ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1669.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1669/2022-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné N. B. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily č. 252/3, proti povinnému I. P. , narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného I. P. , narozené dne XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1722/16, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 3388/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2022, č. j. 17 Co 380/2021-311, takto:
I. Dovolání oprávněné se zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na nákladech dovolacího řízení částku 8 210 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Denise Kašicyna.
III. Manželka povinného nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil dne 7. listopadu 2019 pod č. j. 64 EXE 3388/2019-10 vedením exekuce na majetek povinného podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. N 1081/2013, NZ 852/2013, sepsaného JUDr. Alenou Procházkovou, notářkou se sídlem v Praze, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5.
Podáním ze dne 26. listopadu 2019 povinný navrhl zastavení exekuce, neboť závazek vymáhaný v exekuci byl splněn ještě před jejím zahájením. Oprávněná s návrhem nesouhlasila, jelikož povinný má vůči ní i jiné závazky (smlouvy o zápůjčkách uzavřené v ústní formě), na které obdržené finanční prostředky započetla, když povinný nijak neoznačil, na splátku jakých závazků platby činí. K tomu povinný uvedl, že oprávněná dané „závazky“ nikterak nedokládá (pouze prokázala výpisem z účtu, že povinnému finanční prostředky poskytla, nikoliv však povinnost je oprávněné vrátit), a poukázal na skutečnost, že smlouva o zápůjčce z roku 2013, která je předmětem tohoto řízení, byla řádně sepsána a opatřená svolením k přímé vykonatelnosti, je tak podle povinného nepravděpodobné, že by další smlouvy o zápůjčce v podobné výši vznikly v ústní podobě.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. dubna 2020, č. j. 64 EXE 3388/2019-80, vyzval oprávněnou, aby do 15 dnů od doručení usnesení písemně doplnila svá tvrzení, obsažená ve vyjádření k návrhu povinného na zastavení exekuce, o skutečnosti, že s povinným uzavřela několik samostatných dohod o zápůjčce, na základě kterých poskytla povinnému peněžní prostředky, jaké konkrétní dohody to byly, v jaké konkrétní výši a kdy nastala jejich splatnost, a k prokázání těchto skutečností označila důkazy.
Oprávněná zopakovala svá dosavadní tvrzení a dodala, že splatnost vrácení zápůjček nebyla sjednána (vyjma zápůjčky ve výši 500 000 Kč ze dne 13. prosince 2012). Pokud povinný neprokáže důvod plateb oprávněnou poukázaných povinnému k jejich ponechání, měl by částky vrátit oprávněné jako bezdůvodné obohacení (oprávněná nikdy nebyla dlužníkem povinného, ani od něj nepřijala jakékoliv služby).
Povinný po výzvě Obvodního soudu pro Prahu 4 k replice uvedl, že důvodem částek poskytnutých oprávněnou povinnému byl zájem oprávněné o investování do podnikání povinného. Povinný jí pravidelně vyplácel dividendy z její investice (částky hrazené povinným na účet oprávněné).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. srpna 2020, č. j. 64 EXE 3388/2019-100, výše uvedenou exekuci zastavil (výrok I.) a zavázal oprávněnou zaplatit náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.). Vycházel přitom pouze z předložených písemných listin, aniž by ve věci provedl jednání, z nichž dovodil, že povinný oprávněné před zahájením exekučního řízení uhradil částky v souhrnu ve výši 2 883 000 Kč, přičemž jednotlivé platby neoznačil jako plnění konkrétního závazku (vyjma částky 200 000 Kč poukázané na účet oprávněné dne 3. března 2015 na úhradu zápůjčky ve výši 300 000 Kč poskytnuté oprávněnou povinnému dne 11. prosince 2014). K tvrzení oprávněné, že povinný je vůči ní zavázán z několika smluv o zápůjčkách (částky poukázané na účty povinného mimo zde vymáhanou částku ve výši 2 000 000 Kč: dne 13. května 2014 částku 200 000 Kč, dne 22. září 2014 částku 300 000 Kč, dne 11. prosince 2014 částku 300 000 Kč, dne 3. března 2016 částku 1 000 000 Kč, dne 7. dubna 2016 částku 1 000 000 Kč, dne 11. května 2016 částku 1 000 000 Kč, dne 29. července 2016 částku 2 000 000 Kč, dne 6. června 2017 částku 2 000 000 Kč, a dne 13. prosince 2012 částku 500 000 Kč společnosti M. R., jejímž jednatelem je povinný), na které oprávněná povinným provedené platby započetla, soud prvního stupně uvedl, že oprávněná neunesla důkazní břemeno, když nepředložila žádné písemné smlouvy o zápůjčkách, ani nijak nedoložila jejich uzavření (výpisy z účtu oprávněné soud nepovažoval za hodnověrných důkaz ohledně poskytnutí peněž povinnému z titulu konkrétních smluv o zápůjčkách), přičemž se nevyjádřila taktéž ke splatnosti údajných pohledávek.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. února 2021, č. j. 17 Co 279/2020-154, usnesení soudu prvního stupně co do částky 120 000 Kč potvrdil a ve zbylém rozsahu zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, když k projednání věci nenařídil jednání, na němž by se povinný i oprávněná mohli vyjádřit k předloženým důkazům a tvrzeným rozhodným skutečnostem, které byly z velké části odlišné. Ohledně částky 120 000 Kč provedl odvolací soud dokazování a dospěl k závěru, že vzhledem k časovému sledu plateb povinného provedených v období od 25. listopadu 2013 do 22. dubna 2014 (zápůjčka společnosti M. R. ve výši 500 000 Kč byla zcela uhrazena oprávněné dne 26. června 2013, jiné závazky v době plateb povinný vůči oprávněné neměl) na účet oprávněné lze bezesporu usuzovat, že povinný uvedenou částkou plnil na dluh vymáhaný v tomto řízení. Ostatními platbami povinného, o nichž tvrdí, že jimi plnil dluh vymáhaný v této exekuci, se bude muset soud prvního stupně zabývat, konkrétně zda jimi nebyly splněny jiné dluhy povinného vůči oprávněné, k tomu odkázal na ustanovení §1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších ustanovení, dále též jen „o. z.“, v souladu s nímž bude nutné zjistit, zda povinnému další dluhy vůči oprávněné vznikly (právní důvod plateb oprávněné na účet povinného), zda a kdy oprávněná povinného o plnění jednotlivých závazků upomínala. Ke zjištění těchto skutečností odvolací soud soudu prvního stupně nařídil provést jednání, přičemž důkazní břemeno ohledně právní důvodu plateb poskytnutých oprávněnou povinnému a jejich ponechání si jich nese povinný. Pokud právní důvod neprokáže, bude soud považovat platby za plnění uskutečněné bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §2991 odst. 2 o. z.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. října 2021, č. j. 64 EXE 3388/2019-245, výše uvedenou exekuci zastavil (výrok I.). Povinného zavázal k úhradě nákladů exekučního řízení oprávněné ve výši 16 720 Kč (výrok II.) a nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 346 967,50 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že vymáhaná pohledávka v tomto exekučním řízení byla zcela uhrazena, jelikož povinný složil částku specifikovanou ve sdělení soudního exekutora do advokátní úschovy. Oprávněná se zastavením exekuce vyslovila souhlas, pokud jí bude vyplacena celá vymožená částka od povinného a povinný s tímto vyjádří svůj souhlas. Námitce povinného, že se jednalo o složení částky jako jistoty za účelem zrušení exekučních příkazů prodejem movitého majetku, nepřisvědčil, a uzavřel, že povinný plnil až pod tíhou probíhajícího exekučního řízení. Dále se zabýval, v souladu se zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu, důvodem plateb oprávněné povinnému, které povinný označil za investice oprávněné do podnikání povinného (vyjma částku 300 000 Kč poukázanou na účet povinného oprávněnou dne 11. prosince 2014), konkrétně zda povinnému vůbec další dluhy vůči oprávněné vznikly, a zda a kdy oprávněná povinného o plnění jednotlivých závazků upomínala. Soud opětovně vyšel pouze z předložených listinných důkazů (bez nařízení jednání) a dospěl k závěru, že ačkoliv oprávněná netvrdila, ani neprokázala, že by povinného o úhradu dlužných částek upomínala (kromě částky 2 000 000 Kč poukázané povinnému dne 6. června 2017, ohledně které byl v jiném řízení uzavřen soudní smír), z chronologie splácení je zřejmé, ke které půjčce jednotlivé úhrady povinného přiřadit, tedy na jiné závazky vůči oprávněné než na zde vymáhaný.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2022, č. j. 17 Co 380/2021-311, k odvolání oprávněné i povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a výrok II. změnil tak, oprávněnou zavázal povinností zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 18 295,20 Kč, výrok III. změnil tak, že oprávněnou zavázal povinností zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o povinnosti oprávněné uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 052,38 Kč a manželce povinného ve výši 7 838,38 Kč. Přestože výrok I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, odůvodnění zastavení exekuce shledal zmatečným, když si soud prvního stupně neujasnil, z jakého důvodu exekuci zastavuje, zda vymožení částky soudním exekutorem může vést k zastavení exekuce a zda oprávněná se zastavením exekuce souhlasí. Vymožením exekuované pohledávky dochází k provedení exekuce, nikoliv k naplnění důvodu pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 o. s. ř. Důvodem k zastavení exekuce rovněž nemůže být podmíněný souhlas oprávněné (k takovému úkonu se nepřihlíží podle ustanovení §41a odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud povinným zaslanou částku soudnímu exekutorovi posoudil s ohledem na obsah jeho návrhu ze dne 27. července 2020 jako jistotu, tedy že tato částka bude na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce použita pouze tehdy, nedojde-li k zastavení exekuce. Jelikož odvolací soud neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody zastavení exekuce v údajném vymožení vymáhané pohledávky oprávněné, ani v podmíněném souhlasu oprávněné, nařídil jednání a po provedeném dokazování ohledně důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce a výzvě účastníků ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (povinného ohledně právního důvodu ponechání si obdržených částek a oprávněné ohledně toho, aby tvrdila a prokázala, kdy a jakým způsobem vyzvala povinného k vrácení poskytnutých částek, případně zda a kdy jej upomínala - na to reagovala tak, že žádná další tvrzení ani důkazní návrhy nemá, oba účastníci přitom byli odvolacím soudem poučeni, že nedostatečné tvrzení a prokázání těchto skutečností může mít za následek jejich neúspěch ve věci), dospěl k závěru, že byť částky poskytnuté oprávněnou povinnému ve výši 5 500 000 Kč považoval za plnění bez právního důvodu (povinný neprokázal právní důvod ponechání si této částky), neshledal úhrady povinného z jeho účtu a účtu společnosti M. R. za splácení závazků povinného z titulu tohoto bezdůvodného obohacení, neboť oprávněná neprokázala splatnost předmětných částek (ustanovení §1952 odst. 2 o. z.), kterou ustanovení §1933 o. z. implicitně vyžaduje k započtení (k tomu též viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2940/2017). S ohledem na uvedené uzavřel, že vymáhaná pohledávka byla uhrazena ještě před zahájením exekučního řízení a náklady exekuce a účastníků jdou k tíži oprávněné podle ustanovení §89 věta první zákona č. č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších ustanovení, dále též jen „e. ř.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z důvodu, že otázka řešená v tomto řízení nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, konkrétně:
a) „ Zda odvolací soud mohl po právní stránce učinit správný závěr o právním nároku oprávněné, který odvolací soud posoudil jako bezdůvodné obohacení za situace, kdy soud prvoinstanční a zejména pak soud odvolací neprovedl ani z části dokazování o povaze právního vztahu mezi oprávněnou a povinným, jež byl posuzován v tomto soudním řízení?
b) Zda bylo povinností oprávněné vyzývat povinného k vydání bezdůvodného obohacení, když oprávněná neplnila povinnému bez právního důvodu, přičemž soudy a zejména pak soud odvolací žádným způsobem předem nepoučili oprávněnou o tom, že by její předmět nároků vůči povinnému posuzovali podle právní povahy bezdůvodného obohacení, když oprávněná od počátku tvrdila soudu, že se jednalo výhradně o vztah ze smluv o zápůjčkách uzavřených mezi oprávněnou a povinným?
c) Zda soudní řízení provedené před soudem první instance a soudem odvolacím splňovalo podmínky tzv. spravedlivého procesu, když před soudem první instance zcela absentovala ústní forma řízení, která byla odvolacím soudem přikázána prvoinstančnímu soudu k provedení řádného důkazního řízení a soud první instance ani přes tento závazný pokyn odvolacího soudu a ani přes opakovaný písemný nesouhlas dovolatele s provedením řízení bez nařízeného ústního, takovéto ústní jednání ve věci nenařídil a rozhodl o věci bez jednání k tíži práv dovolatele? To vše za situace, kdy soud tímto nezákonným postupem zkrátil práva dovolatele (odňal právo dovolatele účastnit se jednání před soudem a v ústním jednání hájit svá práva) a založil tak stav pro nepředvídatelné rozhodnutí soudu a zejména pak pro nepředvídatelný postup odvolacího soudu, který se snažil tento nedostatek (nezákonný postup) soudu první instance zhojit zcela nepředvídatelným postupem na odvolacím jednání a opětovně zcela nepředvídatelným rozhodnutím ve věci samé.
d) Zda je odvolací soud oprávněn ústavně konformním postupem, a tedy zákonně přípustným způsobem nahrazovat od počátku vadně a nedůsledně provedené důkazní řízení a rozhodování soudem první instance, když odvolací soud narychlo a bez náležitého poučení účastníků řízení o právní povaze nároku (-ů) projednávaných v řízení, tj. i bez možnosti náležité přípravy účastníků a bez následné možnosti podat řádný opravný prostředek proti takovémuto postupu ve věci samé, provede až u odvolacího jednání výzvy ve vztahu k účastníkům o povinnosti tvrzení a důkazů, aniž by předem účastníky seznámil s předvídatelností svého rozhodnutí a zejména pak i s posouzením povahy nároků oprávněné jako bezdůvodného obohacení. To vše za situace, kdy dovolatel od počátku konzistentně tvrdil, že se jedná o právní vztahy založené z titulu samostatných smluv o zápůjčkách uzavřených s povinným a ani povinný soudu žádným způsobem netvrdil a ani důkazně neprokázal, že by se jednalo o jinou povahu nároku (- ů) dovolatele, natož pak to, že by se jednalo ze strany dovolatele o plnění povinnému bez právního důvodu.
e) Zda se jedná o zákonně předvídatelné rozhodnutí, a tedy zákonné rozhodnutí za situace, kdy tímto dovoláním napadené rozhodnutí - Usnesení odvolacího soudu je postaveno na právních závěrech odvolacího soudu, na které účastníci řízení nebyli předem upozornění ze strany odvolacího soudu, aby podle tohoto předběžného hodnocení soudu mohli uplatnit skutková tvrzení a důkazy ve věci samé?
f) Zda se napadené rozhodnutí odvolacího soudu zakládá na správném právním posouzení věci, když odvolací soud neprovedl náležité (úplné) důkazní řízení ve věci samé ? To za situace, kdy povinný po obdržené výzvě odvolacího soudu neposkytl soudu jakákoliv návrhy o povinným tvrzených investicích dovolatele (nikoliv o zápůjčkách) a v této souvislosti s ohledem na poučení, které se mu dostalo až před odvolacím soudem konstatoval, že bude k prokázání těchto okolností věci potřebovat delší čas a není tak schopen tato tvrzení a důkazy předložit u odvolacího soudu, přičemž odvolací soud ihned na to vyzval dovolatele k tvrzení a důkazu o tom, kdy vyzvala povinného k plnění finančních prostředků, aniž by ji odvolací soud předem upozornil, že po právní stránce kvalifikuje právní povahu jeho nároku jako bezdůvodné obohacení a nikoli jako nárok z poskytnutých smluv o zápůjčkách.
g) Zda odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu v této projednávané věci v souladu s procesními předpisy?
h) Zda je povinností soudu se – byť stručně – vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné. “
Dovolatelka namítala, že odvolací soud postupoval zcela nepředvídatelným způsobem, když ji nepoučil podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právní názoru oprávněné (že se jedná o nároky ze smluv o zápůjčkách), ani ji nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila svá tvrzení o rozhodné skutečnosti a předložila k jejich prokázání důkazy (poučil ji ve smyslu výše citovaného ustanovení pouze ve vztahu k tomu, aby uvedla a prokázala, kdy a jakým způsobem vyzvala povinného k vrácení částek, případně zda a kdy jej o zaplacení částek upomínala). Dovolatelka proto nemohla předpokládat, že by odvolací soud posoudil oprávněnou učiněné platby na účet povinného (či společnosti M. R.) jako bezdůvodné obohacení, a to obzvláště za situace, kdy povinný neprokázal tvrzené investice ze strany oprávněné do jeho podnikání. Tím se dopustil vady řízení, která vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces, což je samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, so. zn. II. ÚS 2000/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Podle názoru dovolatelky odvolací soud nezjistil skutkový stav věci potřebný pro věcně a právně správné rozhodnutí ve věci samé (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013), když neprovedl dokazování ohledně právní povahy těchto plateb. Bylo jeho povinností (potažmo povinností soudu prvního stupně) s ohledem na zásadu vyhledávací a projednací (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016) zjistit u každé jednotlivé platby oprávněné, zda se jednalo o platby z titulu uzavřených smluv o zápůjčkách, z titulu společných investic, či o plnění bez právního důvodu (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, v němž Nejvyšší soud vyjasnil, jak je rozděleno břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence bezdůvodného obohacení, a uvedla, že soudy provedly rozvržení tohoto břemene nedůsledně, a to k tíži jejích práv). Tato procesní vada mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (rozpor s platnou judikaturou Nejvyššího soudu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017). K dovolání připojil návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, jakož i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný k podanému dovolání uvedl, že oprávněnou napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) považuje za správné, neboť v rámci provedeného dokazování bylo spolehlivě zjištěno, že povinný uhradil k rukám oprávněné částky přesahující jeho zde vymáhaný dluh. K tvrzení oprávněné ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces dodal, že z předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolací soudu bylo možné orientačně zjistit jejich právní názor, zejména pak ve spojení s právním názorem Okresního soudu Praha-západ předestřeným v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 144/2020, které mělo za následek uzavření smíru mezi účastníky. Nadto doplnil, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, ani není řízením přezkumným. Ve smyslu uvedeného proto navrhl, aby bylo dovolání oprávněné zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle občanského soudního řádu. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze přitom podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzená věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Podstatou dovolání oprávněné jsou namítané vady řízení, k nimž lze přihlížet pouze v případě, že byla splněna přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování přípustnosti dovolání je třeba zohlednit nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž námitka, jejíž podstatou je tvrzení dovolatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod postupem nebo rozhodnutím odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., když ústavně zaručeným právem je i právo na spravedlivý proces, a může být o ni opřeno i dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Ústavní soud nevylučuje přípustnost dovolání, jsou-li namítány „vady řízení“, neboť zákonem vymezený dovolací důvod je třeba interpretovat ve spojení s pojmem „otázek hmotného a procesního práva“ podle ustanovení §237 o. s. ř., je-li s nimi spojena existence příslušné právní otázky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
V projednávané věci dovolatelka tímto směrem vymezila i předpoklad přípustnosti vztahující se k shora uvedenému dovolacímu důvodu, když v dovolání mimo jiné namítla rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, s odůvodněním, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když oprávněnou nepoučil podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že má za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru oprávněné, a v této souvislosti ji nevyzval k vylíčení (a prokázání) rozhodných skutečností ohledně existence nároku z bezdůvodného obohacení a s tím spojené výzvě k vydání bezdůvodného obohacení.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání oprávněné je přípustné, nicméně není opodstatněné.
Oprávněná ve svém dovolání mylně vychází z představy, že soud druhého stupně byl v průběhu odvolacího řízení vázán zásadou vyhledávací a v souladu s ní byl povinen provést dokazování, při němž měl zjišťovat všechny relevantní skutečnosti z úřední povinnosti. Sama však zároveň odkazuje na příslušnou literaturu, která svědčí o opaku, a to že soud ve vykonávacím řízení vychází ohledně zjišťování skutečností podle hmotného práva pouze z tvrzení a důkazů účastníků. Odvolací soud proto v řízení postupoval správně, když dokazování ohledně povahy právního nároku oprávněné založil pouze na unesení, či neunesení břemen tvrzení a důkazních břemen účastníků. Dovolací soud přitom neshledal rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, neboť tato břemena v projednávaném případě rozvržena v souladu s tímto rozhodnutí, a to tak, že povinný (který finanční částky obdržel) byl vyzván k tvrzení a prokázání právního důvodu ponechání si peněz a oprávněná k tomu, aby tvrdila a prokázala poskytnutí finančních prostředků povinnému. Napadené rozhodnutí rovněž není rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ani rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013, ve kterých soudy druhého stupně činily skutková zjištění z důkazů, které samy neprovedly, ani s judikaturou týkající se opomenutých důkazů.
Oprávněná dále odvolacímu soudu vytýká, že ji nedostatečně poučil podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (až při jednání a neinformoval ji o odlišném právním posouzení, než měl soud prvního stupně a oprávněná). Dovolací soud ovšem považuje poučení za dostatečné, neboť je z něj patrné, jaké konkrétní skutečnosti má oprávněná doplnit, a že nevyhovění této výzvě může vést k neúspěchu oprávněné (soud účastníku nesděluje, jak přesně bude podle hmotného práva ve věci rozhodovat, pouze ho „navádí“, které skutečnosti uvést, aby mohl být v řízení úspěšný – k tomu např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1213/2006). Lze rovněž konstatovat, že odvolací soud postupoval souladně s dikcí ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007), když účastníky poučil přímo při jednání. V kontextu předcházejícího řízení pak ani nelze na právní posouzení odvolacího soudu pohlížet jako na překvapivé, neboť varianta, že platby oprávněné poukázané povinnému mohou být posouzeny jako bezdůvodné obohacení, pokud povinný neprokáže jejich právní důvod, jakož i nutnost oprávněné prokázat splatnost předmětných pohledávek vůči povinnému, byly několikrát uváděny jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem (viz výše uvedená rekapitulace řízení). Nadto ze spisu vyplývá, že oprávněná mohla splatnost pohledávek prokázat již dříve v řízení a u jednání odvolacího soudu pak uvedla, že k prokázání této skutečnosti žádnými důkazy nedisponuje. K samotné povinnosti vyzvat povinného (otázka oprávněné v dovolání) lze jen uvést, že nehledě na právní posouzení závazků mezi oprávněnou a povinným, je výzva k vrácení finančních částek (v případě zápůjčky vypovězení smlouvy o zápůjčce podle ustanovení §2393 odst. 1 o. z.) nutnou podmínkou k tomu, aby nastala splatnost pohledávek oprávněné, a mohlo tak (jak správně uvedl odvolací soud) dojít k případnému zápočtu. Jelikož oprávněná splatnost neprokázala, ačkoliv k tomu měla příležitost při mnoha podání, nebylo pro závěr ohledně nemožnosti zápočtu plateb povinného na jiné závazky vůči oprávněné podstatné posuzovat právní povahu těchto závazků.
Dovolací soud souhlasí s oprávněnou v tom, že usnesení soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno odvolacím soudem, bylo zatíženou podstatnou vadou řízení spočívající v absenci nařízeného jednání, nicméně odvolací soud tuto vadu dostatečně napravil, když jednání nařídil a provedl dokazování (omezené povahou exekučního řízení viz výše). Jeho rozhodnutí přitom reflektuje průběh tohoto jednání, obsahuje veškeré zákonné náležitosti (§157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž odůvodnění výroků je srozumitelné a přesvědčivé.
Ze všech výše uvedených důvodu je usnesení odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti, aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soudu návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož oprávněná neměla ve věci úspěch, má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření k dovolání) z hodnoty výše peněžního plnění 1 880 000 Kč, která byla předmětem dovolacího přezkumu, ve výši 7 910 Kč (§6 odst. 1, §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. e) a odst. 3, §7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále „AT“), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a odst. 4 AT), v souhrnu na částku ve výši 8 210 Kč. Manželka povinného by taktéž měla vůči oprávněné právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, z obsahu spisu však neplyne, že by jí nějaké vznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu