ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1040.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1040/2022-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce R. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovanému J. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 109/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021, č. j. 62 Co 287, 288/2021-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ V záhlaví označené věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 39 C 109/2018-252, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 6. 2021, č. j. 39 C 109/2018-258, z exekuce vedené Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 191 EX 21/17 (dále „exekuce“) proti povinné D. (se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY - dále „povinná společnost“) ve prospěch oprávněného J. N. (tj. nyní žalovaného) vyloučil motorové vozidlo XY, VIN XY (dále „vozidlo“ - viz výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
2/ Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že povinná společnost převedla vlastnické právo k vozidlu kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2016 na E. B. za kupní cenu 2 660 000 Kč, a to více než rok před zahájením exekuce. Z důkazů nevyplynulo, že by uvedená kupní smlouva „byla uzavřena s úmyslem vyvést majetek“ z povinné společnosti, nebylo-li potvrzeno (k námitkám žalovaného), že by E. B. měl vazby na osoby v povinné společnosti „zainteresované“. Prodej vozidla za kupní cenu o cca 700 000 Kč nižší oproti pořizovací ceně není bez dalšího důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Kupní cenu E. B. uhradil a nemůže být k jeho tíži, že tyto finanční prostředky byly jednatelem povinné společnosti zpronevěřeny a pohledávka oprávněného (žalovaného) z nich nemohla být uspokojena. Za vylíčeného stavu k tomu oprávněný vlastník E. B. platně prodal vozidlo kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2017 žalobci za kupní cenu 2 750 000 Kč, aniž by bylo podstatné, „jakou teoretickou hodnotu vozidlo má“. Žalobce při uzavírání kupní smlouvy dodržel potřebnou obezřetnost, neboť mu prodávající B. prokazatelně při koupi předal znalecký posudek z roku 2015 znalce Jiřího Spergera, č. posudku 3560/067E-2015 (dále „znalecký posudek“), dokumentující výborný technický i optický stav vozidla, předal rovněž technický průkaz vozidla a kopii původního technického průkazu z USA, přičemž o pravosti těchto dokumentů nebyl důvod pochybovat. K těmto závěrům soud prvního stupně citoval zejména ustanovení §2079 odst. 1, §1099, §1102, §574 a §1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“).
3/ K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 62 Co 287, 288/2021-294, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. a ve výroku III., o nákladech státu, potvrdil; současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (tj. výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že skutkový stav byl na prvním stupni dostatečně zjištěn a zdůraznil, že odvolací námitky žalovaného především zpochybňovaly nabytí vlastnického práva k vozidlu povinnou společností a následně E. B. Důkazní břemeno ohledně dobré víry ve vztahu k nabývacímu titulu E. B. (ke kupní smlouvě 2. 10. 2017) tížilo žalobce, který takovou důkazní povinnost unesl (uvedený prodej se zřetelem ke splněným náležitostem kupní smlouvy a k zaplacené kupní ceně žádné pochybnosti nevzbuzoval). Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce zachoval při koupi vozidla od B. „dostatečnou míru pečlivosti a obezřetnosti, kterou lze po něm jako laikovi požadovat“. Okolnosti převodu vozidla do vlastnictví E. B. žalobci nebyly známy, a ani být nemohly, nebylo-li povinností žalobce „zjišťovat historii vozidla, pokud jde o jeho předchozí majitele a převody“. Pochyby nemohla přivodit ani kupní cena, kterou žalobce prodávajícímu B. uhradil a která o 90 000 Kč převyšovala kupní cenu, za níž B. vozidlo od povinné společnosti koupil. Tvrzení žalovaného, že vozidlo bylo skladováno v areálu povinné společnosti, bez dalšího neznamená, že by existovala vazba E. B. na tuto společnost. Jako neopodstatněné odmítl odvolací soud námitky odvolatele proti znaleckému posudku znalce Spergera a uzavřel, že žalobce svou dobrou víru při koupi vozidla v intencích §1111 a §1112 o. z. prokázal.
4/ Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil ve třech bodech dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad. V. A. dovolání), dále na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být „posouzena jinak“ (ad. V. B.), a rovněž pak na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny (ad V. A. 62.). K prvně uvedené přípustnosti dovolání dovolatel upřesnil, že se odvolací soud odchýlil od „kritérií pro tzv. prokázání dobré víry u nabývání ceny velmi vysoké hodnoty, kde se dovozuje vyšší míra investigativní činnosti, jak vyplývá z ustanovení §1109 a násl. o. z.“ . Odkázal přitom na (v dovolání citované) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019, sp. zn. „2 Cdo 240/2019“ (správně má být 22 Cdo 240/2019), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 22 Cdo 1610/2018, jakož i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne „28. 12. 20212“ /správně má být 28. listopadu 2012/, sp. zn. II. ÚS 800/12, ze dne „2. 4. 2018“ /správně 2. dubna 2019/, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, a ze dne „2. 4. 2018“ /správně 13. srpna 2012/, sp. zn. I. ÚS 3061/11). Doplnil k tomu, že odvolací soud rezignoval na právní posouzení provedených důkazů a jejich vyhodnocení, nevypořádal se s výpovědí svědka B., znaleckým posudkem a řadu důkazů ani neprovedl (zejména výslechy svědků D. D. a M. Z.), čímž dovolateli upřel právo na spravedlivý proces (s připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016) a „zatížil (…) postup vadami zjevné nedůvodné překvapivosti, nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti“.
5/ K přípustnosti ad. V. B. dovolání žalovaný uvedl, že „by bylo vhodné vymezit a posuzovat“ otázku nabytí vlastnictví od neoprávněného „zcela kogentními požadavky, při jejichž absenci k nabytí vlastnického práva od neoprávněného nedojde“.
6/ Předpoklad přípustnosti spočívající v dovolacím soudem doposud neřešených otázkách dovolatel spojil ve vztahu k §1111 o. z. a) s rozsahem a doložením posouzení míry vědomosti, rozumné opatrnosti a investigativní aktivity kupujícího při koupi movité věci velmi vysoké hodnoty a současném posouzení kritérií pro předpoklad identifikace věci, ve vztahu k §1112 o. z., b) s posouzením předpokladu dobré víry v řádné nabytí velmi cenné anonymizované věci kupované za hotovost a c) s kritérii pro vyloučení movité věci z výkonu rozhodnutí „za určení pochybností účelovosti převodu mezi provázanými osobami“.
7/ K dovolání se velmi stručně vyjádřil žalobce větou, že rozhodnutí považuje za správné, neboť se odvolací soud „dostatečným způsobem vypořádal se všemi podstatnými tvrzeními a důkazními návrhy žalovaného“.
8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení (viz §90 ve spojení s §267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
9/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., dále „R 4/2014“).
10/ Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či již zmíněné R 4/2014).
11/ Z uvedeného plyne, že dovolatelem vymezená přípustnost dovolání ad. V. B. („má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“) nutně předpokládá, že dovolatel již přijatou judikaturu Nejvyššího soudu přiblíží (alespoň citací právních závěrů dovolacího soudu, nebude-li přítomen obvyklý odkaz na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu s označením dne vydání a spisové značky) a současně uvede důvody, proč by takovou rozhodovací praxi měl Nejvyšší soud opustit (překonat). Jestliže v posuzované věci žalovaný formálně ohlášenou přípustnost dovolání k otázce „nabytí vlastnictví od neoprávněného“ podle §1109 písm. c) o. z. tímto způsobem nerozpracoval (v dovolání text navazuje historickým shrnutím původního řízení, nehodnocenými pochybnostmi z podkladu a převodů vozidla, označením vad řízení, vylíčením zásadních rozporů a změny stanoviska odvolacího soudu a sdělením dalších významných skutečností), nemohl posuzovaný předpoklad úspěšně založit (nehledě na samotnou - výrazně paušálně - formulovanou otázku).
12/ Neujasněnost dalších dovolatelem předestřených otázek se promítá do k nim přiřazených kritérií přípustnosti, která se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl). Otázky dovolatele pod body V. A. a V. A. 62. dovolání totiž shodně směřují k problematice ochrany dobré víry nabyvatele věci, která je obecným právním principem, takže při jejím posuzování bude významné, zda nabyvatel zachoval s ohledem na okolnosti konkrétního případu náležitou opatrnost, kterou lze požadovat, resp. zda měl či mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést; taková opatrnost je spojena s investigativní povinností nabyvatele v případech zvýšené pravděpodobnosti, že převodce nemusí být vlastníkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, na jehož důvody ostatně dovolatel odkazuje). Ustálená rozhodovací praxe tudíž otázky uplatněné dovolatelem řeší, v důsledku čehož k takovým otázkám nelze prosadit hledisko přípustnosti dovolání v podobě právní otázky doposud dovolacím soudem neřešené (ad. V. A. 62).
13/ Současně je z napadeného rozsudku zřejmé, že se odvolací soud při posuzování principu (kvalifikované) dobré víry nabyvatele věci (v tomto případě vozidla) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na níž žalovaný poukazuje) neodchýlil, vycházel-li z důkazně zjištěných konkrétních okolností případu a tyto skutečnosti adekvátně hodnotil se závěrem o prokázání dobré víry žalobce (viz nabyvatel nebyl při koupi vozidla v jakýchkoli pochybnostech, neboť měl k dispozici znalecký posudek vypracovaný znalcem v příslušném oboru, řádně připravenou kupní smlouvu, technický průkaz vozidla a kopii původního technického průkazu z USA, nadto mu byla uhrazena kupní cena).
14/ Jestliže dovolatel otázky dobré víry kupujícího zpochybňuje toliko na úrovni kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem, svého názoru na výši ujednané kupní ceny za vozidlo, svojí představy o jiném výsledku dokazování a na základě námitky neprovedených důkazů, nelze prostřednictvím takto koncipované argumentace přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), což platí i pro části dovolání, v nichž žalovaný oznamuje vady řízení, ke kterým dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Zároveň Nejvyšší soud nezaznamenal u postupu odvolacího soudu ohledně hodnocení provedených důkazů a odůvodnění toho, proč některé důkazy provedeny nebyly, jakýkoli prvek svévole, překvapivosti či extrémního nesouladu, tedy signalizaci toho, že v posuzované věci došlo k překročení či porušení ústavních pravidel.
15/ Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce se sice k dovolání protistrany vyjádřil, avšak náklady na uvedené podání nelze pro stručnost a nepřítomnost hodnotnější argumentace považovat za účelné k uplatňování nebo bránění práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2094/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 3475/2019).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu