do té doby, než se s obhájcem spojí, neboť z ničeho nevyplývá, že by mu bylo v kontaktu bráněno. Státní zástupce tudíž shrnuje, že byly splněny veškeré zákonné podmínky pro realizaci prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu §82 a násl. tr. řádu, a to včetně obviněným zpochybněného souhlasu s úkonem, přičemž v podrobnostech odkazuje na precizní odůvodnění odvolacího soudu na straně 5 a násl. jeho usnesení. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
12. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že uvedenou vadu vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
14. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného (a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
16. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé alternativě, jež spočívá ve skutečnosti, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
17. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je s účinností od 1. 1. 2022 určen k nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních a jeho smyslem je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
18. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím vytýká, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, přestože deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, nejsou opodstatněné.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné především uvést (a vyplývá to ostatně již z textu uvedeného shora), že dovolací argumentace obviněného je doslovným opakováním jeho námitek uplatněných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a zčásti již i v rámci obhajoby před soudem prvního stupně, přičemž oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a dostatečně ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými. V tomto směru lze plně odkázat (kromě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to v jeho bodu 12.) zejména na podrobné a precizní odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž bezezbytku a zcela přesvědčivě vypořádal veškeré námitky, jež obviněný v odvolání vznesl (viz jeho body 20. až 27.). Nejvyšší soud v tomto ohledu nemá, co by oběma soudům mohl vytknout, a považuje za vhodné (již z důvodu procesní ekonomie) pouze zdůraznit následující skutečnosti.
21. Pokud jde o námitky obviněného vztahující se k prohlídce vozidla celníky, je třeba poukázat na to, že přesněji se jednalo o kontrolu vozidla provedenou podle §35 odst. 1 písm. a), b) zákona o celní správě, přičemž v rámci této činnosti je celník (při výkonu působnosti orgánu celní správy) oprávněn zastavovat osoby a dopravní prostředky a provádět (mimo jiné) kontrolu dopravních prostředků. Taková činnost, jak správně uvedl odvolací soud, nemá povahu správního řízení (jedná se o úkony v rámci běžné hlídkové činnosti, příhraniční kontroly a pátrání po zboží uniklém celnímu dohledu), jak tento pojem vymezuje §9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ani ze zákona o celní správě, ani z jiného právního předpisu nevyplývá povinnost zajistit přítomnost tlumočníka osobě, vůči níž je prováděna a která neovládá kvalitně český jazyk. V daném případě je však nadto podstatnou skutečnost, že – ačkoli obviněný není českým státním příslušníkem a rodilým mluvčím a zřejmě neovládá český jazyk dokonale – zjevně není pravdou (jak plyne z výpovědí svědků V. A., na č. l. 103 až 107 a 251 spisu, a T. Č., na č. l. 108 až 112 spisu, a videozáznamu pořízeného o kontrole), že vůbec celníkům nerozuměl, neboť adekvátně reagoval na jejich pokyny a dotazy, a to i tak, že na dotazy odpovídal; navíc se jednalo o jednoduchý úkon se zcela zřejmým účelem spočívajícím v kontrole vnitřních prostor vozidla, jehož smysl musel být obviněnému i bez tlumočníka zřejmý. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, pokud tvrdí, že nevěděl, jaký je statut prohlídky vozidla, a k čemu může jeho případný souhlas s ní vést. Jak se podává z výše uvedených výpovědí svědků a videozáznamu, obviněnému bylo vysvětleno, za jakým účelem bude kontrola provedena, což také zjevně pochopil, neboť plnil pokyny celníků a těmto též odpovídal na jejich dotazy, takže si nepochybně byl vědom toho, jaký úkon je prováděn; nadto je vhodné zdůraznit, že souhlas dotčené osoby není k předmětné kontrole vůbec vyžadován.
22. Důvodnými nelze shledat ani námitky obviněného, jimiž rozporuje zákonnost následné prohlídky vozidla provedené ve smyslu §82 odst. 2, §83a, §84, §85 a §85a tr. řádu. Co se týče jeho tvrzení, že na místě nebyl přítomen tlumočník, a to ani v době, kdy ve smyslu §83a odst. 3 tr. řádu prohlásil, že s prohlídkou souhlasí, ani během samotné prohlídky, není možné mu přisvědčit. Odvolací soud v bodu 24. odůvodnění svého usnesení velmi podrobně vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že tlumočník byl na místě prokazatelně přítomen již velmi krátce po zadržení obviněného (v 18:10 hod.) coby podezřelé osoby, a to nejpozději v 18:16 hod. (v protokolu o zadržení obviněného, na č. l. 32 až 34 spisu, je uvedeno, že veškeré úkony činěné v této souvislosti byly tlumočníkem tlumočeny), a tudíž pak i v době, kdy obviněný podepsal předmětné prohlášení o souhlasu s prohlídkou (tato listina, na č. l. 38 spisu, je opatřena podpisem a razítkem tlumočníka, stejně jako údajem o tom, že obviněnému byla přeložena), a rovněž tak nepochybně v době provedení prohlídky, jež započala až v 19 hod. a skončila ve 20 hod. (jak je i zřejmé z protokolu o provedení této prohlídky, na č. l. 39 až 40 spisu). Jestliže obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že svědci (jež ovšem ani nejmenuje) uvedli, že „tlumočník dorazil na místo až v průběhu úkonu“, nelze se s tímto jeho tvrzením ztotožnit. Svědek V. A. v hlavním líčení konaném 13. 1. 2022 vypověděl, že „tlumočník pak přijel … tlumočník přijel později“, nikoli, že přijel v průběhu prohlídky provedené podle trestního řádu; celníci prováděli kontrolu v 15:15 hod., tedy ve vztahu k této době je třeba chápat, že přijel „pak, později“, a to jak bylo uvedeno shora, nejpozději v 18:16 hod., přičemž prohlídka proběhla v době od 19 do 20 hod. Obdobně není možné obviněnému přisvědčit v tom, že z žádných dokumentů nevyplývá, že byl před zahájením prohlídky vozidla v jazyce, kterému rozumí, poučen o tom, k čemu může prohlídka a udělený souhlas vést; listina obsahující prohlášení o souhlasu s prohlídkou a protokol o provedení prohlídky dokládají, že policejní orgán poučil obviněného o důvodu konání prohlídky, přičemž, jak již bylo uvedeno výše, není pochyb o tom, že tlumočník byl v době obou úkonů přítomen, a tudíž přeložil obviněnému jak obsah prohlášení o souhlasu s prohlídkou, tak veškeré úkony související s provedením prohlídky. Pokud obviněný zpochybňuje zákonnost prohlídky vozidla podle trestního řádu s tím, že souhlas s ní udělil, aniž měl možnost poradit se se svým obhájcem, je možno plně odkázat na bod 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž tento přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů daný argument shledal neopodstatněným. Konečně ve vztahu k námitce obviněného, že prohlídka vozidla podle trestního řádu byla provedena bez účasti obhájce, odkazuje Nejvyšší soud na bod 23. odůvodnění uvedeného usnesení, v němž se odvolací soud podrobně s touto vypořádal s tím, že dospěl ke správnému závěru, že nepřítomnost obhájce při daném úkonu jeho nezákonnost (a pak ani procesní nepoužitelnost výsledků prohlídky jako důkazů) nezakládá. V této souvislosti postačí jen zdůraznit, že předmětná prohlídka měla povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu a bylo nezbytné provést ji okamžitě, a dále, že obviněný byl v té době v postavení zadržené podezřelé osoby; práva obhájce takové osoby jsou omezenější než v případě obhájce osoby obviněné (viz §76 odst. 6, §76b tr. řádu) – pokud by se obhájce obviněného k dané prohlídce dostavil, bylo by namístě mu přítomnost u této umožnit, ovšem nebylo povinností policejního orgánu vyčkat s jejím provedením až do doby, kdy se dostaví. Nadto, jak správně upozorňuje odvolací soud, obviněný učinil plně relevantní písemné prohlášení, že s předmětnou prohlídkou souhlasí, když s ohledem na to, že je svéprávnou osobou, a na přítomnost tlumočníka věděl, s čím vyslovuje souhlas a jaké důsledky tento bude mít, a tedy zjevně neměl námitek, aby se daný úkon uskutečnil i bez přítomnosti jeho obhájce.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
23. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. T. L. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 11. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu