ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.839.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 839/2022- 683
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2022 o dovolání obviněného P. S. , narozeného XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2022, č. j. 12 To 6/2022-590, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 36/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2021, č. j. 2 T 36/2021-551, byl P. S. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně:
jako statutární zástupce společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY, zabývající se zprostředkováním prodeje a nákupu nemovitostí, a jakožto jediný disponent účtu společnosti č. XY, v rozporu s kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 2. 2019 mezi prodávající H. Š., narozenou XY, kupující L. Č., narozenou XY a společností R. jako zprostředkovatelem, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky č. XY s příslušenstvím, nacházející se v 1. patře budovy č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, XY a dále spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku, na nichž je budova postavena, nezaslal oprávněné prodávající H. Š. peníze za její byt ve výši 2 300 000 Kč, které byly na základě kupní smlouvy poukázány na účet společnosti č. XY jako zprostředkovateli obchodu ze strany kupující L. Č. spolu s provizí realitní kanceláře ve výši 50 000 Kč ve dnech 6. 2. 2019 – 100 000 Kč, 4. 3. 2019 – 200 000 Kč, 5. 3. 2019 – 50 000 Kč, 8. 3. 2019 – 2 000 000 Kč, přestože k tomu byl na základě kupní smlouvy zavázán neodkladně po zápisu vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí, ke kterému došlo dne 14. 6. 2019 s účinky vkladu k 20. 5. 2019, a tyto finanční prostředky použil pro vlastní účely, když je poslal na účet společnosti O. p., s nímž disponoval, a uhradil z nich jiné své závazky, přičemž do současné doby je poškozené nevyplatil, čímž způsobil poškozené H. Š. škodu ve výši 2 300 000 Kč.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. správně tr. řádu) soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené H. Š., škodu ve výši 2 300 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit poškozené H. Š. na náhradě škody 2 300 000 Kč. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Malého, advokáta, dovolání, a to v celém jeho rozsahu, přičemž tak činí s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. h) tr. řádu. Má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byla porušena ustanovení o přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení [pozn. obviněný zmiňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak co do jeho obsahového vymezení uvádí, že byl naplněn ve variantě nesprávného právního posouzení skutku, přičemž taková vada napadeného rozhodnutí odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Bez vazby na konkrétní dovolací důvod pak obviněný tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je založen na zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
5. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítá, že mu „nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení při projednání jím podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.“ Konkrétně mu nebylo náležitě doručeno předvolání, ač se tak stát mohlo a mělo, přičemž odkaz odvolacího soudu na doručení tzv. fikcí, je podle něj nesprávný, neboť takový postup v případě předvolání k hlavnímu líčení vylučuje §64 odst. 5 písm. b) tr. řádu. V důsledku vadného postupu soudu mu tedy nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení, natož se na něj s dostatečným předstihem připravit. Přitom již tato skutečnost je podle obviněného sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vedle toho obviněný upozorňuje, že prostřednictvím svého obhájce se omluvil z jednání konaného u odvolacího soudu a požádal o jeho odročení, a to z důvodu nemoci. Odvolací soud však této žádosti nevyhověl s odůvodněním, že obviněný nepředložil doklad o pracovní neschopnosti prokazující jeho tvrzení, a to přesto, že obviněný byl v dané době osobou samostatně výdělečně činnou a takové potvrzení – z důvodu absence zaměstnavatele – nepotřeboval. Nadto se hlavní líčení konalo v době pandemie COVID-19 a on pouze respektoval všeobecná doporučení, aby se osoby vykazující známky onemocnění vyhýbaly kontaktu s dalšími lidmi. Obviněný má tak za to, že odvolací soud nepřiměřeně a nedůvodně zasáhl do jeho práv na obhajobu a na spravedlivý proces, když objektivní situace (překážka v účasti na hlavním líčení) mu nemohla být kladena k tíži a odvolací soud měl jeho žádosti o odročení vyhovět.
6. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje jeho naplnění ve zcela nedostatečném posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným (když se odvolací soud souvisejícími námitkami obviněného vůbec nezabýval) a nevypořádání jeho odvolací námitky týkající se existence omluvitelného skutkového omylu, spočívajícího v tom, že finanční prostředky mylně považoval za náležející do jeho vlastnictví.
7. Konkrétně obviněný uvádí, že vůbec nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, k čemuž připomíná, že zavinění – jakožto znak skutkové podstaty trestného činu – musí být popsáno a prokázáno, a to i v případě omisivních deliktů (k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, III. ÚS 722/09). Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně však jeho úmysl vyjádřen není a popis skutku se omezuje jen na konstatování, že bezprostředně po zápisu vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí poškozené nepředal finanční prostředky. Odvolací soud sice uvedl, že obviněný si byl původu daných finančních prostředků vědom, ale z provedeného dokazování vyplynulo, že s poškozenou o uzavřené smlouvě nejednal. Napadený rozsudek je podle něj proto založen na ústavně nepřijatelné presumpci úmyslu přisvojit si finanční prostředky svěřené obchodní společnosti R. poškozenou, což konkrétní skutkové okolnosti neprokazují. K tomu obviněný – vědom si role dovolacího soudu – namítá, že skutkové závěry obou soudů nižších stupňů nemohou obstát a jsou v natolik extrémním rozporu s provedeným dokazováním, že je dána přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, která plyne z článku 4 Ústavy České republiky, podle nějž jsou základní lidská práva a svobody pod ochranou soudní moci.
8. Co do otázky skutkového omylu obviněný uvádí, že její posouzení je v dané věci zcela stěžejní, když vylučuje jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odvolací soud však tuto řádně neposoudil, a to navzdory tomu, že obviněný v řízení opakovaně uvedl, že měl mylně za to, že šlo o finanční prostředky výše označené obchodní společnosti a ne poškozené. Domníval se proto, že s nimi může nakládat, přičemž to, že šlo o finanční prostředky mu svěřené, se dozvěděl až následně. Nemohl se tedy dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu. Navíc vyslovuje obviněný přesvědčení, že vzhledem k absenci řádného odůvodnění a vypořádání se s danou námitkou je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. V uvedeném spatřuje další porušení svého práva na spravedlivý proces.
9. Nad rámec uvedeného obviněný zdůrazňuje, že poškozená uzavřela smlouvu s výše uvedenou obchodní společností a nikoliv s ním jako s fyzickou osobou, což soudy nižších stupňů ignorovaly. Finanční prostředky tak nebyly svěřeny jemu, ale obchodní společnosti R. a otázkou, zda se jednání dopustil on či daná právnická osoba, se žádný ze soudů nezabýval, navzdory tomu, že trestného činu zpronevěry se podle t. o. p. o. může dopustit i právnická osoba. Krom subjektivní stránky tedy absentuje i stránka objektivní, když jemu – fyzické osobě – nebyly dané finanční prostředky nikdy svěřeny. Dále má obviněný za to, že předmětný spor bylo třeba řešit v občanskoprávním řízení a trestní řízení není důvodné. Podle obviněného bylo trestního řízení poškozenou zneužito jako prostředku k dosažení náhrady újmy ze strany obviněného a tedy k obejití zákonných ustanovení o oddělení majetku právnické osoby a osob na ní zúčastněných. Takový postup, kdy je trestní řízení zneužito k vymožení pohledávky, má za odporující zásadám trestního práva.
10. Poslední námitka obviněného se týká tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedeným dokazováním, přičemž s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu obviněný připomíná, že tato je uplatnitelná i v dovolacím řízení. Obviněný následně vyslovuje přesvědčení, že se mohl legitimně domnívat, že předmětné finanční prostředky svěřené obchodní společnosti R. této náležely, když peníze z obchodu mezi poškozenou a Č. měly být uhrazeny na účet uvedené obchodní společnosti až později. Odvolací soud tak zcela nerespektoval časový sled událostí, který byl potvrzen i svědky Ch. a S., jakož i dalšími listinnými důkazy. Připomíná, že od svědka Ch. již dříve obdržel platby mezi nimi ujednané a tak se mohl domnívat, že jde o očekávanou provizi od tohoto svědka. Obchodu mezi poškozenou a Č. se neúčastnil a nemohl tak přijetí finančních prostředků od této očekávat. Soudy nižších stupňů tudíž svoji argumentaci opřely výhradně o skutečnosti tvrzené poškozenou a Č. a zcela opomněly důkazy a argumenty obhajoby. Neměl-li tyto odvolací soud za prokázané, pak měl obviněného vyzvat k předložení dalších důkazů k prokázání jeho tvrzení. K tomu nedošlo, v důsledku čehož odvolací soud postupoval v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu.
11. Závěrem svého dovolání uvádí, že případný závěr o jeho určité liknavosti až nedbalosti nemůže svědčit o úmyslu si svěřené finanční prostředky přisvojit. Opačný náhled soudů nižších stupňů měl za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby, in eventum věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného uvádí následující.
14. K první dovolací námitce obviněného konstatuje, že naplnění podmínek doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání zmiňuje odvolací soud pod bodem 5. odůvodnění svého rozsudku. Z okruhu uplatněných odvolacích námitek obviněného (tak jak se podává z jeho řádného opravného prostředku) podle státní zástupkyně nevyplynul podnět k přezkoumání dodržení procesních ustanovení, která mají zajistit nebo umožnit jeho přítomnost u hlavního líčení. Z hlediska reálné možnosti využití práva obviněného na obhajobu v řízení před soudem prvého stupně pro úplnost uvádí, že mu byla poskytnuta jak v rámci úvodního jednacího dne 26. 8. 2021, tak i v časové kapacitě odročeného termínu hlavního líčení na den 16. 11. 2021 při plném pokrytí jeho osobní účasti a to za dodržených podmínek jeho přípravy na tento procesní úkon (§198 odst. 1 věta prvá a druhá tr. řádu) za stavu, že v mezidobí nařízený termín 30. 9. 2021 musel být z objektivních důvodů zrušen.
15. Z hlediska obviněným uváděné nepřítomnosti u veřejného zasedání, nařízeného za účelem projednání jeho odvolání, uvádí, že obviněný jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byl ve smyslu §233 odst. 1 věty druhé tr. řádu o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nařízeného na jednací den 16. 3. 2022, ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. řádu (za splněných podmínek §64 odst. 4 tr. řádu o tzv. fikci doručení) toliko vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, 2 tr. řádu). Jestliže příprava konání veřejného zasedání, nařízeného za tímto účelem, proběhla při využití vzoru č. 7 a Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004 č. 20/2004 – Org. o vydání vzorů doporučených k použití v trestním a občanském soudním řízení, pak takovým způsobem dal předseda senátu odvolacího soudu jednoznačně najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
16. Podle státní zástupkyně tak platí, že rozhodl-li odvolací soud – s odkazem na zákonné podmínky postupu podle §233 tr. řádu – o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, pak vzhledem k výše uvedenému rozhodně nelze uzavřít, že by naznačeným postupem došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Odvolací soud totiž učinil pro zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání vše, co mu ukládá trestní řád. Jde-li o omluvu obviněného z účasti u veřejného zasedání, bylo namístě, aby obviněný doložil, zda mu jeho aktuální zdravotní stav objektivně brání v účasti u veřejného zasedání, když potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti samo o sobě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, či ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Dále státní zástupkyně připomíná, že ani případné potvrzení lékaře o tom, že uznal obviněného práce neschopným, samo o sobě neprokazuje, že obviněný zároveň není schopen jednat u soudu a dostavit se k hlavnímu líčení či k veřejnému zasedání. Aby bylo možné jeho omluvu považovat za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení výše zmíněného potvrzení jím být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění či úrazu, způsob jejich léčby a především ani druh a rozsah omezení, které z nich pro obviněného v konkrétním případě vyplývají. Takový doklad řádné omluvy z nařízeného veřejného zasedání přitom obviněný odvolacímu soudu nepředložil. Pakliže odvolací soud za popsaného stavu věci neuznal jeho omluvu jako řádnou, neboť nemohl vycházet z důvodů, které mu měly objektivně zabránit v účasti u veřejného zasedání, pak žádosti o jeho odročení nemohl vyhovět, byť obviněný výslovně uvedl, že má zájem se (odročeného) veřejného zasedání účastnit. Takovým postupem nijak nezasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces.
17. Další dovolací námitka obviněného je založena na nesprávném právní posouzení skutku, jež obviněný spatřuje v tom, že poškozená vstoupila do smluvního vztahu s obchodní společností R. a nikoliv s ním jako fyzickou osobou. K tomu státní zástupkyně uvádí, že soudy obou stupňů byly při posuzovaní zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného především vázány zásadou obžalovací ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu, aniž by tak z jejich strany bylo namístě řešení otázek trestní odpovědnosti dané obchodní společnosti. Není pochyb o tom, že na jedné straně smluvního vztahu vystupovala uvedená makléřská společnost a jejím jménem jednala se stranami takového obchodu svědkyně A. S., došlo k poukázání (následně zpronevěřené) kupní ceny obchodovaného bytu na bankovní účet dané obchodní společnosti a tím i ke svěření těchto peněz této společnosti v době, kdy se svědkyně již nenacházela v dosavadním statutárním postavení. Takové postavení v této době zastával výlučně obviněný, vybavený dispozičním právem k předmětnému účtu. Pakliže s touto finanční částkou, inkasovanou od kupující Č. a účelově určenou k vyplacení prodávající poškozené, disponoval přisouzeným způsobem, a tedy v rozporu s účelem svěření, pak takovou finanční dispozici uskutečnil jménem jím zastupované obchodní společnosti, aniž by byly dány pochybnosti o takto splněných podmínkách pro vyvození právě jeho trestní odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, uveřejněný pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.).
18. Ve světle téhož dovolacího důvodu dále obviněný – krom absentujícího znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku – postrádá i naplnění svého defraudačního úmyslu, přičemž takovou námitku založil na tvrzených okolnostech svého jednání v omluvitelném skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu dostupného spisového materiálu se však podle státní zástupkyně podává, že se soudy s obhajobou obviněného, na jejímž podkladě měl považovat v daném případě zpronevěřené finanční prostředky mylně za předmět platby vyplývající z jeho smluvního nároku vůči svědku Ch., pečlivě vypořádaly (srov. bod 30. rozsudku soudu prvního stupně a body 8. až 10. rozsudku soudu odvolacího). Spatřuje-li obviněný akceptovatelné důvody k takové domněnce s odkazem na předmětné časové období, kdy bylo naopak reálným očekávání poukazu finančních prostředků od jmenovaného svědka, pak nevychází z veškerého souhrnu provedených důkazů, na jehož podkladě soudy takovou obhajobu odmítly. Za pomoci takové argumentace ani nemůže vyložit onen zjevně rozporný způsob hodnotících úvah soudů nižších stupňů tak, aby založil důvod dovolacího přezkumu ve smyslu navazujících dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. řádu, který navíc neuplatnil ani v celé jejich šíři, ačkoliv shodné pochybení na straně soudu prvního stupně vytýká i soudu odvolacímu. Zpochybnění skutkových okolností, na jejichž podkladě mělo dojít k jeho jednání ve skutkovém omylu, aniž by jednal v předepsané formě zavinění, nemůže naplnit ani dále uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, založený na důsledném respektu ke skutkovému podkladu výroku o vině.
19. Pouze nad rámec podaného vyjádření poukazuje státní zástupkyně na obsah provedených důkazů, tak jak jsou specifikovány pod bodem 8. rozsudku odvolacího soudu, zejména s tím, že o vyplacení provize od svědka Ch. z jiného obchodního případu cizího investora na účet obchodní společnosti R. nebyl obviněný přímo vyrozuměn tak, aby na firemní účet inkasované peníze mohl spojovat právě s tímto obchodem. Naopak nemohl přehlédnout, že tyto peníze nejen pocházely z odlišného obchodního případu, ale že byly specifikovány do té míry, aby bylo zřejmé, o jaký obchodní případ se jedná. Navíc byl v uvedeném směru ze strany svědkyně S. (prostřednictvím firemního informačního zdroje tzv. podpory) dostatečně informován jak o uzavřených smlouvách, tak především o tam dohodnutých podmínkách jejich plnění, konkrétně pak ve smyslu smluvního požadavku na vyplacení kupní ceny obchodované reality. Všechny postupné platby na její úhradu pak byly poukázány ze shodného účtu kupující, dílem pak z účtu hypoteční banky (nikoliv tedy z osobního účtu svědka Ch.), opatřeny shodným variabilním symbolem ve smyslu označení uzavřené smlouvy a jejich účel byl vyjádřen i pomocí identifikačního textu. Pokud obviněný v této souvislosti poukázal na chybějící respekt soudů k časové ose jednotlivých peněžních operací, pak není pochyb nejen o tom, že dílčí platby kupní ceny bytu na sebe navazovaly, ale že již další den po připsání peněz na firemní účet je použil prostřednictvím účtu obchodní společnosti O. r. k úhradě jiných svých neuhrazených závazků a to za stavu, že ke dni inkasa takto svěřených finančních prostředků vykazoval firemní účet zanedbatelný zůstatek necelých 200 Kč, soudy jeho verzi o jednání v dobré víře v tom směru, že byl s předmětnou finanční částkou oprávněn nakládat, nemohly uvěřit.
20. Státní zástupkyně pak neakceptuje ani názor obviněného, že bylo namístě vyřešit předmětný spor v občanskoprávním řízení, aniž by měl být projednáván v rámci trestního řízení. Nesouhlasí s tvrzením, že v posuzovaném případě bylo trestní řízení využíváno jako nástroj k vymožení (civilní) pohledávky a že tak bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny. V posuzovaném případě naopak došlo k naplnění podmínky čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť o vině obviněného bylo pravomocně rozhodnuto v rámci předmětného trestního řízení, jehož pravomocné meritorní rozhodnutí podaným dovoláním napadl. Z dostupného spisového podkladu předmětné trestní věci státní zástupkyně nevyvodila žádné poznatky o tom, že by uskutečněný procesní postup a v této návaznosti pak právní závěr o jeho vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byly zatíženy namítanými vadami ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů.
21. Protože obviněný shora uvedeným jednáním beze zbytku naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry ve shora uvedené právní kvalifikaci, je zcela namístě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio (k čemuž státní zástupkyně odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
22. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
23. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
25. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. řádu).
26. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dále obviněný zmiňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak zjevně jej spojuje s jeho zněním účinným do 31. 12. 2021, jemuž s účinností od 1. 1. 2022 odpovídá právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Na druhou stranu obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto námitka – nahlíženo materiálně – odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění od 1. 1. 2022. V neposlední řadě lze v jeho argumentaci vysledovat i – byť formálně neuplatněný – dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť jeho námitky směřují proti právnímu posouzení skutku soudem prvního stupně.
27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu . Ten je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání §263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§198, §233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
28. Dále Nejvyšší soud přiblížil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , neboť právě skrze tento dovolací důvod lze napadat rozhodnutí soudu prvního stupně, což obviněný (dílem) činí. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
29. Dovolání obviněného míří na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, a to ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. g) tr. řádu.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
31. V této souvislosti je vhodné připomenout, že k nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen s účinností od 1. 1. 2022 nový dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jehož smyslem je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
32. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
33. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného sice odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak je zjevně neopodstatněná. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. K jednotlivým dovolacím námitkám – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud stručně následující.
34. Stran prvé části dovolací argumentace platí, že obviněný brojí proti konání veřejného zasedání před odvolacím soudem (byť opakovaně místy hovoří o konání hlavního líčení) v jeho nepřítomnosti, což je zřejmé i z jeho odkazů na argumentaci odvolacího soudu, a proti neodročení veřejného zasedání k jeho žádosti. Pouze pro pořádek Nejvyšší soud dodává, že z protokolů o hlavním líčení (č. l. 371 a násl. a č. l. 540 a násl.) plyne, že obviněný byl jeho konání vždy přítomen.
35. Takto formulovaná dovolací námitka odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v tom smyslu, že měla být porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak však Nejvyšší soud zjistil a jak správně uvádí i státní zástupkyně ve svém vyjádření, k porušení ustanovení trestního řádu upravujících přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nedošlo.
36. Z obsahu trestního spisu se podává, že veřejné zasedání před odvolacím soudem na 16. 3. 2022 nařídil předseda senátu odvolacího soudu dne 18. 2. 2022 s pokynem, aby obviněný byl o jeho konání vyrozuměn, a toto vyrozumění mu bylo zasláno obálkou typ I. (doručování do vlastních rukou podle §49 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) [č. l. 580]. Protože obviněný nebyl zastižen, byla daná zásilka dne 24. 2. 2022 uložena a připravena k vyzvednutí, k čemuž byl obviněný vyzván. To se však nestalo a dne 8. 3. 2022 byla zásilka vrácena odvolacímu soudu (srov. č. l. 585). Dne 16. 3. 2022 se před odvolacím soudem konalo veřejné zasedání, jehož se obviněný nezúčastnil (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 587) a v jehož průběhu jeho obhájce sdělil, že obviněný je již čtvrtý den nemocný, avšak potvrzení o pracovní neschopnosti nemá, neboť je osobou samostatně výdělečně činnou (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání v čase 00:33, který je součástí spisového materiálu).
37. Na podkladě uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že obviněnému bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání, přičemž jeho vyrozuměním (tedy nikoliv předvoláním) ve smyslu §233 odst. 1 věty druhé tr. řádu odvolací soud dal najevo, že veřejné zasedání lze uskutečnit i bez osobní přítomnosti obviněného (srov. KOUŘIL, I. Komentář k §233. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 311.). Stalo se tak postupem podle §64 odst. 4 tr. řádu, tedy na základě tzv. fikce doručení. Obviněný se přitom mýlí, jestliže tvrdí, že postup podle daného ustanovení byl vyloučen na základě §64 odst. 5 tr. řádu. To proto, neboť doručovaná zásilka neobsahovala žádný z procesních úkonů vyjmenovaných v §64 odst. 5 písm. a) tr. řádu a předseda senátu ani neužil svého práva podle §64 odst. 5 písm. b) tr. řádu a nenařídil vyloučení aplikace §64 odst. 4 tr. řádu ve vztahu k předmětné zásilce (srov. č. l. 585). K doručení zásilky vzhledem k výše uvedenému došlo dne 7. 3. 2022 a pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu §233 odst. 2 věty prvé in fine tr. řádu tak byla obviněnému zjevně zachována. V dané trestní věci navíc nešlo o žádný z případů, na které dopadá §263 odst. 4 tr. řádu, neboť obviněný se nenacházel v dané době ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
38. Jestliže za dané situace odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného (srov. bod 5. odůvodnění jeho rozsudku), platí, že tímto postupem neporušil §233 ani §263 tr. řádu. Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi uvedl, že při dodržení právní úpravy obsažené v §233 odst. 1 a §64 tr. řádu, která umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky, lze konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného a takový postup je slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 319/21, body 12. a 13.).
39. S tím souvisí další námitka obviněného, podle níž měl prostřednictvím svého obhájce omluvit svoji neúčast u veřejného zasedání a současně požádat o jeho odročení. Ze zvukového záznamu z veřejného zasedání však Nejvyšší soud nezjistil, že by obhájce obviněného požádal o odročení veřejného zasedání. Naopak pouze sdělil, že jeho klient je nemocen a nedisponuje potvrzením o pracovní neschopnosti (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání v čase 00:33). Pakliže za této situace, když tvrzení obviněného o jeho nepříznivém zdravotním stavu znemožňujícím mu účast u veřejného zasedání nebylo žádným způsobem doloženo a obhájce obviněného ani nepožádal o odročení veřejného zasedání, odvolací soud pokračoval ve veřejném zasedání, nemá Nejvyšší soud, co by procesnímu postupu odvolacího soudu vytknul (k rozhodování o žádosti obviněného o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 758/19, body 10. až 12.).
40. Další část dovolacích námitek obviněného odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ačkoliv obviněný ji primárně podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je zjevné, že podstata jeho argumentace spočívá ve zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se jeho vědomí o původu částky 2 300 000 Kč, což ostatně opírá i o námitku tzv. extrémního rozporu]. I tuto část dovolací argumentace Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
41. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, se v odůvodnění svých rozsudků pečlivě a přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný věděl, že peněžní prostředky, s nimiž nakládal, pocházely od Č. a obchodní společnosti R. (jejímž byl obviněný v té době jediným jednatelem) byly svěřeny za účelem jejich výplaty poškozené Š. z titulu zaplacení kupní ceny na základě kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2019 (srov. bod 28. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. a násl. rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení bylo postaveno najisto, že na bankovní účet označené obchodní společnosti byla postupně připsána částka 2 300 000 Kč. Ačkoliv tato částka měla být na základě uzavřené kupní smlouvy, kde daná obchodní společnost figurovala jako zprostředkovatelka (když tuto smlouvu obviněný obdržel od svědkyně S.), vyplacena Š., nestalo se tak a dne 11. 3. 2019 byla částka 2 225 000 Kč zaslána na účet jiné obchodní společnosti, personálně spojené s obviněným a užita na úhradu pohledávek této jiné společnosti. Bylo také postaveno na jisto, že obviněný musel zcela jistě vědět, že nejde o jím zmiňovanou zálohu ve výši 2 000 000 Kč, protože tu měl obdržet na základě smlouvy uzavřené se svědkem Ch. až dne 15. 3. 2019, což se však nikdy nestalo. Jinými slovy byla podle Nejvyššího soudu vyvrácena jeho obhajoba, podle níž se domníval, že částka 2 300 000 Kč představovala ujednanou provizi, kterou měl obdržet na základě smlouvy uzavřené se svědkem Ch., a mylně pak s těmito finančními prostředky nakládal jako s vlastními. Tento závěr lze podpořit výpisy z účtu obchodní společnosti R. vedeného u Fio banky, a.s., z nichž je zřejmé, že odesílatelem jednotlivých částek byla svědkyně Č. (viz č. l. 129 a násl.). Protože obviněný byl prokazatelně jedinou osobu s dispozičním oprávněním k tomuto bankovnímu účtu, musel vědět, že nejde o peníze od svědka Ch. (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně).
42. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzeními obviněného, podle nichž je rozsudek soudu prvního stupně založen na ústavně nepřijatelné presumpci úmyslu přisvojit si finanční prostředky svěřené obchodní společnosti R. poškozenou, popř. že by se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou případného omylu obviněného o původu daných finančních prostředků. Naopak, soudy obou stupňů si byly vědomy významu této otázky pro posouzení viny obviněného a věnovaly jí také náležitou pozornost. Jejich závěr o existenci zavinění obviněného v zákonem požadované formě má rozhodně podklad v provedených důkazech a hodnotící úvahy obou soudů nelze označit za nepřezkoumatelné.
43. Pro pořádek Nejvyšší soud doplňuje, že námitka obviněného týkající se absence vyjádření subjektivní stránky trestného činu v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je sice oprávněná, avšak neopodstatňuje kasační zásah dovolacího soudu. To proto, neboť nejsou-li všechny shora uvedené zjištěné skutečnosti charakterizující zavinění obviněného obsaženy již ve skutkové větě, musí být uvedeny alespoň v odůvodnění rozsudku, aby bylo zřejmé, že právní závěr soudu o existenci zavinění má ve skutkových zjištěních skutečně podklad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 687/2002). Jak je zřejmé z bodu 41. odůvodnění tohoto usnesení, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poskytuje dostatečný podklad pro závěr o úmyslu obviněného.
44. Zbývající část dovolacích námitek obviněného odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak i ji posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
45. Obviněný předně tvrdí, že poškozená uzavřela smlouvu s obchodní společností R. a nikoliv s ním jako s fyzickou osobou, což soudy nižších stupňů ignorovaly. Finanční prostředky tak nebyly svěřeny jemu, ale obchodní společnosti R. K uvedené námitce přitom postačí dodat, že trestní odpovědnost obviněného se v tomto případě odvíjí od institutu jednání za jiného, který je zakotven v §114 odst. 2 větě první tr. zákoníku. Z uvedeného ustanovení se podává, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
46. Jinými slovy je sice pravdou, že předmětné finanční prostředky byly na základě kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2019 svěřeny obchodní společnosti R., která měla povinnost s těmito nakládat v souladu s účelem jejich svěření, avšak uvedené vzhledem k §114 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku vzniku trestní odpovědnosti obviněného nijak nebránilo. Byl to totiž právě obviněný, kdo jménem dané obchodní společnosti převedl tyto finanční prostředky z jejího bankovního účtu na bankovní účet obchodní společnosti O. p., s nímž rovněž disponoval, a přisvojil si tedy cizí věc, která mu – resp. právnické osobě, jejímž jménem jednal – byla svěřena. To, že obchodní společnost R. může představovat trestně odpovědný subjekt (viz §6 a násl. t. o. p. o.), na vzniku trestní odpovědnosti obviněného ničeho nemění, neboť jak plyne z §9 odst. 3 t. o. p. o. trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 t. o. p. o. (mimo jiné statutárního orgánu, jímž obviněný v rozhodné době byl) a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby [tzv. zásada souběžné samostatné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby].
47. Další dovolací námitka obviněného je založena na údajném zneužití prostředků trestního práva poškozenou v situaci, kdy se tato mohla a měla náhrady škody domáhat v civilním řízení. V podstatě tak lze říci, že obviněný se dovolává uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. I tuto argumentaci obviněného podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze akceptovat, a to proto, neboť pomíjí odlišný účel trestního práva a soukromého práva, jakož i trestního řízení a civilního řízení soudního.
48. Jak Nejvyšší soud uvedl již dříve, platí, že existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho jednání v souladu s právem vynutit použitím sankce.
49. Proto platí, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna – jak je tomu i v nyní projednávané trestní věci obviněného – nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 a řadu dalších rozhodnutí, podrobněji k námitce subsidiarity trestní represe a teoretickým i aplikačním východiskům jejího posouzení viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 Tdo 295/2022, bod 22. a násl.).
50. Promítnuto do poměrů projednávané trestní věci platí, že sama skutečnost, že právní poměr mezi poškozenou a obchodní společností R., za kterou obviněný jednal navenek, založený kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2019, byl čistě soukromoprávního charakteru, nijak nevylučuje uplatnění prostředků trestního práva v situaci, kdy obviněný svým protiprávním jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Opačný závěr by naopak znamenal rezignaci soudů nižších stupňů na jejich primární úkol v rámci trestního soudnictví, jímž je ochrana vybraných individuálních a celospolečenských oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
51. Nejvyšší soud shrnuje, že ačkoliv dovolání P. S. odpovídalo jím uplatněným dovolacím důvodům, vyhodnotil tento mimořádný opravný prostředek obviněného jako zjevně neopodstatněný. V této situaci tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 11. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu