ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1355.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1355/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) T. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Koperníkova č. 1215/4, a b) nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem městem Trutnov, za účasti matky nezletilého povinného b) E. T. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Šupalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Koperníkova č. 1215/4, proti povinnému M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, pro dlužné výživné ve výši 228 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 EXE 364/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2021, č. j. 21 Co 277/2021-93, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2021, č. j. 21 Co 277/2021-93, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. září 2021, č. j. 7 EXE 364/2021-38, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a na odklad exekuce (výrok II.), podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v níž jde o exekuci pro vymožení výživného nezletilého dítěte, není dovolání přípustné podle ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně (o zamítnutí odkladu exekuce), není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Ke zbytku dovolání Nejvyšší soud uvádí:
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci, v níž dovolatel vymezil přípustnost dovolání takto: „ …napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené dovolací praxe dovolacího soudu a která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.“
Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nadto dovolatel neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit a dokonce ani neformuloval žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu odchýlit, popř. která dosud neměla být v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatel v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem povinného na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna v. r.
předseda senátu